Kapitola XXVII. – Přízračné město

Leo se pomalu, ale přece jen uklidnil. Alespoň tedy natolik, aby byl schopný rozumně přemýšlet. Pokaždé, když si vzpomněl, co udělal, tížilo ho to jako balvan, bez ohledu na to, že věděl, že neměl na výběr. Zabili by ho, zabili by Julii. Nenápadně na černovlásku pohlédl a už jen při pomyšlení, že by se jí mohlo něco stát, se mu udělalo špatně.

„Už sis mě dostatečně prohlídl?" vyrušila ho z pochmurných úvah. Trhl sebou.

„Ještě... ještě nejsem úplně v pohodě," zamumlal.

„A jak to s tím souvisí?" snažila se ho nadále přivést do nálady, kdy si z toho budou dělat legraci. Věděla, že by to pro něj bylo lepší.

„Že ti na to neodpovím, co by sis přála. Promiň." Julia zavrtěla hlavou. Pochopila, že to myslí tak, že si z toho legraci dělat nedokáže.

„Děje se něco?"

„Nic, co bys nevěděla. Prostě, pořád přemýšlím nad tím, že jsem ho zabil, ale na druhou stranu, v žádném případě bych neunesl, kdyby ti ublížili."

Julia mu chtěla stisknout ruku, ale adrenalin se začal odplavovat a její dlaně byly hodně pořezané. „Nejprv by ublížili tobě."

„Hm," zamumlal. Nechtěl ji děsit tím, že mu na vlastním životě ani tak nezáleželo. Jediný důvod, proč si přál být tady, byla ona. „Vysvětlíš mi alespoň, jak je to s tímhle městem a tím domem, kde jsme se schovali?"

Julia přikývla. „Jak už jsem ti říkala, někteří tu ještě staví, ale jsou to většinou nováčci, kteří nevědí, že tady nic není a dělají jen to, co mají napsané v jízdním řádu. Nepočítá se s tím, že by tu někdo vystoupil."

„A jezdí odsud nějaké vlaky?"

„Ty, co tu výjimečně zastaví. Ale jízdenku tu nekoupíš."

„Takže odsud můžeme jen do Valasta nebo jiným dopravním prostředkem," odvětil.

„Respektive jen pěšky. Teda, mohli bychom stopovat, ale po tom všem se už dost bojím. Do dalšího problému se namočit nepotřebujeme."

„Ale kdybychom jeli do Valasta teď, tak po nás hned nepůjdou, ne? Když nás pronásledovatelé neuvidí, budou nás hledat tady."

„To asi ne," uznala. „Ale je tady pár dost podstatných ale. Zaprvý, jak se chceš dostat až k nádraží tak, aby nás neviděli?"

Pokrčil rameny. „Třeba budeme mít štěstí."

Protočila oči, ale věděla, že má v podstatě pravdu. Nedalo se to nějak ovlivnit. Nevěděli, kde pronásledovatelé jsou. Samozřejmě mohli jít nejméně pravděpodobnými cestami, ale stejně se dalo jen spoléhat na náhodu. Pokračovala proto ve svém seznamu. „Zadruhý, nejsem si jistá, jestli bude platit ten lístek, když už jsme vystoupili."

„Pokud odjedeme dneska, tak by to ani nemělo jít poznat, ne? Oni nám ten lístek neoznačili, navíc tady těžko mají takový ty razítka s přesným časem."

„To je asi fakt," odvětila. „No, a třetí věc je, že tam na nás můžou čekat nějací jejich kumpáni. Těžko říct, jak dalece to mají promyšlené."

„To můžou, ale taky nemusí."

„Další věc, ve které spoléháme na štěstí. To nemůže dopadnout dobře," zamumlala.

„Máš snad lepší nápad?" otázal se. Julia sklesle zavrtěla hlavou.

„Chceš vyrazit hned, Leo?" zeptala se místo toho.

