"Proč nespíš?"

Changbin se ohlédl za oním hlubokým hlasem. "Nevím... Překvapuje mě to, ale nejsem příliš unavený. Alespoň ne psychicky."

Již devět dní trénovali, co jenom mohli. Bylo to vyčerpávající, dnešní den mu však nedal spát.

Felix se vyhoupl na parapet vedle něj. "Jsi nedočkavý?"

Princ zavrtěl hlavou. "Spíš se bojím." Opřel se svému příteli o rameno, temné, rozpuštěné prameny propletené s těmi zlatými. "Stále nevím, co je s otcem. A tak nějak si nemůžu pomoct, jenže... co když se vrátíme a já na to všechno budu sám?"

Pihatý dragín zabořil tvář do jeho vlasů. "Nebudeš sám. Budeš mít mě a Hyunjina, Minho hyung s Jisungem jsou vždy po tvém boku, stejně jako mnoho dalších lidí, kteří ti jsou věrní. Ty to dokážeš. Zvládl bys to, i kdybys nikoho neměl."

"Neříkal jsi, že jakmile bude dobojováno, jedeš pryč?"

"A kdy se s tebou mám pořádně rozloučit? To tak! Zatím se na moje zmizení příliš netěš. Nějakou chvíli tu s tebou ještě pobudu." Žertovně jej dloubl do boku, princovy koutky se stočily vzhůru.

Krátce jej líbl na tvář. "To rád slyším."

Pro tentokrát se nad nimi rozprostírala černo černá tma bez jediné hvězdičky, v dáli šlo slyšet hřmění, zvedal se vítr.

"Tak pojď dovnitř, než začne pršet."

Společně ulehli do postele, tvářemi k sobě se ve tmě dívali tomu druhému do očí. Byť fyzicky zářily pouze jedny, pro vraha svítily princovy duhovky i tak. Viděl v nich svůj záchranný bod, útočiště, teplo, domov,... To, co na tomto člověku tak moc zbožňoval. Položil mu ruku na tvář. "Hlavně se ničeho neboj. Společně to všechno vyřešíme."

Changbin zavřel oči. "Díky, Lixi." V laskavém objetí a s pocitem bezpečí usnul.

Za okny udeřil první blesk.

†††

"To je teda spoušť."

Sedm mladíků se zastavilo u vchodu, ústa dokořán.

V aréně bylo naváté listí a větve. Silný déšť zdeformoval hladký, udusaný povrch, ten ještě stále místy podkluzoval pod nohama.

"Nic, co by tohle nespravilo." Felix doslova jedním lusknutím prstů navrátil vše do pořádku.

Hyunjin protočila očima. "Jak se tu najednou někdo vychloubá svojí magií."

Jeho kolega na něj vyplázl jazyk. "Nezáviď a pojď. Měli bychom se rozehřát, než ostatní dorazí."

Dav se začal shromažďovat pomalu a se spožděním, což však nikoho, vzhledem k událostem dřívější noci, nepřekvapilo.

"Máte vše hotové?"

Muž ve středním věku se zazubil. "Že váháš! Vše je zase tak, jak má být."

Jeonginovy oči se proměnily v drobné čárečky. "Tak to rád slyším! Myslíte tedy, že můžeme začít?"

Tázaný se rozhlédl okolo. "Jediný, kdo chybí, je Chan, ale jinak... asi ano, můžeme začít."

Mladý dragín přešel předat zprávu svým kamarádům.

"Přísahám ďáblu, jestli se zase někde toulá a opravuje již spravené věci, rozsekám ho na kousíčky."

Changbin se zasmál. "Uklidni se, Lixi. Však ho znáš - jenom to dodělá a hned bude tu."

"Právě že ho znám," zahudroval pihatý vrah. "Naposledy šel ven ještě za bouřky a zvrtl si kotník. Takhle to nejde, příliš se zanedbává." S rukama založenýma na hrudi rezolutně zavrtěl hlavou.

Minho naklonil hlavu na stranu. "A nechceš se po něm jít podívat? Když se o něj tak strachuješ..."

"Nebudu tu chybět?"

Jisung nad tím mávl rukou. "Pár chvil to tu bez tebe přežijeme, neboj."

