Slunce žhnulo, vzduch nad obzorem se vlnil a skupina mladých bojovníků byla zbrozena potem.

Minho a Jisung vše sledovali, spokojeně přikyvovali.

"Zlepšili se."

"A hodně."

"Už ani nevím, co víc je učit. Jestli budou spolu s těmito schopnostmi využívat navíc i magii, mají každý boj bezpochyby vyhraný."

"Na druhou stranu... nepřijde ti, že je jich celkem málo?"

Generál se podíval na strážce po své pravici nechápal. "I s malou armádou můžeš vyhrát velký boj, Hannie-"

"Ale s větší armádou může vyhrát každý."

Dvojice se zmateně obrátila za oním hlasem.

"Potřebujete něco?" Minho naklonil hlavu na stranu, nechápajíc přítomnost tolika dívek.

"Ano." Zrzka s úzkýma očima s přikývnutím vystoupila o krok vpřed. "Chceme se k vám přidat. Můžeme pomoct."

Minho s Jisungem si vyměnili nejistý pohled.

"Nechci se vás nijak dotknout," započal mladší, "ale umíte vůbec bojovat? Chápejte... nemůžeme vložit vaše životy v sázku."

"Bojovat či ne, pořád máme magii, se kterou můžeme vás dva na místě spálit na uhel," ozvala se blondýna s kulatým obličejem a ledovými duhovkami.

"A navíc," přidala se i dragínka s velkýma, světle fialovýma očima, "pokud máme dost odhodlání a důvodů se k vám přidat, nezáleží na tom, kolik toho už umíme či ne."

"Děje se něco?"

Mladíci již ustali v tréninku, přišli se podívat na debatu, která se tu právě odehrávala.

Hyunjin přimhouřil oči na zrzku, jež nadále setrvávala v popředí ženského davu. "Yeji, co tu děláš?"

Oslovená se po něm ohlédla jasně zelenýma duhovkama. "Pomáhám vám."

Někteří z chlapců se začali dívkám před sebou pošklebovat, jiní nad nimi protáčeli očima, další si stále mysleli, že šlo o pouhý vtip.

Yeji se se zamračením zhluboka nadechla, aby se ohradila.

"Nechejte je to alespoň zkusit."

Všichni se obrátili ke vchodu.

Velitel se odlepil ode zdi, o kterou se již chvíli opíral. S pláštěm ležérně hozeným přes rameno se pomalým krokem rozešel vpřed. "Buďte rádi, že vám chtějí pomoct. Hromada starších dragínů by vás nechala na holičkách a utekla pryč. Tyhle dívky jsou však dost statečné na to, aby se o něco přinejmenším pokusily. Tak je nechejte ukázat, co v nich je. Třeba vás mile překvapí."

Lidé sice nerozuměli ani slovu, věřili však, že co Chan prohlásil, bylo to správné k dokázání síly uchazeček o místo bojovnic. A soudě dle obličejů trénujících chlapců se odvažovali prohlásit, že tomu tak vážně bylo.

Yeji se usmála, z jejích očí zbyly pouze dvě tenké čárky. "Díky, Chane."

Všichni, co se dívkám ještě před chvílí smáli, toho za chvíli litovali - čekal je párový trénink a někteří z nich dostávali celkem slušně na budku.

"Nazdar, bratránku, nechceš si zkusit zabojovat?"

Hyunjin vystřelil, svěsil luk a obrátil se ke své levici. Vzadu v mysli postřehl drnčení šípu zabodnutého do středu terče. "To už jsi stihla zruinovat všechny své oponenty?"

Yeji pokrčila rameny. "Dost možná."

V boji se s jejími kamarádkami vzdělávala vždy. Někdy potajmu, jindy přímo v aréně, ale nikdy je to nepřestalo bavit. Spolu s ostatními dívkami v jejich partě tak vytvořily svůj vlastní styl. Když tedy stály proti někomu společně... Nechť všechny ohně světa ochraňují ony duše, jež by si myslely, že bojovat proti dívkám bude jednoduché.

