"Dobré ráno, Vaše Veličenstvo. Zde jsou další dopisy."

"Dobré ráno, dobré ráno," broukl Changbin od stolu přeplněného papíry, než na něj dopadl svazek obálek. "Jak se vede?"

"Dobře, Vaše Veličenstvo, velice dobře," usmála se žena. "Dcera včera ušla první krůčky."

Král se na ni zazubil. "To rád slyším. Vzkažte manželovi, že jej zdravím. A taky že jej prosím, aby se došel podívat na Yongboka - poslední dobou nejí, dělá mi to starosti."

"Samozřejmě, Vaše Veličenstvo." Služebná, z níž trochu táhla vůně koní, po úkloně odešla.

"Jsou to oni?" nahlédl králi přes rameno zvědavý Jisung.

"Nevím, podívej se," podal mu obálky, zatímco se nadále mračil na mapu před sebou.

"Ano, jsou to oni. Mám ti je přečíst?"

Changbinovy koutky se bez jeho uvědomění vytáhly vzhůru. Zapřel se v křesle, přikývl. "Samozřejmě, rád si je poslechnu."

Králův osobní strážce tedy vzkazy rozbaloval a předčítal, zatímco Changbinova víčka padla k sobě.

"Jsem rád, že se mají dobře," řekl, když Jisung umlkl.

"Já taky. Musíme je pak předat Minho hyungovi. Vím, že jsou to již léta, ale od té doby, co jsme na to jednou zapomněli, se bojím, abychom to neudělali znovu."

"Tak mu je běž odnést." Král povstal, dopil svůj ranní čaj. "Já se půjdu projít do zahrad - však ty víš, kde mě najít."

"Samozřejmě, hyung. Hned jsem u tebe."

Strážce vyběhl ven, Changbin klidně kráčel v jeho šlépějích. Na jednom rohu se obrátil k zeleni a dvěma stromům, jejichž větve se vzájemně proplétaly. Vedle nich rostlo pět keřů, jeden měl mezi listím uvázanou černou stuhu, na dalším byla zase jasně modrá.

Poklekl, ruce spojené. "Ahoj, Woojin hyung. Jak se máš? O Kaero se starám, jak nejlépe to jde. Hvězdy na něj září jasně, určitě by se ti líbily." Lehce se pootočil. "Ahoj, matko, otče. Doufám, že se máte dobře. Jak dlouho už jste spolu? Ano, jistě, dnes je tomu již deset let, že ano? Jsem rád, že jste mi dali příležitost žít tenhle život." S povzdechem se usadil na paty. "Vím, že tohle jsou věci, které vám říkám každý den, ale kdybych je tak nemyslel, nikdy by nespatřily světlo světa. Světa, který díky vám všem mohu poznávat a hrát v něm velkou roli. Nebudu lhát - poslední dobou je to trochu těžké, ale... brzy to určitě přejde."

Na nebi se shlukli ptáci, než se opět rozprchli a došli ke střetu zase o něco dál.

"Měli byste vidět Sullyoon a Jooyeona. Oba se rychle učí - jsou chytří po prarodičích. Ale ty už o nich určitě víš, že ano, matko? Vsadím se, že otec ti už o nich vyprávěl i to, co není pravda. Byl ohromně hrdý, když přišli na svět a vězte, že já bych ani více pyšný být nemohl."

Za zády mu praskla větvička, krátce se ohlédl, koutkem oka spatřil černý hanbok jeho osobního strážce.

"Už budu muset jít. Ale nebojte - zítra dojdu zase. Nemohl bych vás přeci ochudit o žádnou novinku, no ne?" Sklonil se, políbil zem. "Tak se mějte. A neutečte mi," zašeptal s hořkosladkým úsměvem.

Zvedl se a vykročil k Jisungovi, jenž na něj trpělivě čekal. "Tak zpátky do práce."

Jeho strážce pouze přikývl, společně vykročili podél stěny směrem, kterým ležela jeho kancelář.

A v tom se kdesi ozvalo zadrnčení tětivy, Jisung strhl Changbina za sebe. Hlasitá rána a ze dřeva vedle jejich hlav trčel šíp, děsivě se kmital ve vzduchu.

"Jsi v pořádku, hyung?"

Král však neodpověděl, jeho oči byly upřeny pouze na onom svitku houpajícím se na provázku, jenž byl pevně ovázán hned za hrotem. Pohled putoval trochu dále po dříku, kde spatřil křidélka...

Bez rozvah vzkaz ze šípu strhl, rozbalil jej.

"Hyung? Děje se něco?"

To však Changbinova hlava vystřelila směrem, odkud šíp přiletěl. Nikdo tam nebyl, avšak cítil... něco - ne, ne, spíše někoho.

"Promiň, Ji, musím jít ze města. Běž zatím za Minho hyungem, dobrá? Pokud nebudu do západu Slunce zpět, jdi mě hledat sem," vrazil mu svitek do rukou a již utíkal pryč.

"Chang- Hyung! Počkej! Co to-" Frustrovaně zavrčel, rozcuchal si vlasy, než prudkým trhnutím vzkaz rozbalil. Za očima mu blesklo uvědomění, rtů se zmocnil úsměv. "Chápu," broukl s vševědoucím úšklebkem, než dopis znovu smotal, schoval do kapsy a vydal se za svým manželem. "Tak se hlavně bav, hyung."

