Kočky mě obklíčily a uchechtly se. ,,Koťátko... Tady jen tak samo." řekla jedna jízlivě.
,,Chudáček, nejspíš ještě ani mluvit neumí. Bude to taková jednohubka." přidala se další a vycenila tesáky.
Ten kocour se rozhlédl. Pak mi položil svou tlapu na břicho a já nemohla vstát. Vzteky bez sebe jsem mu okusovala tlapu a kroutila se mu. Unaveně jsem si nakonec položila hlavu na písek. To je můj konec...
,,Hele, kotě. Nechceš nám říct aktuální novinky ve vašem klanu? Nějaký útočný plán, například?" Mile se na kotě podíval.
,,Nikdy!" Mňoukla a zavrtěla se. Nestačilo to, aby setřásla nepřítelovu tlapu. Snažila jsem se vymyslet plán útěku.
,,Hned!" Zavrčel a vytáhl drápy. Začaly se mi bořit do kožíšku a dál. Zakvílela jsem strachy, ale nic jsem neprozradila. Po pár tichých chvil kocour zvedl hlavu a podíval se na kočky.
,,Zahrabeme i to kotě." Rozhodl a sundal ze mě tlapu. Než jsem se ale stihla postavit, měl mě v zubech. Hodil mě do zbývající vody, ale na dno jsem už dosáhla. Začali na mě hrnout písek, který ve vodě ztmavl a lepil. Na pár okamžiků mě pískem oslepli.
,,Útok klane! Útok!" Ozvalo se zezadu a já trhla hlavou. Záchrana!
Celé tlapky jsem měla zabořené v mokrém písku, a hlavu kousek nad vodou. Namočila jsem si jí a tím sundala ze sebe písek - suchý i mokrý.
Zděšeně jsem si uvědomila, že to neřekla žádná kočka z klanu Hlubokého útesu, ale z klanu Kaktusového lesa. Rozzuřené kočky se vrhaly proti sobě.