Seungmin se ušklíbl, natáhl se do toulce pro další šíp a bez odvrácení pohledu od terče se zapojil do jejich konverzace. "Dej si pozor, ať tě náhodou neporazí. To by bylo vskutku ponižující."

Hyunjin na svého přítele vyplázl jazyk. "A umíš už střílet z luku?" obrátil pozornost zase zpět ke svojí sestřenici. "Z vlastní zkušenosti ti musím říct, že je lepší bojovat až později, když se to tu už trochu rozmělní."

Yeji si prohlédla vrahovu zbraň. "Vlastně jsem to ještě nezkoušela..."

"Úžasné! Tak pojď, vybereme ti správný luk a šípy k němu."

"Dobrá! To by pro dnešek stačilo! Už můžete jít!"

Hyunjin si povzdechl. "A nebo to můžeme udělat až zítra a zkusíme si zabojovat."

Yeji se zazubila. "Hlavně mě nešetři."

"Nebo to zkus a uvidíš, jak trapné to bude, až prohraješ," zamumlal Seungmin s vědomím toho, že jej dvojice slyší.

Naštěstí si Hyunjin svou hrdost uhájil. Yeji sice šetřil, pouze ne dost na to, aby ji nechal vyhrát. Taky se poté nemohl své sestřenice zbavit, jelikož chtěla vědět o všem, v čem by se mohla zlepšit.

Felix se uchechtl a chytil svého přítele kolem ramen. "Koho mi to asi tak připomíná," zanotoval, zrak přilepený na zrzavé dragínce. Její otec byl člověk, takže neměla zlaté vlasy jako ostatní, ovšem její magické nadání lidské geny nijak neovlivnily.

"Nejsem si jistý." Changbin se pohodlně opřel o vrahovu paži. "Koho asi?"

"Já ti nevím... Je inteligentní, nádherný, bystrý a jedinečný,..."

"Mluvíš sám o sobě?"

Mladší se opět usmál. "To by se ti líbilo, hm?" Sklonil se níže pro krátký polibek.

Chan je sledoval z druhé strany arény, kde se s Jisungem a Minhem zrovna bavili o strategii v boji. I oni se sem tam chytili za ruce, věnovali si krátké, přesto velmi významné pohledy, doteky,...

Lehce jej zabolelo u srdce.

"Hyung?"

Velitel zavrtěl hlavou. Co tato skupinka z Kaera dorazila do jeho klanu, jeho psychický stav se zlepšil - značně. Avšak ne dost na to, aby se těch hlasů v jeho hlavě zbavil úplně. Cítil, jak se tam někde nadále plazí, svíjí, tančí,... "Ano?"

"Chceš vážně zahrnout i děvčata? Mohla by se dostat do velkého nebezpečí. Přeci jenom jsou o poznání slabší a nemají takový trénink. Protivníci by z nich mohli mít snadný terč."

Jisung přikývl, jeho ruka se otřela o tu generálovu, setrvala tam o něco déle. "Nebudu zapírat, některé jsou magicky více nadané než většina našich svěřenců, ale pořád se obáváme o jejich bezpečí. Magie v boji proti lidem není všechno."

Chan si promnul bradu, koruna sedící mu na hlavě se v šeru zatřpytila. "Vyrážíme asi tak za dva až tři týdny, že?"

Pár se na sebe podíval. Krátce, ale i tak si sdělili vše potřebné. "Říkal jsi, že to ještě musíš domluvit... Ale ano, tak nějak bychom si to představovali."

Velitel přikývl. "Tak jim oznamte všechna rizika a možnost toho, že jestli by to bylo vážně příliš nebezpečné, nikam nejdou. Nechte je však dále trénovat." Vzhlédl k jejich očím. "Ještě něco?"

"Prozatím ne, hyung, děkujeme."

Usmál se. "To vůbec nestojí za řeč. Hlavně si teď běžte odpočinout."

Přikývli a po krátkém rozloučení se rozešli pryč, prsty propletené v nádherném souznění jako větve dvou sakur.

"Buď za ně rád," zamumlal Chan sám k sobě. Rozhlédl se okolo. Nezaznamenal již nic, co by musel zařídit. Zvedl tedy svůj plášť ze země, přetáhl jej přes zjizvené paže a s pocitem jistoty se skryl v tom hřejivém pocitu neviditelnosti.

