† PŘED SEDMI LETY †

"Changbine! Co to děláš? Nemůžeš jen tak utéct!"

Mladý princ protočil oči. "Ale můžu, dokud to dokazuje, že jsi prostě špatný strážce."

Chlapec, který jej zrovna doběhl, si uraženě odfrkl. "Cvičím se teprve pár měsíců-"

"A přesně o to tu jde."

Starší se zarazil v chůzi. "Co tím myslíš?"

Changbin se k němu obrátil čelem. "Zamysli se nad tím, hyung. Jsem korunní princ Kaera. Jediný dědic trůnu. Mám důvod cítit se neustále v ohrožení. A hlídáš mě ty." Odfrkl si, ruce založené na hrudi. "Jak mě asi ty dokážeš ochránit, hm? Vždyť sotva udržíš meč."

"J-Já... Já..."

"Ale, ale, princátko tu má velký hřebínek," zasmál se za princem ženský hlas.

"Mami," usmál se Changbin a objal královnu, jež jej začala hladit ve vlasech.

"Binnie, jak se to zase chováš," začala jej kárat. "Tady Woojin se tak pilně snaží, aby tě ochránil, a ty si na něm jenom vybíjíš vztek a zlost."

Malý princ sklopil pohled, zašoural nohama a něco zamumlal.

"Cože?" sklonila se k němu jeho matka.

"Že je jenom o dva roky starší než já."

"No a? Mladý chlapec, nevidím v tom problém. Teď se bude rok dva cvičit a pak složí závěrečné zkoušky. Tak to chodí u všech osobních strážců. Možná by se ti tomu nechtělo věřit, ale i moje garde dáma si tím prošla. Sice byl její výcvik trochu... odlišný, ale také jí to dalo chvíli zabrat."

Mladý princ ucítil ruku na rameni. Zvedl hlavu, jeho pohled se zabořil do očí jiných a přitom tak stejných. Do těch, které byly téměř totožné s těmi jeho. Do těch, jež po své matce zdědil.

"Dej mu šanci, Binnie. Nebuď na něj hned tak zlý. Já vím, že jsi chtěl původně Yeonjuna, ale věř mi, Woojin je to nejlepší. Aspoň to zkus, ano?" Rty se jí zkroutily vzhůru v drobném půlměsíci zářícím uprostřed dne.

"Dobrá, mami."

"To je můj kluk," usmála se ještě jasněji a stiskla svého syna v pevném objetí.

Následně se zvedla a došla obejmout i Woojina. "Nic si z toho nedělej, je krapet po svém otci. Oba jsou to tvrdohlaví mezci, ale vydrž ještě chvíli a Changbin se ti otevře."

Princ zíral na svou matku, která dělala, jako kdyby její syn, o kterém právě mluvila, nestál tři metry za ní.

Než se však nadál na nějakou námitku, královna se omluvila a byla zase pryč. Jako ta pára nad hrncem.

Changbin se na pár vteřin zadíval Woojinovi do očí, než si znovu odfrkl. "Tak pojď."

† † †

"Woojin hyung?"

"Hm?"

"Myslíš, že někdo už spočítal hvězdy?"

Strážce se nechápavě zamračil, než se pohledem zadíval k obloze, jako tomu učinil již několik minut zpátky princ. Hvězdami se dnes tedy rozhodně nešetřilo.

Mladík pokrčil rameny. "Kdo ví... Asi ne." Pak se usmál. "Můžeme být první."

Princ se zazubil nazpátek. "Dobrá."

A tak strávili celou noc počítáním perel na černém závoji nad nimi.

Těch pár hodin se stalo osudovými pro jejich přátelství.

† † †

"Hyung! Kam jdeš?"

Woojin se zastavil v kroku, když za sebou uslyšel šepot známého hlasu. "Trénovat."

"Vždyť je noc." Princ se rozešel blíže.

"Sám jsi mi vyčítal, že nejsem dostatečně schopný. Musím cvičit."

