Po dlouhé době dlouhá kapitola!

Dost možná si budete muset připravit kapesníčky, jsme zpět u smutných momentů, které i mě, jakožto autorku, dohánějí k slzám ):
(Což ale není zas tak neobvyklé, když si se svými postavami vytvářím tak silné pouto xd)

/\†/\

"Ah, Yeji," vrah pozvedl koutky úst. Vstal ze země, kde se protahoval, oprášil si ruce, ve vzduchu se rozprskly prach a špína. "Vidím, že už je ti dobře."

Dragínka přikývla. "To nepochybně je. Ještě jednou díky."

"A ještě jednou není za co. Proč jsi vůbec přišla? Myslel jsem, že se mi podařilo celkem dobře schovat."

Zelené oči se rozšířily. "Promiň, tys chtěl být asi sám, že? Tak to já zase půjdu-"

"Ne, to byl vtip, Yeji, neboj," zavrtěl hlavou. S úšklebkem dodal: "Jsem trochu sarkastická povaha, víš?"

Dívka se místo reakce zadívala kamsi za vrahovo rameno, z čehož chlapec značně znervózněl. "Neříkej mi, že jde na tebe další vize."

Víčka zakmitala jako křídla labutě vznášející se z hladiny. "Promiň, na chvíli jsem se zamyslela."

Felix poukázal na nedaleký kámen. "Tak si sedni a vyprávěj, kvůli čemu jsi se rozhodla vyhledat zrovna mou přítomnost."

"Kvůli našemu slíbenému rozhovoru přece," odvětila jednoduše dragínka. "Říkal jsi, že mi odpovíš na pár otázek."

Všimla si, jak chlapec zvážněl, jako kdyby si nasadil masku. "Ptej se."

"Kam jsi zmizel?"

"Pryč."

Yeji se zasmála. "To vím taky, Felixi. Ale... Kam přesně? Changbin říkal, že jste osvobodili pouze Jeongina. A že ve skutečnosti jste ty a Hyunjin zachránili život jemu a ostatním. To v jednom vyvolá dost pochybností, nemyslíš?"

"A Hyunjin ti nic neříkal?"

"Ale říkal. Jenom..." Sklopila oči ke kameni pod sebou, ladně po něm přejela prsty, jemná dlaň se téměř nepatrně rozvibrovala - kdesi v nitru vědma poznala, že cítí vzpomínky, nyní je však nemohla zkoumat. Kdesi v nitru ji zašimralo vzrušení - tolik věcí, které se teď bude moct ušit, tolik možností, jak využít svou magii, tolik míst, která může prozkoumat,... "Chci slyšet tvoji verzi. Vypadáš, že ses o tom ještě s nikým nebavil."

"Co když ano?"

"Tak s kým teda?"

"S Chanem například."

"A ví snad tvůj bratr, co přesně se dělo, nebo jsi mu pouze řekl o tom výcviku a to je všechno?"

Felix umlkl. Náhle jako kdyby do ohně přihodili nový kus dřeva, rozhořel se, jasně, divoce. "Ta vize..."

"Nejsi hloupý, to se ti musí nechat." Yeji se usadila více pohodlně. "Ve skutečnosti jsem to ale ještě před ní nevěděla. To až teď..."

"Co jsi viděla?"

"Slyšela je lepší slovo. Vlastně to bylo hodně zvláštní," zamyslela se. "Upřímně si nejsem jistá, kolik si toho pamatuji - možná všechno, dost možná taky skoro nic. Bylo to hodně chaotické, ale jedna věta vyčnívala nad ostatními: Promluv si s Felixem o minulosti." Odfrkla si. "Vždycky jsem měla za to, že vize jsou více poetické."

Vrah mezitím přišel blíže, opřel se o strom kousek od vědmy.

"Předpokládám, že jelikož jsme spolu vyrůstali, tak bych se tě měla zeptat na ten únos. Dává to smysl, nemyslíš?"

"Asi ano..." Upřímně se mu do toho nechtělo. V nitru váhal.

Nebyl si jistý, zda-li by o tom měl říkat někomu, s kým se sice znal odjakživa, ovšem nikdy si s ním nebyl zvláště důvěrný. Není to přeci nefér vůči jeho bratrovi?

Zvuk povzdechu jej vytrhl ze zamyšlení.

"Nevím, co to je, ale něco mezi námi nás táhne k sobě. Nemyslím to romanticky, samozřejmě," usmála se, pohled zatoulaný kdesi v lesním porostu. "Jenže... cítím mezi námi... prostě něco. Neumím to vysvětlit, ale v tvé blízkosti se cítím v bezpečí, i když si nejsme nijak zvlášť blízcí."

"Divné," broukl, "mám to stejně."

Dragínka k němu zvedla své jedovaté oči. "Možná mi to to vidění mělo nějak osvětlit." Vypadala zmateně.

"Hlavně si nic nevyčítej, jsi v tom nová a upřímně se divím, že to všechno zvládáš tak dobře."

"Je to jako proud," pokrčila dívka rameny. "Jakmile se dokážeš udržet nad hladinou, necháš se nést. Bála jsem se, že to bude složité, ovšem kdesi uvnitř mě jakási síla tiše navádí." Zachichotala se. "To zní hloupě, když to řeknu nahlas."

"Ale vůbec ne," konečně si k ní přisedl. "Já to mám se svou prací stejně."

"Když jsme u toho," nadhodila Yeji znovu.

A Felix se konečně rozhodl toho prutu chytit, zaháknout se do něj. Jestli to pouto cítí oba dva a Yejina vize s ním byla spojená více než jedenkrát, tak to asi už něco znamenat muselo. Možná se jim Osud celou tu dobu snažil něco sdělit, oni však byli příliš slepí.

Pro jednou se rozhodl být iracionální.

"Asi víš, kde jsme se s Chanem a Jeonginem jako děti rádi scházeli."

† PŘED SEDMI LETY †

Chlapec seděl u malého rybníčku, nohy v něm namočené těsně nad kotníky, pomalu s nimi hýbal, sledoval vlny, jež ona akce vytvářela. V hlavě byl zabrán do až příliš mnoha věcí, myšlenky létaly jedna přes druhou, občas se střetly a tvořily tak ještě větší chaos.

Za zády mu praskla větvička.

"Jdi pryč, Chane," broukl sklesle přes rameno.

Kroky se však nadále přibližovaly.

"Neslyšel jsi? Říkal jsem-" Hlas se mu zadrhl v hrdle, srdce vynechalo pár úderů, zapomněl dýchat. Ohněm naplněné oči pohasly šokem, když se konečně otočil. "Kdo jste?" zeptal se řečí, na niž si tolikrát stěžoval.

Muž mu však věnoval pouhý pokřivený úšklebek, než jeho směrem hodil síť.

Malý dragín mávl rukou, vlákna spředená v past se v letu zpomalila, on mezitím vyskočil na nohy a uháněl pryč. To však znamenalo dále od klanu, jelikož směrem k osadě se nacházel onen člověk.

"Ani nápad," zasmála se žena, jež před něj vykročila z křoví.

