"Ty skrčku jeden nevděčná! Pojď sem!"

"Neměli bychom se jít podívat, jestli Changbin ještě žije?" zeptal se Minho, když uslyšel dragínův hluboký hlas.

Než vůbec někdo stihl odpovědět, z křoví kousek od nich se vyřítil již zmiňovaný princ s Felixem v závěsu. Oba promáčení až na kost, stejně tak oba s úsměvy na tváři.

"Ty si mě nepřej," pohrozil dragín.

"A co mi uděláš? Spálíš mi vlasy?"

"Však ty se ještě budeš divit, až se to vážně stane."

Běhali po louce sem a tam, zatímco ostatní je sledovali z poklidu jejich míst u ohně. Pokřikovali na sebe, smáli se, až nakonec musel přijít konec. Changbin zakopnul o ten samý meč, jako se to stalo předchozího večera dragínovi za ním, Felix zase zavadil o prince a oba zůstali ležet na zemi, zadýchaní, ale šťastní.

"Jako malí," zavrtěl hlavou Jeongin.

"Říká tady ten nejmladší," protočil nad ním očima Seungmin.

"Říkáš ty?" povytáhl na něj obočí Minho.

"Všichni jsme jako malí, tak co," pokrčil rameny Jisung a dále konzumoval svou snídani, sledujíc u toho dvojici, která se nyní začala zvedat ze země.

"To se můžou jít umýt znova," broukl Hyunjin mezi sousty, když uviděl jejich umazaná těla.

"A rovnou si můžou přeprat i ty čŏgori," přikývl Seungmin. "Proč je vůbec měli celou tu dobu v ruce? Není to náhodou oblečení?"

To už ale dvojice opravdu zmizela zpět k říčce, aby se očistili. O pár minut později se vrátili, vlasy již svázané, tváře čisté, v očích stále jiskřičky.

"Tak co máme na snídani?" usmál se Changbin.

"Ty? Nic," řekl Felix, zatímco se usadil po Hyunjinově boku.

Changbin jej pleskl po rameni, než se svalil vedle něj. "Yah! Kdo tady používal magii, hm?"

Felix pokrčil rameny a přijal od Hyunjina svou porci jídla. "Neřeklo se, že se to nemůže," odpověděl jednoduše, než začal snídat. "Nehledě na to," dodal téměř v zápětí, "jsi to byl ty, kdo mě původně hodil přes rameno."

Changbin chtěl ještě něco namítnout, nakonec to však vzdal.

Hyunjin se zakuckal soustem, které právě polykal. Začal se pěstí mlátit do hrudi, zatímco se na překvapeně prince usmál. "Co že jsi to...?"

"No... Přiznávám, že to možná nebylo úplně přiměřené-"

"Přiměřené? To jako vážně?"

"Ale prosím tebe," odmávl protestujícího Felixe Changbin, "jsi vrah a navíc magická bytost. Však tě z pár kapek vody neubude."

Hyunjin se konečně přestal dusit svou snídaní a naplno se rozesmál představě toho, že někomu se podařilo hodit jeho kamaráda přes rameno. Lee Felix a poražen člověkem? Není možná.

"Kam vůbec pojedeme?"

"Nemůže se na to někdy zeptat i někdo jiný, než Jisung? Ne, promiň, Ji, samozřejmě ti hned odpovím." Changbin začal šátrat kolem. "To bych ale taky musel nejdřív najít svou mapu..."

"Myslíš tuhle?"

Princ se obrátil na pihatého dragína. V ruce držel jemu tak známý svitek lněného papíru.

Přikývl. "Ano, díky."

Felix chtěl sice uhnout, Changbin mu však stihl mapu vytrhnout dříve, než by čekal, že bude od člověka vůbec možné.

"Takže," princ mapu rozprostřel na zemi před sebou, "teď jsme kousek od toho města, odkud jsme odjeli s Jeonginem. A jelikož jej nemůžeme vystavit nebezpečí, navrhl bych, abychom na tuhle cestu," ukázal na čáru vedoucí z červeného kolečka, "dojeli raději lesem. Proklestit se případně už nějak dokážeme a beztak bude rychlejší se prodrat mezi stromy než skrze davy lidí."

A tak se sbalili a pokračovali.

Nemohli si nevšimnout černého oblaku, který byl blíže než včerejšího večera.

K jejich štěstí narazili na pěšinku, po té se dostali na cestu, po níž pokračovali dále. Městu se bez problémů vyhnuli, tudíž je nic nezdržovalo.

"To princátko ti nějak přirostlo k srdci," ušklíbl se Hyunjin.

"Cože? Ne, nesmysl," zamítl Felix.

