Kapitola XXXII. - Na prvním místě

Lorena položila své kamarádce dlaň na rameno. Věděla, že by jí to, co Gloria udělala, mělo přijít nesprávné, že by jí to mělo odrazovat. Nikdy nepochopila, proč se lidé podvádějí, proč si začínají s někým jiným, ale v tomto konkrétním případě, poté, co si vyslechla celý příběh, tomu rozuměla a netušila, jestli by na Gloriiném místě neudělala to samé, i když by se za to poté nenáviděla.

„Neudělala jsi nic špatného. Nebo možná udělala, ale na tom nesejde. Byla to chyba vás všech a tebe nejlépe chápu."

„Gracias," zašeptala míšenka, ale ani se nepousmála. „Ale to nic nemění na tom, že... že jsem nezničila jenom náš vztah s Juanem. Zničila jsem jeho."

„Možná jsi prostě nebyla ten správný člověk, který mu měl pomoct. Možná mu v té době zkrátka nemohl pomoct nikdo."

„Sí, Lor, ale to nic nemění na tom, že jsem to celý ještě zhoršila. Kdybych to neudělala, kdybych ho nepodvedla, tak bychom to časem možná všechno překonali, možná bychom to zvládli."

„A možná také ne." Obě dívky se na pár okamžiků odmlčely. „Jak to vlastně Juan zjistil, že ty a Pedro..."

„Tím nejblbějším způsobem," hlesla smutně. Lorena ji soucitně objala.

„Chceš mi vyprávět i toto? Víš, vlastně již celý příběh znám, takže by to snad ani nebylo zapotřebí, nicméně by ti to mohlo pomoct se s tím vším vyrovnat a mě by to docela zajímalo."

Gloria zaváhala, ale pak téměř neznatelně přikývla. „Řeknu ti to, amiga. Bude to tak lepší." Po tom prohlášení však ještě hodnou chvíli mlčela. Teprve když se trochu uklidnila, ponořila se do svým vzpomínek a doufala, že to je naposledy, co na to bude muset tak intenzivně vzpomínat.

Gloria se od Pedra konečně odtáhla a vyčitavě na něj pohlédla. Viděla v jeho očích nesmírnou něhu a lásku, což bylo něco, po čem vždy toužila. Na okamžik zaváhala, proč se tomu vlastně nepoddá, když si konečně je u někoho jistá, že ji bude bezmezně milovat, když Pedra tak dobře zná a když ví, že on ji nikdy nezklame a nikdy jí neublíží. Vzápětí si ale uvědomila, že ona mu ten důvod sama řekla. Kdyby si mohla vybrat, koho bude milovat, jistě by to byl on. Jenže ona si vybrat nemohla.

Netušila, jestli je správně, že se láska nedá přikázat. V tuto chvíli o tom dost pochybovala a přála si, aby to možné bylo. Možná to mělo nějaký smysl, ale ona v něj v tuto chvíli ani v nejmenším nevěřila. Tak jako tak, byla si téměř jistá, že neodmítá Pedra jen kvůli Juanovi a malého červíčka pochybností se jí povedlo úspěšně ignorovat. Kdyby ho milovala, uvědomovala by si to snad i předtím, i když tedy stoprocentně nevěděla, že on miluje ji. Alespoň v to doufala.

„Líbilo se ti to?" zašeptal muž sedící před ní. Gloria nechtěla říct ne. Jednak proto, aby se ho nedotkla, a jednak, a to hlavně, lhala by. To mu ale nemínila prozradit.

„Tohle nemůžu," vydechla. Nemůžu líbat někoho, ke komu tohle necítím."

„Glor," zašeptal. „Nebraň se tomu, prosím. Já vím, že cítíš to samé, vidím to na tobě. Jenom jsi opatrná a to je v pořádku. Ale kdybych z tebe nic necítil, ani bych ti to nepřiznal. Nešlo jenom o ten jeden polibek, už delší dobu jsem měl pocit, že..."

„Pedro," zaúpěla. „Pleteš se. Promiň, ale pleteš se. A neříkej mi, co cítím, protože to nikdo kromě mě neví."

Oslovený ji objal. „Promiň, Glor. Ale já..."

„Už nechci nic slyšet. O něco jsem tě prosila a ty..." Zavrtěla hlavou.

„Já prostě jenom chci, abys byla šťastná."

Gloria se jemně usmála. Věděla. že zrovna tohle myslí upřímně. „Já budu šťastná. Možná ne s Juanem, ale jednou jo."