Felix se naposledy podíval každému z nich do tváře, v žádné se nezračil nesouhlas. "Děkuji," vydechl upřímně, než rázným krokem opustil prostory arény.

Putoval ulicemi sem a tam, nikde nikdo. Tedy... Místy viděl pár žen, dětí, starších mužů a jiných, kteří se bojích v Kaeru nechtěli, nebo (z očividných důvodů) nemohli účastnit, ovšem jeho bratr nebyl nikde k nalezení.

V jeden moment se zastavil uprostřed náměstí, zvažujíc, zda-li nevyužít magii. Moc se mu do toho nechtělo, přišlo mu to jako špehování a to na své příbuzné nechtěl aplikovat. Troška nikomu neuškodí, naznal nakonec. Pustil se do pátrání s kouzelnou pomocí a...

Zmateně se zadíval na velikou budovu před sebou. Jeho rodný dům. Sídlo rodiny Bangů.

Nejistě přistoupil až k objemným dveřím. Naposledy se rozhlédl okolo, než vklouzl dovnitř. Následujíc vlákno svého zaklínadla opatrně našlapoval, aby nenadělal příliš hluku. Po chvíli zjistil, kde se nachází ono neexistující klubko.

Zmateně koukal na vchod do místnosti před sebou. Dřevo s mistrovsky vyřezanými ornamenty draků a plamenů. Na hlavě stvoření poletujícího nejvýše seděl třpytící se kroužek zlata se dvěma drobnými růžky na čele - koruna. Stejná, jakou vždy nosil jeho bratr, otec, děd i praděd a mnoho dalších z jejich předků.

Vrah pomalu zvedl ruku. Kousek od tmavého povrchu ji ještě zastavil, naslouchal hrobovému tichu. Nakonec jemně zaklepal.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Nic.

Nadále jej obklopovala deka zšeřelé prázdnoty.

Nebylo zbytí - musel dovnitř.

Pomalu stiskl kliku. Nevydala ani hlásku a on na zlomek sekundy pocítil hrdost plápolající v nitru jeho hrudi. Stále ještě nevyšel ze cviku.

Ve dveřích se objevila drobná skulinka, postupně se zvětšovala. Nahlédl dovnitř a v tom se jeho rysy zjemnily.

Velitel ležel v posteli, pokojně spal. Znovu vypadal jako ten malý chlapec, kterého zajímá pouze to, jak zkrotit svého mladšího bratra, aby se nedostali do průšvihu.

Přistoupil blíže, na rtech nakreslený úsměv. Postřehl odhalenou kůži a zamračil se.

Takhle se ještě prochladí.

Obezřetně tedy spícího přikryl a stejně tiše, jako se vplížil, zase zmizel.

†††

Schylovalo se již k večeru, když na dveře dopadlo několik těžkých úderů.

Changbin opatrně pootevřel. "Ah, to jsi ty, hyung. Potřebuješ-"

"Kde je Felix?"

Princ si prohlédl velitele před sebou. Kudrnaté vlasy se sotva daly nazvat upravenými, koruna v nich však seděla rovně, i když očividně nebyla nasazena s příliš velkou grácií. Oblečení pomačkané, plášť neměl daleko od sklouznutí z ramen vlastníka. Changbin otevřel dokořán a začal zběžně upravovat Chanův vzhled. "Ještě se nevrátil z tréninku, s Hyunjinem se chtěli zdržet pozadu." Rychle sevřel látku mezi prsty, když ucítil, že už jej chce mladík opustit. "Co kdybys tu se mnou na něj počkal, hm? Ať tě dáme trochu do kupy." A bez okolků za nimi zabouchl. "Máš raději čaj nebo kávu?"

"Čaj. Jasmínový." Chan očividně prvně toho dne přistoupil k zrcadlu a zděšeně sňal korunu z hlavy, než začal prsty sčesávat do všech stran trčící bílo purpurové kadeře. "Jak proběhl trénink?"

"V pořádku, řekl bych... Jako obvykle. Minho, Jisung, Hyunjin a Seungmin se ujali vedení a Felix na vše s odstupem dohlížel."

"Slyšel jsem, že byl u mě doma, ale nevzbudil mě," broukl Chan, zatímco si rovnal zářící kroužek na hlavě.

