"Veliteli! Veliteli!"

Všichni přítomní zvedli hlavy od stolu před sebou.

Dveře se rozrazily a dovnitř vpadl udýchaný chlapec.

"Co se děje, Beomgyu?" Mladík v čele stolu zbystřil.

Dragín stěží popadal dech. "Já a Soobin... My... Před chvílí..."

"V klidu, chlapče," ozval se muž nejblíže k němu. "Nejdříve se pořádně nadechni, poté mluv."

Beomgyu přikývl, ještě pár sekund setrval v předklonu, než nabral do plic notnou dávku kyslíku, napřímil se a nyní již mnohem plynuleji spustil: "Se Soobinem jsme před chvílí uviděli někoho připlouvat k pobřeží. Magicky zmenšili svou loď. Vypadá to na další dragíny."

Mladík v čele stolu přikývl. "Pokud zde budou potřebovat nějakou dobu zůstat, nabídněte jim přístřeší. Pokud ne a budou pouze procházet, buďte milí a nechte je být. O všem mě informujte."

Beomgyu se uklonil, pravou ruku sevřenou v pěst na srdci. "Samozřejmě, veliteli."

"Děkuji. Už můžeš jít."

Chlapec kvapem opustil místnost a opatrně za sebou zavřel.

Když již bylo jisto, že je nikdo nebude rušit, obrátili se všichni k mladíkovi v čele stolu, na němž byly rozprostřeny papíry.

Velitel se usmál. "Tak kde jsme to skončili?"

†††

"Je ti dobře?"

Felix si povzdechl. "Všichni se mě na to ptáte..."

"Protože se bojíme." V ametystech se ustaraně zablesklo. "Nemusíš se ničeho bát, Lixi, jsme tu s tebou. A pro tebe."

Pihatý dragín se donutil usmát. Hned na to však zbystřil. "Tady to znám... Jsme blízko. Za mnou."

Nadále se prodírali lesním porostem, koně vedoucí po svém boku.

Hyunjin se zařadil zpět k Seungminovi, jeho místo nyní nahradil Changbin.

Felix si povzdechl. "Děje se něco, hyung?" Očima těkal okolo. Byl si jistý, že cesta, kterou hledají, je již blízko.

"Jenom... Jenom jsem chtěl... Vlastně ani nevím."

Pokračovali dále, ani jeden z nich nic neříkal.

"Nejsem si jistý, jestli tu cestu chci, nebo nechci najít," přiznal se nakonec dragín. Hned na to však zahlédl mezi křovím onu udusanou půdu. "Hm, tak pozdě. Našel jsem ji."

Princ se smutně pousmál. "Spolu to vyřešíme."

"To už jsem párkrát slyšel," zamumlal vrah a stanul na tak dlouho hledané stezce.

Jeongin byl jako na trní. Tak moc se těšil, až znovu uvidí svou rodinu, že se neustále vrtěl v sedle. Sytě růžové drahokamy zářily tak moc, že jasnější světlo snad ještě nikdo neviděl. Při pohledu na něj bylo Felixovi jasné, že už jenom pro jeho kamaráda mu ta nervozita stojí za to.

"Osobně bych se nikdy nevracel," houkl k princi, když se vydali po cestě doprava. "Kvůli vám to ale překousnu," ušklíbl se kysele.

"Jsi tak šlechetný," pronesl zcela nedůležitě Changbin. "Co bych si bez tebe počal," dodal s hlasem překypujícím neupřímnou důležitostí.

"No... Vlastně by už dávno bylo po tobě," uvědomil si vrah.

Princ zaraženě zamrkal. "Máš pravdu..."

Šok z něj však okamžitě opadl. Mezi stromy zahlédl vzdálené střechy domů.

Po pár minutách chůze stanuli na kraji lesa. Nasadili si klobouky. Sluníčko přece jenom svítilo dost silně.

Náhle se před nimi vynořili dva chlapci a něco jim začali vysvětlovat cizí řečí.

Hyunjin se usmál. "Omlouvám se, ale tady naši společníci naším jazykem nemluví. Jsou z Prvního Kontinentu."

Jako lusknutím prstů spustili znovu, nyní jim již rozuměli i lidé. "Samozřejmě, omlouváme se. Jsme tu, abychom vás přivítali v našem klanu. Budete pouze projíždět, nebo se u nás chcete na chvíli zastavit?"