Pedro přikývl. Měl na jazyku, že s ním by šťastná mohla být, ale věděl, že by to tím celé pokazil. Místo toho ji k sobě pevně přivinul. Gloria jeho náruč vděčně přijala. Sice s ním nechtěla nic mít, ale moc ráda se ho dotýkala.Cítila se u něj v bezpečí, i když to zrovna v tuto chvíli bylo paradoxní.

„Ale Glor," začal Pedro. Věděl, že si nejspíš bude myslet, že je to další pokus, jak ji získat, ale musel to alespoň zkusit. „S tím, že nechceš být se mnou, se smířím. Ale s tím, že budeš s ním, ne. Úplně tě to zničí. Možná to není úplně jeho chyba, ale on se k tobě prostě nikdy nebude umět chovat hezky." Odmčel se a dívka se jen ještě více zavrtala do jeho objetí. „A kromě toho, pro tebe by prostě bylo lepší, kdyby sis našla míšence nebo přímo nějakého seveřana, věř mi."

„Proč myslíš?" zašeptala.

„Protože dřív nebo později potkáš znovu někoho jako je Juan. Myslím někoho, kdo míšence zabíjí. A třeba nebudeš mít tu kliku a nezamiluje se do tebe."

„Asi máš pravdu," hlesla. „Ale jak už jsem říkala, já si prostě nevybírám, koho budu milovat."

„Ale stejně by sis měla dát pozor."

„V tom máš asi pravdu," odvětila. „Ale myslím, že... že to nebude tak lehké, začít zase někoho milovat. Juan byl... byl výjimečný." Pedrovy rysy ztvrdly. Těžko se mu to poslouchalo, snažil se však na sobě nedat nic znát.

„Já vím, že pro tebe byl," odpověděl a proklínal se, že se mu trochu třese hlas.

„Pedro..." pohlédla na něj Gloria. „Promiň. Vím, že se to těžko poslouchá a že asi doufáš, že si na něho budu hlavně stěžovat a tak. Neměla bych ti pořád připomínat, že..."

„Ne. To je v pohodě, fakt. Netvrdím, že mě to neštve, ale chápu tě."

„Tak jako tak, asi máš pravdu, že bych s Juanem byla nešťastná." Zhluboka se nadechla. „Ukončím to."

„F-fakt? Nechci mít pocit, že jsem tě k tomu nějak dotlačil."

„Ne, to ne. Jenom... byla jsem hrozně zmatená, ale asi to s ním nemá cenu. Nebo..." Složila tvář do dlaní. „Já nevím. Nejsem si jistá, jestli bych to měla udělat."

Pedro ji pomalu pohladil po zádech. „Věřím, že se rozhodneš správně."

„Nevím, jak bych mu to měla říct. Bojím se, že ho to fakt vezme a ublíží buďto sobě nebo..." Zmlkla a zavrtěla hlavou.

„Že ublíží tobě?"

„On by to asi neudělal," prohlásila, ale věděla, jak nejistě její hlas zní.

„Tohle není správné. Neměla by ses něčeho takového bát u milovaného člověka. Měla bys vědět jistě, že by ti nic neudělal."

„Pedro," povzdechla si. „Co ty o tom víš?" Už když však viděla jeho výraz, uvědomila si, co to řekla. Pevně ho objala. „Promiň, promiň. Tak jsem to nemyslela. Já nevím, co říkám. Jsem teď hrozně mimo a... a já o tom vlastně taky nic nevím."

„V pohodě," hlesl. „Máš pravdu. Jenom mi to prostě nepřipadá správné."

„Mně taky ne. Ale on by spíš ublížil sobě nebo... já nevím. Moc se v něm nevyznám."

„Já vím," hlesl a ucítil na krku její slzy. Vzal ji do náruče a pomalu ji položil na svou postel. Okamžitě se stočila do klubíčka a přitiskla k sobě jeho přikrývku. Pedro se posadil vedle ní.To, že ho obejme kolem pasu, však ani v nejmenším nečekal.Trochu nejistě ji pohladil po bělostných pažích.

„Byla bych nejradši, kdybych tohle vůbec nemusela řešit," vzlykla.

„Alespoň pro teď nemusíš," navrhl.

„Právěže mám strach, že to nevyřeším nikdy. Že to ani žádné řešení nemá." Obrátila se k němu. „Pedro, já teď u sebe nemám žádné peníze, ale byla bych ti moc vděčná, kdybys..."

„V žádným případě. Nikam tě nepustím a už vůbec za to nechci být zodpovědný. Alespoň těch pár dní to ještě vydrž. Utíkat teď ti za to nestojí, kdo ví, kdy a jak by ses dostala domů. A jestli vůbec."

„Ale Juan si pořád bude myslet, že je mezi náma všechno v pohodě a..."

