"Splníš tedy už ten slib?"

Chan si zul i druhou botu a pohodlně se usadil na posteli. "Jaký slib?"

Felix si beze slov poklepal na tvář.

Starší nejistě polkl, okamžitě uhnul pohledem. "Aha... Tenhle slib..."

"Hm... Přesně ten slib," zanotoval vrah monotónně v odpověď.

Chan se zamyslel, prstem si ťukal o bradu. "Kde jenom začít," zašeptal sám pro sebe, kousl se do rtu.

"Hele, vezmi to takhle - je," protáhl mladší, zatímco se ohlížel po hodinách, "je půl jedenácté. Já dnes nespím. Ty...?"

Velitel pouze zavrtěl hlavou.

Felix naopak tou svou přikývl. "Ty taky ne. Tak kam spěchat? Času máme víc než dost."

Sledoval svého bratra u přemýšlení a snažil se nějak pohnout prsty, zatímco se natahoval pro svůj hrnek.

"U všech ohňů, Lixi! Od kdy je z tebe pijan?" rozhodil Chan rukama.

Vrah, jako kdyby se nic nedělo, ležérně uchopil nádobu s kávou do rukou a nevinně se na velitele přes kulatý okraj podíval. "Já a pijan, Chane? To se mne hluboce dotýká."

Starší zhluboka nabral vzduch do plic, poté stejně dlouze vydechl, začal si masírovat spánky. "Kdo by kdy čekal, že zrovna ty, ještě nezletilý, se se mnou budeš hádat o tom, zda-li je vhodné pít či ne. Nebyl jsi náhodou vždy proti alkoholu?"

Felix přechytil hrnek do jedné ruky, dramaticky s ním zakroužil ve vzduchu. "To víš, bratře, časy se mění, dragíni též," pronesl s grácií.

Chan se zasmál. "To tě naučil Hyunjin?"

Mladší si opět usrkl onoho hořkého nápoje. "A co když jsem to naučil já jeho, hm?" Vyzývavě zakmital obočím.

"To bych neřekl. Na to, aby to bylo tak, jak říkáš, by to nesměl Hyunjin dělat tak často a ty tak málo."

Felix se nadále schovával za hrnkem, pouze s ním lehce pokynul na souhlas. "To ti brát nebudu." Pár minut pak sledoval, jak chlapec naproti němu hluboce přemýšlí. Dopil, s oddechnutím odložil nádobu na stůl. "Mám ti nějak pomoct začít?"

"To bys musel vědět, o co jde. Takhle mi téma nenadhodíš."

"Vážně?" Přesedl si, lokty opřené o kolena, naklonil se staršímu blíže. V duchu se ušklíbl tomu, jak jeho bratr občas zapomínal, co všechno jeho zaměstnán obnášelo - kupříkladu i takové vyslýchání. "Tak schválně... Co je s tou jizvou? Musí ti způsobovat nějaké problémy. Tak sem s tím." Opět se opřel vzad, nohy hodil na stůl, jedna přes druhou. "Jsem jedno ucho."

Chan se ještě chvíli nejistě kousal do rtu, než se mu podíval do očí. "My vlastně ještě nevíme, co dělá."

Felix zmateně zamrkal. "Tak proč ses tak vyhýbal odpovědi?"

"Protože je to děsivé, Lixi!" vyhrkl a rozmáchl se rukama. "Dost možná v sobě sedm let nosím nějaké kouzlo a nikdo neví, kdy se spustí!" Náhle děsivě ztlumil hlas, přitiskl si prst na tvář. "Když se tehdy objevily tyhle skvrnky, mysleli jsme, že bude brzy po mně. Přeci jenom se mi předtím zničehonic zbarvily vlasy - po kontaktu se Slunečním světlem. Dělo se tolik zvláštních věcí... Všichni jsme počítali s nejhorším. Celý klan se připravoval na to, že další den se může probudit bez velitele. Nemůžu tu své dragíny nechat napospas světu. Vím, že jsou silní, ale bojím se, co by se mohlo stát, když tu nebudu. Co když přijde další bouře a já jim nebudu moct pomoct? Nebo záplavy. Či dokonce lidé. Vím, že ti, co přišli s tebou, jsou dobří, ale ne všichni jsou takoví, Lixi. Za poslední léta už jsme tu měli pár, kteří se nás pokusili přepadnout a vyvraždit. Jednoduše si nemůžu dovolit být oslaben, ale ta jizva..." Zhluboka se nadechl, aby zpomalil tempo své překotně pádící řeči: "Ta jizva mi každým dnem připomíná, že nikdo neví, co na mě zítra čeká. Nikdy nevím, jestli je dnešek mým posledním dnem tady. I kdyby byla dnešní noc ta, kdy mám spát, oči bych nezamhouřil. I když mám každý den jíst, celé týdny téměř nic nepozřu. Neustále se usmívám, protože... protože ten drak..." V očích jej začaly pálet slzy. "Ten drak do mě možná vpravil nějaké kouzlo, které ani naši Starší nedokáží rozluštit. Cítí v té jizvě něco magického, ale neví, co přesně. Sedm let mě pravidelně kontrolují a stále na nic nepřišli. Proto jsem se tak vyhýbal odpovědi, víš? Protože se bojím, co mi zítřek přinese."

