Uplynulo pár dní, vše bylo v klidu, nic již nikoho nerušilo. Felix a Changbin užívali chvil, kdy mohli být o samotě, zatímco ostatní skupiny se pomalu, beze spěchu, plížily napříč Kaerem, hadi plazící se lesním porostem. Velitelští bratři občas navázali kontakt, aby zkontrolovali, že vše bylo v pořádku.

Nic se nedělo. Vypadalo to na bezpečný, ničím nerušený příjezd do nepřáteli obklopené destinace.

"Zítra odpoledne bychom tam měli být," oznámil princ, na tváři unavený úsměv.

Felix mu usedl po boku, rychle jej líbl na rty. "Úžasné. Konečně se vyspíš."

Slunce pomalu, ale jistě mizelo z dohledu (což zde v horách znamenalo o značnou chvíli dříve, než tomu bylo v nížinách) a pár se rozhodl pro dnešek usídlit. Stříbrné hřebeny se jim tyčily nad hlavami, nebe daleko za nimi se barvilo do odstínů jarních tulipánů, růžová prolínající se s plameny jako dragínovy oči zasazené nad jeho nervózními tvářemi.

"Proč se červenáš?" Changbin si nemohl odpustit tu trochu škádlení.

Felix odklonil pohled. "Jen uvažuji, že za pár dní bude po všem..."

"A z toho jsi tak rozpačitý?"

"Ne, pouze jsem přemýšlel nad všemi těmi věcmi, které bych s tebou ještě nejraději zažil. Divím se, kde se ve mně zjevil takový romantik."

Starší mu s jemností dívky splétající luční kvítí ve věneček obmotal paže okolo pasu. "Tak mi o tom alespoň pověz, když už to nestihneme zrealizovat."

Felix jej obejmul nazpátek. Společně ulehli na studenou trávou pokrytou zem a sledujíc mraky a postupně se zjevující hvězdy se bavili o všech jejich snech a představách, na tvářích široké úsměvy, v hrudích pocit hořkosladce plápolajících plamínků.

†††

Uprostřed noci tělem korunního prince něco otřáslo. Rozhlédl se okolo, po boku mu klečel jeho přítel. "Hyung, vstávej, musíme se schovat."

"Co se děje?" Changbin byl okamžitě v pozoru, už se hnal odvázat koně od stromů.

"Blíží se sem velká skupina lidí."

Starší se zarazil, uzdy v rukou, zatímco oheň uhasl a okolí pohltila tma. Pohledem vyhledal dva zářící body vznášející se ve vzduchu pár metrů od něj. "Myslíš, že jsou to ti vojáci?"

"Jsem si tím téměř plně jistý," potvrdil jeho domněnku s přikývnutím Felix. "Jdi první, budu zakrývat stopy."

Vydali se tedy hlouběji do lesa. Dragín, dodržujíc své slovo, pečlivě uhlazoval každou podezřelou nesrovnalost, kterou za sebou zanechali.

"Stůj," zavelel znenadání.

Princ doufal, že je obklopí ticho. Namísto toho se však nedaleko ozval dusot kopyt přinejmenším tří tuctů koní a ještě mnohem více lidských nohou nazutých v těžkých, kovem posetých botách.

Dragín bez zaváhání zakryl jejich malé uskupení magickým pláštěm. Nikdo nyní nemohl vidět žádné světlo odrážející se od jakéhokoliv lesklého povrchu, ani jeho plápolající duhovky.

"Stop!"

Changbin zavřel oči, na krku pocítil slabé tepání. Byl to ten hlas, ten muž.

Lehce sebou trhl, když jej něco zašimralo na dlani. Odlepil víčka od sebe. Před obličejem měl pihami posetý úsměv. "Neboj, nic se ti nestane, hyung. Tentokrát už ne."

Princ sevřel Felixovu ruku v té své, druhou mu obmotal kolem krku, v objetí se k němu přitiskl. "Já vím. S tebou jsem v bezpečí," zašeptal nazpátek.

Ve vlasech ucítil krátký polibek, obláček kouře mu rozehřál kůži, prohrábl tmavé prameny, než odtáhl své šedivé, pomíjivé prsty k větvím a temnému nebi kdesi nad nimi. Na ten krátký, nepatrný moment byli pouze oni dva. "To jsi i beze mě."

Tentokrát pozvedl koutky úst i on, obličej schovaný ve vrahově hrudi.