"Chane!"

Hlava se mu okamžitě obrátila za oním hlubokým hlasem. "Ano, Felixi?"

Jeho bratr se jasně zazubil. "Dobrou noc!" křikl přes celou arénu, než odešel - ruku v ruce s jeho přítelem.

Chan si promnul obličej. "Co to se mnou je?"

Pohlédl na Yeji a Hyunjina, kteří se během osobního tréninku něčemu smáli. Seungmin je s úsměvem sledoval, pohled přilepený na vysokém vrahovi.

Dokonce i Yeji tu měla Ryujin a Yunu. Přihlížely z povzdálí, povídaly si, podporovaly jejich kamarádku občasnými výkřiky.

"Co ten protáhlý obličej?"

Velitel vykřikl, chytajíc se za srdce nadskočil do vzduchu. Na rukou mu nevědomky probleskla magie. Okamžitě sáhl do kapes pro rukavice, aby alespoň z části zabránil jakémukoliv nebezpečí - díky látce na prstech si dokázal uvědomovat, kdy kouzla používat a kdy ne. "Nevšiml jsem si tě," nervózně povytáhl koutky do vzduchu, zatímco si přetahoval černou látku přes zápěstí.

Jeongin se zazubil, oči jako čárky. "To byl účel."

Chan k němu zvedl hlavu, na rtech se mu rozehrál jasný úsměv. "To tvoje děsení ostatních se ti jednou vymstí."

Růženín se rošťácky zablýskl. S rukama za hlavou se mladý dragín ležérně rozešel směrem k východu, velitel v závěsu za ním. "Dokud se to nestane, pokračuji dál. Znáš to, Chane: žiješ pouze jednou." Přes rameno na něj mrkl.

Starší stiskl rty k sobě, shlédnul k zemi. "Ale umřít můžeš několikrát," zamumlal.

"Cože?"

"Co?" Chan se podrbal ve vlasech, které byly po dřívější tělesné námaze ještě vlnitější, než tomu bývalo normálně. "Ah, jasně. To možná byli tamti." Pokynul ke skupince stále trénujících. "Já nic neříkal."

Jeongin tedy pouze pokrčil rameny. "Co máš teď na práci?" Zívl, řádně se u toho protáhl.

"Vlastně mám zrovna volno. Měl jsem v plánu se jít navečeřet, později se Staršími zavedeme bezpečnostní bariéry kolem klanu. Měli bychom probrat i plány ohledně naší pomoci Changbinovi."

"Bariéry? To kvůli těm hrdlořezům?"

Starší pouze přikývl. "Podle reakce ostatních jsou to očividně vážně nebezpeční lidé. A pokud to tvrdí i Felix a Hyunjin, beru na to zřetel dvakrát více."

"Ale mezitím se můžu přiživovat na tvém volném čase?"

Chan se zasmál. "Samozřejmě, Innie." Pocuchal mu kadeře, následně nechal svou paži ležérně viset přes jeho ramena. "Ty vždycky."

†††

"Počkej! To není fér!"

Chan se smíchy popadal za břicho, po bílých tvářích se mu koulely slzy radosti, z jeho dvoubarevných očí právě nebylo nic vidět, pouze ona jizva se pokroutila, leskla se jasněji než obvykle.

Jeongin měl naproti tomu čelist až na stole, oči jako dva talíře, prsty frustrovaně zaryté v bílých vlasech. "Ty jsi génius," zamumlal konsternovaně.

"Nepřeháněj, Innie." Velitel se pokoušel uklidnit svůj dech, cítil bodání mezi žebry. "Tak jsem vyhrál, no a co?"

"Bylo by to 'no a co', kdyby jsi nevyhrál pět her po sobě!" Beznaděj v jeho hlase způsobila staršímu další záchvat smíchu. "To myslím vážně, Chane! Jak to děláš? Jaké je tvé tajemství?" u posledního slova mu přeskočil hlas a nyní již nebylo pochyby, že z tohoto Chana nikdo nezachrání.

