Kapitola XXXIII. - Vzkazy naděje

Julia dlouhé chvíle jen plakala a Leo se ji pokoušel uklidnit, přestože on sám se necítil zrovna nejlépe. Nakonec se však přece jen dala dohromady, a i když stále měla před očima Alfonsa, který skončil pod koly vlaku. Stále měla na jazyku hořkou pachuť zrady.

„Byla to past," zašeptala. „Iván nás zradil."

„Možná s tím neměl nic společného. Nebyl tam přece s nima."

Julia na něj zoufale pohlédla. Od Lea by ani v nejmenším nečekala, že někomu bude i přes to všechno stále věřit. „Leo, to nic neznamená. Třeba je někde tady a chystá se nás zavraždit ve vlaku. Al o něm mluvil, než..."

„On o něm mluvil?" podivil se. „V jaké souvislosti?"

Pokrčila rameny. „To já nevím. Jenom jsem zaslechla jeho jméno a pár dalších útržků, které mi nic moc neřekly a už si je ani nepamatuju." Zavřela oči. „Už abychom byli u nějaké telefonní budky."

„A tady ve vlaku není? Občas..."

„Možná že jo. Ale bojím se odsud hnout, kdyby tam na nás někde čekali. A taky, signál je dost silný jenom na stanicích a další stanicí je Valasto."

„To je fakt," uznal. „Jsem strašně rád, že jsi uznala, že takhle to už nepůjde. Nejenomže by nás dřív nebo později dostali, ale takhle potlučení jsme i dost nápadní."

„To je asi pravda," pokrčila rameny. Popravdě, bylo jí už všechno jedno. Samozřejmě nechtěla zemřít, ale mnohem více než žít si přála, aby to už skončilo. Jakkoli. Proto, když se otevřely dveře dělící nástupní místo od toho, kde se běžně sedělo, jen sebou trochu trhla. Zato Leovi sjela ruka ke zbrani a v očích se mu zablýsklo soustředění. Julia si uvědomila, že se o ni možná bojí více než o sebe a trochu se zastyděla. Bude se muset naučit také tolik přestat myslet jen na sebe. V jistém období jejího života to možná mělo smysl, ale nyní už ne.

Potřásla hlavou. Neměla by se v takových chvílích potápět do svých úvah. Oním vetřelcem však byl jen průvodčí, který v rukou svíral nějakou obálku. Dopis? Nikoho nenapadalo, od koho by mohl být a co jim chce sdělit. Chtěli jim snad jejich pronásledovatelé vyhrožovat? Čím?

„Hledám..." Muž věnoval pohled písmům na obálce. „Nějakého Lea a Julii. Příjmení tady nejsou. Prý měli mít hodně šrámů a podle toho jsem je měl tak poznat... a vy tak vypadáte."

„To jsme my," vydechla Julia překvapeně a natáhla po dopise ruku. Průvodčí vypadal, že chce něco namítnout, ale ona mu dopis vyrvala z ruky a nedočkavě ho roztrhla. Muž ještě chvíli přemýšlel, jestli by po nich neměl chtít prokázat, že jsou to opravdu oni, ale když vykřikla: „To je od Ivána!", uvědomil si, že je zřejmě na dobré adrese. Diskrétně se vzdálil.

„Cože?" podivil se Leo. „A co píše?"

„Počkej, musím to přeluštit." Chvíli mžourala do psaní, které mu pak beze slova podala. Sledoval její výraz, ale nic moc z něj nevyčetl, takže se raději soustředil na slova.

Ahoj lidi,

teťka si asi myslíte, že za to můžu já, ale Al se prostě rozhodl, že mi nevěří a zjistil si kdy jede další vlak. Nikdo kromě jeho nejvěrnějších nevěřil, že to k něčemu je, ale on jo. Jestli tohle čtete znamená to, že nejste mrtví a já jsem moc rád. Ve Valastu už na vás nigdo nečeká. Jste tam v bespečí. Dřív nebo později asi zjistí, že jsem vám pomáhal a zabijou mě, ale můžu si za to sám. Kdybych to nějak náhodou přežil tak si vás najdu.

Iván

„Bože," zašeptal Leo a zavřel oči.

„Myslíš na to samý, na co já?"

Pohlédl na černovlásku. „Jestli myslíš na to, že Iván asi umře, tak jo."

Julia povytáhla obočí. „Docela mě děsí, kolik do něho vkládáš důvěry. Ne, nemyslíme na to samý."

