Changbin byl ráno vzbuzen dříve, než bylo obvyklé - žádal si jej král. Vstal tedy a co nejrychleji se oblékl do vhodného hanboku.

"Jisungu?" zavolal, ale nedostalo se mu žádné odpovědi.

"Váš osobní strážce tu nyní není, Vaše Veličenstvo," oznámil mu sluha.

Changbin pouze přikývl. Občas se mohlo stát, že byl Jisung odvolán, v ten moment měl však za zadkem ne jednoho člověka, nýbrž pět. Přinejmenším. Proto doufal, že se jeho strážce brzy vrátí odkudkoliv, kam musel jít, aby se mohl zbavit onoho roje vojáků, jenž se za ním vinul a již nyní jej značně iritoval.

Konečně došel do příslušné síně. Zastavil přede dveřmi a sledoval, jak sluha vklouzl dovnitř.

"Vaše Výsosti, princ je zde," ozval se jeho tichý hlas.

"Ať vstoupí," následoval tenor jeho otce. Hned na to se mohutné, majestátní dveře před princem otevřely a mohl vstoupit i on.

Sebejistě přešel téměř celou místnost, než srazil paty k sobě a uklonil se. "Žádal sis mě, otče?"

"Ano. Vlastně jsem si s tebou chtěl znovu promluvit o volbě tvého osobního strážce."

Changbin se napjal. "Kde je Jisung?" zeptal se okamžitě s ostražitostí v hlase.

Král však pokračoval, jako kdyby tam jeho syn snad ani nebyl: "Nemyslím si, že někdo... takový je vhodný pro tvoji ochranu."

Princ se zamračil. "Jisung je jeden z nejlepších bojovníků v království, ne-li nejlepší. Sám jsi jej viděl bojovat. A být mým strážcem byl vždy jeho sen. Nemůžeš ho o to po dvou týdnech služby okrást!" na konci nabral na hlasitosti.

Král na něj chvíli shlížel, než mlaskl jazykem o patro. "Už jsi domluvil?"

"Ano," přikývl až příliš ostře Changbin, v krku mu zakřupalo.

Jeho otec si jej prohlížel. Poté pokynul rukou na kapitána stojícího za Changbinem.

Princ nechápal, co se děje. Obrácen bokem k trůnu otáčel hlavou od vstupních dveří ke králi a zpátky. Za chvíli uslyšel něčí výkřiky a hluk. Rychlé, těžké kroky, které se po zaznění něčího výhružného hlasu zastavily. Ještě chvíli poslouchal tento blížící se chaos, než se to všechno konečně dostalo až ke vstupu.

Mohutná křídla monumentálních dveří se opětovně rozrazila a Changbin strnul hrůzou.

Dovnitř se vtrmáceli dva mladíci, zmlácení, v potrhaném oblečení, obklíčeni několika vojáky, vyšší z nich měl u krku meč. Shodili je na zem. Zůstali tam klečet, hlavy skloněné k zemi.

"C-Co to má znamenat?" nechápal Changbin.

Chlapec v pestrobarevném, ušpiněném a potrhaném hanboku prudce zvedl pohled. "Changbin hyung!" vyhrkl se strachem v očích.

Mladý princ spatřil podlitiny, jimiž byl obličej jeho kamaráda pokrytý. Roztržený ret, zaschlá i čerstvá krev pod nosem... "Ji?" vydechl zděšeně.

"Tví dva kamarádi udělali něco-"

"Neposlouchej ho, Changbine!" vykřikl najednou druhý mladík.

Jestli byl z Jisungova stavu zděšený, po jednom pohledu na Minhův vzhled se Changbinovi obrátil žaludek. Jeho oblečení bylo mnohokrát potrhané, odhalovalo zmrzačenou kůži.

Byl od nich pryč pouze pár hodin...

"Bin hyung, my neudělali nic špatného," začal jej přemlouvat Jisung, v očích naprostá beznaděj. "My-"

"Vy jste ve vztahu," ozval se za nimi klidný hlas. Do popředí vystoupil kapitán stráže. "A to je zakázané."

Changbin nechápal. "C-Cože? Ne..." Sklopil pohled zpět ke svým kamarádům. "Ne, to by určitě neudělali... Že ne?"

"Samozřejmě že ne," vyhrkli. Zármutek v očích obou však vypovídal o opaku.

"Zde kapitán Kim má jiné informace," namítl král.

Muž ve zbroji, jenž nyní stál po boku korunního prince, přikývl. "Ano, jeden z mých vojáků je slyšel."

"Tak vidíš, synu," podíval se otec svému synovi do očí, "nemůžeš přece chtít, abych dovolil někomu takovému dohlížet na bezpečí následníka trůnu. Na slavnosti můžeš, ale doprovod ti budou dělat vojáci zde přítomného kapitána Kima. Odveďte je zpět do vězení, poprava bude zítra večer."

Minho sebou škubl, když ucítil, jak jeho za zády spoutaná zápěstí uchopily něčí ruce. "Ne! To nemůžete! Neudělali jsme nic špatně!"

"Binnie hyung?"

Changbin se podíval do Jisungových očí a snažil se na místě nerozplakat.

