"A...? Je to tedy něco vážného? Nebo ne?"

Jeongin zavrtěl hlavou. "Ne. Sice se pak objevilo ještě pár flíčků a... vlastně mu po prvním kontaktu jizvy se sluncem změnily vlasy barvu, ale naštěstí to není nic závažného."

Chan se nervózně ošil. "Vlastně..."

Sedm hlav se na něj zmateně otočilo.

"Vlastně...? Vlastně co, hyung?" Jeonginova obočí se stáhla k sobě, vznikla mezi nimi drobná vráska.

"Ale to neřeš, stejně je to taková hloupost."

Felixovi se tohle nezdálo. "O co jde, Chane?" zeptal se jejich rodným jazykem.

Chan se mu podíval do očí. Do těch očí, které kdysi bývaly jeho. Nyní mu náležely pouze z poloviny. Nadechl se, aby něco řekl, avšak přerušilo jej zaklepání na dveře.

Okamžitě zvážněl. "Dále."

"Chane, začíná se zvedat vítr. Vodní dragíni potvrdili, že- Omlouvám se, máte sezení?"

Lidé naklonili hlavy na stranu. Měli by se naučit místní jazyk, jinak tu většinu času nebudou nikomu rozumět.

Velitel se usmál, povstal od stolu. "To je v pořádku, můžeme to dořešit později. Nejdříve musíme zařídit, aby byli všichni v bezpečí." Nově příchozí možná svou výpověď nedokončil, on si však uvědomil, jak vysoké napětí viselo ve vzduchu, voda z něj odkapávala rychleji, než by se mu líbilo - blížila se bouřka.

Sedm chlapců zůstalo zmateně sedět, zatímco se za velitelem a Sehunem zavřely dveře.

Za vitrážovým oknem se míhaly mraky a tak se na stole tvořily nepravidelné, barevné fleky.

"No..." Myšlenky všech rozseknulo zavrzání židle o kamennou podlahu. Felix se rozhodl jít pomoci, též vycítil blížící se nebezpečí, v očích mu však žhnul děsivý oheň, který si s jeho účely silně protiřečil. "V jednom měl Sehun sunbaenim nepochybně pravdu." Rozrazil dveře a ohlédl se na ostatní, na rtech výhružný úšklebek. "Bouřka se rozhodně blíží. Dokonce dvě."

A s tím zůstalo chlapců jenom šest.

†††

Skupina s heknutím zavřela vrata od posledních stájí.

"Děkujeme, veliteli."

"Není za co. Teď se hlavně běžte schovat do tepla a bezpečí."

Muži přikývli, rozeběhli se přes pole pryč.

V tom se Chan lehce zamračil. Přiložil si ruce k ústům, aby si kouzlem trochu zesílil hlas, ještě za nimi na poslední chvíli zakřičel: "A pro příště je to Chan!"

"Samozřejmě, veliteli!" zavolali sborově v odpověď, než zmizeli za obzorem.

Chan nad nimi s povzdechem zavrtěl hlavou a rozhlédl se okolo, oči zaštítěné dlaní schovanou v rukavici, ta nyní byla třikrát těžší než obvykle. Celý promočený, voda rychleji tekla na něj, než odkapávala z jeho oblečení. Ale musel ještě zkontrolovat, že je vše vskutku zabezpečeno. Vydal se tedy směrem od klanu, podél stájí a ohrad, aby měl jistotu, že je každý uzel pevně utažen, každý kůl řádně zaražen,...

V určitém bodě si rozhodl rukavice sundat, déšť jej nyní studil přímo na jizvách. Tyhle nebyly z žádného rituálu. Ty si způsobil později, jak plynula léta, během pomáhání svým dragínům. Nechtěl, aby je viděli. Měl pocit, že pokaždé, když vedl trénink, všichni se více dívali na šrámy na jeho těle než na to, co je vážně učil.

Nyní byl čas je znovu otevřít. Kůže se mu postupně rozedírala čím dál tím více, on však pokračoval dále. Nemohl se jenom tak vrátit, aniž by si byl jistý tím, že je vše v naprostém pořádku.

Když už byl téměř u konce ohrady, našel na jednom ze spojů uzel, který nebyl správně dotažený. Ne, že by ty předtím pro jistotu ještě jednou neupevnil, do tohoto však vložil více vervy, než do těch předchozích. Pořádně se zapřel, pevně sevřel lano mezi prsty, zatáhl.

Vykřikl.

Noha se mu smekla a on zůstal ležet v bahně, z kotníku mu vystřelovala ukrutná bolest. Jeho promrzlé tělo nově vzniklé zranění akorát zveličovalo.