"Abych byl upřímný," Changbin klobouk sňal, vystoupil vpřed, "přišli jsme si promluvit s vaším vůdcem."

Chlapci si vyměnili nejistý pohled, než se opět uklonili.

"Momentálně má něco na práci. Můžeme vás však zatím ubytovat, abyste na něj měli kde počkat."

"To by od vás bylo laskavé," usmál se princ.

Společně následovali dvojici do shluku domů před nimi.

†††

"Neboj, Innie, až nás pustí ven, hned se s nimi uvidíš."

Jeongin byl nervózní. Tak moc se těšil na svou rodinu, a když už ji měl konečně na dosah ruky, musel čekat v nějaké chatce, než jej pustí ven. Přestal přecházet po místnosti a s povzdechem si sedl vedle Minha.

"Za chvíli se s nimi potkáš," usmál se generál, pevně jej objal kolem ramen.

Felix stál u okna, opřený o zeď, nepřítomně zírajíc ven.

"Uklidni se, stejně už nemůžeš utéct."

Nevěnoval princi jediný pohled. "Tobě se to říká... Ty se nemusíš po těch letech znovu setkat se svojí rodinou."

Changbin se opřel o stěnu na druhé straně onoho čirého kusu skla. Světlo se v něm lámalo, zanechávalo na zemi duhové skvrny. Pár vteřin si prohlížel pihatý obličej dragína před sebou, než se rozhodl podívat na to, co vrah nepřítomně pozoroval. "Myslíš si, že to vážně budou nést tak těžce?" Všiml si dragínů na ulici, všichni pochodovali jedním směrem, o něčem si mezi sebou nadšeně povídali, oči jim pestrobarevně zářily pod svitem Slunce.

Felix si povzdechl. "To právě nevím... A o to víc mě to setkání děsí."

Princ k němu přistoupil, pevně mu omotal ruce okolo těla. "Celou tu dobu ti budu po boku. Pokud se nebudeš cítit příjemně, jednoduše mi to řekni a já nás omluvím, dobrá?"

Dragín zaváhal, než kolem staršího ovinul své paže nazpátek. "Děkuji, hyung."

"Pro tebe cokoliv, Lixi."

†††

"Co jsi to říkal?"

"Očividně je vede člověk."

Mladík si zamyšleně promnul bradu. "O čem by se se mnou chtěli lidé bavit?"

"Nemám ponětí, veliteli, ale..."

Chlapci si znovu vyměnili nejistý pohled.

"Máme podezření, že ten jejich vůdce je korunní princ Kaera."

Velitelova hlava vystřelila vzhůru, oči i ústa dokořán. "Prosím?"

"Je mu opravdu velmi podobný."

Mladík se plně opřel ve svém křesle. "Vlastně by to dávalo smysl," zamumlal. Hned však soustředil svou pozornost zpět na dvojici před sebou. "A co jeho doprovod?"

"Nevíme."

"Jak to myslíte? Jak můžete nevědět, jak jeho doprovod vypadal?" velitel byl lehce rozhozený, nezněl však zle, pouze se snažil pochopit situaci.

"Měli klobouky... a přišlo nám nezdvořilé ptát se jich, aby si je sundali. Princ - jestli to tedy opravdu je on - si jej sundal dobrovolně. Očividně přišli v míru. Možná mají důvod, proč se schovávají. Z toho, jak se jejich loď změnila, je jasné, že s sebou mají alespoň jednoho dragína - s tím jsme každopádně i mluvili. Třeba jenom nechtějí ukazovat, jaký je jich poměr člověka na dragína, aby se tu chránili."

Velitel chvíli v přemýšlení nepřítomně přikyvoval. Znenadání vstal, zadíval se chlapcům před sebou do očí. "Děkuji vám, Beomgyu, Soobine," na oba pokývl hlavou, oni se nazpátek lehce uklonili, "že jste mě o tom všem informovali. Očividně je jejich přítomnost zde důležitá, tak je tedy pojďme přivítat."

Dvojice se usmála. Věděli, co to znamená - blížila se oslava.

"To je vše, můžete jít."

Beomgyu a Soobin již byli téměř u dveří, když je mladík ještě na okamžik zastavil.

"Ubytovali jste je, že ano?"

"Samozřejmě, veliteli, jsou v chatce číslo devět."

"Pokud je jich sedm a vážně se zde zdrží, měli bychom jim dát více prostoru," odtušil mladík sám pro sebe.