Proklouzl jí pod rukou, utíkal dále, až pocítil trhnutí v kotníku, obličej se mu zabořil do vlhké půdy. Začal si otírat hlínu z očí, krátce, trhaně dýchal. Ohlédl se, aby spatřil provaz pevně svírající jeho kůži mezi svými hrubými nitěmi.

"Tak jdeme," zasmál se muž. "Mistr nám za tohle určitě dobře zaplatí."

On se však nehodlal tak jednoduše vzdát. Prsty zaryl do trávy, držel se jí, co nejpevněji to šlo, ovšem i když hrabal ze všech sil... táhli jej dál. Z hrdla se mu vydral beznadějný vzlyk, po tváři stekly první slzy. "Ne... N-Ne, počkat..." Nebylo to však nic platné, naděje mu prokluzovala ze sevření s každou další vteřinou.

"Takhle to nepůjde," mlaskla ona osoba s dlouhým copem jazykem o patro. Dřepla si vedle dragínovy hlavy, v očích se jí objevil upřímný smutek. "Promiň, pískle," omluvila se, než mu do krku zabodla drobnou šipku.

Chlapec během pár vteřin usnul.

†††

Žaludek měl jako na vodě, jeho tělo neustále nadskakovalo a posouvalo se ze strany na stranu, víčka měl těžká, v ústech sucho. Na kůži chlad, pouze v kotníku mu slabě tepalo, stejně jako kdesi pod uchem.

Kde to jsem?

Někdo se zasmál. "Yah! Tak to vůbec není!"

"Říkej si, co chceš, Suhyuk, já to viděl moc dobře."

Konečně otevřel oči.

Nahoře se míhaly v listí oděné větve, kdesi nad nimi postřehl černou oblohu. Když se zaměřil na něco trochu blíže, uvědomil si, že mu ve výhledu překáží mříže.

Mysl mu zahltily vzpomínky. Rybník, útěk, pád, provaz,...

Zprudka se posadil. Hlava jej však tak rozbolela, že se za ni pouze chytil a se zaskučením opět ulehl na kov pod sebou.

"Ale, ale," žena se ohlédla. "Spáč se nám konečně probudil."

Nedostalo se jí žádné odpovědi.

"No, podívej se na to, Chanhyuk oppa, takového nevychovance jsme to sebrali. Toho si ještě Mistr užije."

To v chlapci zažehlo jiskru vzteku - rozhodně nehodlal zahodit výchovu jeho rodičů stranou. "Promiňte, ale jak může zrovna někdo, jako jste vy, nazvat mě nevychovancem?"

Dvojice si vyměnila pohled, než se hlasitě rozesmála.

"Víš ty co, Suhyuk?" drbl muž do ženy loktem. "Nakonec jsme asi vzali toho správného."

†††

"Ty, pískle."

Uplynuly dva dny a dragín sotva promluvil. Sklesle seděl, objímal kolena přitištěná k hrudi, zíral kamsi do teplem se vlnícího vzduchu. Po tvářích mu tiše klouzaly slzy, zatímco uvažoval, jak se vůbec mohl do takové situace dostat.

Možná si to zasloužím...

Přeci jenom se k Chanovi nikdy nechoval úplně nejlépe, poslední dobou jej kvůli tomu souboji odstrkoval, stejně jako všechny ostatní. Jeho rodiče už taky dva týdny neobejmul - raději dělal uraženého, než aby si přiznal, že mu jejich teplo scházelo více než voda za suchých, letních dní.

Nyní, když na něj ona žena zavolala, obrátil hlavu jejím směrem.

Suhyuk by lhala, kdyby tvrdila, že ji z toho prázdného pohledu bez života nezabolelo u srdce. Ovšem musela myslet na svou rodinu. Nemohla zapomenout na to, kolikrát jí Mistr vyhrožoval Chanhyukovou smrtí, kolikrát mu držel nůž u krku, zatímco se jí oba dívali do hlubin duše.

"Snad bys nechtěla tady o svého bratříčka přijít, no ne?"

"Jak se vlastně jmenuješ?"

Dragín si odkašlal, na chvíli se zamyslel.

Nemůžu pošpinit naši rodinu. Už tak mě unesli, další ostudu jim na krk věšet nehodlám.

Kdo ví, proč si vzpomněl na svého dávného předka elfských kořenů, po jehož jméně sáhl. Do příjmení žádnou kreativitu nevkládal, jednoduše vybral to, jež v klanu slýchával nejčastěji. "Lee Yongbok," vyslovil nakonec.

"Tak tedy poslouchej, Yongboku, uděláme dohodu, dobrá?" Vstala, v ruce misku s kouřícím obsahem. "Budeš dostávat pravidelně najíst a my tě necháme každý večer s námi posedět u ohně, aby ti nebyla zima. A co chceme nazpátek od tebe? Žádný útok, žádný útěk, na jakoukoliv magii můžeš zapomenout."

Zaváhal.

"Není nad čím přemýšlet," ozval se Chanhyuk. Taktéž nebyl z těchto misí, které poslední dobou dostávali, příliš nadšený, proto se rozhodl přistoupit na nápad své sestry. "Dostaneš jídlo a aspoň trochu svobody a tepla. Výhra ve všech ohledech."

"Přesně tak," usmála se Suhyuk, přidřepla si před ním. "Jenom nám nesmíš přidělávat potíže - to je jediná podmínka." Položila prsty na mříže. "No tak, Yongboku. Co říkáš?"

Pomalu přikývl. "Tak dobrá," přistoupil nakonec.

"Úžasné," zazubila se žena. Z kapsy vytáhla klíče, jedním z nich mu otevřela. "Tak pojď za námi."

Sotva vystoupil z oné železné klece, žilami se mu opět rozproudila síla kouzel, spojení s jeho podstatou bylo zpátky. Zhluboka se nadechl, oči mu zaplanuly, o něco ráznějším krokem došel až k ohništi, kde se stranou od jeho únosců usadil.

"Tu máš," podala mu Suhyuk večeři.

Bez váhání se misky a lžíce chopil, hltavě se pustil do teplé kaše. Do toho momentu si ani neuvědomoval, jak ukrutný měl hlad, než ucítil chuť na jazyku. Slzy mu stouply do očí.

Sourozenci jej pouze sledovali. Museli být ostražití - přeci jenom před dvěma dny viděli, jakou měl chlapec před nimi kuráž. A narozdíl od nich ovládal magii, tudíž by je nyní, když již nebyl v šoku, nejspíše dokázal přemoci. Moment překvapení byla vždy jejich nejsilnější, nejostřejší zbraň.

"Děkuji," řekl dragín, podal prázdnou nádobu zpátky, rukávem si otíral ústa. Jeho pohled se střetl s tím ženiným.

"Máš hezké oči," přiznala Suhyuk. "Asi ovládáš oheň, že?"

V mozku se mu opět roztočila kolečka. Byl si vědom toho, že jeho rodina byla vzácná - čtyřmi živly nikdo jiný nedisponoval, proto by si měl rychle vybrat dva, kterými se bude nadále prezentovat.

Vtipné. Pár minut a já zcela změním svou identitu. Nejdříve jméno, nyní tohle,...

Přikývl. "Ano."

