Kapitola XXVI. – Jednosměrný lístek

Lorena se zhluboka nadechla, aby vyslovila otázku, kterou měla na mysli už od minulého setkání, ale teprve teď, předtím, než Gloria měla pokračovat ve vyprávění, se k ní odhodlala. „Napadlo tě někdy, že když jste si s Pedrem předtím tolik rozuměli, že ho znovu kontaktuješ?"

Gloria pevně semkla rty. „Já už nejsem průvodkyně. Už nemáme nic společného."

Lorena se zamyšleně zamračila. „Vaše přátelství přece nebylo, podle toho, co jsi mi vyprávěla, postavené jen na tom."

„Ne, ale..." Gloria si povzdechla. Tiago zaryl pohled do stolu. Ani jedna dívka z toho nebyla právě nadšená, ale on u toho vyprávění chtěl alespoň tentokrát být. „Prostě by to bylo hrozně těžký. A on mě asi teď i nenávidí."

„To určitě ne," zašeptala Lorena měkkým hlasem. „Možná se jen bojí se ti ozvat stejně jako ty jemu."

„Když já stejně nevím, jestli se náhodou nepřestěhoval..."

„Nicméně jsi znala adresu jeho rodičů, ne snad?" Gloria váhavě přikývla. „Možná se to k němu přeci jen nějakým způsobem dostane. A pokud ne, alespoň si nebudeš vyčítat, že jsi to nezkusila."

„Asi si to ještě promyslím," odpověděla Gloria, ale dobře věděla, že něco takového nemůže udělat. Zkrátka to nešlo. I kdyby nic jiného, obnovovala by tím staré problémy, navíc stále nechali nedořešenou tu věc, že ji Pedro miloval a ona jeho ne. Sama pro sebe potřásla hlavou. Jestli si toho ovšem Lorena všimla, což bylo pravděpodobné, nic neřekla. Možná dobře věděla, nad čím Gloria uvažuje.

„Pokud bys tedy chtěla, můžeš mi říct další část toho příběhu," pobídla ji Lorena.

Míšenka se roztřeseně nadechla. „Bueno." Pomalu se ponořila do vzpomínek a trvalo ještě hodnou chvíli, než se rozmluvila.

Gloria se vrátila do svého pokoje, ale nevydržela v něm dlouho. Stále přecházela sem a tam jako lev v kleci. Ale na nic nového nepřišla. Nepomohlo dokonce ani to, že vyšla na chodbu, naopak. Bylo tady příliš mnoho lidí, kteří si jejího neklidu všimli. Někteří se jí dokonce i starostlivě zeptali, co se stalo, ale ona neměla chuť ani sílu to někomu vysvětlovat. Obvykle by se se svým trápením svěřila Pedrovi, ale uvědomila si, že on ji možná znovu vyslechne a utěší, ale tím, že se ho ten problém týkal, jí nemohl ani zkusit poradit.

Věděla, že už takhle dlouho nevydrží. Měli sice za tři dny odjet, ale ona tušila, že tím to neskončí. Nikdy z toho neunikne. S Pedrem bude v kontaktu chtě nechtě a nevěřila, že by to Juan uzavřel jen proto, že spolu už nebudou ve stejném hotelu. Přece jen, vzdal se pro ní spousty věcí. Musela uniknout nějak jinak.

Hlavou se jí náhle mihla zvláštní myšlenka. Nedokáže uniknout psychicky, ale fyzicky? Kdyby odjela někam hodně, hodně daleko, možná žila pod jiným jménem, nikdo by ji nenašel. Bylo to bláznivé, to ano, ale věděla, že by ji Pedro ani Juan nikdy neobjevili Samozřejmě by zůstala někde, kde je pro míšence bezpečno, ale určitě ne tady. Možná pojede někam více na sever. Stejně vždy milovala zimu.

Celá ta myšlenka byla naprosto spontánní a někde v hloubi duše věděla, že by si to měla více promyslet, že by to měla vyřešit jinak a že si to možná bude vyčítat, ale ona zkrátka nemohla. Nevěděla, jak to má vyřešit. Juana milovala a chtěla se s Pedrem i nadále kamarádit, to věděla, ale jestli se bude snažit oba mít dohromady, i když každého jiným způsobem, o oba nejspíš přijde. Nechtěla se mezi nimi rozhodovat, a hlavně když nechápala, proč by vůbec měla.