„Můžeš zůstat u mě."

„To nemůžu. Pořád jsem jejich průvodkně. Juan by si mohl stěžovat u agentury a to si fakt nemůžu dovolit."

„Juan nepochopí, že jsou jiné okolnosti?"

„To právě nevím. Možná to bude jeho pomsta nebo tak."

„To je fakt," odvětil Pedro a pevně sevřel její dlaně. Gloria zavřela oči. Hrozně ji to uklidňovalo. „Tak zůstaň alespoň tenhle večer. Samozřejmě budu spát na gauči."

Gloria zaváhala, ale nakonec zavrtěla hlavou. „Měla bych si s Juanem promluvit dneska. Nevím, jestli mu přímo řeknu, že to nemá budoucnost, protože si tím sama nejsem jistá, ale prostě... prostě to už nemůžu odkládat, nebo se vyděsím natolik, že to nikdy nebudu schopná řešit jinak než že se rozbrečím a uteču."

Pedro z toho nebyl zrovna nadšený, ale nakonec přikývl. Neměl právo ji tu držet proti její vůli, a navíc věděl, že má pravdu. Přesto však vstal a alespoň ji doprovodil ke dveřím. Ještě než se však stihl zvednout, Gloria ho objala tak prudce, že oba spadli na postel. Pedro se zasmál a chystal se vstát. Ona ho však pevně držela. Trvalo to jen pár sekund, po kterých vstala ona, ale pro něj to byla hrozně silná chvíle, což poznala i ona z toho, jak se na ni díval.

„Gracias," zašeptala.

„Není za co," odvětil tiše.

Když odemkl a ona otevřela, rozhodl se k riskantnímu kroku. Nahnul se k ní. Nevrtěla hlavou ani se mu nějak nebránila, takže přitiskl své rty na její. Objala ho kolem krku a přidala se k němu. Někde v hloubi duše věděla, že to není správně, ale i tohle ji uklidňovalo. Potřebovala podporu, než se vydá za Juanem. A v jeho dotecích a polibcích ji nacházela.

Když za sebou uslyšela kroky, chtěla se rychle odtáhnout, ale on ji nenechal. Poznala na něm, že je to těch políbků příliš zabraný, než aby vnímal okolí. Snažila se mu cokoli říct, ale neměla šanci. Když pak uslyšela své jméno, věděla, že je konec. Znělo to tak hrozně raněně a ublíženě, až jí do očí vyhrkly slzy. I Pedrovi v té chvíli došlo, že se něco děje. Gloria se s obavami otočila za sebe.

„Juane," zmohla se na jediné slovo. On si jí však nevšímal, vrhl se na Pedra. Se semnutými rty ho přitiskl na zeď a napřáhl ruku. „Ne!" vykřikla Gloria. Juan na okamžik zaváhal, ale poté jejího kamaráda prudce udeřil. Pedro sykl bolestí, ale udeřil Juana také. Ten to nejspíš nečekal a zapotácel se.

„Pedro, dost! Juane!" Gloria se slzami v očích vstoupila mezi ně. Juan působil,že by ji odstrčil a pokračoval, ale jiskra hněvu v Pedrových očích vyhasla, takže to nechal být. Gloria mu položila dlaně na ramena. „Promluvme si o tom o samotě u mě. Por favor." Juan ji od sebe odstrčil, ale na její nabídku přikývl. Gloria vykročila ke svému pokoji a Juan ji se sklopenou hlavou následoval. Když se zavřely dveře, musel se hodně ovládat, aby neuhodil i ji.

„Jediný, co mě těší, tak to, že tvůj milovaný bude mít asi pořádnej monokl," zavrčel. Slovo „milovaný" procedil mezi zuby naprosto opovržlivým tónem. Gloria se pokoušela přestat plakat, ale příliš se jí to nedařilo.

„Juane, prosím. Já jsem... tohle se nemělo stát." Vyčerpaně se sesunula na židli.

„Ale stalo," odvětil. Bylo na něm znát, že je hrozně naštvaný a zároveň neskutečně zklamaný. „A viděl jsem za váma tu  rozestlanou postel. Nic mi nemusíš vysvětlovat, Glorio."

„Ale my jsme spolu nespali! Nikdy!" bránila se, ale věděla, že je to marné.

„Glorio, už žádné další lži," hlesl. „Myslím, že je čas se rozloučit. Neboj se, agentuře nic neřeknu. Ale my dva se už nikdy neuvidíme. A nenechám tě, abys zklamala i Tiaga."

„Juane," vzlykla zoufale.