"Nech mě tedy uhodnout ten druhý," přidal se do konverzace Chanhyuk, přeměřil si jej svýma temnýma, chladnýma duhovkama. "Že by vzduch?"

Zavrtěl hlavou. "Ne."

"Tak tedy země?"

"Ne."

"Voda?" vydechla nedůvěřivě žena. "Páni, jsi čím dál tím zajímavější," přiznala nakonec. "Takové, jako jsi ty, člověk potká jen zřídka."

"Myslím, že bych mohl tvrdit to samé," odvětil chlapec chladně.

Dvojice umlkla.

Oheň se zatím propojil s plameny před ním plápolajícími, tyhle fyzicky hřály. Dragín k nim natáhl ruce, na prstech jej zašimral příjemný žár, víčka se zavřela, koutky rtů stouply.

Byť byl se svými únosci, uzavřel se ve své bublině, vzpomínkách, ve své vlastní mysli, kde se nic z tohoto nedělo. Znovu byl doma.

†††

Dny a noci plynuly a dragín si čím dál tím více uvědomoval, že již nebylo žádné cesty zpět. Když to byl týden, co neviděl známou tvář, postřehl na obzoru město. Zbystřil, přisunul se blíže k mřížím, pevně je sevřel a přitiskl na jejich Sluncem rozehřátý povrch obličej, aby lépe viděl.

"Co blbneš, Yongboku, spálíš se," napomenula jej Suhyuk.

"Hlouposti," odsekl, ani se nehnul. "Myslel jsem, že toho o dragínech víte více."

Měl pocit, že čím více času s dvojicí trávil, tím více chladným se stával. Vzdal již veškeré naděje na život, smířil se s představou prodání do otroctví, ne-li i zabití pro... kdo ví co všechno. Možná to dělala i ona klec, jež jej oddělovala od jeho magie, na což přišel již poprvé, když její stísněné prostory opustil, později si všiml i zvláštních ornamentů v kovu vyrytých, které jeho domněnku akorát více potvrdily.

"Přesně tak, Hyuk," zavrtěl bratr hlavou, "vždyť je proti teplu více odolný než my, lidi."

"Pravda, jak jsem mohla zapomenout," zavrtěla hlavou, zcela očividně jí na ničem z toho nezáleželo. Vstala, začala přelézat z lavičky ve přední části vozu k dragínovi a bednám okolo něj se nacházejícím. "Budu tě muset zakrýt, ale ozvi se, když nebudeš moct dýchat." V rohu začala rozbalovat plachtu. "Umíš pískat?"

Zakroutil hlavou.

"Tak tedy třikrát bouchni do mříží. Takhle," hned to demonstrovala. Krátce, dlouze, dlouze.

Zopakoval to.

Reakcí mu byl úsměv. "Přesně tak."

A než se stihl nadát, nad vozem zavlála bílá látka, jež se pomalu snesla na klec a z dřevěných prken ztlučené krabice. Sluneční paprsky změkly, roztříštily se, některé v závoji zcela zanikly.

Slyšel, jak žena přešla dopředu, kde opět usedla. "Měli bychom si pohnout, ať se tam neudusí," řekla vážně.

Hned na to vůz zrychlil.

†††

Felix (nebo snad Yongbok) slyšel hlasy a hluk.

Nacházeli se ve městě a on nemohl nic dělat. Byl si jistý, že kdyby začal křičet o pomoc, jeho únosci by jej na místě připravili o život. On však chtěl ještě vidět svou rodinu, musel se za nimi vrátit a ještě jednou je obejmout.

Proto byl schoulený ve svém vězení, schovaný všem na očích. Opět cítil jehly slz, které nedlouho poté klouzaly dolů, smáčely jeho pihami posetý obličej, zatímco tiše vzlykal do kolen.

Nevěděl, co s ním bude. Byl si jistý pouze tím, že mu chyběl domov, vřelá přítomnost jeho rodičů, Chanův jasný úsměv, Jeonginova energie a snad i ta Yeji, se kterou se často nacházeli v nepředvídatelných situacích. Jako třeba tehdy, když je omylem zamkli ve stodole s kravami a oni tam museli přečkat noc. Nebo když přišla bouře, zatímco sbírali houby, a oni se nakonec ve vzájemném objetí schovali pod stromem, který se kousek od nich vyvrátil z kořenů. Dokonce i tehdy, kdy si poranila kotník a on ji musel nést přes kopec na zádech, protože se při hře na schovávanou zatoulali dále než obvykle.

Vzpomínal na maminčino jemné pohlazení po tváři, její štíhlé prsty v jeho krátkých vlasech, vlídný úsměv, rudé oči. Vzpomínal na tatínkův hurónský smích, jeho rady, poplácání po zádech, zatímco jej chválil, jak jej při objetí vždycky vyhodil do vzduchu, jeho jasné, hořící duhovky. Vzpomínal na Chana, který mu pomáhal, pokaždé jej podržel a podpořil, dával na něj pozor, hrál si s ním, plameny blikající na jeho až mrtvolně bledém obličeji. Vzpomínal na Innieho, jak roztomile se vždy zubil, zatímco jeho růžová světla zmizela za víčky a zůstala z nich pouze tenká čárka světlých řas. Vzpomínal na všechno a na všechny a plakal, jelikož si uvědomoval, že to nejspíše navždy ztratil.

Po nějaké době si všiml, že ruchu za plachtou ubylo, stejně tak záře Slunce. K uším mu dolehl zvuk vln, krev mu zmrzla v žilách, zatímco slz přibylo.

Konečně se mu do plic dostal čerstvý vzduch.

Tyčily se nad ním temné budovy. Ulička, v níž se nacházel, byla úzká, chladná. Zatřásl se.

"Hlavu vzhůru! Budeš poznávat krásy světa!" zazubil se na něj Chanhyuk.

"Další dragín, jo?" K vozu přistoupil muž s jemným hlasem, přimhouřil na chlapce oči. "Jste vážně dobří."

"Co naděláš," pokrčila Suhyuk ležérně rameny, "jsme holt mistři v oboru."

"To vidím, když co chvíli posílám chlapy s někým dalším," pokýval neznámý hlavou. "Máte vlastně štěstí, ráno se mi jedni vrátili. Zrovna uklidili loď a naložili zásoby, takže ho můžeme rovnou deportovat," zasmál se. "Jak rychle ty obchody odsípaj, no ne?"

"Přesně tak," přikývl Chanhyuk. "Máme ho dát rovnou na palubu?"

"Ne, ne, hned chlapy zavolám a oni ho tam odnesou sami. Ať se nám slečinka příliš nenadře," slizsky se na ženu usmál, náhle zněl i jeho saténový hlas nepříjemně.

To už měl Chanhyuk v ruce dýku, tiskl ji muži ke krku. "Nezapomínej, s čí sestrou to mluvíš," varoval hlubokým tónem, oči temné.

"Samozřejmě," pozvedl cizinec ruce. "Hned jsem zpátky."

Dragín těkal mezi jeho únosci zmateným pohledem. "Vy jste sourozenci?"

"Že váháš," přikývla Suhyuk. Hned však zvážněla, vyhoupla se na vůz, přidřepla před ním. "Teď mě, Yongboku, dobře poslouchej. Ani nevíš, jak ráda bych tě odsud dostala. Jsem si jistá, že máš rodinu, že?"