Changbin na chvíli zmlkl. "Promiň, že jsem to řekl. Ale otec mě vždy učil, ať nevěřím nikomu hned na první potkání. Když jsem to udělal naposledy, hodili mě uprostřed zimy do ledové řeky a smáli se mi, že jsem pouhé rozmazlené princátko. Co když bys chtěl udělat to samé?"

Woojin se zděšeně obrátil čelem k mladšímu princi. "To ti vážně někdo udělal?"

Chlapec odmítal odtrhnout pohled od země, akorát přikývl. "Týdny jsem pak proležel v horečkách. Máma se o mě hrozně bála. Nechce mě od té doby pouštět z paláce. Proto jsi tu ty. Až si projdeš výcvikem, budu zase moct ven bez gardy vojáků za zády."

Strážce mu položil ruku na rameno a vřele se usmál. "Budu se tedy snažit dokončit svůj výcvik, jak nejrychleji to půjde. To ti slibuji, Binnie."

Princ se zamračil. "Tak mi ještě nikdo kromě mámy neřekl."

Woojin se zarazil. "P-Promi-"

"Líbí se mi to," přerušil jeho omluvu mladší, zářivě se usmál. "Půjdeš už zpátky?"

Starší zavrtěl hlavou. "Ne. Vždyť jsem ti to teď říkal: musím trénovat, abys mohl co nejdříve ven."

Changbin se zamyslel. "Nech mě jít s tebou."

"Proč? Myslel jsem, že tě nebaví sledovat cvičící vojáky."

"Ne. Špatně to chápeš." Princ stiskl svému strážci ramena a důležitě se mu zadíval do očí. "Chci, abys mě naučil se bránit."

"Binnie, to asi nepůjde... Co by na to řekla královn-"

"Třeba ji to přesvědčí ještě více! Nezapomeň: dokud nemůžu pryč já, neodejdeš ani ty."

Netrvalo dlouho a Changbin dostal, co chtěl.

"Nesměj se! Nikdo mě to nikdy neučil!"

"Když kdyby ses viděl..." Woojin se smíchy doslova za břicho popadal.

Pravdou je, že ano - princ vskutku vypadal komicky. V rukou meč, ruce klepající se pod tou zátěží, záda shrbená, nohy nakřivo,...

"Já myslel..." Woojin si musel otřít oči od slz a zhluboka se nadechnout, než mohl říci, co měl v plánu: "Já myslel, že jsi o tom četl hromady knížek."

"To možná ano, ale v těch se nepopisovalo, jak přesně to probíhá. Kdo by kdy řekl, že ten meč bude tak zatraceně těžký!"

"Máte štěstí, že tu není Vaše matka, Vaše Výsosti."

Oba chlapci v tu ránu zmlkli a obrátili se za oním známým hlasem.

"Otče."

"Vaše Veličenstvo."

Dvojice okamžitě poklekla, hlavy sklopené.

Král se zasmál. "Vstaňte. U všech svatých, hlavně vstávejte. Vždyť ta zem musí být příšerně studená, ještě si prochladíte klouby. V takhle mladém věku..."

Chlapci tak bez zaváhání učinili.

"Co tu děláte tak pozdě v noci?"

Princ si se svým strážcem vyměnil krátký pohled, než upřímně odpověděl: "Trénujeme."

"Vážně? A na co?"

Syn pokrčil rameny. "Pro případ nouze...?"

Král i jeho osobní strážce, jehož si chlapci doposud příliš nevšímali, párkrát zamrkali, než oba propukli v upřímný smích. "Pokud tak moc chcete trénovat, zařídím vám lekce tady s Kibumem. Co na to říkáte?"

Woojinovi se rozzářily oči. "Vážně?"

Kibum se ohlédl po králi. Mohl si vůbec dovolit opustit jeho bok? Co když se něco stane?

Odpovědí mu však bylo drobné přikývnutí.

A tak se králův osobní strážce s přátelským přikývnutím usmál. "Samozřejmě. Očekávejte mě zítra v pět odpoledne u Changbinova pokoje."

† † †

Woojin a Changbin spolu postupně navázali úzké přátelství. Starší nechal mladšího dělat mu čas od času společnost při jeho výcviku, princ zase pomáhal svému strážci vzdělávat se.

Vše šlo hladce.

