XXVIII. - Nový plán
Kapitola XXVIII. – Nový plán
Manuelovi a Pamele se konečně povedlo vysvětlit recepční, co po ní vůbec chtějí. Sice se na ně usmívala, ale bylo vidět, že je z nich zoufalá. Buďto neměla v úmyslu jejich požadavky ani za drobný úplatek splnit, nebo si to možná stále ještě přebírala v hlavě. Koneckonců, nejspíš se nestávalo každý den, aby ji někdo zapojit do velké pátrací akce.
„Takže kdybyste je náhodou potkala, dáte jim ten vzkaz?" ujistil se Manuel. Paní za přepážkou trochu zmatené přikývla.
„A nebojte se. Jestli jsou tady ve městě, je dost velká šance, že je stihnete najít." Manuel pouze přikývl, ale Pamela to nedokázala. Naopak, neodpustila si jednu poznámku.
„Nevíme, jestli jsou tady. Ale doufáme v to."
Manuel protočil oči. „Nezačínej zase s tím. Alaya..."
„Já vím, že je Alaya přes poušť. Taky netvrdím, že jsou tam," sykla dívka na oplátku. Recepční je se zájmem pozorovala.
„Promiňte," vložila se do toho. Věděla, že by neměla, že to není profesionální, ale tyhle dva nebrala jako obyčejné zákazníky už poté, co vyslovili své přání. Zřejmě by jim vyhověla i bez toho úplatku, zaujali ji. Oba mladí lidé na ni s otázkou v očích pohlédli. „Ale proč zrovna Alaya? Chci říct, je to odsud dost daleko."
„To je strašně komplikované," mávl nad tím Manuel rukou a vzal Pamelinu dlaň do své, aby jí naznačil, že by možná měli odejít. Dívka to však nemínila vzdát, když už měla na dosah ruky další informace.
„Netvrdím, že jsou zrovna tam. Jen je to město, které mě přivedlo k tomu, že vlastně nemusí být tady." Vytáhla svůj vějíř. „Jedna z těch kamarádů odtamtud pocházela. Fakt se tam nedá dostat jinak než přes poušť?"
Recepční se pousmála. „Vypadá to, že je máte vážně rádi. Ale abych ti opověděla. Já to tam neznám, ale nikdy jsem neslyšela, že by se tam někdo dostal odsud, když samozřejmě nešel obrovskou oklikou."
Pamelu něco napadlo, ale zatím si to nechala pro sebe. „Za všechno děkujeme." Manuel přikývl, ale ve skutečnosti recepční dávno pustil z hlavy. Sledoval totiž Pamelu. V očích se jí něco zablýsklo, nejspíš na něco přišla. Většinou měl tento záblesk rád, ale bál se, že to znamená, že s tou Alayou nedá pokoj.
Pamela rychlými kroky vyšla před hotel a Manuel měl co dělat, aby jí stačil. Když se dostali ven, chytil ji za ruku. „Co tě zase napadlo?"
„Manu, nech mě přemýšlet. Možná... možná sama usoudím, že je to blbost, jenom to musím probrat ze všech stran."
„Klidně mi to řekni. Budu to brát s nadhledem."
Pamela se zhluboka nadechla. „Jde o to, že možná tu cestu do Alayi vážně vzali oklikou. Obrovskou oklikou. Nebo vzali oklikou cestu na úplně jiné místo."
„Pam, proč se tý myšlenky pořád tak držíš? S tímhle přístupem můžou být kdekoli na týhle planetě, protože co když to vzali přes moře, co když to vzali přes oceán?" Zavrtěl hlavou. „Moc nad tím prostě přemýšlíš. Julia sice žila nějaký čas v Alaye, ale taky žila na milionu jinejch míst."
„Já vím. Ale co o ni vím, Alaya je to nejbližší," namítla Pamela, i když věděla, že má její přítel pravdu.
Manuel sevřel její dlaň pevněji. „Znovu se ptám – proč se tý myšlenky tak držíš? Nebylo by příjemnější věřit, že jsou někde tady?"
Pameliny rysy ztvrdly. „Promiň, Manu. Já prostě jenom... cítím, že tady nejsou."
„Nikdy jsi nebyla ten typ, který se víc řídí intuicí než rozumem."
Pamela zaváhala, ale nakonec usoudila, že když už začali znovu, tohle by měl vědět. „Svojim způsobem byla. Jenom jsem se to snažila potlačit nebo to za každou cenu racionálně vysvětlit. Jako při tý moji cestě, víš? Snažila jsem se vám vysvětlit, proč jsem to udělala, a všechno to byla pravda, ale hlavní důvod byl prostě ten, že jsem cítila, že... musím. Některé věci zkrátka vysvětlit nemůžeš, jenom víš, že je to tak správně."
„Pam," povzdechl si. „Já se nepoženu za nějakou neurčitou představou. A ty taky ne."