„A na co jsi myslela ty?"

„Na to, že to může být další past. Ve Valastu už na vás nikdo nečeká. Nezní ti to nějak..." Chvíli hledala správné slovo. „Podbízivě?"

„Trochu," uznal neochotně. „Ale tak jako tak se dozvíme, jestli lhal nebo ne."

„A jak?"

„Jestli se nás ve Valastu někdo bude chtít pokoušet zabít, tak už je mi jedno, kolik dopisů pošle. Bude jasný, že si s náma jenom hraje."

„Super. Skvěle jsi to vymyslel. Ale napadlo tě, že by se mu to mohlo i povést? Některý pokusy vycházejí, Leo."

Ušklíbl se. „Chtěl jsem říct, že to bude do třetice všeho dobrýho, ale oni těch pokusů už měli víc než dost. Víš, třeba jsme jako ti hrdinové z filmů. Zasypávají je tisíce kulek, ale ani jedna je nezasáhne, všechno přežijí, všechno se jim povede..."

„Mám ti vyjmenovat všechny hrdiny, kteří to nakonec stejně přece jenom nepřežili?"

„Radši vyjmenuj ty, kteří to přežili."

„Ten první seznam by byl kratší."

„No tak vidíš," rozpřáhl paže.

Julia se usmála. „Jde vidět, že už jsi docela v pohodě. Uklidňuje mě, když si zase děláš legraci z toho, že umřeme."

Leo vzal její dlaně do svých. „Neumřeme."

Juliin úsměv se zcela vytratil. „Jak si tím můžeš být tak jistý?"

„Nejsem si jistý. Ale věřím v to." Julia jen zavrtěla hlavou, ale nic na to neřekla. Dalších pár minut probíhalo v naprostém tichu. Mlčeli, i když vlak dojel na stanici, i když ruku v ruce vystupovali na nástupiště.

„Je uklidňující tady vidět nějaké lidi," přerušila nakonec ticho Julia.

„A havně když po nás zřejmě nikdo z nich nejde," doplnil Leo. Ostražitě se rozhlížel, ale žádnou známou tvář zde nespatřil. Pousmál se, když si uvědomil, že lidé nejčastěji hledají známé tváře, aby se cítili v bezpečí. Jenže v jeho životě už dávno nebylo nic tak sladce normálního. „Tak jdeme najít ten telefon."

„Jasně," odvětila Julia zvláštně napjatým hlasem. Leo na ni tázavě pohlédl.

„Děje se něco?"

„Ne. Akorát jsem nervózní," odvětila. Její přítel jí věnoval jemný polibek.

„Musíš mu říkat, že jsem tu s tebou?"

„Musím. Jinak všechno zajistí jenom pro mě. Třeba nějaké letadlo, kde se vleze jen pilot a já nebo tak. A navíc by se pal hrozně naštval, kdybych tě tam přivedla. Takhle to bude lepší. Bude mít čas se s tím smířit."

„Tak dobře. Ty ho znáš líp," přikývl, i když se stále bál, jak na to señor zareaguje. „Chceš, abych u toho byl, nebo..."

Julia zaváhala, ale pak se na něj usmála. „Budu ráda, když u toho budeš." Věděla, že před ním nemá co tajit. Navíc se s ním cítila více v bezpečí, i když to možná bylo jen zdánlivé. Zamířili do příjemně plné čekárny, na jejímž konci Julia zahlédla telefon. Roztřeseně se nadechla a zamířila k němu.

Jak dlouho vlastně se svým otcem nemluvila? Docela se jí i stýskalo. Necítila se však provinile, a to dokonce ani proto, že ho chce kontaktovat, protože něco potřebuje. Věděl, že on se za to nebude zlobit, stejně po ní nikdy nic jiného nechtěl. Měl ji rád, to věděla, ale jejich vztah nebyl úplně správný. Kromě toho, ona to zkrátka udělat musela. S třiceti pesos se daleko nedostanou.

Uvědomila si, že už vlastně ani není návratu. Pokud vhodí peníze do automatu, nebudou už mít vůbec nic. Kdyby měli všech padesát, nejspíš by jim ještě něco zbylo, ale takto nikoli. Jestli její otec z nějakého důvodu nesouhlasí, budou mít opravdu velký problém. Potřásla sama pro sebe hlavou. Nesmí si to připouštět.

„V pohodě?" zaslechla Leovu otázku.