Vše šlo krásně.

Vše bylo úžasné.

"Hyung?"

"Hm?"

"Díky, žes to se mnou nevzdal."

Woojin nechápal, co tím princ myslel.

"Tehdy jsem se choval příšerně nafoukaně. Víš... Vlastně jsem znal pouze Seungmina, na zámku nikdo jiný mého věku nebyl - ti žili ve městě. A měli ze mě jenom legraci. Proto jsem se ti bál začít věřit. Choval jsem se hrozně, sám bych si za to teď chtěl nafackovat. Ale ty... Tys tu zůstal a nevzdal to. Díky."

Starší se usmál a pocuchal mladšímu vlasy. "To je samozřejmost, Binnie. Co bych to byl za strážce, kdybych to s tebou hned vzdával, no ne?"

Changbin pouze přikývl, ani nevěděl proč. "Víš, já-"

Prince přerušily hlasitá rána a poplašené výkřiky.

Oba chlapci se prudce napřímili, hlavy obrácené směrem, odkud hluk přicházel.

"Co to bylo?"

Woojin se odpovědi nedočkal. Changbin už totiž vyběhl z pokoje.

"Yah! Changbine!" Strážce vystřelil přímo za ním.

Princ však neslyšel.

Ten rámus vycházel z královské síně. A nejhorší bylo, že neustával. Ba naopak, čím blíže byl, tím zřetelněji byly slyšet ten krutý křik a třeskot zbraní.

Už mu zbývalo pouze zabočit za roh a bude tam, když v tom...

"Yah! Nechej mě jít!"

"Ne! Je to nebezpečné!" Woojin pevně svíral zmítajícího se prince ve snaze odtáhnout jej od rvačky.

"Ale já tam mám rodinu!"

A než se Woojin nadál, Changbin se mu vysmýkl z rukou. Zmizel za rohem, pryč z jeho dohledu.

Muži bojovali již před síní. Pro jedenáctiletého prince však nebyl problém se mezi nimi provléct a vniknout dovnitř. Jeho strážce mu byl hned v patách.

Čepele a šípy se míhaly vzduchem, světlo loučí se odráželo od jejich nebezpečně hladkého, lesklého povrchu. Princ jedním rychlým pohledem zmapoval situaci. Bez problémů našel královnu a vydal se jejím směrem. Ze země sebral meč - sice nebyl mistr, avšak v případě nouze bude mít aspoň něco, čím se bránit. "Mami!"

"Binnie?" Královna se obrátila za oním hlasem, oči dokořán. Okamžitě si k chlapci přidřepla.

Princ svou matku pevně objal. Dokonce na chvíli zapomněl na momentální situaci, když ucítil lehkou pusu ve vlasech. Hned na to se však královna odtáhla a důležitě se svému synovi zadívala do očí. "Binnie, musíš pryč. Hned teď. Je to tu nebezpečné-"

"Bez tebe neodejdu!" zavrtěl Changbin hlavou a znovu zabořil obličej do hrudi jeho matky.

Královna byla nešťastná. Neměla ponětí, co dělat. Koutkem oka si všimla vojáků, kteří ji chránili. Její garde dáma ji kryla svým tělem, v ruce dýku.

"Dobrá, tak pojď," pobídla jej.

Princ se usmál, obrátil se k ní zády.

"Binnie, pozor!"

Changbin klopýtl vpřed. Někdo jej strčil. Obrátil se, ihned spatřil, kdo to byl.

"Mami," zašeptal.

Padl k ní na kolena.

"Binnie..." Královna natáhla ke svému synovi ruku. Pohladila jej po tváři, palcem setřela slzu, která již stihla stéci z těch nevinných očí.

"Mami... Cos to udělala." Changbin shlédl k šípu trčícímu z hrudi jeho matky.

"To je v pořádku, Binnie... Ty... hlavně uteč."

"Nemůžu-"

"Binnie, pojď! Musíme pryč!" Za princem se zjevil jeho strážce, zatahal jej za rukáv. Pohled mu krátce padl na královnino zranění, na tváři se mu usadil šok, hned se však obrátil zpět k Changbinovi. O důvod víc dostat jej odsud.