"Úžasné, Chane, a co teď budeš asi tak dělat, hm?" zamumlal, zatímco se držel za lýtko těsně nad ohniskem těch křečí. "Hlupáku. Kdybys nedělal tolik chyb, nemuselo se ti tohle stát."

Pokusil se zvednout, ale ruce mu podjely na nestálém povrchu. Svezl se zpět na zem.

Do jeho mrazem prokřehlého těla narazil poryv větru, že jej málem překlopil na stranu. V poslední naději o záchranu si přetáhl kápi přes hlavu a pokusil se vykouzlit v dlaních oheň, stále přicházející kapky deště však každý jeho výtvor do pár vteřin zničily. S povzdechem vzdal všechny snahy. Věděl, že v okolí není nikdo, kdo by mu pomohl, jakákoliv magie mu momentálně nebyla k ničemu. Přemístit se, když byl zraněný, bylo navíc extrémně riskantní. Bylo mu jasné, že i když se pomocí svých vloh pro ovládání země dostane na nohy, nebude schopen chůze a opět skončí v bahně.

Jako poslední záchranu vytvořil nad svým tělem drobný štít, aby se skryl alespoň před nějakou tou vodou. Byl si vědom kontraproduktivity onoho činu, jelikož déšť stejně tvořil na cestě potůčky, jež zatékaly i jemu pod oblečení, dodalo mu to však slabý pocit útěchy. Navlékl si rukavice zpět přes prsty a doufal, že tahle bouře brzy skončí.

"Potřebuješ pomoc, bratře?"

Zvedl pohled k nebi, jenž na něj promluvilo jeho rodným jazykem... Počkat, ne k nebi. Tyčila se nad ním postava oděna v černé, plášť se jí lepil na tělo a kápě téměř schovávala její tvář. Téměř...

Pousmál se. "Kdybys byl té lásky a ochoty."

Felix mu pomohl na nohy a spolu se pomalu začali belhat z kopce zpět ke klanu.

"Počkej," uvědomil si náhle Chan, "ještě jsem nezkontroloval poslední stáje-"

"Nemyslím si, že by ti koně, krávy, či co to v těch tvých stájích je, stáli o procházku v dešti. I když se jim ta vrata otevřou, určitě raději zůstanou pod střechou, kde jsou v bezpečí. Stejně jako bys měl i ty."

Chan se nervózně uchechtl, raději však nic neříkal. Nechtěl se teď se svým bratrem hádat. Aby totiž přiznal barvu, jeho hluboký hlas jej chvílemi stále ještě překvapil, občas dokonce vyděsil.

Jaký to byl pro něj šok, když si před ním pár týdnů zpátky sejmul kápi z hlavy a vyřkl ona slova: "Jsem doma, bratře."

V hlavě jej měl z části ještě pořád zafixovaného jako toho malého Bang Felixe, který se neustále smál, stěžoval si, dohadoval se s ním o každé hlouposti,...

"Nad čím přemýšlíš?"

Zmateně zamrkal. Pak se však usmál, jako tomu dělal vždy. "Jen jsem uvažoval, jak moc ses změnil. Jsi vyšší než já," žertovně na něj přimhouřil oči, oba se zasmáli. Hned pokračoval: "Dokonce jsi i silnější než já. Tvé predikce z dětství se vyplnily."

Z vrahova hrdla vypěnila další várka pobaveného zabublání. "Jenom nevytahuj ty moje hloupé plky o tom, jak tě jednou porazím."

"Stejně jsi to dokázal," pokrčil Chan věcně rameny.

Na to se mu žádné reakce nedostalo, proto dodal ještě jeden bod svého výkladu: "A máš mnohem hlubší hlas. Kam jsi k tomu, prosím tebe, přišel?"

"No jo, víš, Chane, to zaměstnání tě poznamená všemi způsoby." Uchechtl se. "To je vlastně největší lež, co jsem kdy řekl-"

"A co to, jak jsi Hyunjinovi léta tajil, že ovládáš všechny živly?"

Felixovi se na chvíli zarazil dech v krku, než se ušklíbl. "Dobrá, možná ne největší lež, co jsem kdy řekl."

Nebe protnul blesk, hluk deště na chvíli převýšil třeskot hromu.

"I ty ses změnil. A tím nemyslím jenom po vizuální stránce," usmál se Felix na půl úst, významně přejel pohledem po Chanově jizvě i těch pár stejně vypadajících flíčcích, které se skvěly jeden nad jeho obočím a dva na lícní kosti; po oné odlišné duhovce, její fialová barva propletená růžovými pramínky zabíhajícími od světlých do tmavých odstínů.