„Jo," odvětila. „Jenom se hrozně bojím, že to nějak nedopadne."

Leo jí pevně stiskl dlaň. „To nic. Bude to v pořádku, uvidíš." Julia tomu ani v nejmenším nevěřila, ale tón jeho hlasu ji trochu uklidnil. Než si to mohla rozmyslet, naházela do automatu mince a vytočila známé číslo. Sevřela Leovu dlaň ještě pevněji.

„Papá," vyhrkla netrpělivě, když se konečně na druhém konci ozval nějaký zvuk. Když se však ozval ženský hlas, poklesla na mysli. Buďto si její otec konečně našel přítelkyni, nebo to byla možnost, kterou opravdu nesnášela.

„Señor Bernitéz je momentálně zaneprázdněn, ale až bude mít čas, jistě se vám ozve. Zkuste zavolat..." Byla to ta horší možnost.

„Je to naléhavé," prohlásila autoritativním tónem. Jí samotné i Leovi už přišel úplně cizí. „Jsem jeho dcera a..."

„On žádnou dceru nemá." Hlas na druhém konci se změnil z přívětivého na úsečný.

Jullii do očí vnikly slzy, ale snažila se zůstat silná. „Jenom se vám nezmínil. Víte, jaký je. Žije prací a... a tak."

„Zeptám se ho, až..."

„Zeptejte se ho hned. Volám z telefonní budky a nemůžu tady čekat celé hodiny. A jsem v nebezpečí."

„J-jistě," zakoktala žena a položila to.

Leo Julii soucitně objal. „Co se stalo?"

„Nic. Byla to asi jeho sekretářka nebo tak něco. To se stává docela často, že nemluvím přímo s ním. Ale on se prostě... on jí vůbec neřekl, že má nějakou dceru."

„Třeba to jenom zapomněla. Má toho hodně a..."

„Ne, Leo. Ona nezněla, že zapomněla. Ona si byla úplně jistá, že žádnou nemá. Přitom otázka máte děti? prostě někdy padnout musela. Asi mě z nějakého důvodu zatajil, protože... já nevím proč, ale... sakra, jsem jeho dcera." Otřela si oči. „Nemůžu teď brečet."

„Vybrečíš se pak," hlesl s lehkým úsměvem.

„Kéž by to šlo odložit," zasmála se skrz ucpaný nos, ale trochu jí to pomohlo se uklidnit. Po pár okamžicích se telefon znovu rozezvonil.

„Prosím?" vyhrkla Julia nedočkavě.

„Julio," slyšela hlas svého otce. Její tvář se rozzářila, alespoň do chvíle, než si uvědomila, co mu vlastně musí říct. „Minule jsi mě dost překvapila. Rozmyslela sis to?"

„Jo. Teda, ne, ale... tati, potřebuju, abys mi pomohl."

„Co se stalo?" zeptal se. Znělo to vážně starostlivě.

„Jsem ve Valastu. Vysvětlím ti, jak se to stalo, ale není to schválně. Pamatuješ si ještě ty chlápky, co pro tebe pracovali v Alaye?"

„No?"

„Tak mě chtějí asi zabít nebo něco takovýho. Minimálně po nás jdou a... málem nás už několikrát dostali a..."

„Proboha," vydechl.

„Já vím, tati. Prosím tě, musíš mě teď ale poslouchat. Jdou po nás a..."

„Nás?" Julia to ještě nechtěla prozradit, ale pochopila, že nemá na výběr.

„Mě a... mýho přítele." Leo na ni tázavě pohlédl. Sama netušila, kde se v ní bere ta odvaha, ale měla pocit, že mu to musí říct.

„Ty někoho máš?" Znělo to dost potěšeně. „Bruna? Marca? Počkej, je vůbec z Altury?"

„Ne, papá," povzdechla si. „A jo, je z Altury."

„Tak kdo to je? Nevzpomínám si, že by ses s někým jiným víc bavila." Julii přišlo, jako by na to, že někam cestovala, snad úplně zapomněl. Ale nic jiného od něj nečekala.

„Dost věcí se změnilo."

„Znám toho přítele?"

„Znáš. Ale nemáš ho rád."

„Není to náhodou Samo, že ne?" Julia se při těch vzpomínkách otřásla. Ten kluk ji ublížil tak moc, že ho neměl rád ani její otec. Už to nechtěla déle natahovat, vybavil by si totiž snad všechny v jejím věku.