"Přesně tak, broučku, Woojin má pravdu. Jdi. Já to tu nějak zvládnu. Až to tu skončí, dojdu za tebou do pokoje, dobrá? Počkej tam na mě."

Princ přikývl, slzy již nyní tekly proudem. "Dobrá."

Královna se následně zadívala jeho strážci do očí. "Woojine, postarej se mi o něj."

Woojin těžce polkl, sám bojoval s pláčem. Královna mu byla velmi blízká, vždy se na ni mohl obrátit, když se potřeboval o něčem poradit. Teď tu však musí být on pro ni a jejího syna. Z toho uvědomění se mu zamotala hlava. Naštěstí se zmohl na krátké, ostré přikývnutí. "Ano. Nebojte se." Obrátil se zpět k princi a jemným hlasem jej znovu začal pobízet: "Binnie, tak pojď."

Changbin opět přikývl. Nechal se odtáhnout pryč, očima však i nadále sledoval úsměv své matky. Až ji nakonec ztratil z očí.

Královna spatřila, jak se známý hanbok jejího syna ztratil ve dveřích do síně. V ten moment si dovolila podvolit bolesti. Tvář se jí zkroutila v agonii, hlava padla na chladnou zem. Její strážná se jí pokusila něco říct, ona však nevnímala.

"Dojdi pak za mě za Changbinem," zašeptala, než se odevzdala chladné temnotě smrti.

Její garde dáma a osobní strážkyně si její tělo přivinula k hrudi, zabořila jí nos do vlasů. "Tvé přání je mi rozkazem," zašeptala, zatímco jí po tváři kanula drobná slza.

"Naši vojáci jsou v přesile, za chvíli by tedy mělo být po všem. I tak tě ovšem musím schovat," vysvětlil rychle Woojin, když již byli na chladném nočním vzduchu.

Přeskočili pár mrtvol a sprintem se vydali zpět k princovu pokoji.

"Už jsme skoro tam," usmál se povzbudivě strážce. "Ještě pár otoček a-" Větu nedokončil. Jeho oči si něčeho všimly - záblesk ve tmě. Bez zaváhání strhl prince stranou.

Changbin chvíli letěl vzduchem, než dopadl na drsný štěrk. Chytil se za hlavu, na prstech mu zůstala krev. Zrak se mu motal, pár okamžiků neměl ponětí, co se děje. Dokud nespatřil obraz před sebou.

Woojin zrovna padal k zemi, v boku meč. Vedle něj již ležel muž, z jeho krku trýskala rudá krev lesknoucí se i na drobných kamíncích pod jeho ve smrtelných křečích zmítajícím se tělem. Během pár vteřin proud i pohyby ustaly, protivník byl poražen.

"Hyung!" Princ přiskočil ke svému strážci, na poslední chvíli jej zachytil, zjemnil tak jeho pád. "Hyung, cos... cos to udělal. Proč bys to..."

Woojin se usmál. "Jsem tvůj osobní strážce. Tohle je riziko povolání."

Changbin se mezi slzami neubránil tichému zasmání se. "Ty si to pořád pamatuješ?"

"Samozřejmě. Jak bych mohl zapomenout? Bylo to hned chvíli poté, co jsem nastoupil, vzpomínáš? Nikdy jsi mi nic neřekl, až pak, když jsem si odřel tvář, protože ti hrozilo zakopnutí, tehdy jsi na mě poprvé promluvil."

Princ zopakoval ona slova, jež tehdy unikla z jeho úst: "Jsi můj osobní strážce, tohle je riziko povolání."

Oběma chlapcům hrál na tváři drobný úsměv, v očích hořkost a smutek.

"Pojď. Aspoň se posaď." Changbin pomohl Woojinovi se opřít zády o zeď pár centimetrů od nich.

Seděli tam a sledovali nebe, zářící, čisté, mírumilovné. Kontrast k momentální situaci.

"Spočítáme spolu ty hvězdy?"

"Umíráš a tohle je jediné, na co myslíš?"

"Ne. Ve skutečnosti se bojím."

Prince zabolelo u srdce.