Chlapec nechápal, kam tím žena mířila, přesto přikývl.

"My taky. A bohužel, pokud nebudeme dělat tuhle práci, hrozí jim velké nebezpečí. Proto ti chci dát jenom jednu radu."

Visel jí na rtech, každém jejím slově, bedlivě naslouchal.

Zadívala se mu hluboko do očí, položila ruku na mříže. "Pokud své blízké vážně miluješ, nevzdávej se a bojuj. Žij a jednou se s nimi zase uvidíš."

"C-Cože...?"

"Neptej se, Yongboku," ozval se Chanhyuk, ruce ležérně pověšené přes okraj vozu, byť měl ramena z nějakého důvodu ztuhlá, "bude to pro tebe lepší. Hlavně na sebe dávej pozor a pamatuj si, co ti teď Suhyuk řekla."

"Dobrá-"

"Tak do práce, chlapi!"

Žena se ohlédla za blížícími se muži. "Jsi hodný kluk, Yongboku. A chytrý. Upřímně jsem si tě za těch pár dní oblíbila. Proto na," provlékla k němu ruku, v ní kovový vějíř, "nechej si aspoň tohle."

Chlapec dar nejistě přijal, převrátil jej v dlani. Je celkem těžký... K čemu asi může sloužit?

Vzhlédl k ženě. "Děkuji," řekl tiše, než skryl předmět v záhybech svého oblečení.

"Není vůbec za co." Seskočila zpět na zem. "Nevzdávej se."

"Drž se," zazubil se na něj Chanhyuk.

To už muži přišli až k vozu. Sebrali klec a odnesli bezradného dragína pryč.

"Myslíš, že to přežije?" zeptal se Chanhyuk, zatímco sledoval ty oči hořící beznadějí a slzy z nich kanoucí.

"Jsem si tím jistá," přikývla jeho sestra. "On na to má. A kdo ví," klec jim zmizela z dohledu, vydala se zpět kolem jejich koní, "třeba se ještě v budoucnosti setkáme a budeme překvapení, jak dobrý je."

"Máš pravdu," přiznal bratr, vyšvihl se na lavičku, uchopil otěže, "něco v něm rozhodně je."

†††

Felix sledoval vodu plynoucí za mřížemi jeho vězení. Slunce stoupalo na nebe a mizelo za obzorem, střídal jej Měsíc. Patnáct dní bez rodiny, osmnáct, dvacet,... Počítal každý jeden z nich.

"Neboj, škvrně, už tam brzy budeme," povzbudil jej jeden z mužů.

Nevěděli, co se s dragíny, které převáželi, dělo později. Mysleli si, že šlo pouze přeprodávání jako služebné na statky či do hostinců, jak tomu ostatně bylo zvykem. Neměli ponětí o tom, čím si museli léta procházet, ani o tom, že většina to nepřežila.

"Určitě skončíš v nějakém dobrém domě. Budeš mít kde spát, co jíst, navíc budeš někomu ku pomoci," ozval se druhý, zatímco poslední vedle něj spal.

Neviděli dragíny jako lidi, nýbrž jako pracovní sílu. Pořád to ale asi bylo lepší než to, co za přístup Felixe čekalo. Tam byl pouhým nástrojem.

Také se o tom o pár dní později přesvědčil.

Loď bezpečně přistála, chlapce si převzal někdo jiný a odvezli jej kamsi do hor, hluboko do lesů, kde se třásl zimou a zuby mu drkotaly o sebe dnem i nocí. Klec, jež jej oddělovala od jeho magie, mu obzvláště nepomáhala, jinak by se alespoň dokázal zahřát - snad... zda-li již nebyl dostatečně prochladlý. Koruny stromů se tu celý den snoubily s mlžným oparem, vzduch pod nimi těžký, vlhký a potemnělý.

Po dlouhé, nepříjemné jízdě, po níž měl ještě chvíli pocit, že mu svět skákal kolem hlavy, zastavil vůz u starého chrámu. Šedo bílé stěny porostlé břečťanem vypadaly, jako kdyby je pokrýval nános vody. Mohutná, dřevěná vrata.

Všichni tři z jeho převozníků byli zahaleni v černých hábitech, na hlavách klobouky se závoji, díky čemuž jim nešlo vidět do obličeje. Mohlo jít jak o muže, tak o ženy, to nebylo možné rozeznat.

Jeden z nich seskočil na lesknoucí se půdu, místy z ní trčely kameny. Kroky rezonovaly tajemným tichem, zesláblý chlapec přihlížel, oči propadlé, rty bílé, takřka modré.

Tři rázná zaklepání.

Ten zvuk chvíli visel ve vzduchu.

Následně panty hlasitě zavrzaly, vchod se jim otevřel. Postava doplula zpět, usedla na své předchozí místo. Otěže se zavlnily, koně rozklusali, kola se dala do pohybu.

Chvíli jeli pod temnou klenbou, od jejíchž vysokých, širokých stěn místy krytých mechem se odrážel pouze zvuk kopyt a skřípajícího, rachotícího dřeva.

Nakonec stanuli uprostřed posvátně vypadajícího prostoru. Byl vskutku velký, obklopoval jej ten samý, bílý kámen, zem pokrytá zelení, uprostřed vysoký, pokroucený, suchý strom. A v čele toho všeho stál vysoký pilíř, šedý, vyzařovala z něj zvláštní energie. Atmosféra toho místa čišela neznámem a záhadami.

"Pusťte ho ven."

Ze stínů se vynořil starý muž. Nízký vzrůst, šedo bílé vousy splývající až k pasu, vlasy stažené do vysokého culíku stejné barvy i délky, hluboké oči, ruce spojené v širokých rukávech jeho tmavě modrého hábitu se stříbrnou výšivkou.

Klec byla otevřena, dragín se však nemohl hnout. Byl ze všech těch událostí posledních týdnů tak zmožený... tohle byla třešnička na dortu.

"No tak, chlapče," stařec jej probodl svým chladným pohledem, "vylez." Byť mluvil tiše, rozkaz v těch slovech byl více než patrný, zahřměl, odrazil se od stěn tak vzdálených, že bylo kupodivu, jak k nim vůbec dosáhl.

Felix se tedy rozhodl nevzdorovat, obezřetně opustil prostory jeho vězení. S pocitem navracející se magie mu přibylo energie ve svalech.

"Pojď sem, chlapče, ať si tě pořádně prohlédnu."

Nechtěl, někdo z těch tří jej však postrčil dopředu. Neměl zbytí.

Stařec dlouze zamručel, zatímco se mu díval do tváře. "Máš zajímavé oči," broukl nakonec, než se vydal kolem jeho postavy.

Felix neměl ponětí, co dělat, jak se chovat, proto pouze stál, snažil se nedávat najevo třas v kostech, jenž způsoboval chlad toho prostředí.

"Zajímavé, vskutku zajímavé," zauvažoval muž nakonec, než opět stanul před ním. "Pověz, chlapče, jak se jmenuješ?"

"Lee Yongbok."