Ano, útěkem by sice také ztratila oba, ale alespoň by nemusela sledovat, jak se pomalu jejich vztah rozpadá, jak je pomalu ztrácí. Bylo to jako náplast. Když jí člověk strhne rychle, tolik to nebolí. Juan si sice může stěžovat u agentury, pod kterou teoreticky pracovala, ale věděla, že on není jeden z těch, který by šířil, jak je tahle agentura špatná. Pochopí, že ona společnost špatná není, že Gloria utekla kvůli tomu, jak se to zkomplikovalo. Navíc ho znala dost dobře na to, aby věděla, že to není jeho styl. I kdyby za to agentura mohla, byl by na ně naštvaný, ale stejně by si postěžoval leda tak Tiagovi, jestli vůbec.

Už chtěla zamířit do svého pokoje, aby si rychle sbalila, než se bratranci vrátí, ale náhle si uvědomila jednu závažnou věc. Jednoduše na to neměla peníze. Měla je dostat až za ty tři dny. Věděla, že kdyby se odtud nějak dostala, dokázala by si vydělat rychle. Jenže stopovat až do jiného státu nepřicházelo v úvahu. Věděla o sobě, že svým vzhledem přitahuje pochybné existence a že by se jim ani v nejmenším nedokázala bránit. Navíc nakonec ani nechtěla jet žádným pozemním dopravním prostředkem, protože většina byla příliš pomalých nebo nebezpečných.

Měla na mysli něco vzdušného. Ne, že by zdejší velmi vrtkavé aeroplány byly bezpečné, ale tam se alespoň bude bát jen samotného stroje, ne toho, že jí nějaký cestující nebo dokonce pilot ublíží. V prvním případě se všichni většinou soustředili na to, aby nevyvrátili to, co jedli naposledy, a v druhém, aby se vůbec udrželi ve vzduchu. Ani na to nepotřebovala moc peněz, jestli potká někoho ochotného. Ale něco málo ano.

Náhle ji něco napadlo. Sama s tím nesouhlasila a byla to od ní naprostá příšernost, ale doufala, že mu časem dojde, že to udělat musela. Ať už Pedro nebo on, některý by ji určitě odejít nenechal a ona neviděla jinou možnost. Všichni tři, a možná i Tiago, by hrozně trpěli, kdyby zůstala. Doufala, že si Juan najde jinou dívku, dívku, se kterou bude moct zůstat, dívku, kterou bude moct doopravdy milovat. A že si Pedro najde nějakou, která bude milovat jeho. Že si i Tiago za nějakou dobu zvykne, že už s nimi není.

Než si to stihla rozmyslet, zamířila do pokoje bratranců. Věděla, kde Juan schovává peníze a že jich nemá málo. Několikrát ji dokonce někam pozval, když si už připustili, že nejsou jen průvodkyně a klient. Vytáhla z jeho úspor jen tolik, kolik věděla, že bude nutně potřebovat na jednosměrný lístek bez možnosti návratu. Necítila se kvůli tomu nejlépe, dokonce se jí z očí znovu spustily slzy, ale věděla, že je to teď nebo nikdy. Kdyby Pedra nebo Juana znovu potkala, neodešla by už nikdy a ještě více by se trápila.

Hned poté popadla papír, který ležel na stole, a také skoro tupou tužku. Neměla sílu ani čas vypisovat, proč to všechno udělala, jak to vidí do budoucna, jestli mu ty peníze někdy vrátí. Napsala jen pár slov: Promiň. Snad jednou pochopíš, proč jsem musela odejít. Budu v pořádku. Pořád tě miluju a navždycky budu. Neměla daleko k tomu, aby se rozplakala ještě více, ale musela být silná. Bylo jí jedno, co udělají s jejím pokojem. Vzala si jen nejnutnější věci a na recepci beze slova pohodila klíč, aby bylo jasné, že je doopravdy pryč. Jestli se nepletla, na louku, odkud vzlétala letadla, to bylo jen kolem půlhodiny pěšky.

Když na ono místo dorazila, snažila se působit klidně, ale věděla, že se jí to nejspíš ani trochu nedaří. Přesto však ze zdviženou hlavou přistoupila k jednomu mladšímu pilotovi, který se o své letadlo nejspíš dobře staral, protože ho dokonce něčím leštil. Byl také míšenec, což doufala, že jí pomůže. Bude s ní snad cítit sounáležitost.

„Hola, amigo," usmála se. Otráveně na ni pohlédl.

„My se známe?"

„Ne," odvětila stále s úsměvem, který byl trochu nucený. „Kam letíš?"

Pilot trochu protočil oči. „Koukni, nemám čas na vybavování. A stejně už mám holku." Gloria zrudla.

„Ale ne, tak... j-já..." Zhluboka se nadechla, aby přestala koktat. „Já se potřebuju rychle dostat někam hodně daleko. Zaplatím ti."

„Kolik?" V očích se mu mihl lehký zájem.