„A kdo mi v tom zabrání?" zašeptala.
Protočil oči. Věděl, že jen tak plácá, aby ho donutila s ní souhlasit. „Ty si nepamatuješ, jak to dopadlo minule?"
„Teď už jsem připravenější."
Manuel zavrtěl hlavou. „Ne, Pam. Nejsi. Promiň. Ne, že bych v tebe nevěřil, ale na tohle se člověk nemůže připravit nikdy. Vezmi si třeba Viktora. Tolik toho zažil, a přesto je v určitých chvílích dost bezmocný."
Pamela sklonila hlavu. „Já je prostě jenom strašně moc chci najít."
„Ale to já taky. To my všichni. Jenom ta cesta, kterou navrhuješ, nedává smysl."
„Pro mě jo," bránila se Pamela. Přemýšlela, jak by to mohla udělat, aby k ní přesvědčila ostatní. Sama si opravdu po tom všem netroufla a věděla, že to Manuel prokoukl. Na nic ale nepřišla.
„Jo. Ale nejsi sama. A ani nebudeš. Nikdo z nás tě nenechá odejít." Pamela se chtěla bránit, ale věděla, že má pravdu. On ji po tomto bude hlídat a Victor ani Casia také nedopustí, aby odešla. A i kdyby to udělala, kam by šla? Vždyť ani nevěděla, kde přesně Alaya leží. A kdyby tam Lea a Julii nenašla, co by dělala pak?
„Alespoň jsem tímhle přišla na to, jak hloupý nápad to je," pomyslela si. Když na ni Manuel pohlédl, uvědomila si, že to řekla nahlas. A možná to bylo dobře.
„To jsem rád. Leovi by tahle šílenost možná vyšla, ale ty na to nejsi dost divná," pokusil se zavtipkovat. Pamela se navenek usmála, ale uvnitř věděla, že je to vlastně pravda. Leovi, ať už z jakéhokoli důvodu, by to vyšlo. Ne proto, že by byl lepší. Ale ona mu stejně záviděla. Záviděla mu, že věděl, co chce. A ať už byl na své cestě z jakéhokoli důvodu, záviděla mu i to. Nemusel ji začínat sám a nemusel řešit, jestli věřit Glorii nebo Juanovi. Měl Julii, kterou si těžce vybojoval, ale jejich vztah byl nádherný. Ne, že by ten její s Manuelem nebyl, ale byl to jiný druh nádhernosti. Věděla, že ve skutečnosti by v tom, co prožíval Leo, žít nedokázala, ale žárlivost i přesto byla opravdu silná.
„Pam, děje se něco?" všiml si Manuel, že se zamyslela.
„Nic," zavrtěla hlavou. „Jen mě napadá, jestli se mají na cestě alespoň trochu dobře. Protože já jsem se neměla, a to jsem šla dobrovolně. Vlastně se mi víc líbil ten samotný pocit, že něco takového dělám, a spíš mě bavilo o tom přemýšlet, plánovat. Tak mě napadá, že i když šli nedobrovolně, jestli na tom našli alespoň něco dobrýho."
„Určitě," hlesl Manuel. „Leo by našel něco dobrýho i na tom, kdyby nastal konec světa. Nebo alespoň něco, z čeho se dá dělat legrace. Hele, nepůjdeme pro jistotu i do toho druhýho hotelu? Máme ještě dost času."
Pamela nad tím zauvažovala. „Ale ten vzkaz a fotku už nemáme. Jasně, je šance, že tam potkáme přímo ty dva, ale jak velká."
Manuel se zamyslel. „Možná nám ji ta paní vyfotí."
„Jaká je šance, že bude mít takový ten foťák, co vyvolává hned?"
Manuel pokrčil rameny. „Škoda, že kopírky ještě nejsou tak rozšířené, aby je měli i v hotelu."
Pamela pozvedla obočí. „Kopírky?"
Manuel nad tím mávl rukou. „Já věřím, že za našeho života se stanou tak normální, že už se nebudeš ptát. Ale vážně, pojďme se alespoň zeptat na ten foťák. Za to nic nedáme."
Pamela ještě chvíli přemýšlela, jak by mohla taková kopírka fungovat, ale jakákoli možnost jí přišla nereálná. Nechala to proto raději být a následovala Manuela zpět k přepážce. Její přítel se trochu nervózně usmál.
„Promiňte," oslovil recepční, kterou viditelně svým návratem šokoval. „Ale čistě náhodou tady nemáte takový ten foťák, ze kterého hned vyjdou hotové fotky, že?" Recepční se zmohla jen na zavrtění hlavou. Pamela zatahala Manuela za paži. Pochopila, že si ta žena ze všeho nejvíce přeje, aby už ti dva lidé s divnými požadavky zmizeli. „A kopírku asi taky ne, že?"
