"Jsem za ně rád."

Felix se usmál. "Já taky."

Další z jejich nočních procházek.

Byli tu již několik dní, něco málo přes týden, spolu s Chanem se snažili domluvit s místními, aby je podpořili v bitvě. Sice jim ještě těch souhlasů pár zbývalo, i tak však nepolevovali. Nemohli. Ne, když už se dostali tak daleko.

Tahle noc byla chladnější než ty předchozí. Ostatní se od nich před chvílí odpojili a šli zalézt někam do tepla. Jeongin byl pryč již od odpoledne, jeho rodina jej zaučovala zpět do jejich podniku, pomáhal s obstaráváním rostlin a zvířat. A tak vrah s princem zůstali sami.

Ne, že by si na to stěžovali.

Díky tomu všemu vyjednávání spolu trávili v podstatě veškerý čas. Dokonce více než na jejich cestě sem a to si mysleli, že být pospolu častěji už ani není možné. Kde kdo by snad i čekal, že si začnou lézt na nervy, ale ne.

Sblížilo je to.

Již předtím znali zvyky toho druhého. Věděli, kdy se co myslí vážně, kdy žertem, kdy je lepší toho druhého rozveselit, kdy naopak na chvíli odstoupit stranou. Předtím nad tím ale museli přemýšlet. Teď, po těch pár dnech, to všechno dělali intuitivně.

Cítili se spolu v bezpečí. A oba si to otevřeně přiznali.

Changbin byl rád, že může mít po boku někoho silného a magicky nadaného. I když byl vůdčí osobností, vždy vedle sebe potřeboval někoho, o koho se opřít, komu se svěřit, kdo mu kryl záda při každé příležitosti.

A Felix měl s sebou zase rád někoho, kdo uměl komunikovat s ostatními, kdo mu uměl zvednout náladu, vždy byl plný energie a měl hlavu plnou vědomostí a nápadů.

Chan je sledoval z povzdálí a nemohl se ubránit myšlence na Yin a Yang. Perfektně se doplňovali a vyvažovali.

I chlapci samotní si tak připadali.

"Je na ně dobrý pohled." Právě se bavili o Hyunjinovi a Seungminovi. Těch pár dní je vídali spolu o něco častěji, vždy blíže a šťastnější než předtím.

Felix opět přikývl. Srdce mu začalo hlasitě tlouct v hrudi, když znovu dostal onen nápad, jenž se mu poslední dobou motal v hlavě čím dál tím více frekventovaně.

"Je ti dobře? Nechceš už jít taky dovnitř?"

Vrahovy oči zazářily tmou, když je zvedl od země k princově tváři. Jeho tělo začalo reagovat samo, neměl nad sebou kontrolu. Zhluboka se nadechl. "Víš, hyung-"

"Felixi! Changbine! Tady jste!"

Dvojice se obrátila za oním hlasem.

"Chan hyung!" Princ se usmál a zamával na pozdrav.

Velitel k nim doběhl. "Nebyli jste v chatce..."

"Ano, šli jsme se ještě trochu projít, než půjdeme spát."

"To mi došlo," zasmál se Chan nad odpovědí jeho bratra. "Nezdržím vás na dlouho, nebojte. Jenom jsem se chtěl zeptat na to vaše smlouvání. Jak vám to jde? Nějaké problémy? Potřebujete s něčím, čímkoliv, pomoct?"

Changbin zdvořile zavrtěl hlavou. "Všechno je v pořádku. Zbývá nám pár rodin, které jsme nestihli obejít. Je vás tu přeci jenom hodně."

Velitel se zasmál. "O tom mi povídej."

"Každopádně ti, co jsme u nich byli a ještě nepřijali, se rozmýšlí a dají nám vědět. Ale i tak je jich málo, takže až skončíme s momentálními obchůzkami, zeptat se znovu nebude takový problém."

"To rád slyším. A co jinak? Vše v pořádku? Žádné problémy?"

"Ne. Vlastně mi přijde, že nás místní přijali celkem dobře. Mimochodem," vzpomněl si princ na novinku, která se mu dřéve toho dne donesla, "někdo mi říkal, že zítra by se měli vracet ještě nějací dragíni."