Leo zavrtěl hlavou. „Možná by bylo lepší vyrazit zítra ve stejnou dobu. Je větší šance, že stanicí bude projíždět nějaký vlak ve stejnou hodinu, než tam jít jen tak naslepo."

Julia však nesouhlasně semkla rty. „To, že tudy bude projíždět, neznamená, že znovu zastaví. Může mít jiného strojvůdce."

„Když nás uvidí na nástupišti, možná zastaví."

„Možná. A možná taky ne. Zase je to buď anebo."

„Ale zvyšujeme tím šance."

„Jasně, Leo. Ale taky tím zvyšujeme šance, že nás tu najdou. Je to sice dobrá schovka, ale ne napořád. Dřív nebo později jim to asi dojde, že jsme tu."

„A co teda navrhuješ? Chceš jít teď, když ještě můžou být někde poblíž? Když vůbec nevíme, co nás na nádraží čeká?"

Julia pevně semkla rty, ale poté to nevydržela. Z očí jí začaly kanout slzy a sůl nepříjemně pálila, když se kapky dotkly jejích ranek na tváři. „Leo, já vůbec nevím, co navrhuju. Je to všechno... fakt to nemá smysl."

Dotkl se její tváře. Odvrátila ji, ale Leo se nevzdal. Naklonil se k ní. Zavrtěla hlavou. „Julio," zašeptal.

„Nevím, co chceš udělat, ale po tom skoku do křoví to fakt bolí."

„Nebude to bolet," hlesl. Trochu se k němu natočila a on toho využil a jemně přitiskl své rty na její. Trochu se pousmála.

„Já nevím... nevím, jestli má smysl vůbec tohle."

„O čem to mluvíš?"

Promnula si čelo. „Promiň. Nevšímej si mě, nevím, co říkám."

„Ne. Chci, abys mi to vysvětlila."

Julia se roztřeseně nadechla. „Možná jsem prostě měla odjet za tátou, když mi to naposledy nabízel. Nejde jen o to, že nás teď chtějí dostat. Nemohla jsem to tušit. Ale než jsem tě do toho zatáhla, měla jsem ještě šanci. Víš, mohli jsme se dostat za ním. Ale byla jsem moc hrdá."

„Jak to myslíš? Ty jsi věděla, jak uniknout?"

„Táta má spoustu kontaktů. Mohli jsme někoho požádat o pomoc. Ale teď už to nejde. Jsme moc daleko od Alayi a ty už v tom jsi taky. Táta... nemohl bys tam zůstat."

„Počkej. A ve Valastu kontakty nemá?"

Julia pokrčila rameny. „Možná má. Ale teď už je to jedno. Bez tebe nikam nejdu."

„Myslíš, že..."

„Ne, Leo. On se nesmí dozvědět, že jsme spolu."

„Možná by nezareagoval tak špatně, jak si myslíš." Julia zaťala čelisti. „Neboj se. Neutahoval bych si z něho nebo tak."

„O to nejde. Vůbec není problém v tobě. Vím, že by ses před ním choval normálně. Ale v něm."

„Myslí si o mně, že jsem buran, já vím. Ale jednou..."

„To taky, ale o tohle nejde. Ani o to, že nejsi bohatý nebo nejsi žádná celebrita. Jde prostě o to, že on má nějakou představu moji budoucnosti a ty ji celou narušuješ. A tohle by nepřekousl, věř mi."

„A to ho už neplánuješ nikdy vidět."

„Ale jo. Jenom... bez tebe. Promiň." Sklonila hlavu. Nechtěla už to řešit, ale věděla, že Leo ano.

„Takže my dva... nemůžeme být spolu?" Julia mlčela.

„Z tohohle hlediska jo."

„A má to takhle budoucnost?"

„Jasně že jo. Táta to nemusí vědět nikdy." Zavrtěl nad tím hlavou, ale raději nic neříkal. Možná tam bylo ještě něco, co on neviděl. Raději se zeptal ještě na něco jiného, co mu leželo v hlavě a děsilo ho to.

