Jisung udeřil vojáka naproti sobě rukojetí do spánku, svaly ochably. "Kdo potřebuje pomoct?" zvolal, zatímco si otíral pot z čela.

"Tady!" ozval se zmožený výkřik kdesi po jeho pravici. Během chvíle vyhledal pohledem Yunu, jež se se zatnutými zuby snažila ubránit dvěma útočníkům.

"To je tedy velice nevychované," prohlásil, než se postaral, aby se pozornost jednoho z nich přesunula jeho směrem. Po pár vteřinách kmitl zápěstím, muž přimhouřil oči, od strážcovy čepele se mu do nich odrazilo ostré světlo.

"Tak tady máme hotovo," oprášil si ruce o něco později.

Rozhlédl se po dragínech, kteří svazovali bezvědomé vojáky k sobě, opatrně, avšak pevně. Při té příležitosti jim další prohledávali kapsy, zbavovali je všech věcí, jež měli u sebe - kdo ví, zda-li by se mezi nimi nezjevila nějaká kreativní duše, co by vymyslela, jak cokoliv z toho využít k cestě za vysvobozením.

"Všechno hotovo," nahlásil mu někdo.

"Bezvadné. Tak pojďme dál," pokynul mečem k zadním prostorům paláce. "Zatím se nám vede dobře, pojďme to tak udržet, ano?"

"Ano!"

Kdyby jenom tušil, co se právě v ten moment odehrávalo nedaleko od něj.

†††

"Cos to udělal, Felixi?" Minhův hlas zahřměl síní, zatímco uchopil vrahův límec a přitáhl jej až ke svému obličeji. "Jak jsi mohl? Vždyť to byl Changbin, k-"

"Hyung, pozor!" Hyunjin strhl generála stranou tak akorát v čas, aby jej minul první útočník. "Soustřeď se na boj!" křikl po něm, než se dal do pozoru sám, tasil meč.

Minho již také svíral zbraň v rukou, oháněl se s ní po lidech před sebou. Těla postupně ochabovala, válela se po zemi, zatímco rukojeť sázela jeden úder za druhým. "Po tomhle tě zabiju, Lee Felixi!" hulákal nadále.

Kéž by však věděl, že již nebylo na koho.

Pihatý vrah se vypařil, zůstala pouze ona dýka. Její čepel byla pokryta rudými kapkami, tou rosou z Yejiných vizí.

Felix mezitím jako o překot utíkal venku, vítr ve vlasech, dech polykal krátkými, roztřesenými doušky, srdce splašeně bijící v panice, obavách a strachu. Za sebou slyšel hluk boje nesoucího se z rozlehlé síně, křik, čepel na čepeli, snaha o přežití. Nechtěl je tam nechávat, avšak neměl na výběr.

"Felixi!"

Ohlédl se přes rameno. Měl v patách svého kolegu.

"Počkej!"

Skočil za keř, kde zůstal sedět. Ruce se mu třásly, na jedné z nich měl hlubokou řeznou ránu, z níž se řinula krev, byl vyčerpaný.

"Jsi v pořádku?"

Vzhlédl ke stínu nad sebou, ametysty plné obav.

"Asi... ne." Zhluboka se nadechl, aby zpomalil svůj zběsilý tep. Po prstech stékalo teplo, celý svět se motal a vlnil. "Jsem strašně... vyčerpaný." Věděl, že by neměl, ale zavřel oči, hlava zvrácená vzad. "Co ostatní?" dostal ze sebe stěží.

Po své levici slyšel, jak k němu Hyunjin přidřepl. "Bojují."

Jeden z ohňů slabě zaplápolal, druhý nadále skrytý za víčky. "Vyšlo to?"

Se zamračením pozvedl vysoký dragín pořezanou ruku ke svému obličeji. "Ano, vyšlo," broukl, zatímco si prohlížel ránu na bledé kůži. "Tohle jsi přehnal, Lixi," povzdechl si.

Opět se rozhodl nic nevidět. Raději se snažil uklidnit, donutit svou mysl, aby se přestala tak houpat a točit.

"Taky na to vypadáš," odfrkl si Hyunjin suše.

"Díky. Taky jsem rád, že jsme znovu v akci."

"Tohle je ale jiné, no ne? Tentokrát šlo o Changbina..." Konečně překryl jeho dlaň tou svou, začala se z ní linout slabá záře, teplo, jemné svrbění běhalo podrážděnými nervy.

Neodpověděl. Stiskl rty k sobě, ony růžové polštářky byly téměř bílé. "Cítím se naprosto příšerně," přiznal nakonec, když cítil, jak se mu obrací žaludek.

"Hlavně dýchej, všechno bude zase v pořádku."

"Já vím..." Pokusil se trochu napřímit. "Já vím, jenom... Je to tak zvláštní, víš?"

"Chápu. Já bych to se Seungminem nedokázal," přiznal Hyunjin.

Felix si svou volnou rukou prohrábl vlasy, zlatá potemněla, zčervenala, zůstaly v ní rudé kapky, kůže se zbavila pošpinění. "Cítím se naprosto příšerně," zopakoval, nyní však nemluvil o svém fyzickém stavu.