Recepční se nervózně ošila. „Nepomohl by vám telefon?" Manuel okamžitě zavrtěl hlavou. Julia sice měla mobil, ale nějak se nedostali k tomu, aby mu řekla své číslo. Jediný, kdo ho znal, byl Leo. Už se chtěl otočit zády, když v tom okamžiku recepční něco napadlo. „Ten foťák... vy si chcete ofotit ty věci, které jste mi dali předtím?"
„Chceme je zkusit ukázat v jiném hotelu, jestli nebudeme mít víc štěstí," přitakala Pamela. Recepční ještě jednou zaváhala, ale nechtěla, aby se tito dva ještě vrátili. Byli sice milí, ale ona nevěřila nikomu, kdo měl příliš zvláštní požadavky, i když celé jejich vyprávění znělo realisticky.
„Před chvilkou si tu jeden pán přesně s takovým foťákem bral pokoj. Byl docela příjemný, tak by vám možná za malý úplatek vyhověl," usmála se. Manuel a Pamela na sebe tázavě pohlédli. Peněz moc neměli, ale tohle za ně stálo.
„Dobře," hlesla Pamela. Paní k sobě někoho gestem přivolala, nejspíš číšníka, a pokusila se mu vysvětlit, co má udělat. Netvářil se sice úplně chápavě, ale uposlechl. Pamela i Manuel pochopil, že nejspíš mají počkat.
„Tak co, děcka?" zavolal možná až moc hlučně přes celou hotelovou halu muž v květované košili, až na něj několik lidí pohoršeně pohlédlo. „Chcete vyfotit spolu? Jste na líbankách?" Manuel upřed pohled do země a Pamela se nervózně zasmála.
„Chceme jenom vyfotit jeden vzkaz a fotku," vysvětlila a recepční obě zmíněné věci mezitím položila na pult. Fotograf se zatvářil nechápavě, ale okamžitě jim vyhověl. Manuel zalovil v kapse a s obavami, že to nebude stačit, vylovil pár mincí. K jeho úžasu však muž mávl rukou.
„Něco mi říká, že už tak to nemáte jednoduchý. Hodně štěstí." S těmito slovy jim podal fotografii, která už se začínala pomalu vybarvovat. Manuel tiše poděkoval, ale to už se k nim muž otočil zády. Pamela na něj ještě hodnou chvíli hleděla. Nechápala, proč to pro ně jen tak udělal.
„Potřebujete ještě něco?" vytrhl ji z přemýšlení hlas recepční.
„Ne, děkujeme," odpověděl Manuel pohotově. Paní za přepážkou se usmála.
„Kdybyste chtěli, máme ještě pár volných pokojů, takže..."
„My fakt musíme najít naše přátelé. Možná někdy jindy," slíbil Manuel, přestože dobře věděl, že už se sem nepodívá. S těmito slovy vyšli z hotelu a Manuel rozložil mapu. Chvíli ji studoval, než se mu podařilo uložit si cestu do hlavy. Občas si své domněnky pohledem do mapy ověřil, ale cesta nebyla složitá. Ani jeden za cestu nepromluvil. Nebylo co říct. Každý si přemýšlel o svém. Manuel se soustředil na to, kam jde, Pamela přemítala, jaké důvody by Lea a Julii mohly vést k tomu odchodu. Sice už o tom přemýšlela hodně krát, ale stále se držela naděje, že tentokrát na něco přijde.
„Jsme tady," prohlásil Manuel celkem zbytečně, když se ocitli před vysokou budovou. Pamela ale byla ráda, že to řekl, ona by to v tomhle stavu byla schopná minout. Možná kdyby to udělala a měla tím pádem ještě chvíli na přemýšlení, i by na něco přišla, ale možná také ne. Vzala svého přítele za ruku a společně vstoupili dovnitř.
„Snad tady bude nějaký ochotný recepční," prohodil tiše Manuel.
„Nebo hodně chudý," ušklíbla se dívka. Tentokrát stál za pultem muž. Nevypadal ani na jedno. Přesto k němu dvojice přistoupila a Manuel mu ukázal fotografii.
„Prosím vás, neviděl jste ho tady? Šla s ním pravděpodobně černovlasá holka." Recepční váhal. Manuelovi svitla naděje. Pak ovšem zavrtěl hlavou.
„Někdo podobný tu byl. Ale jsem si jistý, že to nebyl on. A stejně už odešel," odvětil. Manuel svěsil ramena, ale nemohl říct, že by to nečekal. Pamela pokračovala v tom, co mu museli říct, jestli chtěli mít alespoň nějakou naději ty dva najít.
„A pokud by tu přece jen přišli, dal byste jim ten vzkaz, co je na tý fotce taky? Oni to pochopí." Recepční pohlédl na šifru. Nerad pomáhal někomu, kdo musí šifrovat své psaní, ale všiml si, že ten mladý muž vytahuje peníze. Když je před něj vyložil, chtěl se usmát, ale místo toho se zamračil.