Changbin zapálil oheň v kamnech a postavil na ně varnou konvici. "Vlastně se mu ani nedivím... Poslední dobou se dost přepínáš, hyung. A Felix se mi zmiňoval, že máš problémy se spaním. Být na jeho místě já, zachoval bych se stejně."

"Jenže já mám povinnosti, Changbine."

Princ vyslal jeho směrem výraz plný pochybení. "Jsem korunní princ, hyung. Musel jsem utéct ze své země a hledat u tebe pomoc, abych zachránil to, čemu říkám zase mé povinnosti."

"Občas zapomínám, že jsi na vyšším postu než já."

"Nejsem si jistý, jestli je to urážka, nebo kompliment..."

Chan vyhledal v odrazu v zrcadle oči mladšího, následně naposledy zkontroloval svůj vzhled. "Přeber si to, jak chceš, hlavně si to nevykládej zle."

"Stačilo říct, že je to kompliment," ušklíbl se Changbin a s radostí shledal, že voda již vaří.

Za chvíli stály na stole dva hrnky - jeden s kávou, druhý s čajem.

"Takže jsi tu v podstatě jenom proto, abys Lixovi vynadal... Chápu to dobře?"

Chan usrkl vroucího čaje. "Více méně. Samozřejmě jsem s tebou i s ním chtěl probrat ještě pár věcí, ale nejsem si jistý, jestli nebude nejlepší mít u toho i ostatní."

"Zítra je taky den."

"Dobré pořekadlo." Hned poté znovu přiložil hrnek ke rtům.

"Jak to dokážeš pít? Vždyť jsem to teď sundal z plotny."

Nyní bylo na Chanovi, aby mu věnoval skeptický výraz. "Jsem dragín, Bine, dragín."

"To sice ano, ale-" Princ se zarazil v řeči, nervózně zašeptal: "Vlastně si nejsem jistý, jestli není neslušné to říkat..."

"Copak?"

"No... Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli..." Povzdechl si. "Vážně se neurazíš, když to bude netaktní?"

Velitel si položil jednu ruku na srdce, druhou slavnostně pozvedl do vzduchu. "Přísahám."

Princ ještě krátce zaváhal, než konečně vyslovil onu otázku: "Můžou být dragíni upáleni?"

Dvoubarevné oči se střídavě zjevovaly na světle a opět skrývaly za víčky. Když se konečně velitel probral ze zmatení, pokrčil rameny. "Samozřejmě, proč by ne. Největší moc máme nad ohněm námi vytvořeným. Zda-li je jeho strůjcem někdo cizí, stále jej můžeme ovládat, avšak ne s takovou lehkostí. Takže ano, i dragína můžeš upálit. A když ne to, tak přinejmenším umře na přehřátí - což je možné, i když žár snášíme lépe než lidi - a až poté jeho mrtvola slehne se zemí."

Nižší se nervózně podrbal za krkem. "Promiň, jestli to bylo nemístné."

"Ne, to vůbec. Vlastně i naše děti se na takovéto věci občas ptají. Pouze mě zarazilo, že byť jsi už strávil s Felixem a Hyunjinem tolik času, stejně toho o nás víš tak málo."

"Vždy je čas učit se novým věcem. Nehledě na to, že se s nimi znám teprve tři měsíce a málo kdy se bavíme o jejich druhu. Abych byl upřímný, docela mi přijde, že jsem s tím už začínal být otravný..."

Chan se zadíval ke stropu, ztracen v myšlenkách, utekly pryč od momentálního tématu. "Hodně se změnil..."

Princ uklonil hlavu ke straně.

"Felix, myslím. A to nejen kvůli jménu- I když, nebudu lhát, když se mi představil jako Lee Felix, dost mě to zarazilo."

"To já posoudit nemůžu. Když jsem ho poznal, byl to protivný, otravný, sarkastický nájemný vrah, ze kterého dostat pár vět byl učiněný zázrak. Myslel jsem, že z něho zešílím." Uchechtl se. "Ale pak jsme uzavřeli tu dohodu a od té doby je mnohem více snesitelný."

"Dohodu? Jakou dohodu?"

"Ale... Jednou jsem mu vyčítal, jak je s ním téměř nemožné udržet řeč. A tak jsem mu navrhl, že když se začne chovat více přívětivě, nechám ho naučit mě bojovat."