„Dvě stě pesos?" navrhla.

Pilot se zamyslel. „Tři sta. I tak je to děsně málo." Nejspíš chtěl smlouvat. Gloria zalitovala, že nevzala více peněz. Doufala, že to bude stačit.

„Já ale víc nemám," namítla.

Ušklíbl se. „Tak to máš smůlu, holka. A vůbec, vypadni odsud, než tě něco srazí. Tady pod tři sta nikdo nepůjde, nebo spíš nepůjdou ani pod pět set."

„Prosím," zkusila to Gloria naposledy. „Asi... možná to nepřežiju, když tu zůstanu. Znám někoho, kdo nemá rád míšence." Chystala se ho obejmout, ale on ucouvl.

„To je tvůj problém." Glorii začaly z očí téct slzy. Nedělala to schválně a cítila se trapně, ale v pilotovi se zřejmě něco pohnulo.

„Hele, nebreč," hlesl a přece jen ji objal. „Nemyslel jsem to tak, prostě mám blbej den. Myslí si, že nejsem dost dobrý, abych lítal až do..." Zavrtěl hlavou. „To je fuk. Nemůžeme si dělat, co chceme. Nejsou to naše letadla. Nikdo tě tady jenom tak nevezme, když nenabídneš fakt hodně peněz."

„To jsem nevěděla," zašeptala Gloria a zastyděla se. Juan měl možná pravdu, když stále mluvil o její naivitě.

„No, rád bych si tu s tebou povídal, ale musím jim dokázat, že na to mám a tím, že přiletím pozdě, si moc nepomůžu. Měj se." Gloria na něj ještě chvíli hleděla, ale on si jí více nevšímal. Navzdory jeho slovům o pomoc požádala i další piloty, ale setkávala se stále se stejnými zamítavými odpověďmi. Bude muset vymyslet něco jiného. Jenže co?

Pár vteřin nerozhodně postávala, když v tom za sebou zaslechla známé hlasy. Měla chuť se rozběhnout pryč, ale věděla, že jí to stejně nepomůže. Nechápala, jak ji našli, a hlavně, že tady byli spolu. Čekala možná jednoho, ale ne oba. Nedoufala, že by Juan i Pedro spolupracovali. Byl tady i Tiago, který se na ni okamžitě pověsil a začal ji přemlouvat, aby neodcházela. I Pedro se tvářil podobně zoufale. Juan na ni byl naštvaný. A nejen to. Když k ní došel, natáhl k ní ruku. Nejprve myslela, že chce její dlaň, ale jeho následující slova to vyvrátila.

„Glorio, dej mi ty peníze." Zůstala na něj vyděšeně hledět.

„A dost!" vybuchl Pedro a postavil se mezi ně. „Myslel jsem, že ji chceš najít, protože ji miluješ, ale tobě šlo jenom o těch pár pitomých pesos! Nikdy jsi ji nemiloval, a ani nikoho milovat nedokážeš!" Smutek z jeho očí dočista zmizel, byla v nich jen živočišná zuřivost. Piloti se zřejmě tím, co tady předváděli, dobře bavili, ale všem to bylo jedno. „Ubližuješ jí! Než tě potkala, byla prostě šťastná a..."

„A kdo jsi ty, abys věděl, co ona cítila? Znám ji i za tu krátkou dobu líp než ty," zavrčel Juan.

„Chicos," snažila se je Gloria zastavit, ale marně.

„Neznáš ji. Neznáš ji vůbec!" křičel Pedro. „Jsi sobeckej magor a všechno jsi zničil!" Nevydržel to a praštil ho pěstí do obličeje. Gloria vyjekla. Juan posbíral veškeré zbytky svého sebeovládání a jen do něj strčil s takovou vervou, že Pedro upadl na udusaný trávník.

„Nechci se prát," hlesl Juan. Poté se otočil k vyděšené dívce. „Glor, já..."

„Nech ji být!" zvedl se Pedro a objal plavovlásku kolem ramen. „Jdeme na hotel. On už ti nic neudělá." Gloria na Juana pohlédla, ale on vypadal, že už je mu všechno jedno. Možná mu šlo opravdu jen o pesos, jen proto sem přišel. V hloubi duše tomu sice nevěřila, ale přesto následovala Pedra. U něj si alespoň byla jistá, že to všechno udělal proto, že mu na ni záleží, a že se bude snažit ji utěšit, když se znovu rozpláče, což se za pár minut opravdu stalo.

Cítila, že se na ni Juan dívá, ale nedokázala se otočit. Pohlédla na něj, až když mu nemohla vidět do tváře. Se svěšenými rameny přecházel sem a tam a sem tam se dotkl  místa, kam ho Pedro praštil. Nejspíš bude mít monokl.

