Kapitola XXXIV. - Nalezená pravda

Victor dalšího rána Manuela dost nešetrně probudil. Ustlali si pod jedním mostem a jemu se zrovna zdálo o tom, že je znovu s Pamelou, když do něj Victor začal strkat a křičet mu do ucha, ať vstává.

„No tak. No tak, už jsem vzhůru!" bránil se, když do něj Victor chtěl i lehce kopnout.

Druhý mladý muž se pousmál. „Promiň, jinak tě probudit nešlo."

„A co se děje? Hoří snad?" zamumlal a bezmocně vnímal, jak sen bledne a že tady Pamela doopravdy není. Byla pryč chvíli a kromě toho, že mu chyběla, měl pocit, jako by se je neustále něco snažilo oddělit, jako by jim osud nepřál, aby byli po delší dobu opravdu spolu. Doufal, že tohle bylo naposledy, co vyrazili mimo Alturu, i když by na to nesázel.

„To ne. Ale zatímco ty sis tady vyspával, já jsem zašel do Paraísa."

Manuel na něj zmateně pohlédl. „A co?"

Victor se usmál. „Leo a Julia ten hotel zřejmě kontaktovali."

Manuel se prudce posadil. „Cože?!"

Victor pokrčil rameny. „Napadlo mě tam zkusit zajet - víš, jak jsem ti říkal, že jsem se skamarádil s těma s motokárama... no, prostě mě tam vzali a i když jsem nečekal, že to bude tak brzo, jestli teda vůbec, tak mi ta recepční dala tohle." Hodil před něj kus papíru.

Manuelovi však stačil jediný pohled a zavrtěl hlavou. „Tohle nepsal ani jeden z nich."

„Jasně že ne. Oni do toho hotelu volali. Nejsou tady ve městě, nemohli tam zajít. Jsou to akorát poznámky té recepční o tom, co říkali."

Manuel na něj pochybovačně pohlédl. „Nějak se mi tomu nechce věřit."

„A až si to přečteš, budeš tomu věřit ještě míň. Ale Manu, nenapadá mě žádný důvod, proč by tohle někdy zfalšoval. A fakt to psala ta recepční. Když jsem tam byl, tak si dělala nějaké jiné poznámky a byl to stejný rukopis." Manuel si pomyslel, že problém je v tom, že on nevěří ani Victorovým slovům, ale raději si to nechal pro sebe. Sklonil hlavu a pustil se do čtení.

- nebylo to schválně, zabloudili jsme - špatná zkratka

- Alaya - kousek přes poušť, pak autostop

- bývalí pracovníci jejího táty - útěk

- teď - Valasto, jsme v pořádku

- zachrání nás její táta

Manuel se tvářil dost zmateně, proto Victor přispěchal s vysvětlením. „Trochu mi k tomu řekla. Prý tvrdili, že Leo jí chtěl ukázat nějakou zkratku a..."

Manuel protočil oči. „Jo, jasně. Že mi to nedošlo dřív. On se tou zkratkou přes skály strašně chlubil. Já jsem mu hned říkal, že se tam určitě ztratí. Jenomže on se prostě musel pochlubit i Julii." Na okamžik se zamyslel nad tím, že na to měl přijít dříve, že si mohli tohle všechno ušetřit, ale pak si uvědomil, že je pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

„Třeba to schválně bylo. Třeba chtěl být prostě jenom s ní."

Manuel se nad tím zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou. „Ne. Ona si to možná myslí, ale jsem si jistý, že by ji nepřivedl někde, kde hrozí nebezpečí. Má ji prostě až moc rád."

Victor pokrčil rameny. „Pamela měla přece jenom pravdu."

Manuelovi až teď došel význam druhé poznámky. „Oni jsou vážně v Alaye?"

„Byli," upřesnil. „Prý šli nějakou část pěšky, ale pak už to nešlo a stopli si nějaké auto, které je zkráceně vzalo do Alayi."

„Oni šli přes poušť," zašeptal si Manuel sám pro sebe. Věděl, jak nebezpečné to je, jak byla jejich smrt pravděpodobná.

„No, a pak byli chvíli na farmě, kterou kdysi vlastnil Juliin táta a předal to svému kamarádovi, nějakému Tomásovi. Ale jeho bývalí pracovníci se za špatné chování ze strany jejího otce začali skrz Julii mstít a oni museli utíkat."

„Proboha," vydechl.

„Jo. Pak prý popisovali ještě pár věcí, ale ta recepční řekla, že bude lepší, když se jich na to zeptáme sami. Každopádně skončili ve Valastu a jsou prý celkem v pohodě, jenom se museli nechat od Juliiného táty zachránit, jinak by je asi dostali."

„Tomu idiotovi prostě nestačí, že se ztratil. On se vždycky musí dostat do nějakého skoro nevyřešitelného problému," prohlásil Manuel.

Victor se jen zasmál. „Jo, a mimochodem, ty plakáty, za to je fakt zodpovědná ta recepční. Prý jste ji zaujali a chtěla vám pomoct, když na to měla prostředky. A částečně taky Flora, která ji k tomu přesvědčila a byla takovým... posledním impulzem nebo jak to říct."