"Není důvod," zavrtěl jeho kamarád hlavou. Pustil jeho ruku ze svého sevření, naposledy si ji prohlédl, opláchl krev. "Hotovo." Vzhlédl ke svému tichému společníkovi, jeho prázdný pohled upřený k zemi pod jeho nataženýma nohama, záda shrbená, tvář děsivě bledá i na dragína. "Lixi," jeho prsty spočinuly na rameni pihatého vraha, zvedly se k němu pohaslé plameny, těkaly mu po obličeji, zmatené, nervózní - takhle jej již dlouho neviděl, "je to v pořádku. Odvedl jsi svou práci, teď to pojďme dotáhnout do konce, dobrá?"

Felix přikývl, nos se zatřepotal, jak jím prudce nabral vzduch, musel se znovu soustředit na svou práci. "Máš pravdu. Promiň."

Hyunjin se usmál. "V pořádku." Vstal, paže natažená jeho směrem. "Tak jdeme."

Mladší přikývl, chopil se nabízené pomoci.

Za chvíli již vrazi zmizeli ve spleti stromů obklopujících onen zpropadený zámek.

†††

"Ryujin, napravo!"

Dívka na poslední chvíli uhnula před čepelí nebezpečně se řítící jejím směrem, podkopla útočícímu nohy. "Díky," usmála se na Jisoo.

"O nic nejde." Jedním správně mířeným kopnutím seslala vojáka do bezvědomí, rozhlédla se okolo. "Vypadá to, že tady už jsme skončili."

Yeji k nim přistoupila, Chaeryong a Yuna za zády. S přikývnutím si přestala oprašovat ruce, založila je v bok. "Přesně tak. Ale..." Zelená opět obkroužila síň, v níž již bylo bezpečno. "Kde je Felix? A... A Hyunjin?"

"Utekli." Z Minha šel už od pohledu strach, natož když promluvil, z hlasu odkapával jed, rozežíral jakoukoliv jistotu, běhal z něj mráz po kůži. "Ani by se sem neměli vracet. Jinak přísahám Bohu-"

"Minho?"

Generál se obrátil za Chanem. "Ano, hyung?"

Dvoubarevné duhovky blikaly nejistotou. "Možná mě pouze klame zrak, ale... Nevidíš Kima?"

Sotva to vyslovil, jakýkoliv hovor ustal, všichni začali zděšeně točit hlavami.

"Není tu."

Minho si začal něco mumlat pod nosem, dle výrazu, řeči těla i tónu šlo poznat, že se nejednalo o zrovna slušné, emočně nezabarvené výrazy.

Velitel se pokusil uklidnit své zdivočelé, jako ze řetězu utržené myšlenky, díky nimž nebyl schopen téměř nic plně vnímat, tiše se dal jakž takž do pořádku, než opět promluvil: "Jste všichni v pořádku? Potřebuje někdo ošetřit?"

Hongjoong zvedl ruku, druhou se držel za bok. "Já, prosím."

Jeden z dragínů nacházejících se nedaleko k němu okamžitě přistoupil.

V tom chaosu se osmi mladým vojákům naštěstí podařilo vymanit ze sevření protivníků, přidali se k ostatním v jejich boji, ovšem na začátku se setkali s pár... komplikacemi. Naštěstí však byli všichni stále naživu.

"Kde je Changbinovo tělo?"

Huijun stál na místě, kde viděl prince spadnout k zemi, nikde však nemohl jeho pozůstatky nalézt. Pouze krví potřísněná dýka vedle jeho nohou.

"Já nevím," vydechl Chan, znaveně si dřepl.

Tohle bylo více vyčerpávající, než očekávali. Nešlo totiž čistě o fyzický souboj, zde se hrálo i s psychikou. Avšak po tom, co před chvílí zřeli, byl každý na vážkách...

Mohli teď vůbec věřit sobě navzájem?

"Lixi, co jsi to provedl?" zašeptal velitel, zatímco jeho prsty klouzaly po koruně, jež mu ležela ve vlasech, div nespadla. "Proč bys to vůbec dělal?"

"Ani není blízko. Musel utéct."

Vzhlédl k Yeji, jež se mu usadila po boku, smutně na něj pozvedla koutky úst. "Víš... Věřila jsem mu. Přeci jenom je můj anděl a okolo mě se choval tak... no... ne takhle."

"Nemohla jsi to čekat. Nikdo nemohl."

"Ale vypadá to, že ta vize se nakonec vyplnila," její hlas byl tichý, nešťastný, stejně jako oči, jejichž pohled sklouzl kamsi mezi svázaná, bezvládná těla. "Proč by po nás chtěl, abychom Changbinovi pomohli? Proč by mu stál po boku a... dělal pro něj to všechno. U všech ohňů, ještě pár dní zpátky jsem mu pomáhala nachystat pro Changbina jeho oblíbené jídlo a náhle tohle? To je prostě..."

"Trénink, Yeji." Také si sedl. "Beztak by to všechno svedl na ten výcvik. To je jeho neprůlomný štít, přes který nepronikne žádná námitka."

"Jenže-" Musela spolknout ten knedlík, co vznikl v jejím krku, zabraňoval jí mluvit. "To i Hyunjin...?"

"Jsou vrazi, Yeji," ozval se vedle ní Minho.

Oba dragíni k němu pozvedli hlavy, ta jeho obrácená kamsi na druhou stranu místnosti, po tváři stékala jedna jediná slza, samotná, chladný diamant.

"Pouze jsme se nechali přesvědčit, že tomu tak není."

/\†/\

Tak jdeme do finále~
A poslední tóny zní~