"Mistře, říkej mi Mistře."

Přikývl.

Stařec pouze povytáhl obočí, vyčkával.

"Jmenuji se Lee Yongbok, Mistře," řekl po chvíli dragín nejistě.

"Poslušný jsi." Pohladil svůj fous. "A živly ovládáš jaké?"

"Oheň a vodu, Mistře."

"I rozum máš. A navíc jsi vzácný." Pokýval hlavou. "Odveďte jej, v tomhle stavu mi není k ničemu."

Dva popadli konsternovaného Felixe pod pažemi, táhli jej pryč, zatímco třetí kráčel v čele.

Než zmizeli v temnotách další široké chodby, uviděl dragín ještě onoho starce. Stál u stromu, zíral kamsi do jeho mrtvých větví a skrze mraky se na jeho drobnou postavu snesl paprsek světla, byly v něm vidět ony drobné kapky vody, jež se vznášely všude ve vzduchu.

Felix se však velmi rychle naučil, že zde Slunce nesvítí.

†††

"Tak se na tebe tedy podívejme - tentokrát pořádně."

Dragínova víčka se klížila únavou, sotva se držel na nohou. Vyčerpaný, přemožený, podchlazený.

Stařec na něj mhouřil své bystré oči. "Svlékni si svršky."

Naklonil hlavu na stranu. "Prosím?"

"Slyšel jsi."

Nejdříve čekal, až se vrásčitá tvář zvlní v úsměvu, ozve se ono: "Žertuji," a konečně mu dají jídlo. Místo toho mu však nezbylo, než konečně následovat těch prazvláštních instrukcí.

Kůži obalil ledový povlak, vlasy na krku se vztyčily. Roztřásl se, zatímco po něm onen pohled kouzal nahoru a dolů.

"Můžeš se obléct."

Velice rád tak učinil. Náhle jej látka hřála jako žár ohně.

"Vypadáš, že jsi v dobré kondici. Teď si dej pět koleček."

"Podél stěn?"

"Jak jinak?"

Cítil své ztuhlé svaly a klouby a upřímně je toužil trochu rozhýbat a protáhnout. Proto se s radostí vydal splnit onen nový úkol. Zahřál se, nezpotil.

"V ještě lepší formě, než jsem myslel," pokýval muž spokojeně hlavou, když viděl, že se dítě před ním sotva zadýchalo. "A co postřeh?"

Tak tak uhnul náhlému úderu.

Test pokračoval ještě hodnou chvíli. Nakonec byl odveden zpět do své cely, kde jej pocit magie znovu opustil, jediným společníkem mu byly chlad a tma. Naštěstí však dostal i řádnou porci jídla.

"Pokud budeš podávat dobré výsledky, budeš odměněn. Ovšem za chyby se trestá - tvrdě."

S úsměvem se ládoval rýží, zatímco nad těmi slovy uvažoval. Pokrčil rameny.

Pokud to tu bude pokračovat tímhle způsobem, nemám se čeho bát.

†††

Nemohl se splést více. Dny plynuly, on nabíral na síle a dokonce dostal i pokrývku a polštář. Konečně mu nebyla taková zima.

Nevšiml si, že dva dragíni z okolních cel zmizeli.

Byl rád, že se neměl špatně, byť jej svaly bolely z námahy a únava mu lepila víčka k sobě.

Samozřejmě, každý večer vzpomínal na svou rodinu. Byť však neznal účel jeho pobytu na onom zvláštním místě, byl si jist, že až odejde, bude z něj silný bojovník, který se bude s hrdostí vracet domů. Ještě se Chanovi vysměje a nakonec jej v tom boji i porazí! Ještě se má na co těšit!

Bylo mu smutno, zároveň kdesi v nitru věděl, že se se všemi znovu setká.

Brzké ráno, hala (jak onen zarostlý plac Mistr nazýval) stále zakrytá šerem, když jej tam dovedli.

"Yongboku," promluvil Mistr vážně, "jsi tu už měsíc a nepřestáváš mě udivovat. Jsi přesně tím, koho jsem hledal - poslušný, silný, chytrý, statečný. Nyní tě však vystavím testu." Luskl prsty.

Na druhou stranu haly vyvedli dvě děti. Dragínské děti, stejné jako on. Pamatoval si jejich tváře, jedno se nacházelo hned na začátku chodby, druhé kousek od jeho cely. Usmál se na ně, zamával, než si všiml slz, jež jim stékaly po tvářích, kolena roztřesená, ruce svázané za zády.

Nechápavě se zamračil, obrátil se na starce. "O co jde, Mistře?"

"Chci, aby ses jich zbavil," byla odpověď. Vyřčená tak jednoduše, jako kdyby šlo o všední záležitost.

Ztuhl, pohled přemístil zpět na ony... děti. Nechápavě se zamračil. "Mám je... odvést pryč?"

Mistr se zasmál. "Jsi příliš chytrý na to, abys nevěděl, jak to myslím." Z rukávu vytáhl dva vrhací nože. "S těmi to už umíš, tak se předveď."

Jako ve snu ony zbraně převzal, hodnou chvíli na ně pouze zíral.

"Yongboku."

Zvedl hlavu.

"Vkládám v tebe velké naděje. Tak mě nezklam."

Cítil nejistý třas v prstech. Opět se otočil k plačící dvojici vyplašeně čekající na konec.

"Nechceš snad, aby se za tebe tvá rodina styděla, no ne?"

V krku mu křuplo, jak rychle se po starci ohlédl.

"Vím, že ti chybí. Ale aby byli v bezpečí, musíš být silnější. Nesmíš selhat, jinak zklameš nejen je, ale i mě."

Před očima mu probleskly všechny ty obličeje. Vážně by to chtěli? Opravdu by si tohle přáli? Na stranu druhou...

"Velitel musí být schopen popravit i nejlepšího přítele, když i ten zradí."

Srdce se mu sevřelo, když si vzpomněl na slova jeho táty. Nejspíše nyní nadešel i jeho moment, aby dokázal, že na to má.

Nikdy si však nedokázal představit, jak těžké to bude. Slzy, strach, bolest, lítost,... Těm dvěma se dozajista stýskalo po rodině stejně jako jemu.

"No tak, Yongboku... Udělej to." Mužův hlas zněl o něco více přísně.

Zvedl nůž, namířil. Jeden úder srdce, druhý, třetí,... Zrak se mu s každým z nich zavlnil.

Vzduch byl hustý, plný napětí.

Rukojeť vyklouzla z prstů, nůž se zatočil.

Čepel se zabodla do země vedle jeho nohy, druhá následovala. Zlatá se zaleskla, když se hlava bezradně svěsila.

"Možná jsem se spletl," mlaskl Mistr jazykem o patro, než zbraně sebral a sám ony nevinné životy ukončil.

Felix se tím směrem ani nemohl podívat, ramena ztuhlá, když mu k uším dolehly ony dvě tupé rány bezvládných těl dopadajících na zvlhlou půdu.

"Uvidíme, jestli ti ten postoj vydrží."

Koutkem oka postřehl, jak se jeden ze Stínů provlékl k celám. Byl si jistý, že nyní přicházel jeho trest.