„Kašli na něho," ozval se náhle Pedro. Gloria byla tak zamyšlená, že sebou trhla. Pedro ji objal ještě pevněji, až jí téměř znemožňoval chůzi. Nevěděla, jestli jí to vadí. Stejně jako Juanovi jí nejspíš zrovna v tu chvíli na ničem nezáleželo. „Jenom tě ničil. Najdeš si někoho lepšího."

„Já to prostě vůbec nechápu. Myslela jsem, že mě miluje, že..." Zavrtěla hlavou a znovu se rozplakala. „Já vůbec nevím, o co mu šlo."

„To je jasný. Byla jsi pro něho něco nového, chtěl prostě zkusit, jaké to s tebou bude."

Gloria zavrtěla hlavou. „On takový není. A hodně tím riskoval."

„Nevíš, jaký byl. A zakázané ovoce nejlíp chutná. Proto jsi asi i ty milovala jeho, ne?

„Já nevím, Pedro," vzlykla.

„To je v pořádku. Snad ti to časem nějak dojde nebo... já nevím, ale pomůžu ti."

„To je od tebe moc hezký, ale já ani nevím, jestli byl dobrý nápad s tebou jít," zašeptala.

„S ním bys přece jít nechtěla, ne?"

„Ne. Teď určitě ne. On byl vždycky... nevím, měla jsem prostě pocit, že vůbec nechápe, proč brečím, že mu to vlastně vadí, a taky že je mu to možná..."

„Jedno?"

„To nevím. Ale možná."

„Rozhodně tak působil." Došli do hotelu. Na recepci na Glorii hleděli s povytaženým obočím, ale klíč jí vrátili. Ona se však na chodbě zastavila.

„Můžu ještě chvilku zůstat u tebe, Pedro? Nevím, jestli zvládnu být sama, když..."

„Jasně," usmál se. Společně se odebrali do jeho pokoje.

Gloria se smutně usmála. „Nakonec jsem u něho zůstala před noc."

Lorena přikývla. „Rozumím, proč ses od nich chtěla dostat pryč. I proč jsi nakonec odešla zpět s Pedrem. Přiznám se, že jsem trochu zmatená z Juanova chování, protože..." Tiago náhle zvedl ruku a přihlásil se jako ve škole. „Ano, Tiago?" zeptala se ho tmavovláska laskavě, i když zrovna teď měla pocit, že by nikdo neměl Glorii přerušovat, dokud neřekne, co má na srdci.

„Já jenom, jak Gloria mluvila o tom, že chtěl Juan ty peníze..."

„Ano?" zeptala se Lorena s o poznání větším zájmem.

„On prostě..." znejistěl.

„Tiago, řekl bys mi to, prosím? Je to pro mě důležité," pobídla ho Gloria.

„Říkal pak, že ty peníze nechtěl. Teda, chtěl, ale ne kvůli penězům. Chtěl je, abys neodešla."

Lorena zaváhala. „Juan tam tedy přišel, protože mu opravdu záleželo na Glorii? A to, že chtěl peníze, bylo jen proto, aby se náhodou neotočila a neutekla?"

Tiago horlivě přikývl. „Říkal, že bez nich by ztratila naději..." zavzpomínal, jak to Juan přesně povídal. „A vrátila by se s ním a on by měl možnost jí všechno vysvětlit."

Gloria se zamračila. „Ale proč mi to nikdy neřekl? Párkrát jsme o tom mluvili a on se akorát jednou omluvil, jinak mi jenom opakoval, že chápe, že jsem odešla s Pedrem, ale že jsem to neměla dělat."

„On se bál, že bys mu nevěřila," odvětil Tiago.

„Že bych mu nevěřila, proč tam doopravdy byl? Takže on to myslel dobře a jenom Pedro a já jsme si to vyložili tak, že mu nešlo o nic jiného... vždyť to k němu nesedí." Gloria si schovala tvář do dlaní. Lorena ji pohladila po paži.

„Nemůžeš za to. Když Pedro vyslovil tu teorii, bylo snadné mu uvěřit."

Gloria nejprve jen něco nesrozumitelného zamumlala, ale poté krátce vzhlédla. „Lor, myslíš si, že si to Pedro doopravdy myslel?"

Lorena zaváhala. „Možné to je. Ale podle mne tě spíše chtěl před Juanem ochránit, i když obě víme, že nebylo proč. Juan tě podle mne opravdu měl rád, jinak by pro tebe tak moc neriskoval."

„Já vím," hlesla. „Jenže mi teprve teď dochází, jak moc mě miloval."