Chan se nervózně podrbal za krkem. "Co naděláš, nehody se dějí."

Felix v odpověď pouze neurčitě broukl, shlédl na sídlo jejich klanu rozléhající se přímo pod kopcem, na jehož vrchu právě stanuli. "Co s tebou je, Chane?"

Starší se na něj zmateně podíval, balancoval na jedné noze. "Co by se mnou bylo?"

Vrah si přejel prstem po tváři - od čela až k čelisti. "Ta jizva." Podíval se svému bratrovi důležitě do očí. "Co to znamená? A prosím tě, neříkej, že to nic není. Dle tvé předchozí reakce to rozhodně něco být musí."

Chan si povzdechl, též si prohlédl domy pod sebou, než se opět rozešli dále. Felix jej jistil, kdykoliv mu podjelo chodidlo. "Pojďme si o tom promluvit až doma, dobře?"

Mladší pouze nerad přikyvoval. Když se však jeho bratr hlasitě rozkašlal, rozhodl se to prozatím opravdu nechat být.

Trvalo to dlouho, nakonec se naštěstí dostali až do onoho velkého domu v čele náměstí.

Klidné, chladné chodby naplnilo kapání vody z jejich oblečení a kroky těžkých, promočených bot.

"Je to sedm let, ale pořád je to tu příšerně prázdné," prohlásil znenadání velitel a rozhlédl se, jako kdyby snad viděl duchy jeho předků, vzpomínky, které byly již dávno minulostí, daleko, předaleko za nimi.

Felix též přejel pohledem po kamenných stěnách, náhle propukl v tichý smích. "No ne, tys ten obraz ještě nevyhodil?"

Chan se zhrozil. "Proč bych to dělal? To, že ty nerozumíš umění, neznamená, že se ho okamžitě musím zbavovat!"

Vrah sjel dílo, ke kterému se právě přiblížili, odsuzujícím pohledem. "Pokud naši praprababičku nazýváš uměním... tak budiž."

Velitel jej pleskl přes rameno. "Můžeš toho nechat?" ohradil se šokovaně. "Pořád je to tvůj předek. A navíc ano, je to umění."

Felix se naposled podíval na obraz ženy s dračími křídly za zády. "Pokud myslíš... Mě stejně vždycky děsila."

"Je to legenda, Lixi. To, že není pravdivá, pořád neznamená, že ona, jakožto dragínka, nebyla součástí naší rodiny."

"Pamatuješ, jak se nám tehdy Starší vysmáli, když jsme to před nimi řekli? Že to je pověra?"

Chan si pobaveně odfrkl, i za ním nyní vlály dva proužky kouře. "Uctívám své předky, ale nehodlám věřit jejich hloupým povídačkám. Přísahám všem ohňům, občas se mě pořád snaží tou pověrou s křídly napálit."

Ještě jednou, na samém rohu chodby, se na ten obraz ohlédli. Věnovali si tázavé pohledy a poté vyprskli smíchy.

"Možná máš pravdu - je příšerný."

Stále s jasnými úsměvy docestovali až do Chanova pokoje.

"Máš to tu útulné," přiznal mladší, zatímco se rozhlížel po místnosti.

Chan se rozskákal ke své posteli, po cestě si svlékl kabát (stejně nebyl teplý, šlo spíše o vrstvu tenké látky, jež mu za normálních letních dní stačila na zakrytí jeho těla) a rukavice a odhodil je na opěradlo židle. "Díky." Lusknutím vyslal jiskru do krbu po své levici, dalším vysušil své i Felixovy vlasy i oděv. "Co máš radši?" zeptal se a s heknutím se usadil na postel. "Kávu? Čaj?"

Felix pozvedl koutek úst. "Něco s alkoholem by tu nebylo?"

Velitel vyslal jeho směrem zklamaný pohled. "Ne, to vážně nebylo, Lixi."

"Tak tím pádem asi raději tu kávu," pokrčil rameny a svalil se na pohovku stojící hned vedle krbu. Spokojeně zamručel, vychutnával si teplo, které na něj z ohně sálalo. "To tu vždycky byla taková zima?"

"Ne, to od té doby, cos sem přitáhl ten svůj stoický postoj."

Felix se posadil, hodil paži přes opěrku sedačky, přimhouřil na svého bratra oči. Opět proti sobě slovíčkaří, jenže mladší již nyní také věděl, jak na to. "Ale to ty jsi tu právě ten více sarkastický-"

"A na chodbě a obecně celou cestu sem to byl kdo, hm?"