"Ukliď aspoň ta těla, když už nic jiného neumíš."

"Zakopat?"

Stařec jej opět přeměřil pohledem, očividně byl popuzený a zklamaný. "Myslel jsem, že jsi dragín v ohni."

Sepjal ruce, uklonil se. "Samozřejmě, Mistře. Promiňte, Mistře."

"Hlavně už mi zmiz z očí."

Nešťastný chlapec se vydal blíže k těm prázdným schránkám. Nedošel blízko, pouze na dostatečnou vzdálenost, aby k nim jeho plameny dosáhly a on je měl stále pod kontrolou.

"A teď jdi," řekl muž tiše, ani se na něj nepodíval.

"Ovšem, Mistře."

Zmizel zpět v cele.

Žádná deka, žádný polštář. Několik dalších dní nedostal najíst.

†††

"Neudělal jsi to, že ne?"

Odlepil bradu od kolen, jež objímal svými promrzlými pažemi.

Upíraly se na něj čtyři páry zářících, barevných očí.

"Co?" zachraptěl.

"Ty dva... Nezabil jsi je... nebo snad ano?"

Odfrkl si, avšak už ani ten kouř se neobjevil. Nepřišlo mu to zvláštní, v té cele na svou dragínskou podstatu zcela zapomněl. "Ne." Zabořil obličej zpět do předloktí. "Jak bych mohl."

Nemohl vidět, jak se tři z pohledů přesunuly jinam.

Poslední z nich se zaleskl smutkem. "Já... to udělal."

"Cože?" Felix k chlapci šokovaně pozvedl hlavou.

"J-Já... Já..." Schoval tvář v dlaních. "Jak jsem mohl," vzlykl.

"To je v pořádku," ujistila jej jediná dívka mezi nimi. "Narozdíl od nás budeš žít." Následně se otočila k Felixovi. "Mistr mě nemá rád, beztak budu další."

"To neříkej!"

Zvednutím ruky všechny umlčela, nadále s chlapcem udržovala oční kontakt. "Tebe si však oblíbil. Určitě ti dá druhou šanci. Takže až budeme stát naproti sobě..." Zhluboka se nadechla, zatřásla se. "Jen mi slib, že to uděláš rychle, ano?"

Brada mu spadla. Kdy se stalo, že se sem dostal? Jak se mohlo stát, že se jej jeho vrstevnice ptá na něco... něco takového? Může vůbec žít s vědomím toho, že to udělal?

Srdce jej bolelo, zatímco se mu dívala až do duše. Oběma se pod víčky nahromadily slzy, stejně tak ostatním dětem.

"Slib mi to... Prosím."

"J-Já... Ne-"

"Chtěla bych zemřít tvou rukou. Nebo kohokoliv z vás," konečně se otočila i k ostatním, než její safíry padly ke studené zemi. "To je mé poslední přání," špitla.

Tváře zvlhly, již tak hustý, černý vzduch ještě potemněl. Děti se třásly pod tíhou chladu, smutku, strachu a vzlyků.

†††

To ráno bylo strašné.

Když tam nebyla.

Když se na sebe všichni dívali, vyděšení, zhrození, uvědomovali si to všechno.

Když Stíny zastavily před jeho celou.

Když vzhlédl k jejich v závojích zahaleným tvářím a v rozevlátých rukávech obalené ruce se k němu natáhly.

A když stanul před ní.

"Vidím v tobě značný potenciál, Yongboku," řekl Mistr, opět mu podal vrhací nůž.

Měl nestálé tělo kvůli hladu, nyní i díky strachu z toho, co si pro něj konečně přišlo.

"Proto ti dám ještě jednu šanci."

Zadíval se na ni. Čekal slzy, strach, prosbu o odpuštění,...

Místo toho viděl úsměv. Smutný, ale byl tam. Její rty byly zvlněny vzhůru, zatímco mu koukala do tváře. Věřím ti, říkaly její tmavě modré oči. Dodrž náš slib.

"Mistře, mohu otázku?"

Starce ona prosba očividně zaujala. "Ptej se," pokynul mu.

"Jak lze někoho zabít jedním zásahem?" Těžce polkl. "Kam musím," nabral nestálý nádech do plic, "mířit?"

Mistr přikývl. "Nejlepší je oko. Dostaneš se tak až k mozku - okamžitá smrt."

Uklonil se. "Děkuji. Mistře."

Muž bedlivě přihlížel, zajímalo jej, zda-li se bude chlapec schopen trefit.

Felix se opět zadíval dívce do tváře.

Její hlava se jemně pohnula vzhůru... a dolů - dávala mu svolení.

Pozvedl zbraň, zamířil. Cítil třas v rukou, snažil se uklidnit.

"Chci umřít tvou rukou."

Do hrudi se mu zaryla hořící dýka, již teď jej spalovaly výčitky.

"To je mé poslední přání."

Chápal, co tím myslela. Hlavně ať mě nezabije Mistr, nebo někdo ze Stínů.

Musel to udělat. Musel splnit ten slib.

Třas z jeho svalů ustoupil, nahradila jej prapodivná, chladná jistota, klid.

Zápěstí cuklo, zbraň se roztočila. Sledoval, jak ostří našlo svůj cíl, tělo sebou trhlo vzad, než se zhroutilo k zemi.

Muž po jeho boku zamručel na náznak obdivu. "Teď se zbav jejího těla."

Cítil, jak se mu svíraly vnitřnosti, divoce tančily, zatímco šel k její mrtvole. Přidřepl po jejím boku, naposledy si ji prohlédl, zbraň trčící z očního důlku, řinula se z něj krev.

Ani nevím, jak se jmenovala.

Tvář bledá, rostla na ní rudá poupata, na dotek ještě trochu hřála.

Možná je to tak lepší, uvědomil si, když nad ní mávl rukou. Tělo na moment pohltily plameny, než zůstaly pouze popel a ona zbraň.

Konečně mu žaludek udělal salto. Z podřepu padl na kolena, začal dávit. Když jej všechno opustilo, postřehl hábit vedle jeho shrbené postavy. Vzhlédl k Mistrově postavě.

"Dobrá práce." Obrátil se k němu zády, rozešel se kamsi do jedné z té spousty černých průchodů. "Zítra pokročíme ve výcviku."

Když jej odváděli zpět do cely.

Když nebyl schopen zvednout pohled.

Když jej v krku pálilo.

Když se cítil tak na nic.

Když nebyl schopen kvůli svým činům plakat.

Když Slunce rozzářilo mlhu, jako kdyby právě neučinil ten nejvíce zavržení hodný čin.

Když se schoval v tom nejtemnějším rohu, protože se nedokázal zadívat do žádného z těch tří párů očí.

Když se na jeho srdci objevil první kousek ledu.

†††

Uplynuly hodiny, dny, týdny a on musel popravit dalšího... a dalšího, dalšího, dalšího,... Neznal jména, pouze tváře, které následně nechal zmizet ve svých plamenech.

Již necítil chlad, nepotřeboval žádnou deku, ani polštář.

Nabýval na síle, zručnosti se zbraněmi, schopnosti zabíjet,...

Ztrácel sám sebe.

"Dnešní trénink je u konce."

