O pár dlouhých dnů později se už na Písečkově srsti táhla jen tenká jizva. Naše léčitelka je moc šikovná. Půlnoční hvězda sice není léčitelka dlouho, ale z učednictví se toho moc naučila.
Procházela jsem se po táboře. Okolo mně prošla Rudá Temnota.
,,Hele, kotě." Řekla mi. Já se otočila. ,,Za pár dnů bys měla mít učednické jméno. Nevyveď další hloupost, ať si to nerozmyslím!" zavrčela pobaveně. Dál pokračovala k noční hlídce, která právě přišla. Já tedy také pokračovala dál. Ani jsem nevěděla kam. Chodila jsem v kruzích. Zadívala jsem se na třpytivé moře, které leželo dole na úpatí hory. Vlny vždy pohladili písčitý břeh a stáhly se zpátky. Najednou jsem popřemýšlela. Rudá Temnota řekla, ať nevyvedu další hloupost... Jenže celou dobu ona dělala hlouposti. Ano, ani já nejsem zrovna úplně nevinná, ale aspoň kvůli mně nezemřela kočka... Najednou jsem zoufale zůžila oči. Já vlastně to všechno způsobila... Za vše můžu já... Oči se mi zaleskli smutkem a nejistotou. To já jsem celou dobu ta zlá... To já způsobila bitvu - střet s nepřátelskými klany.
Trhla jsem hlavou, když jsem uslyšela zoufalé zakvílení. Znělo to jako by měla nějaká kočka potíže. Ostatní v táboře to očividně neslyšeli, tak jsem se tam chtěla vydat sama. Šla jsem k útesu, abych se rozhlédla.
Šumění moře jsem slyšela i teď a mohla jsem ho poslouchat celý den, ale musela jsem se soustředit. Najednou jsem na břehu v dálce zahlédla zrzavou srst, která se leskla ve svitu slunce. Byla to kočka, bezpochyby. Hodně se podobala Krvavému tesákovi, ale ten byl v táboře. Viděla jsem ho, jak se povaloval před pár okamžiky na písku a vyhříval se. A nebo to byl jeho bratr... Jsou si nesmírně podobní. Každopádně ta kočka měla potíže, už z dálky jsem viděla, že je zapletená do provazů, které vyrobily lidé. Byla bezmocná a srst měla zmáčenou. Musela jsem se tam vydat, dřív než bude pozdě.