„Ne, tati. Je to Leo."

Na druhém konci bylo dlouho ticho. „Leo...Rodriguéz?" Znělo to skoro opovržlivě.

„Jo, papá," hlesla. Teď už se to nedalo vzít zpět. „A moc by mě potěšilo, kdybys odsud zachránil i jeho." Náhle ji něco napadlo. „On mi taky zachránil život." Ani nemusela lhát. Kdyby tady Leo nebyl, dávno by ji zastřelili.

„Vždyť ho neznají," namítl.

„Už jo. Tati, prosím. Pak ti všechno vysvětlím, včetně toho, jak jsme se do sebe zamilovali a proč jsme vůbec tady, ale fakt ho miluju."

„Fakt ho miluješ?" opakoval trochu zmateně.

„Jo," odpověděla Julia, i když nechápala, proč ho to tak zaujalo.

„Takovou větu jsi ještě nikdy neřekla." Julia nemohla uvěřit svému štěstí. Povzbudivě se na Lea usmála.

„Protože jsem to tak nikdy necítila. Ale s ním je to jiný. Jsem s ním fakt šťastná."

„Budu toho chtít vědět hodně. Ale jestli jsi šťastná, tak to budu respektovat." Odmlčel se. „Kde že to jste?"

„Ve Valastu," zašeptala. Těžko skrývala své nadšení, přestože zapomněl i místo, kterému se předtím tak divil. Štěstí se k nim začínalo vracet.

„Nejpozději zítra ráno nechám někam k nádraží přistavit letadlo. Pilot si vás už najde."

„Díky, papá," vydechla Julia. Pohlédla na Lea. On však zíral na nějaký plakát na zdi. Zavrtěla nad ním hlavou. „Tak zítra."

„Zítra, Li. Ahoj." Po těchto slovech to položil. Julii mimoděk napadlo, že má možná dobrou náladu, protože uzavřel nějakou smlouvu, ale ani v nejmenším si nestěžovala. Ať už toho dosáhla jakkoli, bylo to stále stejně skvělé.

„Leo?" oslovila ho a objala ho zezadu. Zabořila tvář do jeho ramene.

„Vyšlo to?" zeptal se. Znělo to trochu nepřítomně. Julia se to však rozhodla ignorovat.

„Ano!" zvolala zvesela.

„Tak to je super," zasmál se. Dívka se však zarazila, když poznala, že nadšení v jeho hlase je trochu hrané. S obavami pohlédla na plakát. Viděla tam jeho fotografii a pod ní nějakou šifru a text s telefonním číslem. Stáhlo se jí hrdlo.

„Jak to, že hledají jenom tebe? Vždyť já jsem tady ta, koho chtějí dostat. A navíc..."

„Já nejsem hledaný. Tohle... tohle byl Manu."

„Cože?" podivila se.

„Ta fotka je ze školy. A ta šifra je jeho."

„To je fakt," uznala, když se na to zadívala pořádně. „Vyluštíme to?"

„Jasně," odvětil s úsměvem. Julia z kabely vyhrabala kus papíru a tužku a pustili se do toho. Když Leo dočetl poslední slovo vzkazu, s úsměvem na svou dívku pohlédl.

„Zbylo z toho hovoru ještě něco? Myslím nějaké peníze."

„Jasně. Zavoláš do toho hotelu ty nebo já?"

„Udělám to já," navrhl. Julii to bylo jedno, takže přikývla. Ještě předtím, než se ovšem dostal k telefonu, ho chytila za ruku. Všimla si totiž ještě jednoho plakátu.

„Oheň v oblacích," přečetla. Když viděla Leův zmatený výraz, pustila se do vysvětlování. „Obrovské ohňostroje v Alaye. Jdou vidět i hrozně daleko, takže tady je uvidíme určitě. A příhodně je to dneska v noci." Usmála se. „Říkají tomu oheň v oblacích, protože to někdy fakt vypadá, jako by hořelo." Odmlčela se. „Když jsme naposledy viděli oheň na obloze, bylo to u těch stájí. Tehdy to začalo všechno jít do háje."

Leo se zamračil. „Naznačuješ tím, že to půjde do háje i teď?"

„Ne. Právě že ne. Podle mě to tentokrát znamená, že jsme se znovu dostali na správnou cestu. Že bude všechno v pořádku." Leo tomu chtěl věřit. Místo slov ji políbil.