Okamžitě se uklonil, ruce spojené. "Děkuji, Mistře." Stíny pouze kráčely v jeho patách, zatímco se vydal k té samé chodbě, již jej nevedly, pouze přihlížely, že nic neprovede. Stihl si už ověřit, že v jejich rukávech se skrývaly všemožné zbraně, měl je už přitištěné ke krku. Věděl, že nemělo smysl odporovat, oni měli zkušenosti, jak jej dostat do úzkých a zabránit mu v čemkoliv. Proto byl klidný a následoval všech rozkazů.

Nyní byl sám, Mistr všechny zavrhl, nechal jej se jich zbavit. Už ani nepočítal dny, vzdal to.

Smířil se s tím, že se se svou rodinou nikdy nesetká. Rozhodl se zapomenout jejich hlasy, tváře, úsměvy, smích, vůně,...

Jednoduše usedl uprostřed cely, klidně sledoval temnotu, zhluboka dýchal. Paradoxně našel klid v meditaci, co ji celý život tak zavrhoval, odmítal pokaždé, když jej k ní máma zvala.

Až mu náhle k uším dolehl ten zvuk, jenž zde již párkrát zaslechl. Jako vždy se otočil k mřížím, přisedl až k nim, aby lépe viděl.

Po chvíli, co vnímal pouze Mistrův vzdálený hlas, se přiblížily kroky. U vchodu se objevily Stíny a chlapec. Oči jako dva ametysty, na to, jaký věk by mu přisuzoval dle jeho obličeje, byl dost vysoký. Štíhlý, i přes potrhané oblečení vypadal ladně, tvář jako z obrázku.

Pečlivě pozoroval, jak za ním Stíny zavřely mříže nacházející se přímo naproti od těch jeho.

Chlapec se zděšeně rozhlížel okolo, rychle dýchal, klepal se, těžko říct, zda-li to bylo kvůli strachu, zimě či ještě něčemu více.

S pocitem lítosti se vrátil k meditaci.

Další, koho se bude muset zbavit.

†††

Možná se zmýlil. Byť vypadal krásně, nevinně a slabě, přišla řada na jiné, které přivezli až po něm.

Té noci neměl spát a onen chlapec nejspíše také ne. Ne, že by mohl, když se bez ustání litoval.

Raději dále sledoval onu známou zeď, na níž již znal každý sebemenší detail. Myslel, že pláč ráno přestane, on však neustával ani další den, ani ten následující,... Dítě naproti od něj vzlykalo takřka bez ustání.

"Přestaň být srágorka a konečně se vzmuž," řekl jednou, když se vrátil z tréninku. Ty neustálé trhané nádechy jej vytáčely od samého začátku, nyní mu došla trpělivost.

Chodbu konečně ovládlo ticho.

Usedl u mříží, s kamennou tváří sledoval schoulenou postavu pár metrů od sebe.

Mistr se před chvílí zmínil, že se zde nacházel dva měsíce. Nechápal, jak za tak krátkou dobu mohl přijít o jakýkoliv zájem o zcela cokoliv, avšak stalo se. Něco v hlavě mu říkalo, že by se měl chlapce pokusit utišit, tělo a ústa však jednala jinak.

"Jak..." Malý dragín popotáhl nosem, otřel si jej hřbetem ruky. "Jak to můžeš říct?" hlas měl slabý, ochraptělý, v očích bolest. "Musel jsem... Musel jsem zabít jiného dragína. To dělají lidé, ne my. Máme si pomáhat, aby se nám tohle nedělo a já... Já je oba zabil."

"A já ještě víc," pokrčil Felix rameny. Kdesi uvnitř řval, že by si to měl vyčítat jako tenkrát poprvé, ten nevinný chlapec byl však uvězněný v ledové skořápce tak tlusté, že jej bylo slyšet pouze vzdáleně. "Tak to tu funguje. Zabiješ," pozvedl jednu ruku, "jsi zabit," jako kdyby druhá dlaň značila protiklad vah. "Lidé už jsou holt takoví." Skrze chlad se prodral drobný plamínek rebelie, v očích mu zaplanulo jasněji, když se mu v mysli zjevil nápad. Z nějakého důvodu měl pocit, že toto dítě musí za každou cenu zachránit. "Ale když se budeš snažit dále, můžeme jednou vědomosti a zbraně, jež nám vkládají do rukou, použít proti nim. Tak se konečně vzchop a snaž se, tvoje rodina by tě nechtěla vidět takhle smutného." Onen dragín v něm pár slovy znovu probudil empatii, které v něm stihli za pár týdnů zničit, aby z něj vytvořili vraždící nástroj.

Umlkl, pouze na něj zíral. "To myslíš vážně?"

"Proč by ne."

"Já nevím... Neustále jsi tak chladný. Jak ti můžu věřit?"

"Nic jiného ti asi nezbývá. Buďto se spojíme, nebo tě za týden budu muset zabít a ty už nikdy neuvidíš svou rodinu. Vyber si." Bez dalších slov se přemístil do zadních prostor své cely, zpod kamene vytáhl onen kovový vějíř, obejmul jej a ulehl na deku.

Náhle se cítil unavený.

†††

"Kdo je Chan?"

Zrovna schovával vějíř zpátky, když na něj onen hlas promluvil. Hlava trhla oním směrem, oči dokořán. "Cože?

"Mluvil jsi ze spaní a volal jedno jméno: Chan. Kdo je to?"

S povzdechem usedl u těch samých mříží. Byly černé, místy rezavé, studily a jejich povrch rozedíral kůži. "Můj starší bratr."

Chlapec pokýval hlavou. "Já jsem jedináček."

"To se máš. Přišel jsi o jednoho člověka méně."

Žmoulal okraj potrhané haleny, stále mu nedali novou. "Víš... Mě unesli, když přepadli náš klan, takže vlastně ani nevím, jestli se mám za kým vrátit. Rodiče možná zabili."

Felix sklopil pohled. "To je mi líto, muselo to být těžké."

"A co se stalo tobě?"

Tak mu to pověděl. Jak byl sám a bezmocný proti dvěma dospělým. "Kdo ví... Možná že teď, když mám více zkušeností v boji, by mě už nedostali."

Druhý dragín se zachichotal. "Možná že ne."

U vchodu se zjevily Stíny.

Felix se připravoval, že si jdou pro něj. Přeci jenom poslední dny trénoval pouze on. S údivem a trochou potěšení však sledoval, jak se Stíny otáčí k cele druhého chlapce. Ametyst na chvíli spadl do žáru plamenů, než se oddělily.

Felix zůstal sám.

Po nějaké době však věděl, že se jeho společnost vrátí.

†††

Postupně se sblížili.

Felix již nemusel pouze tiše sedět, nyní si měl s kým povídat. Nezastavilo to sice chlad pohlcující jeho osobnost, i tak se však cítil v bezpečí. Byl tu s ním někdo, kdo jej chápal, jelikož jeho charakter se postupně vytrácel též.

Čas plynul a vzniklo mezi nimi silné pouto. Pro kde koho by to dávalo smysl, oni však byli překvapení. Přeci jenom se neustále učili odstřihnout své emoce, zazdít je do kamene a za ničím se neohlížet. Přesto tu byl někdo, ke komu něco cítili, o koho dbali a záleželo jim na něm.