"Bojím se Smrti, ale až umřu... až se proberu na druhé straně, budu aspoň s klidem v srdci vědět, že jsem umřel pro tebe."

Zadívali se vzájemně do očí.

"A tak nějak cítím, že tak to má být."

Princ se rozplakal nanovo. Zabořil Woojinovi obličej do ramene, slzy se začaly vsakovat do drahého hanboku.

"Neplač, Binnie. Nechci, abys byl smutný, že umírám."

Mladší se proto odtáhl a snažil se uklidnit. Po chvíli pouze sem tam potáhl nosem, slzy již přestaly téci.

Woojin smutně sledoval jeho mokrou tvář. Měsíc na ni zářil a zaléval ji nádherným závojem, díky kterému princ vypadal ještě více étericky než obvykle.

"A myslím, že ty hvězdy ani počítat nemusíme." Cítil, jak mu docházejí síly. Ruce už mu pouze visely podél těla, byl rád, že hlavu stále udrží vzpřímeně.

"Proč?"

"Zaručeně jich nebude více, než kolik jich kdy naleznu ve tvých očích." Poslední energie opustila Woojinovo tělo a on s radostí nechal svou tvář klesnout. Umřel s pocitem zadostiučinění. Na tváři mu stále pohrával onen spokojený úsměv.

"Woojin hyung?" Princ se roztřesenou rukou natáhl k rameni svého kamaráda. Lehce s ním zatřásl. V jeho svalech již nebylo žádné napětí. Hlava se mu bezvládně zakývala ze strany na stranu. "Hyung," vzlykl Changbin.

Bolest, již v ten moment pocítil, by se nikdy nedala ani slovy popsat.

Propukl v pláč. Slzy se koulely po jeho tvářích a znovu se začaly vsakovat do již tak mokrého hanboku, když svého strážce opět objal. Místo tepla však cítil postupně přibývající chlad. Věděl, že nyní už se vřelého obětí od nikoho nedočká.

†††

"Jinki! Tamhle! Našel jsem je!"

Král se bez zaváhání rozeběhl směrem, kterým ukazoval jeho strážce.

Padl na kolena před dvojicí chlapců.

"Woojine? Changbine?"

Probudil se pouze jeden.

Changbin pomalu začal otevírat oči.

"Ach Bože," oddechl si král a pevně si přitiskl prince k hrudi. "Díky všem svatým, aspoň tebe jsem ještě neztratil, synu."

Changbin nejdříve nechápal, co se děje. Následně však spočinul jeho pohled na Woojinovi po jeho boku. Vmžiku si vzpomněl na události minulé noci. Nedokázal zastavit příval slz, který se dostavil.

Král si jej přitiskl ještě blíže k tělu. Jeho samotného dobíhal pláč, pro svého syna však musel vydržet silným. "Já vím, Changbine, já vím."

†††

Další dny - a kdyby pouze dny... týdny! Tak dlouho to trvalo, než se princ konečně pohnul ze své postele.

Minhyuk k němu den co den chodil, snažil se jej rozptýlit a rozveselit. Také měl Woojina rád, věděl však, že Changbin s ním měl nepopsatelně silné pouto. Navíc ztratil svou matku, jež mu byla oporou vždy, nehledě na čas a situaci. A teď byli oba dva pryč a Minhyuk, Seungmin a král byli jediní, kteří tu pro prince zbyli.

Jineuk, královnina garde dáma a osobní strážkyně, k němu také došla. Tak, jak slíbila. Tehdy princ poprvé promluvil. Pouze aby nadále setrval v tichosti. Jineuk se zanedlouho poté sbalila a opustila hrad. Prohlásila, že její práce zde již skončila. Zůstala pouze na královnin pohřeb a hned na to se vrátila domů. "Nedokázala bych žít v těchto zdech, když vím, že už ji tu nikdy nepotkám," byla její poslední slova, než vykročila z brány na první schod. Pro ni již nebylo cesty zpět.

Král se snažil za svým synem chodit, kdy to jenom šlo. Téměř každý den se zastavil v jeho pokoji, nabízel mu jídlo, knihy, všelijaké aktivity,... nic však nefungovalo, světlo z princových očí nadobro vyprchalo.