Manuel přikývl. „Měl bych jim poděkovat."

„Koupil jsem jí cestou kytku a řekl, že je to i od tebe. Myslím té recepční, u Flory už bylo pozdě."

Manuel na něj nevěřícně pohlédl. „Fakt?"

„Fakt. Byla z toho hrozně nadšená."

Manuel přikývl. „Díky. Mělo by být víc lidí jako ona."

Victor se nad tím zamyslel. „Já myslím, že jich je spoustu, jenom je přes ty špatné nevidíme."

Manuel přikývl. Chtě nechtě s ním musel souhlasit. Poté si však uvědomil jednu mnohem vážnější věc. „Takže... je po všem. A Cas a Pamela jsou tam venku teď už zbytečně."

„Ony si poradí. Někdy to tak prostě bývá, že uděláš něco, co má smysl a co ti má pomoct, ale pak se najednou úplně změní okolnosti a ono je to k ničemu a nebo ti to navíc může ublížit.."

„Říkal jsem, že je to rozdělení blbost," zavrčel. Victor mu položil ruku na rameno.

„Můžeme se tady hádat o tom, jestli to ještě před chvilkou smysl mělo nebo ne. A nebo si prostě můžeme užít ten zbývající čas tady."

„A kolik času vlastně zbývá? Nebo... co chceš teď dělat?"

„V domluvenou hodinu si zavoláme s Cas. Řeknu jí to a očekávám, že se s Pamelou co nejdřív sem vrátí. A pak odsud odejdeme, vás dovedeme do Altury a my se vrátíme do Gaty. Bude to jenom pár dní." Pohlédl na Manuela, aby si ověřil, jestli s tím souhlasí. Odpověď však nepotřeboval. Vše řekl jeho úsměv a zasněný pohled. Victor to chápal. I jemu se začalo stýskat po tom nudném klidu.

„No nic," prohlásil Victor. „Nechce se mi tady sedět, takže se půjdu projít do jednoho kina. Jestli to chci stihnout, musím vyrazit teď. Jdeš se mnou?"

„A... do kina? Co tak zajímavého vysílají?"

„Zajímavého? Nic. Jenom záběry ze včerejších alayských ohňostrojů." Podle přikyvování poznal, že Manuel ví, o jakých ohňostrojích mluví. „Ale je to zadarmo a já se tady pod tímhle mostem už nudím."

„Jdu taky," odvětil Manuel. Měl pro to i jiný důvod - když uvidí město, kde Leo a Julia ještě nedávno byli, bude mít pocit, že je doopravdy našel, že je od nich blíže, než tomu bylo ve skutečnosti.

Victor nelhal. Už několik ulic před kinem viděl plakáty s nápisy „Velkolepá noc", „Oheň v oblacích" či dokonce „Déšť z hvězd" s patřičnými doprovodnými obrázky. Samotné záběry pak byly dost amatérské, ale Manuela stejně uklidňovaly. Jestli předtím o něčem pochyboval, teď měl pocit, že je všechno v pořádku. Věřil, že se všichni bez problému vrátí do Altury, že už budou v bezpečí.

Casia pohlédla na velké hodiny nad sebou a vzala do ruky sluchátko. Pamela ji zvědavě sledovala. V koutku duše si přála, aby jí Casia po vyřízení nejdůležitějšího ten telefon na chvíli půjčila, aby po tom překotném rozloučení ještě jednou slyšela Manuela, když se nejspíš zase dlouho neuvidí. Věděla ale, že je to svým způsobem sobecké přání a že by se cítila nepříjemně, kdyby o to Casii požádala.

Více času na přemýšlení už však neměla. Telefon začal zvonit a Casia ji k sobě posunkem přivolala, aby se přiblížila natolik, aby také slyšela slova na druhém konci. Telefon byl na to naštěstí dost hlasitý. Po několika zvoněních začala Casia nervózně přešlapovat. Že by Victor zapomněl? Nebo se snad něco pokazilo? Poté to však zvedl.

„Cas," oslovil ji. Jeho hlas byl podivuhodně veselý. „Nic neříkej. Vraťte se s Pamelou zpátky. Je po všem." Kdyby ji nemátl jeho hlas, řekla by, že to myslí tak, že už to nemá cenu, o něco se pokoušet, že se dostal do problému a možná to nepřežije. Ale na to zněl moc optimisticky.

„Vrátit? Nic jsme ještě..." Victor ji však přerušil a pokusil se to všechno ve zkratce vysvětlit. Casia několikrát pohlédla na Pamelu, aby si ověřila, jestli to všechno slyší, ale ani se nemusela ptát. Výrazy její tváře byly dokonale čitelné, možná proto, že odrážely to, co cítila i ona.

„To zní až moc dobře," hlesla, ale usmívala se.

„Možná bychom měli věřit tomu, že i nás potkalo nějaké štěstí," odvětil a položil to. Casia se ještě chtěla na pár věcí zeptat, ale nakonec si uvědomila, že už možná ani nebylo na co. Victor měl pravdu. Alespoň prozatím bylo po všem.