V ametystech se pobaveně blýsklo, když se podívaly směrem, kde jel Changbin, zapáleně o něčem debatoval s Jisungem a Minhem. "Dnešní ráno svědčí o opaku, Lixi," zanotoval. "Nehledě na to, že takhle ses nikdy nechoval ani se mnou a to víš, že se o to už pár let pokouším."

Felix neodpověděl. Nechtěl si přiznat, že by vyšší dragín mohl mít pravdu. Byla to jenom součást dohody, kterou v noci s princem uzavřel, nic víc, nic míň. Jednoduše Hyunjina odmávl. "Nevíš, o čem to mluvíš."

"Já myslím, že to oba víme až moc dobře," přimhouřil na něj druhý své fialové oči. Pak si pouze povzdechl. "Ale stejně to není moje záležitost, no ne? Vyřeš si to po svém. Jenom mu, prosím, nijak neubliž, dobře? Nevím jak pro tebe, ale pro mě je to už teď kamarád. A těm se zle nedělá." S tím pobídl svého koně vpřed a vetřel se mezi Seungmina a Jeongina. "Co je tady takové ticho?" usmál se na ně.

Felix zůstal vzadu sám. Hyunjinova slova mu chvíli visela v hlavě, než je setřásl.

V uších se mu ozval hlas, který již několik let neslyšel: Uzavři své pocity. Ty do tohoto zaměstnání nepatří. Jako kámen - pevný a odolný.

"Jistě, mistře," zamumlal, než také pobídl svého koně, aby nezůstal tak pozadu za ostatními.

†††

"Promiňte."

Jisung nervózně polkl, když se obrátil k majiteli ruky, která mu dopadla na rameno. Vzhlédl k vojákovi s ostře řezanou tváří. "A-Ano?" vykoktal.

A je to tu. Našli je. Vše je ztraceno.

"Víte, my tu jenom projíždíme," s drobným úsměvem poukázal na pár dalších můžu v kožené zbroji, kteří mu stáli za zády, "a potřebujeme doplnit zásoby. Nevíte, kde je tu pekařství?"

Z chlapcova srdce spadl obří kámen. Také se pousmál a zavrtěl hlavou. "Promiňte, to nevím, také jenom projíždím."

"Aha... Nuže, dobrá. Omlouvám se za zdržení a hezký zbytek dne." Voják se mírně uklonil.

"Ale nebojte, nezdrželi jste mě. Také vám přeji hezký zbytek dne a šťastnou cestu." Jisung se rychle uklonil, než se vydal pryč.

"Počkejte!"

Jisung strnul. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, než se s opět s úsměvem obrátil zpět. "Ano?" Naklonil hlavu na stranu.

"Přijde mi, že vás od někud znám. Jste mi takový... povědomý." Voják na něj přimhouřil oči. "Nepotkali jsme se už někde?"

Přesně to, čeho se bál. Nejen, že on poznal toho vojáka. Ten voják poznal Jisunga.

Ale všechno je přeci v pořádku. Dokud to zahraje na správnou notu, nic mu nedojde. Přeci jenom voják určitě nebude počítat s tím, že by mohl zrovna zde, tak daleko od hlavního města, potkat někoho, koho před pár týdny nejednou zmlátil ve vězení do bezvědomí... že ano?

Mávl nad tím rukou. "To se vám určitě jenom zdá, pane. Lidé si mě často pletou s jinými."

"Asi máte pravdu. No nic, teď už tedy vážně hezký zbytek dne, mějte se."

Jisung bez jakéhokoliv dalšího slova sklopil hlavu a obrátil se na patě.

Hlavně nejít moc rychle. Neohlížet se. Jednoduše pokračovat dále. Jako kdyby se nic nestalo.

Jisung zatočil za nejbližší roh. Po pár krocích se konečně ohlédl přes rameno. Nikdo jej nepronásledoval. A tak se rozeběhl pryč. Na náměstí, na trhy, tam by měl ostatní najít.

V davu zahlédl známou tvář jeho přítele. Rychle se k němu přiřítil a pevně jej objal.

"Hannie? Co se děje? Stalo se něco? Jsi zraněný?"

Jisung zavrtěl hlavou a rychle jej odtáhl stranou do jedné z postranních uliček. Spěšně generálovi shrnul, co se mu před pár minutami stalo.

Minho si zamyšleně promnul bradu. "Jsou dál, než jsem si myslel." Znovu se na chlapce před sebou starostlivě podíval. "A ty jsi v pořádku?"

Přikývl. "Mně nic není. Ale... Co když potkají Changbin hyunga? Toho přeci určitě poznají."

"Máš pravdu," přikývl generál a popadl jej za ruku. Kvapem se vydal zpět na trhy. "Musíme zmizet, než si nás všimnou a poznají nás."