"Samozřejmě!" Chan se pleskl do čela. "Bylo toho teď tolik, že jsem úplně zapomněl. Ale je to pravda. Vzkazují, že zítra kolem poledne by měli být zpátky. Však vás ještě představím."

"Děkujeme."

"Není za co." Velitel se nejistě zhoupl ze špiček na paty. "Každopádně! Pokud nemáte žádné otázky či požadavky, tak vás nechám být. Dobrou noc."

"Dobrou noc, huyng," broukla za ním dvojice.

Chanův plášť se ještě chvíli vlnil tmou, než na konci ulice zmizel za rohem.

Chlapci nadále pokračovali v chůzi.

"Ti, co se zítra vrací, budou značně překvapeni, řekl bych."

"To nepochybně."

"Co jsi mi vůbec chtěl?"

Vrah nechápal, obočí stažená k sobě. "Kdy?"

"Před chvílí, než došel Chan hyung."

Dragínovy oči se zatřpytily uvědoměním. "Aha! Jo, tohle... Už se ani nevzpomínám."

Changbin přimhouřil oči, zatímco sledoval, jak mladší přidal do kroku. Rychle jej dohnal. "Co mi tajíš?" Snažil se naklonit do zorného pole vyššího, avšak ten otočil hlavou na stranu.

"Proč bych ti něco tajil?"

"To právě nevím. Ale teď se snažíš z něčeho vykroutit."

"To se ti jen zdá."

"Nezdá. Jsem plně při vědomí. A tenhle výraz znám. Takhle se tváříš, když nechceš na něco odpovědět. Tak co je to?" Když však sledoval, jak nevole u mladšího nadále přetrvává, přešel z hravého postoje do chování serióznějšího. "Děje se snad něco?"

"Neboj, všechno je v pořádku." Vrah se se zívnutím protáhl. "Ale spánkem bych nejspíš vážně neopovrhl."

"Nespal jsi náhodou včera-"

"Tak jdeme! Stejně je tu zima!" Felix nenechal prince domluvit a už se obrátil na patě, uspěchané kroky směřující zpět k jejich chatce.

Changbin, zvídavý jako vždy, opět přimhouřil oči a rychle vraha doběhl. "Co je to, hm?"

"O nic nejde-"

"Tak proč se tak nechováš?"

"Ne, vážně, hyung - nechej to být."

Princ našpulil rty.

Dragínovy oči k nim na zlomek vteřiny sjely, než se vrátily zpět k těm dvěma, díky nedostatku světla v okolí černým, kouzelným duhovkám. "Prosím."

"Tak dobrá. Ale nemysli si, že z toho jen tak utečeš. Zítra večer chci vědět, o co tu jde. Alespoň kousek postačí."

"Hyung, tobě když dám kousek, tak si vezmeš všechno. Znáš to pořekadlo, ne? Dám ti prst a ty..."

"...a já si urvu celou ruku," dokončil plynule princ se smíchem podbarvujícím tuto vážnou debatu do něčeho více veselého. "Já vím! Ale divíš se mi?"

"Vlastně ani ne," přiznal mladší. Po pár dalších krocích se na prince opět zadíval. "Ale neboj, řeknu ti to. Nevím, jestli přímo zítra, ale... Někdy určitě."

Changbin se zazubil. "To doufám." Ucítil, jak mu leze mráz po zádech, otřásl se. Bez zaváhání obmotal své prsty kolem těch Felixových a rozeběhl se s ním zpět k jejich chatce. "Máš pravdu, je tu zima."

†††

"Copak, copak? Vypadáš nějak přešle."

Felix se se zaskučením svalil na lavičku naproti Hyunjinovi a Seungminovi, kteří právě pracovali na dvou náhrdelnících.

Dragínovi rodiče vlastnili šperkařství a když uviděli, jaké náramky zvládl jejich syn vytvořit pouhou magií, rozhodli se jemu a jeho příteli svěřit nějaké z jejich zakázek. Zatím si nikdo neměl na co stěžovat. Dospělí měli hezké výrobky, chlapci byli spolu a práci si mohli vzít, kamkoliv jenom chtěli.

Pár se zmateně zadíval na chlapce před sebou, který natáhl ruce na stole, hlavu umístil vedle nich, balanc soustředěný pouze v jeho pravém rameni, na němž nyní plně ležel. Vyhasle se zadíval na nebe. "Určitě to už ví."