Velitel zamručel. "Stejně by mě zajímalo, proč ho ta práce tak baví," nadnesl.

Changbin pokrčil rameny. "To kromě něj a Hyunjina asi nepochopí nikdo z nás. Hádám, že je to to samé jako pro Minha výcvik rekrutů a Seungmina starání se o koně. Prostě ti to takovým prapodivným způsobem přiroste k srdci a už se toho nezbavíš."

"Asi máš pravdu..." Z dragínova nosu vylétl drobný obláček kouře. "Jenom bych nikdy neřekl, že se z mého mladšího bratra stane nájemný vrah. Sice si často dokázal dupnout, kolikrát se z něčeho až stavěl na hlavu, ale... Nevím, nějak mi to k němu nesedí."

"Chápu. Na druhou stranu... v podstatě i Jisung je vrah. Jenom ho tak nikdo z nás nevidí, protože bojuje na naší straně. Dokonce i Minho nebo ty, hyung. A já vlastně taky. Každý z nás již zabil, ale nikdo z nás se nenazývá vrahem, protože to je v tomhle světě potřebné - bojovat a vyhrát." Opatrně usrkl stále ještě příliš teplého kafe. Olízl si podrážděné rty, než pokračoval: "Bohužel to tak funguje. Vždy to tak bylo a navždy to tak i zůstane. Přece jenom i já jsem připraven tít pro svou zemi hlavy. Stejně jako ty jsi schopen bránit své dragíny až do posledního dechu. Jde jenom o to, zda-li máš v sobě tu chuť žít a přežít."

"Nenapadlo mě, že jsi typ na takovéhle hluboké konverzace."

"Co naděláš, hyung, každý má svá tajemství."

Oběma zabublal v krku smích, když v tom uslyšeli kroky na dřevěné terase za dveřmi. Ty se nedlouho potom otevřely.

Felix stanul na prahu a už se ani nepohnul dál. "Ahoj, hyung a," jeho oči střelily po jeho bratrovy, "a-ahoj, hyung. Copak... Copak tu děláš?"

"Chtěl jsem ti jít vynadat, ale tady tvoje láska mi to rozmluvila. Pak jsme nějak navázali řeč a... teď jsme tu." Zazubil se, jako kdyby se pihatý vrah před ním právě nestrachoval o svůj život.

Místnost naplnilo dlouhé, hluboké zabručení a dveře se zavřely. Chlapec odložil zbraně na komodu vedle vchodu, nahlédl do hrníčků, obrátil se k plotně. "Je ještě voda?"

"Trochu jí tam asi najdeš."

Na trojici padlo trapné ticho, začalo ji nepříjemně dusit. Až když se venku ozval ptačí křik, chopil se Changbin slova: "Co jste vůbec řešili?"

Felix začal zalévat čaj. "Strategii. Bez dobrého plánu boj nevyhraješ."

"Svatá pravda. Minho hyung a Jisung mě tohle neustále učí. Proto jsem byl často s Jisungem na tréninku, abychom nacvičili, jak se v určitých situacích zachovat. Taky se to vyplatilo, když se na mě tehdy pokusili spáchat ten atentát."

Chan ztěžka polkl. "Občas je příšerné uvědomit si, jakému ohrožení se musíš vystavovat už jenom se svým narozením."

Princ to nijak zvlášť neřešil. "Vy dva jste doslova dragíni. Mimo Acetrálii jste hned v několika zemích loveni pro své magické schopnosti, ne-li rovnou popravováni. Nerodíme se tedy do nebezpečí naprosto všichni?"

Vrah se ušklíbl, sedl si ke stolu a drbl svého bratra loktem do žeber. "Nenakazili jste se vy dva navzájem?"

"Čím?"

Na pihaté tváři se usadil strnulý výraz. "Příliš velkou vážností."

/\†/\

Se zpožděním, ale tohle je váš vánoční dárek ode mě ^^"

Doufám, že jste si Vánoce užili a splnila se vám všechna vaše přání, dárky potěšily a byli jste ve společnosti lidí, na kterých vám záleží.

Posílám vám spoustu lásky a vřelých objetí!❤️