„Z tohohle hlediska?"

Julia na něj pohlédla a oči se jí znovu zaleskly. „Já pořád nevím, jestli je náš vztah to, co chci. Vždycky jsem si to představovala prostě... jinak."

„A jak?"

„On je asi v tom, že k tobě prostě něco cítím."

Leo se nejistě zasmál. „Tomu říkáš problém?" Julia ho lehce objala.

„Jo. Vždycky jsem si představovala, že prostě s někým budu, jenom abych ho měla, ale teď jsi tady ty a já tě miluju a je to prostě hrozně divné. Mám pocit, jako bych něco ztrácela."

„Svobodu?"

„Ne, to ani náhodou. Tý mi dáváš možná až moc. Spíš... jistotu, že jde všechno podle plánu. Nechtěla jsem se zamilovat."

„Potřebovala jsi to."

„Možná. Ale prostě si nejsem jistá, jestli bych neměla..."

„Co? Dát mi kopačky?"

Julia ho navzdory zraněním pevně objala. „Proboha, to ne! Jenom to všechno bylo o tolik jednodušší, než jsem tě poznala..."

„Nejjednodušší cesta ale občas není nejlepší, ne?"

„To ne. Ale někdy si přeju, abych to dokázala. Víš, abych se s tebou nesblížila."

„A víš vůbec, kdy se to stalo? Chci říct, je tady přímo ta ostrá hranice? Ono to bylo o něco dřív než na týhle cestě."

„To asi trochu jo, ale ta cesta byla podle mě takový mezník." Odmlčela se. „Promiň. Jenom jsem zmatená."

„No... a nechceš mi teda vysvětlit, jak to bylo s tím domem?"

Julia zaváhala. Ve skutečnosti mu chtěla říct mnohem více o svých pocitech, ale netušila, jak to zformulovat. Navíc nechtěla Lea děsit, nechtěla, aby ji špatně pochopil. Proto na jeho nabídku změnit téma přikývla. „Jak už jsem ti říkala, ti lidé, co tak bydlí, nebo spíš bydleli, odmítli opustit tohle město, i když ho už vymazali i z map a tak."

„Takže my jsme teď v neexistujícím městě?"

„Když jsi plul po neexistující řece, divíš se ještě?" ušklíbla se.

„Ale došlo jim, že musí někde nakupovat a tak. Bylo v podstatě štěstí, že zrovna nebyli doma. Jen si neumím představit, že přijedou a... ach bože."

„Nic se nedalo dělat. Kdybychom se tam neschovali..."

„Ale o to nejde. Teda, nejen. Jde o to, že jsme je možná ohrozili. Nechtěl jsi ohrozit ty lidi ve vlaku, ale moc sis vlastně nepomohl."

„Určitě se o sebe umějí postarat, jestli bydlí tady."

„Já vím, ale co když... co když to prostě nějak nezvládnou?"

„Znala jsi je dobře?"

Julia pomalu přikývla a oči se jí znovu zaplnily slzami. „Tohle si fakt nezaslouží. Měla... měla jsem je ochránit."

Leo se zarazil. Kdyby takovou větu řekl on sám, nepovažoval by to za nic zvláštního, ale z Juliiných úst ji opravdu nečekal. „Proč bys je měla ochránit?"

„Protože... protože jsem si to slíbila. Byla to jedna z mála věcí, které jsem kdy dělala za tátovými zády, než jsem se rozhodla zůstat v Altuře. A byla jsem na to hrozně pyšná. A teď... nikdy si neodpustím, jestli se jim něco stane."

„O čem to mluvíš?"

Julia si olízla suché rty. „Táta ty lidi znal. V podstatě si u něho udělali dluhy a neměli je jak splatit."

„A jak to teda dělali?"

Julia sklonila hlavu. „Pomáhala jsem jim. Vím, že to nebylo úplně správný, protože si tím pádem táta ty dluhy nevědomky splácel sám," pousmála se. „A nebyli zdaleka jediní, kdo je měl. Ale chvilku u nás pracovali v Alaye a já jsem je měla fakt ráda. A táta je trochu jako ti, co nás pronásledují. Nevzdá se, dokud nedosáhne svého."