"Jsi tu už rok a za tu dobu jsi hodně pokročil."

Felix stál na oné louce. Napřímený, i přes hořící oči chladný, pečlivě naslouchal.

"Ne však dostatečně."

Opět se v něm zjevila chuť vzdorovat, raději ji zatlačil zpět. Konečně se vypracoval na jakž takž dobrý post, nemohl si to zkazit. Nechtěl, aby jej ten druhý chlapec musel zabít, to mu nemohl udělat. Věděl, že by jej to zlomilo, jeho samotného by to rozdrtilo, nejspíše by zešílel. Ty děti předtím neznal, nic k nim necítil, proto se přes jejich smrt naučil dostat. Ovšem tohle... dost možná by to ani nedokázal učinit.

"Přesto jsem naznal, že je čas vypustit tě z klece. Nyní budeš žít v téhle části," ukázal na chodbu vedle té, kam doposud chodil. "Je tam pokoj, připravili jsme jej pro tebe."

Úklona, dlaně k sobě, poděkování, oslovení - starý, ohraný zvyk.

Stařec přikývl. "Nyní k tréninku," hned na to vytasil z rukávu nůž, zaútočil.

Dragín zmateně uskočil.

"Neuhýbej! Zaútoč!" křikl po něm Mistr po chvíli.

Chlapec však ještě pokračoval, než byl u onoho starého stromu bez života. Vyšvihl se na něj, našel ve větvích přechodné útočiště. Ještě se nenaučil bojovat beze zbraně, proto se snažil řídit alespoň jednou z lekcí, jimiž si zde prošel a co mu ji Mistr tak urputně vtloukal do hlavy: "Mysli, sleduj, využívej."

"Zajímalo by mě, co tam plánuješ," ušklíbl se muž, zatímco na něj čekal u kmene.

Rozhlížel se okolo, vypadalo to však na bezvýchodnou situaci. Pod prsty mu zavrzala kůra.

Nebo ne...

Zhoupl se na zem, v rukou mu zůstala větev, s ní se po muži bez rozvah ohnal.

Dřevo se bez problémů roztříštilo o mužovo předloktí. "Dobrý nápad, špatný materiál," řekl, než chlapci podkopl nohy, zasedl jej s ostřím u krku. "Na první pokus jsi nebyl nejhorší, ale mohl bys být mnohem lepší. Musíš být mnohem lepší."

"Ano, Mistře. Omlouvám se, Mistře," vydechl Felix, hrudník prudce stoupal a klesal, paže rozhozené vedle hlavy, snažil si chránit temeno.

Stařec povstal. "A musíš se naučit padat, jinak budeš mít ruce jinde, než kde je vážně potřebuješ - na zbraních."

Dragín se vyšvihl na nohy. "Samozřejmě, Mistře. Promiňte, Mistře."

Během toho dopoledne uvažoval, zda-li mezník jednoho roku znamenal mimo vyššího pohodlí i tvrdší přístup. Co přišel, neměl s bolestí problém. Samozřejmě, svaly se při posilování namohly, ovšem byl spíše zatěžován mentálně, musel se učit zacházet se všemožnými zbraněmi, zvyknout si na cizí prostředí, situace, přístup, musel se zcela změnit, od základů překopat to, čím vždy býval, vzdát se veškerých morálních zásad. Nyní však nemohl setrvat ani na vteřinu v klidu, i při odpočinku byl nucen chodit a hodiny ubíhaly tak pomalu.

"Dnešní trénink je u konce, mé Stíny tě odvedou do tvého nového pokoje."

"Děkuji, Mistře." Musel vždy děkovat za nové vědomosti a zkušenosti, byť si jich vážil pramálo, spíše vůbec. Tolik zbytečných pravidel a formálností. V hlavě se mu však zjevil onen tmou zahalený obličej s dvěma zářícími body. "A co ten druhý?" zeptal se znenadání, obrátil se k muži čelem. Samotného jej to překvapilo, takhle z norem ještě nevybočil.

Stíny se zastavily, muž si jej přeměřil pohledem. "Na toho taky dojde řada."

Felix jej tam však nechtěl nechat. Byla tam zima, která dragínům nesvědčila a on sám si musel přiznat, že z myšlenky na teplou místnost, kde není neustále černo, se mu ulehčilo.

Poklekl, hlavu sklopenou k zemi, dlaň složená na chladné trávě, druhá na hrudi. "Prosím, Mistře, přimlouvám se za něj. Je dobrý a zaslouží si lepší prostředí, stejně jako to tvrdíte o mně."

"Dobrá, tvé slovo beru za své. Doufej, že nebudu zklamaný."

Na chvíli své torzo ještě snížil, prsty se zaryly do vlažné hlíny. "Děkuji mockrát, Mistře." Následně povstal a s pocitem zadostiučinění se konečně vydal pryč.

Jeho dětský rozum ani netušil, jakou zbraň to právě lidem vložil do rukou.

†††

Ten večer zažil po mnoha měsících znovu pocit štěstí.

Ležet na posteli bylo něco, za co by si nikdy nepomyslel, že bude tak vděčný. Stíny přinesly ještě jednu, postavily ji do druhého rohu místnosti, přesunuly nábytek, nějaký ještě dodaly a chlapec to všechno sledoval ze svého místa.

Zůstal sám, vyčkával. Pokoj měl jedno velké okno, skrze barevné kusy skla sledoval přibývající tmu venku. Až se k jeho uším dostal zvuk blížících se kroků.

Posadil se, pohled přilepený na dveřích. Lhal by, kdyby se snažil tvrdit, že byl klidný. Ve skutečnosti měl svaly napnuté na skřipec, nervozita mu kolovala žilami.

Panty tiše skříply a náhle před ním stál onen chlapec.

Konečně si jej mohl prohlédnout pořádně na světle.

Klika zapadla a zůstali pouze oni dva, oheň a ametyst propletené v jeden provaz.

Až nyní si Felix uvědomil, jak vysoký ten chlapec byl. Zkoumal jeho hubenou postavu, pohledný obličej. Plné rty se zvlnily vzhůru. "Ahoj."

Felix se také usmál. "Ahoj," vydechl, vstal.

"Slyšel jsem, že jsi se za mě přimluvil u Mistra. Díky moc."

"Není vůbec za co," odvětil dragín s hořícíma očima jednoduše, zatímco druhého obcházel, prohlížel si jej. Ani si neuvědomoval, kolik toho od Mistra stihl pochytit.

Nakonec stanuli tváří v tvář naproti sobě.

"Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat," ozval se, zněl jako med.

"Do toho." Jeho hlas se lámal, zrovna se měnil, prohluboval se.

"Jak se jmenuješ?"

Felixův úsměv se ještě rozšířil. "Pro všechny tady Yongbok, ale když jsme stranou od nich, jsem Felix."

"Já jsem jenom Hyunjin," zasmál se vysoký chlapec.

"Rád tě konečně poznávám, Hyunjine."

"Já tebe taky, Felixi."

Ten moment oba po dlouhé době sevřeli někoho v objetí.