Jednoho rána se Minhyuk opět objevil před princovými dveřmi. Uvnitř uslyšel šramot. Bez zaklepání vstoupil a spatřil Changbina ve vytahaném hanboku.

"To bylo to oblečení vždycky tak velké?" Princ se nechápavě zamračil na visící látku, poté na chlapce v odrazu v zrcadle.

Minhyuk se usmál nad pohledem konečně se hýbajícího a mluvícího prince. Jeho hlas byl však hlubší a drsnější než předtím. "Ne, to jenom ty ses ještě více scvrknul."

Changbin protočil očima. "Ha... Ha... Ha... Moc vtipné." Obrátil se zpět ke svému odrazu a pásek kalhot ještě více utáhl.

Mihyukovi se sevřelo hrdlo, když uviděl, jak moc to bylo možné. Raději se pokusil přejít na jiné téma. "Co že jsi konečně vylezl ze své lože?"

"Už jsem se nudil," pronesl princ věcně. Téměř jako kdyby se ta noc před dvěma měsíci nikdy neodehrála.

"A teď už ne?"

Changbin pokrčil rameny a v odraze se zadíval staršímu chlapci do očí. V těch jeho stále chyběla jakákoliv jiskra, jediný, sebemenší náznak světla. "Asi."

Minhyuk se pod tím prázdným pohledem nervózně ošil. "To... To je úžasné." Odkašlal si. "Co se teď jít najíst?" nadhodil.

"Mám trochu hlad," přikývl princ a vydal se z místnosti.

Minhyuk si povzdechl.

Changbin možná konečně vylezl z postele, byl to však úplně jiný chlapec, než který do ní před těmi týdny ulehl.

†††

"Au! Co to sakra-"

Princ se zarazil v půlce nadávání, když spatřil, co mu to vlastně spadlo na nohu. Hrdlo se mu stáhlo, slíbil si však již znovu neplakat.

Zvedl onen předmět ze země.

Před očima mu probleskly všechny ty vzpomínky na Woojina. Té noci mu chtěl tento meč předat. Nikdy k tomu však nedošlo. Nyní je pohřben někde v zahradách paláce, stejně jako jeho matka a veškeré vzpomínky na lepší minulost.

Z truchlení jej vyrušilo zaklepání na dveře.

"Ano?" Ani se neunavoval se tím směrem obrátit. Jako kdyby na onom meči bylo něco osudového.

Dveře se odsunuly stranou a dovnitř nakoukl Minhyuk. "Neruším?"

Changbin sklopil zbraň níže, otočil se na staršího chlapce. "Ne, proč?"

Minhyuk se na pár vteřin zmateně zadíval na onen meč - ještě nikdy jej neviděl. Poté si však vzpomněl na důvod jeho příchodu. Na tváři se mu znovu rozlil úsměv, čišela z něj energie a nadšení.

"Můžeš za mnou? Musím ti někoho představit."

/\†/\

Zkoušela jsem to zkontrolovat mezi půlnocí a jednou ráno, ale ke konci kapitoly už jsem byla málem mrtvá, takže v opravách jsem pokračovala ještě u snídaně a můj bratr mě asi nejvíc odrovnal... Jednoduše, dostala jsem se k tomu, kdy se má každou chvílí odehrát ten atentát.

já: Do prdele! To je ta smutná část!
můj bratr: Nikdo nic - žáci při testu.

Tak aspoň něco vyléčilo mé bolestivé srdíčko...
Doufám, že to vykouzlilo úsměv na tváři i vám, protože vím... tahle kapitola bolela i fyzicky. Když řeknu, že mě nejednou bodlo u srdce, myslím to tak.

No, a jelikož je to tak ohromně strastiplné, dokončuji úpravy až nyní, doma, při jídle. Tak se taky běžte najíst a napít, pořádně si odpočiňte a dávejte na sebe pozor, dobrá?

Možná to tak podle utrpení v téhle kapitole nevypadá, ale všech si vás ohromně vážím. Děkuji moc za vaši podporu, mám vás ráda❤️