„Páni," usmál se Leo. „Tohle bych od tebe fakt nečekal. Ale je to super."

„Bylo to vůči tátovi hrozně nefér. Vždyť on chtěl jenom zpátky to, co mu patří."

„Vždyť to ani nemohl poznat. Udělala jsi správnou věc."

„Jsem ráda, že si to myslíš," zašeptala. Leo se usmál a naklonil se k ní. V tom okamžiku však zaslechl přibližující se hlasy.

„Myslím, že jsem je slyšel tady!" zazněl jeden. Julia zavřela oči. Znala ho. Bylo po všem.

„Spíš tady," odporoval druhý, mnohem blíž. Leo se ukryl do otvoru tobogánu.

„Musíme pryč!" sykla na něj Julia. On však zavrtěl hlavou.

„Poslouchej ty kroky. Obklíčili nás. Jediná naděje je doufat, že si nás nevšimnou. A teď už ticho."

Julia v duchu musela uznat, že má pravdu. Skrčila se k dřevěnému schůdku na straně, ze které bylo nejméně pravděpodobné, že přijdou a doufala, že to bude stačit. Kroky se ozývaly čím dál blíže. Možná jejich pronásledovatelé dokonce byli pod plachtou. Leo ani Julia se téměř neodvažovali ani dýchat.

Jediné, co bylo slyšet, byly pokřiky pronásledovatelů, že nic nenašli, nebo že možná ví, kde jsou. Oba však věděli, že tohle místo není tak obrovské, aby je do několika vteřin, nanejvýš minut, nenašli. A také se tak stalo. Když Julia uslyšela kroky na straně, kde pronásledovateli nic nebránilo, aby ji viděl, pochopila, že si vybrala špatné místo. Snad bude mít štěstí alespoň Leo. Ať jí budou dělat cokoli, ona ani za nic neprozradí, že je tady s ní. Řekne, že se rozdělili, což možná měli udělat, jak si až teď uvědomila. Že nemá tušení, kde by mohl být. Nenajdou ho. Nesmí.

Když viděla, že ten někdo je Iván, děkovala, že to není Leo, koho našel tento řidič, pokud vůbec řidičem byl. Zlomilo by ho to. Hleděla na něj a pomalu se smiřovala se svým osudem. Ivánovi se na tváři zjevil lehký úsměv. Působil skoro přátelsky, ale to to jen zhoršovalo. Julia zadržovala slzy.

„Máš něco?" ozval se docela blízko další křik.

„Zatím ne," odpověděl k jejímu obrovskému údivu Iván. Hodil něco před Julii na dřevěnou podlahu. Vypadalo to na kus papíru. Vůbec tomu nerozuměla, ale řidič působil, že to udělal záměrně. Poté se otočil, a když viděl, že za ním nikdo není, poplácal Julii po rameni. Potlačila výkřik, aby se neprozradila, ale nechtěla křičet jen kvůli tomu, že to bolelo. Nechápala, proč něco takového dělá. Proč je neprozradil? Copak nebyl na straně pronásledovatelů? Poté se opět vzdálil. „Asi tu nejsou. Třeba tu je ještě nějaké místo, kde se dá schovat," slyšela ho ještě.

„A víš, že ti vůbec nevěřím? Jdu se tam podívat znova," prohlásil někdo jiný.

„Nech už toho, Ale. Iván je jeden z nás a dá se mu věřit. Pojď pryč," ozval se někdo třetí. Alfonsovi se to podle nespokojeného mumlání nelíbilo, ale opravdu odešli. Julia se rozplakala. Byla ze všeho tak hrozně zmatená.