†††

Slunce zářilo vysoko na obloze, když se po dechu lapající král vydrápal na vrchol hory, již sledoval, kdykoliv se na ni rozpomenul. Kámen pod jeho nohama byl rozpálen, kůži pokrýval pot, svaly se třásly nervozitou a vyčerpáním.

Zastavil před jeskyní, kterou chodil navštěvovat po nocích, když si potřeboval vyprázdnit hlavu. Vzduch se vlnil, avšak nikde ani živáčka. Proto vstoupil do chladných prostor, po zádech přejel mráz. Avšak opět nikdo v dohledu.

"Páni, tobě se po mně asi hodně stýskalo."

Ztuhl. Ten hluboký hlas, jenž jej i po těch dekádách doprovázel ve snech,... Velice pomalu se obrátil a tam stál on - dragín, na něhož čekal léta a léta, avšak nezapomněl.

Přesně jak slíbil.

Rázně k němu přistoupil, jeho pěst udeřila svalnatou hruď. "Samozřejmě, že ano. Bál jsem se!" Jejich pohledy se propletly, jeden plápolal klidně, zatímco druhý hořel rozčílením, než během vteřiny pohasl v klidné, dojaté uhlíky. Král vraha obejmul, skryl tvář v jeho rameni, nos zhluboka nasál tu vůni, jež mu scházela. "Tak jsi mi chyběl."

"Ty mně taky, hyung," jeho silné paže se obmotaly kolem Changbinova těla. Královými černými prameny se propletli šediví hadi, ten starý, povědomý pocit zahřál nejen na kůži, ale i u srdce. "Jsem tak rád, že tě znovu vidím."

"Mně o tom povídej." Odtáhl se. "Jak jsi to jako myslel, že mi s Hyunjinem budete vše zatajovat? Vážně jsi věřil, že mi to jednoho dne nepoví?"

"Nevěřil. To si můžeš být jistý, že jsem věděl, že ti to vyzradí, jakmile se o něčem zmíníš."

Usadili se na onom místě, kde spolu čekávali na východy Slunce, odkud sledovali jeho západy i jasnou záři Měsíce a hvězd jej obklopujících.

"Pořádně jsi Jisunga vyděsil," zasmál se Changbin, prsty propletené s těmi vrahovými.

"Vím, viděl jsem to," ušklíbl se dragín.

"Takže se mi to nezdálo, že? Stál jsi tam."

"Samozřejmě. Musel jsem vidět, zda-li tě mám vážně očekávat."

"Dojdi na místo, kde jsme spolu sledovali vycházet Slunce," odcitoval král vzkaz, jenž se mu necelou hodinu zpátky zabodl vedle hlavy. "Poetické."

"Protože jde o tebe. Zapomněl jsi snad?"

Opět byli tváří v tvář. Atmosféra zhoustla, naklonili se blíže.

"Jak bych mohl."

Rty se střetly. Polibek, na nějž se čekalo dvě desetiletí. A nyní již nebylo kam spěchat, šlo o pomalý kontakt, jenž si oba vychutnávali. Paže obejmuly toho druhého, těla se přitáhla k sobě.

Po pár minutách skončili s čely opřenými o sebe, pohledy propletenými, usmívali se.

"Jako tehdy, nemám snad pravdu?"

"Přesně tak," přivětil král, než mu zavrtal hlavu do hrudi. "Proč jsi vůbec přijel? Máš tu někde práci?"

"No... Spíše jsem se rozhodl skončit s cestováním a... práci nabídnout."

Changbin se zprudka napřímil. "Vážně?"

"Samozřejmě. Už mám svůj věk a tak si říkám... proč nenabídnout své služby někomu, komu mé srdce náleží v podstatě celý můj život, no ne?"

"Tak to Yeji ráda uslyší."

Felix pokýval hlavou. "Slyšel jsem o těch vašich... jak že se to jmenovali?"

"Sullyoon a Jooyeon, Lixi. Myslel jsem, že ti na mně a Yeji záleželo víc." Začal se zvedat, dělal uraženého.

Vrah jej se smíchem stáhl zpět. "Počkej, hyung, samozřejmě to vím." Obejmul jej. "Rád je pak uvidím, určitě jsou to úžasné, nádherné, talentované děti. Také mají být po kom... Ale zpět k tématu - co říkáš na mou nabídku?"

Král se zazubil. "Samozřejmě, Lixi. Budu jedině rád, když s námi konečně zůstaneš."

Opět se políbili.

"Ne, že bych tě teď měl v plánu nechat někam jít," zašeptal do vrahových rtů Changbin.

Felix se hlasitě rozesmál, hluboký hlas rezonoval mezi skalami. "Jak si žádáš, Mé Veličenstvo."

Byť poslední léta vedli oba život, o kterém snili, až nyní si přišli kompletní.

Ta doba odloučení pro ně byla žhavými plameny a oni se snažili bojovat ohněm proti ohni. Avšak v tento moment, v tento okamžik, od té chvíle,... najednou ten neklid uhasl a vše bylo v pořádku.

Přesně tak, jak to mělo být.

/\†/\

A je to tu... konec.

Hořkosladké, no ne?

Nebojte, zítra ještě vydám konečné vyjádření (pokud na to budu mít čas, zítra mám dost nabitý program) a pak... pak budeme muset říct tomuhle příběhu: "Sbohem," a posunout se dál.

Snad vás ani ten konec nezklamal.

Doufám, že se zase někde a někdy uvidíme :3