„To je trochu málo, nemyslíš?"
„Já víc nemám," ohradil se Manuel. Muž zaváhal. Byla možnost, že nelže, ale také lhát mohl a on by se tím, že by okamžitě shrábl to, co je na pultu, připravil o tučnější výdělek. Než se však mohl rozhodnout, Manuel položil na pult další peníze. Recepční byl v pokušení požádat o další a u jiných lidí by to udělal, ale pak si uvědomil, jak jsou tihle dva mladí a že zřejmě budou potřebovat každé peso. Vzal proto to, co mu bylo nabídnuto.
„Jestli někoho takového uvidím, určitě mu to dám," přisvědčil. „Fotku té holky asi nemáte, že?" Oba zavrtěli hlavou. Recepční pokývl. Kdyby ji měli, nejspíš by mu ji dali rovnou. Sledoval je, jak vycházejí z hotelu, ale poté je pustil z hlavy. Plánoval opravdu udělat, co jim slíbil, ale více se tím nechtěl zabývat.
„Tak mě napadá," prohlásil Manuel, když vyšli ven. „Že jsme si těch fotek možná měli nechat udělat víc. Navštívit další hotely a možná i třeba místa jako knihovna. Nebo je vylepit na sloupy. Prostě po nich pátrat se vším všudy."
„To bychom mohli," přikývla Pamela. Tohle ji nějak nenapadlo. „Ale podívej na ty hodiny. Už teď máme zpoždění. Měli jsme dávno být na místě srazu."
Manuel pohlédl nahoru na obrovský ciferník na stěně hotelu a tiše zaklel. „Pojď, rychle!" Částečně běželi, částečně šli rychle, takže na místo dorazili opravdu udýchaní. Casia a Victor tam už stáli, Javier a Flora kupodivu ne.
„Pardon," vydechla Pamela. Victor nad tím mávl rukou. Když na něj tmavovláska pořádně pohlédla, všimla si, že je napjatý. „Co se stalo?"
„Postupně," hlesl. „Zaprvý, prohledali jsme snad všechno. Totiž, povedlo se nám najít jednu partu s motocykly a ti nás celým městem provezli. Jako by po Julii a Leovi slehla zem. Ta parta byla místní a tvrdili, že už je fakt nenapadá místo, kde by mohli být."
„My jsme zase ukazovali fotku Lea v hotelích," prohlásila Pamela. „Nikde ho neviděli, ale napadlo nás tu fotku ofotit a rozvěsit po městě a tak."
„Dobrý nápad," ocenila to Casia. „A prostě, napadlo nás, že se rozdělíme." To prohlášení vyvolalo dlouhé ticho.
„Cože?" vydechl Manuel. „To fakt není dobrý nápad." Pamela mu položila dlaň na rameno. Víceméně s ním souhlasila.
„Jedni zůstanou ve městě a druzí zkusí štěstí jinde," pokračoval Viktor, jako by žádné protesty neslyšel. „A rozhodli jsme se, že bude nejlepší, když Pam půjde s Casií pryč a já si Manym zůstanu."
„Počkat, proč?" nezdálo se to Pamele. „Nic proti tobě, Cas, ale v tomhle světě není pro dvě holky bezpečno. A navíc, co Flora a Javier?"
„Tak pokud jde o ty dva," odpověděl Victor záměrně jen na poslední otázku. „Tak ty už zřejmě nikdy neuvidíme." Než se stihl kdokoli na něco zeptat, změnil téma. „Pam, věříš mi?"
„Sa-samozřejmě," zakoktala dívka. „Ale tohle je blbost. Alespoň mi řekni, jak jste na to přišli. Teda, chápu, proč by část měla zůstat a část odejít, ale proč zrovna takhle?"
„Má to docela dost důvodů. A se mnou se nemusíš bát. To, že jsme dvě holky, má i své výhody." Pamelu napadly ty nejhorší scénáře, ale doufala, že to tak Casia nemyslí. „Vysvětlím ti to, neboj. Jenom nám odsud už za pár minut odplouvá loď a nechtěla bych ji zmeškat. Další tím směrem pluje až zítra ráno a je zbytečné čekat."
„Ale..." namítl Manuel, ale hned zmlkl. Vlastně neměl žádný logický argument proti, jen zkrátka věděl, že je to šílenství. To už ale Casia tahala jeho dívku pryč a zdálo se, že Pamelu přesvědčila, že je to tak správně. Nebo se možná příliš držela vize Alayi a tohle ji k ní přiblížilo. Tmavovláska se však ještě na okamžik vytrhla z Casiina sevření a přistoupila k Manuelovi. Dlouze ho políbila na rozloučenou.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top