Vrah protočil očima. Sundal si z vlasů kápi, stáhl ze sebe plášť a opět si lehl, nohu hozenou přes druhou, ruce složené za hlavou. "Ty toho naděláš..."

Chan si začal velmi pomalu a opatrně sundávat levou botu. "Říkal jsi kávu?" Hned však v boji s bolestí onen dotaz vypustil z hlavy.

Felix pouze souhlasně broukl v odpověď, oči slastně zavřené. Úplně zapomněl na to, že je jeho bratr nějak zraněný - ten vrah a jeho necitelnost tam naneštěstí stále někdy byly. Jeho prochladlé svaly se poddaly slastnému teplu sálajícímu z krbu.

Velitel se po chvíli kousání do jazyka konečně dostal z obuvi. Kotník měl oteklý a když byl teď uvolněný, začalo v něm znovu tepat. "Lixi?"

"Hm?"

"Můžeš mi podat nějaký šátek? Nebo aspoň něco podobného, prosím?"

V ten moment si vrah uvědomil, proč sem vlastně došli. Vyšvihl se na nohy. "Samozřejmě. Kde mám hledat?"

"Ve skříni bys něco mohl najít."

Felix mu věnoval nepobavený výraz. "To je mi jasné, ale která z nich to je?"

Chan zmateně přejel očima mezi jeho bratrem a dvěmi skříněmi v rohu po jeho pravici. Poté si pobaveně odfrkl, s vůní hořícího dřeva se smíchal i zápach síry. "Jistě, promiň. Ta napravo."

Vrah došel až úplně do rohu místnosti, otevřel dveře onoho úchvatně vyřezávaného nábytku. Usmál se. "Taky máš rád černou?"

"Pft, samozřejmě," protočil starší očima, jako kdyby snad byla nějaká jiná možnost.

"A červenou taky, jak se dívám." Felix se na chvíli zadíval na levou část šatníku, ve které viselo pár kabátů, některé tenké, jiné lemované kožešinou.

"To není červená, nýbrž purpurová."

Vrah se neironicky rozesmál. "Od kdy se o to zrovna ty zajímáš?"

"Od té doby, co je to má velitelská barva...?"

Mladší okamžitě umlkl. "Jistě, promiň." Jeho oči padly na vhodný kus oblečení, oheň nadšeně zajiskřil. "Můžu vzít tohle?"

Chan konečně přestal zkoumat své zranění, narovnal se a vykroutil trup, aby viděl, co jeho bratr našel. "Hlavně už mi to podej," prohrábl si vlasy, až teď si uvědomil, že má na hlavě stále korunu. Divil se, že nestihla za celou tu dobu spadnout - to ostatně pokaždé, když si její přítomnost připomněl. Opatrně ji sejmul, položil její téměř nepatrnou váhu na pokrývky po svém boku. Hned na to jej něco udeřilo zezadu do hlavy. "To myslíš vážně?"

Felix se snažil ubránit smíchu, zatímco se na něj jeho bratr rozhořčeně díval zpod šátku. "Kdybych to vážně nemyslel, nikdy bych to neudělal. Pravidlo číslo jedna, když jsi nájemný vrah."

"Pokud budeš s těmito průpovídkami pokračovat, budu ti za chvíli konkurentem v oboru," zamumlal Chan. Omotal si kotník šátkem, s hlasitým syknutím jej pořádně utáhl.

"Takhle se o svá zranění staráš pokaždé?" Felix přešel okolo krbu ke stolu, kde se usadil na lavičku s vysokým opěradlem přiraženou ke zdi, jednu nohu ledabyle přehozenou přes područku.

"Ano." Ještě trochu látku utáhl, zuby pevně zatnuté. "Proč?" vydechl, zatímco se pustil do dělání uzlu.

"Jenom jsem uvažoval, že si jsme možná více podobní, než myslíme," odpověděl nezaujatým tónem. Konečně si vyčaroval onen slibovaný hrnek vřelého nápoje.

"Neříkej mi, že v tom máš alkohol."

Felix protočil očima. "S tebou je nuda," broukl. Dalším lusknutím prstů udělal z obsahu v hrnku před sebou čistou kávu.

"Já si to myslel," odfrkl si opět s opovržením Chan, další dvojice proužků kouře zamířila ke stropu.

"Co?"

Velitel se zaklonil, shrábl si vlasy z obličeje, v dvoubarevných očích se mu zračila lítost. "Že si možná nejsme až tak podobní, Lixi."