"Prohledejte to tu!"

"Co teď?"

Felix prince pohladil po zádech. "Já to vyřídím." S tím vyklouzl z Changbinova sevření, vykradl se z jejich skrýše do temnot lesa.

Mladík v němosti přihlížel, jak se silueta jeho přítele vykreslila proti měsíčnímu světlu přicházejícímu od cesty, poblikávající mezi kmeny stromů. Jeho ochránce se mu vzdaloval, on si však nepřipadal ohrožen. Právě naopak.

V jeden moment Felix zmizel.

Vrah si přidřepl, světlo očí zahalené dalším kouzlem. Plížil se křovím okolo vojáků, kteří narozdíl od něj hlučně našlapovali a jejich zbroje obecně dělaly takový rámus, že se téměř ani nemusel snažit pohybovat v tichosti. Z opasku, jenž si připnul kolem boků, když byl ještě ve svém magickém úkrytu, vytáhl několik drobných kamínků. Sám pro sebe se pousmál. Hodil ohlazené minerály směrem k okraji lesa. V porostu to zašustilo, jako kdyby jím právě někdo proběhl.

"Támhle!" zvolal jeden z ozbrojenců a už si všichni pospíšili směrem, odkud onen zvuk přišel.

Felix mezitím proklouzl dál, znovu způsobil rozruch. Pokračoval, dokud vojáky zcela nezmátl.

"Vy hlupáci! Co vám tak dlouho trvá?" Nad shlukem brnění se vztyčila vysoká postava.

Vrah ještě jednou překontroloval, zda-li byl jeho obličej dobře krytý, než začal opatrně našlapovat směrem k úkrytu s jeho přítelem v něm. Každých pár vteřin se ohlédl, aby s pocitem úlevy zjistil, že o něm nikdo nevěděl. Všichni se soustředili na generála, ten rozhořčeně prskal na kohokoliv, kdo se nacházel v jeho blízkém okolí.

"Dobrá, tamti jsou prozatím rozptýleni, můžeme jít," usmál se, jakmile byl zpět v bezpečí.

Changbin mu beze slova předal Oliviiny otěže, společně se v tichosti vydali dále do hlubin lesa. 
Co chvíli zkontrolovali, zda-li je někdo nepronásledoval, naštěstí se však vojáci vrátili na cestu, odkud k nim stále doléhal onen hrubý, rozčilený hlas.

Pár zmizel ve tmě měsícem ozářeného lesa. Jakožto vzpomínka po nich zbylo pouze vyhaslé ohniště, v němž byla nyní jedním z ozbrojenců opětovně vykřesána jiskra.

†††

"Možná tam nakonec budeme už v poledne," přehodnotil situaci princ. Řádně se protáhl a táhle, hlasitě zívl.

"Můžeme se ještě zastavit, aby ses trochu prospal," navrhl v obavách o svého přítele Felix.

Changbin jej začal ujišťovat, že byl v pořádku. "Navíc," dodal, "čím dříve tam budeme, tím dříve budeme moci rozložit tábor. A to znamená odpočinek." Na oko sebevědomě se uchechtl, pohodil vlasy. "No, vidíš, jak mi to myslí?"

"Přesně proto tě miluju," přikývl vrah, plameny planuly tak vřele, že by ten oheň jednou jiskrou zapálil celý les.

"Děkuji," odpověděl princ a hned na to vypukl v hlasitý výbuch smíchu.

Dragín na něj zíral s očima vypoulenýma a pusou dokořán. Jeho tvář nezobrazovala nic jiného než čistý šok. Po pár vteřinách našpulil rty, pohled uhasl, s rukama překříženýma na hrudi uraženě odvrátil hlavu stranou.

"Taky tě miluju, Lixi," prohlásil vážně starší.

Na vrahových rtech se rozlil široký, upřímný úsměv.

†††

"Nerad bych zpochybňoval tvé schopnosti, Minhyuku, ale..."

Jedenáctičlenná skupinka opouštěla tábořiště.

"...neměli jsme tam být už před dvěma dny?"

"Musíte jej omluvit, Vaše Veličenstvo," zazubil se Eunkwang, "matematika není jeho obor."

Minhyuk jej pleskl přes rameno. "Můžeš mlčet? Nezapomeň, kdo tu již léta vychovává a učí korunního prince."

"Samozřejmě, omlouvám se, pane Budoucí Pravá Ruko Budoucího Krále, jak jsem mohl být tak hloupý a zpochybnit Vaše vědomosti."