"Changbin hyung, ty něco vymyslíš... že ano, hyung? Prosím? Ty vždycky s něčím přijdeš..." Díval se na něj tím párem úpěnlivých očí, zatímco pokorně vstával ze země, hlas mu vypověděl službu.

Mladý princ nevěděl, co dělá, když se na patě obrátil k trůnu. "Otče!" vykřikl do hluku, jenž naplňoval jeho uši.

Král zvedl ruku do vzduchu. V řádu vteřin zavládlo ticho, ve kterém bylo slyšet pouze generálův těžký, rozzuřený dech. "Ano, synu?"

"Otče, nech mě si s nimi ještě promluvit." Když to vypadalo, že muž jeho návrh zamítne, podíval se na něj s nutností ve tváři. "Prosím."

Postarší muž shlédl ze svého místa na svého syna. Nakonec si povzdechl. I když to tak v momentální situaci nevypadalo, měl jej opravdu neskonale rád, nemohl mu zapřít alespoň tuhle drobnou protislužbu za to, jakou bolest mu právě způsobuje. "Dobrá."

"Děkuji, otče," Changbinův hlas přetékal vděkem. Uklonil se a otočil zpět k vojákům, jež svírali pouta jeho přátel. "Tak, pánové," usmál se přeslazeně na ozbrojence, "můžeme jít, no ne?"

Kapitán vedle něj zatnul ruce v pěst, nikdo z přítomných však nevypadal, že by si toho všiml.

Pohledy zúčastněných v tichosti sledovaly, jak dvojice zubožených chlapců opouští místnost, obklopeni vojáky a s korunním princem v blízkém závěsu.

†††

Dveře zapadly. Tlusté lano bylo obmotáno kolem mříží. Pár vojáků se postavil ke dveřím.

"Běžte pryč," nakázal jim princ.

Vyměnili si nejistý pohled. "Máme rozkaz od kapitána-"

"Kdo je důležitější? Kapitán nebo já?" skočil mu Changbin rozzuřeně do řeči svým hrubým hlasem, na tváři kamenná maska narušená pouze zamračeným obočím.

V tichu bylo slyšet, jak kdesi spadla ze stropu kapka a roztříštila se o kamennou podlahu.

"Jistě, Vaše Výsosti," uklonili se poté oba naráz, než spěšně opustili prostory vězení.

Princ chvíli napjatě čekal, dokud kroky téměř úplně neodezněly. Hned na to mu ramena klesla a on se vrhl k cele za sebou. "Co jste to vyvedli?" zeptal se zděšeně.

Oba mladíci však pouze odvrátili pohled.

Changbin cítil bezmoc. Neměl ponětí, co dělat, aby své jediné zbylé přátele zachránil před neodvratnou smrtí. "Je to pravda?" otázal se nakonec tiše.

Jisung sebou cukl, Minho ztuhl.

Changbin si povzdechl. "Takže ano..." Prsty si zajel do urovnaných vlasů a v řádu vteřin z nich vytvořil hotové vrabčí hnízdo. "Uvědomujete si, co je to za problém?"

Jeho strážci stekla po tváři slza. "Promiň, hyung," zamumlal sotva slyšitelně.

Oba starší se k němu obrátili.

"Já vím, že je to zakázané, ale... ale..."

"Hannie," vydechl zdrceně generál.

Jisung se k němu obrátil. "Promiň, Minho."

Changbin naklonil hlavu na stranu. Kam zmizelo hyung?

"Dostal jsem tě do příšerně moc problémů a teď nás chtějí zabít a... a-"

"Neříkej to," přerušil jej generál a přistoupil blíže. "Když už něco, tak je to moje chyba. To já tehdy-"

Nestihl to doříct, mladší jej objal a rozplakal se.

A Changbin, který tomu všemu bezradně přihlížel, se snažil odolat slzám též. Už ani nevěděl, po kolikáté si za těch pár minut povzdechl či jaká cifra by čítala to, kolikrát si frustrovaně prohrábl vlasy. Nakonec jej však vskutku něco napadlo. "Minho hyung? Sungie?"

Oba se na něj podívali se slzami v očích i na tvářích.

"Sice tohoto nejsem nejvyšším zastáncem, ale... nemůžu vás ztratit. Nenechám vás umřít. Ovšem... napadl mě plán."

Minho se mírně pousmál. "Díky, Binnie."

Jisung nebyl schopný slova. V krku, na kterém měl podlitiny (Changbina děsily na vzhledu jeho strážce asi nejvíce), jej ukrutně bolelo a navíc stále ještě bojoval se vzlyky i slzami, co mu kanuly po tvářích. Proto jenom pozvedl koutky úst a pokývl na prince ve znamení, že jej onen plán zajímá a rád by se o něm dozvěděl více.

Changbin se ušklíbl, čím více detailů jej začalo napadat. "Dobrá, takže..."

/\†/\

...až teď mi došlo, že jsem to s tou nedělí a pondělím úplně nedomyslela xd

Ale tak co už, alespoň budete mít dvě kapitoly hnedle za sebou :3

Na další kapitolu se mimochodem máte co těšit. Je konečně akční a také ji řadím mezi své oblíbené v tomhle příběhu. Tak snad si vás získá taky ^-^