"Kdo?" Seungmin si nebyl jistý, zda-li je vrah naproti němu vážný či přehání, jako to má ve zvyku jeho přítel. Přeci jenom se za poslední dva týdny Felixova osobnost podstatně změnila od toho, co znal na cestách, musel si teď dávat dvakrát takový pozor na to, co je jak myšleno a na co má jak odpovědět.

"Changbin hyung."

Hyunjin se ušklíbl. "Tvůj oblíbený princ," zanotoval. Zanechal však všech žertů, když mu mladší nic neodsekl. "Tys mu to už řekl?"

"Ne. Včera večer jsem k tomu byl tak blízko, ale pak přišel Chan hyung a-"

"Co se stalo?" chtěl okamžitě vědět pár.

"Nic zvláštního. Jen jsme se procházeli a nějak nadešla ta správná chvíle. Ale pak nás přišel zkontrolovat Chan hyung kvůli všem těm našim obchůzkám a pak už jsem se neodvážil to říct. Hyung na mě naléhal, ale tak nějak mi to najednou nepřišlo správné."

"To je v pořádku," ujistil jej Hyunjin, zatímco se vrátil k zapracování rudého, magií nabitého polodrahokamu do zlatého podkladu. "Důležité je, abys cítil, že je to ten správný okamžik."

Felix pouze rozmrzele zamručel v odpověď.

"A co chceš dělat?" zeptal se po krátkém váhání lučištník.

"Hyung chtěl, abych mu dneska řekl, o co jde. A já nevím... Mám si vymyslet nějakou další hloupou výmluvu? Už jich totiž spoustu přijal, aniž by trochu pochyboval. Nebo se mu mám konečně upřímně svěřit?"

Pár pokrčil rameny. "To je na tobě."

Felix si povzdechl. "Kde je ta necitelnost, když ji potřebuji," zabědoval.

Hyunjin se zasmál. "Neříkej, že ti to chybí."

"Tobě snad ne?" V ten moment se pihatý vrah napřímil a zmateně se zahleděl na svého kolegu.

Ten se nejistě shrbil. "Nevím... Tohle mě upřímně baví. Rodiče se mě už snažili přemluvit, abych zůstal. A já to tak nějak vážně zvažuji. Nechci jim přidělávat starosti."

Felix se hluboce zamyslel.

Seungmin s Hyunjinem nadále pracovali na náhrdlenících.

"Chápu," broukl nakonec hluboký hlas. "Dokud budeš spokojený, mně je to jedno."

"Vážně? Takže se nezlobíš?"

"Proč bych měl?"

"No... Chci odejít z naší profese, o které jsem tak dlouhou říkal, že mě baví, že ji nechci opustit..."

"V žádném případě." Mladší z vrahů zavrtěl hlavou, zlaté vlasy zazářily ve světle slunečních paprsků. "Naopak. Jsem rád, že se ti líbí jiné zaměstnání. To naše momentální je stejně takové... riskantní. A kdyby nebylo tohohle, je to stále především tvůj život. Dělej si v něm, co chceš, hlavně ať jsi spokojený."

"Díky, Lixi." Hyunjin se upřímně, široce usmál.

"Není za co, Jinnie."

"A co teda ten dnešek?" nadhodil po chvíli Seungmin a zvedl pohled od šperku na stole před sebou. "Řekneš mu to?"

"Nevím... Asi ne...? Nebo ano...? Měl bych...?"

"Poslouchej své city," prohlásil jeho kolega věcně.

"Ha... Ha... Ha... Jakpak asi?" Felix protočil očima, kdesi v nitru detekoval trochu upřímného pobavení.

"Včera jsi říkal, že jsi taky poznal, že ten moment byl ten pravý, ale o pár minut později jsi to tak už neviděl. Zkus se řídit touhle intuicí. Zrovna to bys umět mohl." Na Hyunjinově tváři se zjevil potměšilý úšklebek.

Felix musel navzdory tomu žertování přiznat, že vysoký dragín měl pravdu. Naslouchat své intuici již uměl. Takže pokud to bude fungovat i nyní, neměl by s tím mít takové problémy, no ne? "Dobrá, zkusím to. Díky-"

"Yah! Lixi! Už se vrátili!"

Ke stolu doběhl Changbin, udýchaný, uspěchaný.