"Raději už nic neříkej," varoval s lehkým náznakem úsměvu na rtech Minhyuk.

"Pročpak? Nelíbí se ti, když někdo znehodnocuje tvé schopnosti?"

"Hyung, pozor, už mu na čele vyvstává žilka. Před tím tě už ani tvá kouzla nezachrání." Deonggeun se široce zašklebil.

"Pamatujete ty časy, kdy jsme byli taky takoví?" Taemin se v mysli vrátil do minulosti, hlas tichý, sotva mu sklouzl ze rtů. K dobám, které bolely i kouzlily úsměv na tváři.

"Myslíš doby, kdy jsme byli všichni lidmi?" Minho se stále vyčítavě zadíval do očí s úzkými panenkami. "Ano, to bylo ještě před dvěma dny."

Nejmladší z královy rady odvrátil tvář, nyní se za ni styděl. Žaludek se mu stáhl tak, jako tomu za posledních šedesát hodin bylo již několikrát.

V mysli se mu znovu odehrál onen moment.

To, jak si povídal s Eunkwangem, oba s podobou důvěrně odkrytou. To, jak vše šlo plynule jako již tolikrát předtím, pocit bezpečí v hrudi. To, jak ignoroval prasknutí větvičky za svými zády, myslíc si, že se jednalo o pouhé zvíře procházející okolo. I to, jak na něj promluvil Minhův hlas a on se již nestihl schovat. Seděl tam, odhalen, odkryt, lapen při pravdě, s dechem zaseknutým v hrdle, svaly ztuhlými v křeči. A náhle u něj stáli všichni. Jinki k němu bez rozvah poklekl, popadl jej za ramena a cosi mu říkal. Jenže on nevnímal. Nebyl schopen pojmout jediné slovo z těch, co opouštěla králova ústa. Jednoduše zamrzl, než jej Eunkwang uchopil za paži a odvedl dále do lesa, kde se postaral o to, že bude v pořádku.

Té noci Taemin nespal - byť měl. Nevrátil se do tábora, až s ránem se vkradl zpět, oči zakryté kouzlem, schoulený do sebe. Chvatně překryl svou křehce vypadající postavu pláštěm, tvář schoval ve stínu kápě. Pod zvědavými pohledy svých společníků, bez jakýchkoliv emocí, vyšvihl se na hřbet svého koně, čekal, až budou ostatní připraveni vyrazit.

Od té doby sotva promluvil.

Až nyní... Jeho hlas zněl, jako kdyby se měl každou vteřinou zlomit, lávka nad propastí, zmizí v temnotách nikdy více nenalezitelného zapomnění.

Kibum se ohlédl na Jinkiho.

Ten se zamračením zpomalil svého koně, během pár sekund klusal nejmladšímu ze svých rádců po boku. "Taemine," broukl tiše.

Dragín sebou cukl, odvrátil hlavu stranou.

Král si povzdechl, zachytil otěže druhého koně, aby jej, stejně jako toho svého, zastavil. Zbytek skupiny jel dál, pouze Kibum zaznamenal, že Jinki zůstal pozadu. V hlavě si poznamenal, aby se sám o kousek dále pozdržel. Musel na něj počkat, dohlédnout na jeho dobro a zdraví, chránit jej i jeho pravou ruku.

Dvojice se ocitla v naprostém tichu.

Dragín svým třpytícím se pohledem sledoval hrušku sedla, ruce na ní složené, prsty se třesoucí, nervózní. Žaludek svázaný, hrdlo stažené, dech nestabilní.

Král opatrně sevřel látku kápě mezi prsty, s jemností téměř andělskou ji sejmul, spočinula mladšímu na ramenou. Opět na něj promluvil.

Oslovený nereagoval.

"Taemine, podívej se na mě. Chci vidět tvou tvář, když s tebou mluvím. Prosím."

Mladší ještě pár vteřin nehybně seděl. S hlubokým nádechem se konečně obrátil.

Jinki smutně pozvedl koutky úst. "Tvou pravou tvář, Mine."

"J-Já..."

Krále zabolelo srdce. Jeho kamarád, vždy plný života, s úsměvem na jeho bledé tváři,... Nyní tu seděl jako hromádka neštěstí, na pokraji zhroucení, jeho slova sotva slyšitelná.