Dvojice před ním tím již ani nebyla zaskočená. Byli zvyklí, že si jejich velitel často povídal sám se sebou. Začalo to před sedmi lety a od té doby je to mezi všemi známý fakt, který již nikoho nerozhodil. Byla to jedna z tak mála a navíc ještě k tomu tak nepodstatných chyb (zda-li se to vůbec dalo nazývat chybou), že na tom stejně nezáleželo.

Lusknutí prstů, drobná jiskra se zatřpytila ve vzduchu, než mrknutím oka zmizela. "Mimochodem, kolikrát vám mám připomínat, že mě můžete oslovovat normálně jako všichni ostatní?"

Chlapci se znovu uklonili. "Promiňte."

"Tak ještě jednou a bez té úklony. U všech ohňů, někdo by čekal, že už by všichni touhle dobou pochopili, že nechci, aby mi tu kdokoliv vykal," rozrušeně si rozcuchal vlasy, až se mu drobná, třpytivá koruna svezla na hlavě ke straně.

Dvojice znervózněla. Věděli to, samozřejmě, že to věděli. Ale občas to bylo stále tak těžké...

"Promiň. Zkusíme si na to dát pozor."

Velitel se omluvně zazubil - taková maličkost a on tu kvůli tomu tropí scénu. "To byste měli," prohlásil žertovně. "Teď už vážně můžete jít. Vše zařiďte. Ať to zabere přinejlepším půl hodiny, dobrá? A ještě jednou děkuji."

"Není za co."

Dveře se zavřely, mladík zůstal sám.

Tak velká místnost a on si v ní i po těch letech přišel tak malý. S povzdechem se obrátil k vitrážovému oknu za sebou. Zobrazovalo draka ve stejných barvách jako plášť, jenž měl nyní na sobě. Jeho barva.

Kdo ví, jak dlouho tam stál a sledoval sluneční paprsky prosakující skrze rudo fialové kusy skla. Díval se do onoho oka, jež vypadalo, jako kdyby hořelo. Plamenné oko jeho rodiny. Jemu patřilo pouze jedno z nich.

Neměl ponětí, nad čím přemýšlel. Prostě tam stál a sledoval onu vitráž, již si za ty roky stihl prohlédnout tolikrát, že znal každou vlnku, co se v okně nacházela.

Venku proletělo hejno ptáků, to konečně probralo mladíka z tranzu.

Od toho incidentu měl problémy se soustředit. A když už se koncentroval, bylo to tak intenzivní, že zcela odboural veškeré své okolí. Dokonce mluvil sám se sebou, byť byl právě v rozhovoru s někým jiným.

Již sedm let byl jiný a všichni si to uvědomovali. Sám si toho na sobě velmi dobře všímal. Věděl, že si o tom ostatní dragíni někdy ještě stále povídají. Ovšem on s tím nedokázal nic dělat. Někdy se divil, že jej jeho klan stále chtěl za velitele.

Kéž by věděl, jak moc si jej ve skutečnosti všichni jeho dragíni váží.

S povzdechem se odvrátil od onoho nádherného okna. Rychle rozdělil papíry před sebou na několik hromádek a pečlivě vše na stole urovnal.

"Měl bych vyjít na vzduch. Stejně mi to všichni připomínají, tak proč nevyužít příležitosti. Nehledě na to, že bych tam za chvíli musel i tak."

Plášť a dlouhé rukávy se zavlnily, když se vydal ze dveří.

"Jdete ven, veliteli?"

Mladík si povzdechl a obrátil se zpět ke vchodu do jeho pracovny, konkrétně k dvojici mužů stojící po jeho stranách. "Ano. A ještě jednou - můžete mi tykat." Povytáhl obočí, jako kdyby se ptal, zda-li to pochopili.

"Samozřejmě, omlouvám se."

Velitel s úsměvem zavrtěl hlavou. "To je v pořádku. A mimochodem, ano, jdu ven. Vy byste měli taky. Chystá se uvítací slavnost."

"Uvítací? Koho vítáme?"

"Cizince. Očividně tu chvíli setrvají. A teď dost toho tlachání a pojďte konečně na vzduch. Slyšel jsem, že být neustále zavřený vevnitř není zdravé."

/\†/\

Příští kapitola se vám určitě bude líbit! Já ji úplně zbožňuju a začala jsem okolo sebe nadšeně kopat nohama a mávat rukama, když jsem zjistila, že už jí jsme tak blízko. Těšte se! :D