Vrah přikývl. "Jdete s námi?" obrátil se na dvojici, která mu doposud dělala společnost.

Tázaní věděli, o co se jednalo, nebylo tedy překvapením , když si vyměnili jeden krátký pohled a už měli rozhodnuto: "Samozřejmě." Pár hbitými pohledy sklidili jejich práci do sáčků a krabiček.

"Už jsi je viděl?"

Princ zavrtěl hlavou. "Ještě ne. Sotva se mi doneslo, že jsou tu, rozhodl jsem se vydat pro tebe."

"Co Jisung a Minho hyung? Neměli by u toho být také?" navrhl Seungmin.

"Ty jsem potkal po cestě k vám. Vlastně mi řekli, kde vás hledat. Takže neboj, už jsou tam."

Netrvalo dlouho a setkali se s prořídlým davem dragínů, co se přišli přivítat se svou rodinou a známými, kteří se po dlouhé cestě opět vrátili domů.

"Changbine, Felixi, tady jste!"

Nově příchozí skupinka se obrátila k veliteli, který jim rychle kráčel vstříc, na bledé tváři úsměv. Byl vůbec okamžik, kdy se neusmíval?

"Ahoj i vám, Hyunjine, Seungmine."

"Ahoj, hyung," odpověděl pár jednohlasně.

Chan se obrátil ke dvojici, za níž přišel původně. "Mám vás představit, nebo to zvládnete sami?"

"Bude lepší, když to uděláš ty, hyung. Jakožto velitel tohoto klanu ti budou tví dragíni věřit v naší důvěryhodnosti více než pouze nám," přiznal Changbin.

"Máš pravdu. Tak pojďte, Jisung a Minho jsou již připraveni."

Chan je zavedl k páru, který stál v čele skromného davu čekajících. "Budou tu každou chvílí. Yeonjun a Taehyun jim šli naproti pouze pár minut zpátky, nezabere to více než deset minut," obeznámil všechny se situací.

"Oni jsou tu něco jako vrátní, že?" zamyslel se Seungmin.

"Více méně," přikývl velitel. "Dříve jich nebylo zapotřebí, ale oni sami přišli s tímto nápadem. Přeci jenom se s rozšířením povědomí o Acetrálii před pár lety riziko pro dragíny zvýšilo, takže mít pár očí, který dohlédne na okolí, přijde vždy vhod. Soobin před rokem předložil tento návrh na zasedání. A byť se starším zrovna dvakrát nelíbilo, že by měli vkládat své životy do rukou mladých dragínů, po pár zkouškách již změnili názor. A hele, kde jsou teď. Všichni si je tu vychvalují a jsou za ně rádi. Když nemají hlídku, zařizují tu většinou různé organizační věci. Když je problém, jsou jedněmi z prvních, po kterých se místní shání o radu."

"To je úžasné, že se jim podařilo vypracovat tak vysoko v tak nízkém věku."

"Že to říkáte zrovna vy, korunní princi," zasmál se Chan.

"Že to říkáte zrovna vy, všehoschopný veliteli," opětoval poznámku Changbin.

"To není pravda, ještě se mám kde v čem zlepšovat- Hele! Už jsou tu!" zvolal náhle urpostřed věty.

Hlavy se obrátily směrem, kterým ukazovala velitelova v rukavici skrytá ruka.

Dvojice vytáhlých dragínů kráčela v čele skupinky o počtu tuctu členů.

Hyunjin si okamžitě všiml, jak jeho přítel zbystřil a začal na jednoho z nich mhouřit oči. Když byli o něco blíže, lučištníkův obličej se náhle rozzářil. Nikdo jej nestihl zastavit ve sprintu, ve kterém se vyřítil vstříc chlapci s velkým vakem přes rameno. "Hyung!" vykřikl Seungmin nadšeně, než mu padl okolo krku a strhl je oba do prachu na zemi.

/\†/\

Zabralo mi to šest hodin práce, ale nakonec jsem tu seminárku odevzdala hahaha (:‹

Každopádně se opět ptám, jak se vám příběh líbí? Kdyby se vám cokoliv nezdálo, nebojte se napsat do komentářů, na všechny se snažím odpovědět (:

Nezapomínejte na sebe dávat pozor! Už začíná být zima, tak se pořádně oblečte, abyste nebyli nemocní <3