Felixe bolelo u srdce. Jeho bratr pro jednou nechal opadnout svoji usměvavou masku a ukázal své nejslabší místo. Právě jemu, jeho rodině, se s tím vším svěřil. Jako za starých časů...

Pomalu se zvedl, přisedl si k veliteli na postel, omotal mu ruku kolem ramen. "To je mi líto, Chane. Neumím si představit, jak děsivé to pro tebe musí být."

Starší jej obejmul nazpátek, položil mu hlavu na rameno, tupě zíral před sebe. "Kéž bys to ani nikdy nepoznal."

†††

Changbin se usmál, obmotal Felixovi ruce kolem pasu a dal mu krátkou pusu na rty. "Kdes byl?"

Za vrahovými zády se ozvalo odkašlání. "Vlastně byl se mnou a," mladý velitel protáhl poslední spojku, prstem ukazoval mezi dvojicí před sebou, očima těkal z jednoho chlapce ma druhého, "co právě bylo tohle? Je tu snad něco, o čem nevím?"

"Ehm, no, hyung, jak ti to-"

Felix si promnul kořen nosu. "Hyung, prosím tě, ještě to popleteš."

Princ nechápavě naklonil hlavu ke straně. "Cože?"

Vyšší jej objal a líbl do vlasů. "Jsme spolu," usmál se na Chana.

Ten mu toto gesto radosti upřímně opětoval. "Mně jste od začátku přišli podezřelí."

Changbin to nechápal. "Jak to myslíš-"

"Neboj, Chan hyung, to nejsi jediný." Po Felixově boku se zjevil princův osobní strážce, meč si ležérně hodil přes rameno. "Všichni jsme čekali, až si to jeden z nich uvědomí."

"Jisungu! No, není možná," přimhouřil princ oči. "Na to, jaké máš zaměstnání, tě poslední dobou skoro nevídám-"

"Jak jdou tréninky, Ji?" přerušil jej jeho přítel.

Strážce se usmál. "Dobře." Obrátil se k veliteli. "Máš zkušené dragíny, hyung, učí se velmi rychle."

Chan přikývl. "Vím, čas od času je trénuji sám. Nemohl bych na ně být více hrdý."

"Ji? Jdeme tedy na ten trénink?"

Jisung věnoval nejistý pohled svému nadřízenému. Netušil, zda-li jeho předchozí poznámka byla myšlena vážně či ne.

Changbin se zasmál. "Však běž, stejně mi tu nic nehrozí."

Minho s Jisungem se tedy odpojili od skupinky a zamířili směrem k aréně, když v tom se okolo nich prohnal vysoký dragín s jasně modrýma očima.

"Veliteli! Veliteli!"

Chan zavřel oči a povzdechl si. "Chane," zašeptal jméno, kterým by byl rád oslovován, než se obrátil na patě. "Ano, Soobine?"

Soobin se zprudka zastavil, ztěžka popadal dech. "Jsou... Jsou tu..."

Princ se nechápavě zamračil, nerozuměl ani slovo.

Chan zvážněl, chytil chlapce před sebou za ramena, zadíval se mu do obličeje. "Co se děje, Bine?"

Mladý dragín konečně nabral dost vzduchu do plic. "Blíží se nějací lidé. Už jsou skoro tu."

"Tak... Tak dodržujte stejný postup jako vždy. Pokud to budou potřebovat, nabídněte jim přístřešek-"

Přerušilo jej zběsilé, odmítavé kroucení hlavou. "Ne, počkejte, veliteli, oni... jsou ozbrojení... a vypadají dost nebezpečně."

Chan stiskl rty k sobě, sundal ruce z dragína před sebou. "Nemusí být hned hrozbou," zamyslel se. "Víš ty co, Soobine? Zaveď mě k nim. Zkusím si s nimi promluvit sám."

Soobin přikývl a rychlým krokem se vydal zpět, odkud přišel, tři mladíci v patách.

"Co říkal?" zeptal se konečně Changbin.

"Prý sem jdou nějací lidé a vypadají nebezpečně," přeložil mu rozhovor ve zkratce Felix. "Chan si s nimi jde promluvit, aby posoudil, zda-li jim poskytne přístřeší, kdyby jej potřebovali, nebo jestli je nechá jít dál v případě, že by nevypadali důvěryhodně."

Princ přikývl. "Měl bys mě naučit váš jazyk, jinak mi tu polovina konverzací bude stále unikat."

"Vítej v Acetrálii," zanotoval vrah.

Bylo to zde normální. Rozhovory tu probíhaly jak v jazyce místním, tak v řeči Prvního Kontinentu. Druhý Kontinent byl značně vzdálen, takže tu jeho řeč umělo pouze pár osob, které k tomu projevily dostatečný zájem, či tam již někdy byly.