"Já... Já... Nemůžu... dýchat," sýpal marně, válející se v židli ze strany na stranu, už dostával i křeče do jeho mimických svalů.

Jeongin se na tom pohledu zarazil. Náhle mu došlo, že už takhle svého kamaráda dlouho neviděl. Ani tehdy, před tím, než jej unesli. Nyní před ním znovu seděl onen veselý chlapec, kterého trápilo pouze běhání po vesnici a učení se. Ten, co se s únosem svého bratra utopil kdesi v temných vodách hořkého obviňování sebe sama, výčitek a starostí. Nyní jej jakýsi vřelý proud vynesl zpět nad hladinu a daroval mu pár minut života.

Kéž by se nemusel kdy znovu ponořit.

"Chane?"

Velitel si otřel tváře od slz radosti, s širokým úsměvem se obrátil ke dveřím. "Ano?"

Všichni Starší v ten samý moment naklonili hlavy na stranu. Bylo jim lehce hloupé tento moment přerušovat. "Můžeme jít?"

Chan přikývl, bez zaváhání se vyšvihl na nohy. Naposledy se podíval na šachy na stole, než svému kamarádovi pokynul hlavou. "Nechceš jít s námi? Však víš... Jako dříve."

Růžový oheň zajiskřil nadšením. "Samozřejmě!" Mladík vyskočil ze židle, až tím omylem převrátil černého, Chanova, krále na stranu. Postavička se začala koulet ze strany na stranu, neschopna se sama postavit zpět na nohy, poražena protivníkem.

Dvojice prošla kolem Starších, kteří si vyměnili zaujaté pohledy.

"Jako kdyby se poslední tři roky nestaly," zamumlal Sehun, ostatní pouze zamručeli v souhlas.

Ne, že by to chtěli měnit.

/\†/\

Dámy a pánové, máme tu nový cover!

Dostal se ke mně před asi hodinou a půl, ale pořád ho nemůžu rozdýchat.
(Což lze z času pohybujícího se kolem jedné hodiny ranní asi celkem poznat...)

Cover vytvořila úžasná osoba stojící za účtem JayKay42
Thank you so much again. You just can't imagine how happy I am for having such a beautiful and professional-looking cover and also how thankful I am for all your effort you put into this. You're simply an angel❤️

A jak jsem se k tomu vůbec dostala?
Jeden účet pořádal Secret Santu. (Kdo by nevěděl: Secret Santa je většinou pořádaný tak, že si ve skupině lidí vzájemně vytáhnou jednotlivci něčí jméno a tomu pak dávají dárek na Vánoce. Určitě jste to dělali ve škole nebo tak - přinejmenším my ve třídě ano, aby se předešlo tomu, že někdo nebude mít dárek žádný. U této akce jsme se tedy lišili tím, že jsme datum odevzdání dárků měli na Mikuláše - tudíž včera.) A samozřejmě kdo jsem já, abych se taky nepřihlásila, no ne? (:

Mělo to jediný háček - všichni zúčastnění byli Němci, já jediná Češka mezi nimi. Pro mě, jakožto osobu studující němčinu, to problém samozřejmě nebyl, ovšem obávala jsem se toho, s čím přijde ten, kdo si mě vytáhne. No... a dopadlo to tak, že jsem dostala tenhle naprosto úžasný, nádherný cover❤️

Ovšem to není jenom tak. Nejdříve jsem samozřejmě musela pištět a skákat a běhat okolo jako malá, než jsem se uklidnila a uvědomila si, že ten člověk nemohl vědět, že má použít i plameny, dokud nerozumí nadpisu, no ne? Tak jsem se na to zeptala... a ukázalo se, že si přeložil nejen nadpis, ale i několik prvních kapitol, aby pochopil, v jakém duchu se tento příběh nese. Jednoduše do toho dal strašně moc času a úsilí, což bych chtěla neskutečně ocenit.

Takže teď už asi chápete všechno to moje nadšení ^-^

Doufám tedy, že se vám nový cover líbí stejně tak moc, jako mně. Ten starý můžete případně stále najít v kapitole 'Úvod' (;

Dávejte na sebe pozor a dnes se těšte na ještě jednu kapitolu :3