Leo se začal smát. „Nechápu to. Myslel jsem, že je konec, ale oni nás nenašli! Prostě nenašli!" Vylezl ze svého úkrytu, o kterém nepředpokládal, že k něčemu bude a přisedl si k Julii. Dívka odvrátila tvář. Odhrnul jí vlasy, aby ji políbil na tvář, ale zarazil se. Černovlásce se sice povedlo alespoň trochu potlačit slzy, ale bylo na ni vidět, že něco není v pořádku.

„Iván," vydechla, než se Leo stihl zeptat. „On... on mě viděl. Ale neprozradil."

„Cože?" podivil se. Julia se k němu otočila.

„Asi jsi měl pravdu. On s nima není úplně."

Leovi se po tváři rozlil obrovský úsměv. „Věděl jsem to. Věděl jsem, proč mu věřit."

„Nechal tu tohle," pokračovala Julia. Podala Leovi kus papíru. „Nevím, co tam napsal."

Leo přikývl a papír rozložil. Chvíli mžoural, než si zvykl na řidičův divoký škrabopis, ale poté mohl začít číst.

„Dneska těsně po západu slunce na nádraží. Jeďte do Valasta. To dneska je několikrát poškrtané, jako by to pořád měnil."

„To nemohl napsat přesný den a hodinu?" zamračila se dívka.

„Nemohl," vydechl Leo s úsměvem. „Říkal, že taky utíkal. Musí mu být jasné, že o čase vůbec nemáme přehled."

Julia uznale přikývla. Poté jí ale něco došlo. „Může to být past. Třeba nás nechytili tady jen proto, že bude snazší nás na nádraží odvléct do nějakýho vlaku. Jak by jinak Iván mohl vědět, že tady něco přesně po západu slunce zastaví?"

„Ty myslíš, že to bylo celé nahrané?" zeptal se trochu zklamaně.

„Je to pravděpodobnější. Oni Ivánovi věří. Kdyby byl s náma, asi by to nedokázal hrát tak dobře, aby neměli pochybnosti."

„Slyšel jsem to. Ten... Al je měl, ne?"

„Jenže Alfonso pochybuje úplně o všem. A navíc to mohla být součást hry." Potřásla hlavou. Nesnášela ten pocit, kdy si nebyla ničím jistá. „To je všechno, co tam napsal?"

„Ne. Pak tu je pár řádků normálního textu. Mám ti to přečíst?" Julia přikývla, ale sama se do papíru zadívala, protože to chtěla mít z první ruky. „Dlužím vám velkou omluvu. Teťka si o mě musíte myslet kdovíco a vlastně máte pravdu. Zradil jsem vás. Nabídli mi hromadu prachů když jim pomůžu a já sem to vzal. Asi si myslí, že se známe líp než se doopravdy známe a že vás se mnou najdou. Lituju toho, ale je pozdě. Jenom chci aby jste věděli jak to je. Hodně štěstí ve zbytku cesty."

„Jediné, čemu věřím, tak tomu, že to psal Iván," povzdechla si Julia.

„Kvůli těm chybám?" zavtipkoval Leo. Julia se však neusmála.

„Taky. Prostě to zní jako on. Ale to je tak všechno."

„No, já vlastně věřím i tomu obsahu. Zní to upřímně," přiznal Leo.

„Já se tomu bojím věřit," odvětila Julia.

„Jo. Já taky. Ale podle mě moc nemáme na výběr. Tohle je naše jediná šance, jediné vodítko. Když ho neposlechneme, vůbec nevíme, co budeme dělat dál. Tady napořád zůstat nemůžeme."

„Proč ne?" zasmála se Julia zoufale. „Tady budeme mít obývák a zároveň ložnici. Kuchyň nepotřebujeme, nemáme skoro žádné jídlo. Když bude pršet, třeba budeme mít i koupelnu. A tady na kraji bude záchod. A..."

„Ale no tak," usmál se Leo. „Tohle není vtipný. Měli bychom na to nádraží jít."

„Tak dobře," hlesla Julia, ale něco jí říkalo, že to není dobrý nápad. Jenže byl jejich jediný.