O pár minut později stála čtveřice na okraji sídla klanu, přihlížející, jak se k ní pomalu blíží kavalérie mužů na koních a velikých vozech.

Changbin pocítil šimrání na tváři. "Proč na mě používáš magii?" zamračil se na vraha po své pravici.

Tomu se též změnily rysy, zmizely pihy, oči nabyly jiného tvaru a odstínu. "To jsou ti hrdlořezové, co chtěli zabít Jisunga," prohlásil vážným, hlubokým hlasem.

Princ se prudce obrátil vpřed, pohledem vyhledal muže s jizvou přes tvář a...

"Hyung, nesmíš je pustit dál," bylo jediné, co naléhavě oznámil veliteli po své levici.

Chan postřehl jejich rozhovor, proto přikývl. Zda-li ohrozili život někoho, kdo nyní spadá pod jeho ochranu a stará se o jeho dragíny, nehodlá jim umožnit nic více než pouhý průjezd.

Přišlo jim, že to trvá věčnost, než bandité konečně dojeli až k nim. Muž v jejich čele pozvedl ruku do vzduchu a všichni zastavili.

Nastalo mrtvolné ticho.

"Chtěl bych mluvit s velitelem vašeho klanu," prohlásil vůdce skupiny jazykem Prvního Kontinentu k chlapcům, kteří mu zatarasili cestu, zhoupl se ze hřbetu svého koně, došel blíže.

Chan vystoupil o krok vpřed, stáhl si kápi z vlasů. Pod slunečními paprsky se zatřpytila zlatá koruna. "Právě s ním mluvíš. Oč žádáš?"

"Nehrej si se mnou, pískle. Chci velitele, ne jeho náhražku."

Soobin zatnul ruce v pěst.

Jeho velitel se na něj přes rameno podíval a konejšivě pozvedl koutky úst. "V klidu, Bine," zamumlal jejich rodným jazykem.

Následně se s výhružným výrazem podíval k muži před sebou. "Neurážej mne na mém území, cizinče," řekl temným hlasem. "Naposledy se ptám: oč žádáš? Zda-li nezodpovíš, můžeš rovnou celou tu svoji kavalérii otočit a vrátit se tam, odkud jste přišli."

Bandité si vyměnili zmatené pohledy. Že by tohle vážně byl velitel? Není možná...

Muž s jizvou na tváři sjel chlapce před sebou zkoumavým pohledem. "Nuže dobrá," broukl nakonec, než se slizsky usmál. "Žádal bych přístřeší pro sebe a mé muže. Stačí na pár dní-"

"Ne."

Tohle vůdce banditů očividně nečekal. Zarazil se, bylo vidět, jak v něm bojují vztek a nutkání dále podlézat.

"Ale nechám vás projít dále. Už se sem však nevracejte, je vám to jasné?"

Muž se kousl do tváře, než pomalu přikývl. "Samozřejmě," utrousil s nevolí.

Chan se konečně usmál. "Tak tedy pojďte, provedu vás, abyste se tu neztratili."

Všichni poznali tu skrytou zprávu za těmito slovy: Budu na vás dohlížet, abyste se nezatoulali mezi můj klan. Nic nezkoušejte.

Vůdce skupiny se vyšvihl zpět do sedla, Chan se vydal po hlavní cestě, trojice mladíků po boku. Nehodlali jej nyní opustit a nechat napospas samotného takové skvadře.

Velitel jim všem věnoval vděčný úsměv: "Tak ať to máme za sebou."

/\†/\

Tak... Jelikož je toho prvního prosince, rozhodla jsem se vám po dlouhém zvažování dát novou kapitolu.

Zároveň vám zde nabízím můj nový projekt, který si budete moct číst každý den až do Vánoc. Třeba si tím zkratíte čekání na další kapitolu tady ^-^

Samozřejmě vás do ničeho nechci nutit, jen jsem si říkala, že bych vám tu mohla nabídnout další čtení, kdybyste o to měli zájem.

Abych vám projekt trochu přiblížila:
Nejde o ledajaký adventní kalendář. Jelikož mi to nikdy dříve nevyšlo, rozhodla jsem se z toho tento rok udělat takovou menší výzvu pro sebe samotnou - každý den otevřu okénku svého hmotného adventního kalendáře a záleže na tom, jakou čokoládičku dostanu, napíšu krátkou povídku či básničku. Může to být i pár vět, ale přišlo mi to jako zajímavý nápad, který by snad mohl zaujmout i vás ^^
A kdo ví... Možná něco napadne i vás a napíšete mi to do komentářů :3

Tak třeba se uvidíme i tam (:

Tímhle bych vám tedy ráda popřála hezký prosinec. Dávejte na sebe pozor a pořádně se oblékněte, abyste neonemocněli (;

Jsem ráda, že vás mám❤️

Vaše zářivá jako hvězda,
★ Paní noci