„Protože mě jsi zklamala hrozně." Odmlčel se. „Před tebou jsem měl taky jednu míšenku. A taky mě podvedla. Myslela jsem si, že ty budeš jiná, ale jste všichni stejní." Poslední slova téměř vyprskl.

„Juane, ty to nechápeš. Byla jsem jenom strašně zmatená a..."

„Šel jsem za tebou, abych se ti omluvil. Abych to s tebou celé vyřešil, abychom se nemuseli rozejít. A ty mi uděláš tohle," skočil jí do řeči, jako by ji snad ani neslyšel.

„Já ho nemiluju!" vykřikla, na což on však reagoval jen podražděným zavrtěním hlavy. „Milovala jsem tebe, než ses začal chovat jako idiot!" Nyní už se pohár trpělivosti přeplnil i u Glorie.

„Alespoň jsem byl věrný idiot!" zakřičel. Pak se hluboka nadechl, ale uklidnil se jen natolik, aby nezvyšoval hlas. „Milionkrát jsem ti říkal, že věrnost je pro mě na prvním místě. A ty..."

„A zajímal ses někdy, co je na prvním místě pro mě? Že je to naslouchání a podpora? Dal jsi mi to někdy?"

„Jasně. A Pedro ti to dal. To je celá tvoje omluva."

„Sí, Juane. To je celá moje omluva. Byla jsem ze všeho hrozně nešťastná a on mě objímal a říkal mi hezké věci, a... a tak se to prostě stalo."

„Prostě se to stalo," opakoval ironicky. „A tys tomu vůbec nemohla zabránit." Zavrtěl hlavou. „Sbohem, Glorio. A nikdy nezapomeň, jak jsi to všechno zničila."

„To ty. Ty jsi to zničil! Kdyby ses ke mně choval jinak, nemuselo by se to vůbec stát! Kdybys..."

„Takže za to, žes mě podvedla, můžu já. Super, Glorio. To jsi to hezky vymyslela." S těmito slovy za sebou zabouchl dveře a od té doby ho až do svého uvěznění neviděla.

Lorenin výraz se vůbec nezměnil. Stále byl stejně soucitný, za což byla Gloria opravdu ráda a věřila tomu, že ji za to druhá dívka opravdu neobviňuje. Lorena otevřela ústa, aby na to nějak reagovala, ale v tom okamžiku uslyšela dupání. Vracel se Tiago.

„Lor, Lor, ten černobílý pejsek je fakt super!" Křičel nadšeně. Farmářka se zmohla jen na slabý úsměv. „Dokonce mi dal pac a taky..." Pak se však zarazil. „Proč pláčeš, Glorio?"

Míšenka si otřela oči. „To nic. Nada, Tiago."

Oslovený se však zamyslel. „Vy jste si zase povídaly o Juanovi?" Oběma dívkám nezbylo nic jiného než přikývnout. Gloria doufala, že co nevidět odejde, ale Lorena ho naopak posunkem vyzvala, ať si přisedne ke stolu.

„Ještě si o tom pak popovídáme," pronesla směrem ke Glorii a usmála se. „Ale něco bych vám chtěla říct." Tajemně se odmlčela. „Zapisovala jsem si to i proto, abych nic nezapomněla, ale také proto, že... zlobili byste se moc, kdybych z toho udělala knihu? Samozřejmě to nikdo nebude číst, ale strašně mě váš příběh zaujal."

„To bude super!" rozzářil se Tiago. „Budu v knize!" Lorena se zasmála. Chtěla, aby jí to potvrdil, ale jeho reakce se neobávala. Pohlédla na Glorii, která působila zamyšleně.

„Podle mě by právě že bylo nejlepší, aby si to přečetlo i víc lidí. Aby se poučili. Mohla bys to i vydat."

„To ne," bránila se Lorena s úsměvem. „Zakomponuji to do jinak fantasy příběhu, bude to hloupé a zvláštní a moc lidí by to stejně nečetlo. Navíc..."

„Tak to alespoň zkus, amiga. Manu říkal, že píšeš fakt dobře. Podle mě si to najde svoje čtenáře. Bude to super," pronesla Gloria nejvíce nadšeně, jak v takové těžké chvíli mohla.

„Já nevím..." usmála se znovu Lorena.

„Budu ti dělat reklamu a věř mi, že jsem v tom dobrá," pokračovala však míšenka a Tiago horlivě přikyvoval. Lorena vrtěla hlavou, ale začínala o tom vážně přemýšlet.

Této kapitoly jsem se hrozně bála a vlastně ani nevím, co mi na to nakonec řeknete, ale snad je to popsáno uvěřitelně. Co myslíte?