"Neublížím ti. Vždyť mě znáš - již tolik let. Jsi můj přítel. Vždy jsem ti věřil a nerad bych, aby sis myslel, že to ty se mnou nemůžeš mít stejně."

Sledoval, jak muž před ním zavřel oči. Když odlepil víčka od sebe, díval se do zářících duhovek pokrytých slzami, ty hrozily každou chvíli sklouznout na tváře a kutálet se po nich dále. "Já nechtěl," zašeptal. "Já... Promiň-"

"Za nic se neomlouvej." Z plic mu unikl ztrápený výdech. "Ze všeho nejvíce si vyčítám, že ses se mnou necítil v bezpečí. Je mi líto, že jsi měl pocit, že se musíš schovávat. Jenom chci, abys věděl, že se mnou ti nic nehrozí. Nejsem jako můj děd. Tak rád bych přivedl dragíny zpět do Kaera, pouze nevím, jak toho docílit. Ale teď, když vím, že jsi jedním z nich..." Usmál se. "Možná mi pomůžeš to zařídit. Společně můžeme vytvořit zem, která bude bezpečná nejen pro tebe, ale i pro všechny ostatní tvého druhu. My dva můžeme změnit dějiny, opět uděláme z Kaera magickým bytostem bezpečné místo."

Čekal na odpověď, žádné se mu však nedostalo. Mladší z mužů stále tiše zíral kamsi do prázdna.

Proto se král rozhodl mluvit dál: "Vím, že to Minho nese těžce. Pouze chci, abys věděl, že já tě z ničeho neviním. Chápu, že tvé bezpečí je přednější, ani nechci, abys to chápal jinak. Proto bych byl rád, kdyby sis byl vědom toho, že ani já, ani Kibum ti nic nevyčítáme. Pokud to má Minho jinak, obávám se, že si to s ním musíš vyřídit sám. Neříkám teď, neříkám brzy, ale zda-li se s ním chceš udobřit, někdy to dojít musí. Opakuji: já nejsem na jeho straně. Za nic tě nesoudím, všechny negativní emoce ve mně směřují čistě mým směrem."

Dragín nadále uhýbal pohledem, proto jej starší ještě jednou oslovil. Reakcí mu bylo pozvednutí roztřesených očí.

"Věříš mi?"

To byla ta otázka - mohl jim Taemin věřit? Ano, mohl. Samozřejmě, že ano. To taky nebyl ten problém...

Mohou totiž ostatní věřit jemu? Znají se téměř celý život a on jim po celou tu dobu tajil, kým opravdu je. Den co den nosil masku člověka, skrýval svou pravou podstatu. Muselo je to ranit, zničit jejich důvěru v něj. Jak se teď měl chovat, když si toho byl vědom?

"Ano," odpověděl a král se usmál nad tím, jak hlasitě ono slovo rezonovalo vzduchem, zvučné, jasné, rázné. Dragín byl rozhodnut být upřímný.

"Děkuji. Já tobě taky věřím."

Taemin chvíli zíral, rty lehce pootevřené, sem tam je zavřel, zrak těkající z jednoho bodu na druhý. Trvalo mu, než ze sebe vykoktal: "Děkuji."

"Samozřejmost." Jinki pobídl svého koně, aby k dragínovi přistoupil blíže, natáhl paži, poplácal jej po rameni. "Tak jedeme, co říkáš?"

Mladší přikývl, král se rozjel.

"A Taemine?"

Dragín ustal v pohybu, látka kápě v sevření, kouzelné oči hledící do těch královských, plné očekávání mísícího se se strachem.

Jinki se opět usmál. "Neschovávej se, ano? My máme tvou pravou tvář rádi."

Se zvláštním pocitem v hrudi Taemin schovívavě pozvedl koutky úst vzhůru. Kápě se sesula zpět na ramena, kde zůstala poklidně odpočívat.

/\†/\

Moc se omlouvám, že ve středu nevyšla kapitola. Mluvila jsem o tom na své nástěnce - rozbil se mi mobil, musela jsem rozjet ten starý,  k tomu jsem se ale dostala až v noci a počítač jsem ani nezapla, protože jsem ještě večer měla něco se spolužáky a pak jsem se musela učit a... Jednoduše jsem se posledních pár dní téměř nezastavila, takže jsem upřímně ráda, že vůbec mohu zveřejňovat dnes (':

Snad vše chápete :3

Děkuji moc za veškerou podporu a trpělivost <3