„Nevěřila jsem, že fakt byli v Alaye," vydechla Pamela. „Myslela jsem, že jsem se jenom chytila nějaké plané naděje a... nechápu, jak jsem to prostě mohla vědět."

„To ani já. Jenom je škoda, že jsme tě neposlouchali. Lidi málo dávají na to, když někdo něco prostě ví nebo na intuici. Je to asi pochopitelné, ale stejně svojim způsobem nefér." Pamela přikývla, ale pak se začala smát. „Co je?"

„Mluvíš teď úplně jako Victor," prohlásila.

Casia se nejprve jen usmála, ale pak si uvědomila, že by Pamele konečně mohla říct jednu věc. Ani nevěděla, proč to chce udělat, ale možná to už v sobě zkrátka nechtěla držet. „Víš, že bychom na téhle cestě nemusely být úplně zbytečně?"

Pamela se zamračila. „Ty chceš někam jít?"

„Ne. Věř mi, že toho už mám plné zuby. Ale chtěla bych ti něco prozradit. Victor mi několikrát důrazně říkal, ať ti to neříkám, a asi by byl hodně naštvaný, kdyby mě zaslechl, i když se musím přiznat, že vlastně nevím, o co mu jde. Ale teď ti to říct můžu."

„Tak do toho," pobídla ji Pamela s nehranou zvědavostí.

„Víš, jak jsme pořád mluvili o tom prvním míšenci, kterého zachránil?" Tmavovláska přikývla. „Tak vlastně byli dva. Ta druhá byla holka."

Pamela nechápavě pozvedla obočí. Nějaká teorie ji sice napadla, ale byla příliš odvážná. „A to nějak mění situaci?"

Casia se usmála. „Tu historku jsme odvykládali vesměs pravdivě, ale dost si ji přibarvili." Odmlčela se. „Míšenka jsem i já. Sice jenom čtvrtinová, ale stejně."

„Ale..." Pamelu právě tohle napadlo, ale když to Casia řekla nahlas, přišlo jí to příliš nepravděpodobné. „Proč po tobě šli, když to na tobě není vůbec vidět?"

Dívka protočila oči. „Pamatuješ si ještě, jak nás v Gatě okamžitě napadlo nabarvit Glorii vlasy a hned měli u sebe i černou barvu? A proč si myslíš, že toho o míšencích tolik vím?"

„Takže... ty si taky barvíš vlasy?" Pamela věděla, že je to hloupá otázka, ale nemohla si pomoct.

Casia se však jen lehce pousmála a přikývla. „Moje přírodní vlasy jsou takové nazrzlé."

„Ale... nejde to na tobě vůbec vidět."

„To říkal i Victor. Prostě mám asi štěstí."

„Ale na míšenku máš stejně moc tmavou pleť a oči," namítla.

„Říkala jsem ti, že jsem jenom čtvrtinová. Taky mě nechtěli chytit kvůli vzhledu, ale prozradila jsem se jim. Chtěla jsem být zajímavá a byla jsem tak naivní, že mi nedošlo, že se místo obdivu dočkám toho, že mě málem zabijou."

„A ten druhý?"

„Můj bratr. Za jeho smrt můžu já, tím, že jsem to prozradila." Potřásla hlavou, jako by se snažila odehnat ty špatné vzpomínky. „To proto se o mě Victor tak stará a proto ti asi náš vztah připadá tak divný. Nejsme vlastně ani kamarádi, spíš mě chce chránit a já jsem ráda, že se někdo takový najde."

„Ale po takové době jste si k sobě přece museli vypěstovat nějaké pouto," namítla.

„Teoreticky jo. A i ho mám svojim způsobem ráda, ale..." Zavrtěla hlavou. „Prostě to asi napořád budeme moc opatrný Victor a ta míšenka, kterou chrání."

„Chápu" vydechla Pamela, i když jí to svým způsobem přišlo smutné. „Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Dost věcí to vysvětluje."

„To jo. Nevím, proč ti to vlastně nechtěl říct on, ale třeba to jednou udělá. Kdyby něco, budeš se tvářit, že o tom nic nevíš?"

Pamela se usmála. „To je jasné." Když se vyřešila asi poslední otázka, kterou měla, připadala si mnohem volnější. Konečně zmizel ten deprimující pocit, že jí stále něco uniká. Věděla, že Casia ještě spoustu věcí tají, ale v tento okamžik jí nepřišly podstatné. Konečně mohla být opravdu šťastná, že vlastně všechno dopadlo dobře.

Asi vám to tak nepřijde, nevím, ale je to poslední kapitola. Ano, je to ještě otevřenější než první díl, ale myslím, že se dá dost dobře domyslet, že to skončilo dobře a na všechny otázky jsou tam minimálně náznaky odpovědí. Důvod, proč jsem to ukončila, je jednoduchý - ano, mohla bych ještě některé věci objasnit nebo více zakončit, ale podle mě prostě všechny dějové linky skončily a mně ten konec připadá správný. Tím se neomlouvám, jen to vysvětluji, kdyby to někomu přišlo zvláštní. Co si myslíte o tom odhalení na konci? A co o celé této kapitole?