Kapitola XXIX. – Emoční přetížení

Gloria si protřela oči. Tentokrát nebyli u Pamely doma, ale na Loreniné farmě. Spisovatelka doufala, že změna prostředí Glorii pomůže, aby ze sebe dostala to nejhorší. Domluvily se, že dnes Gloria konečně poví, jak to bylo s tím podvodem a proč přesně to udělala. Navíc tady bylo snazší zabavit Tiaga, aby míšenku svou přítomností neznejišťoval. Stačilo mu ukázat některá zvířata, které mohl hladit a laskat, jak dlouho se mu jen zachtělo.

„Slíbila jsem si, že u toho nebudu brečet," pravila Gloria trochu nakřápnutým hlasem. „Ale brečím a to jsem ještě ani nezačala."

„To je v pořádku," hlesla tiše Lorena. „Mně nebude vadit, i kdybys u toho plakala celou dobu."

Gloria se vděčně usmála. „Já vím a fakt si toho vážím. Jenomže mně to vadit bude."

„Musíš to ze sebe dostat." Gloria pokrčila rameny. Stále si nebyla tak úplně jistá, jestli o tom vůbec někdy chce mluvit, ale věděla, že to nemůže odkládat donekonečna. Navíc, komu by to měla celé říct, když ne právě Loreně? Naposledy trochu zaváhala a poté se ponořila do vzpomínek.

Gloria seděla u Pedra v pokoji na posteli s tváří v dlaních. Bylo už pozdě, ale ona nedokázala odejít. Už jen proto, že se bála, že na chodbě potká Juana a že s ní bude chtít mluvit. V tomto ohledu to s Pedrem bylo jednodušší – oba by ji vyslechli, ale Juan nikdy nedával najevo soucit a porozumění, i když ho třeba cítil. A právě tyto dvě věci nyní dívka nejvíce potřebovala.

„Promiň," vzlykla. „Promiň, že tě tu tak otravuju. Jestli bys chtěl spát, tak..."

„V pohodě, Glor," odvětil tiše a pohladil ji po zádech. „Já bych stejně neusnul, kdybych věděl, že se trápíš." Dívka se na něj vděčně skrze slzy usmála. „Ale měla bys mi říct, proč jsi chtěla utéct."

Gloria potřásla hlavou. Chybělo tak málo, aby se jí to povedlo. Stačilo, aby vzala dvakrát více pesos a pilot by ji vzal. Mohla tomu všemu navždy uniknout, mohla začít znovu. Teď už to stejným způsobem nepůjde. Dala by ruku do ohně za to, že si Juan bude své peníze dobře střežit. Jiný způsob ji však zatím nenapadal. Možná unikne za ty tři dny, kdy Juanova dovolená skončí. Možná se vrátí do svého města a bude lovit další míšence...

Zarazila se a rozplakala ještě více. Pedro ji sevřel v náruči tak pevně, že téměř nemohla dýchat, ale úplně ji tím utěšit nedokázal. „Co se stalo? Přede mnou se přece nemusíš bát něco říct."

Gloria se zhluboka nadechla, i když to přes ucpaný nos moc nešlo. „Ne, to... to nic. Já jenom... nechci, aby kvůli mně zase ztratil víru v míšence. Aby jim zase ubližoval."

„Nerad to říkám, ale ty jsi dost možná prostě výjimka. Bude to dělat bez ohledu na to, že jednu míšenku... že tvrdí, že ji má rád. Lidi jsou někdy takoví. Měl jsem klienta, který si myslel, že blondýnky jsou blbé a neschopné a přitom měly jeho manželka i dcera blonďaté vlasy a bylo vidět, že je fakt miluje. Nebo klientku, která na každým kroku pomlouvala tlustý chlapy, a hádej, jak vypadal ten její?" Gloria se musela usmát, ale pak si uvědomila skutečný význam těch slov.

„Ale... já nevěřím, že je Juan takový. On prostě... on je jiný, já to cítím." Sama věděla, jak uboze to zní, ale Pedro se jí nesmál. Alespoň ne viditelně. Jen jí dal pusu na tvář.

„Strašně mě to mrzí, čím vším sis kvůli němu musela projít."

Gloria se od něj trochu odtáhla. „Pedro, promiň, ale hraješ v tom dost podstatnou roli."

Oslovený sklopil zrak. „Já vím. Ale není to jediný problém, ne?"

„Ne," vydechla Gloria. „Ale ten největší."

Pedro polkl a možná až moc rychle přikývl. „Chápu. Takže ty jsi utekla, abys to všechno nemusela řešit?"

Gloria pomalu přikývla. „Pedro, já jsem se to snažila řešit, realmente. Jenže ani jeden z vás mi to moc neulehčoval. Žárlili jste na sebe, i když pro to vlastně nebyl důvod, obviňovali se..."

Pedro se trochu zamračil. „Nebyl pro to důvod?"

„Přece už jsem ti říkala, jak to je. Juana miluju. Ty jsi ten nejlepší kamarád pod sluncem. Každého z vás mám ráda jinak."

„A právě o to jde. Já tě mít nemůžu, on jo. A přitom..." Pevně semkl rty a potřásl hlavou.

„Přitom co?" zeptala se dívka a jemně sevřela jeho dlaň do své. Pedro začal prsty hladit hřbet její ruky. Gloria nevěděla, co si o tom má myslet, ale byla tak mimo, že se nebránila.

„Nic," odsekl.

„Pedro, nedělej to ještě těžší. Por favor."

„Nenaštvi se, ale... v čem je Juan lepší než já?"

Gloria na něj nejprve trochu překvapeně hleděla, ale pak si uvědomila, že tou otázkou zřejmě nikam nemíří, že to opravdu chce vědět. „V... v ničem. Ale láska si nevybírá. Pedro, kdybych si mohla říct, že budu jednoho z vás milovat a mohla se rozhodnout rozumem, určitě bys to byl ty. Jenže tohle prostě nejde."

Pedro přikývl, ale pak ho ještě něco napadlo. Doufal, že si to nevyloží špatně, ale musel se zeptat. Měl o ni strach. „Předem říkám, že teď vůbec nebudu mluvit o sobě a nemám vedlejší úmysly... jenom, seš si jistá, že je to fakt láska? Že do něho nejsi prostě zamilovaná?"

Gloria se chystala zavrtět hlavou, ale poté si uvědomila, že by to nebylo tak docela upřímné. „Pedro... já si teď nejsem jistá vůbec ničím." Promnula si spánky, aby svá slova umocnila. „Jenom... jenom tím, že musím od vás obou uniknout. Jenom na nějaký čas, samozřejmě. Ty zbývající tři nebo možná už vlastně jen dva dny to ještě možná vydržím, ale pak už to prostě nezvládnu."

„Ale vždyť to už nebudeme pod jednou střechou. No tak. Přece nezničí celé naše přátelství."

Gloria věděla, že ho tímto prohlášením naštve, ale říct to musela. „Nezničí. Jenom potřebuju čas. A i kdyby, tak prostě... on za to nemůže. Stejně jako ty nemůžeš za to, co se stalo s naši láskou. Ale hrajete v tom roli."

Pedro ztratil poslední zbytky sebeovládání. „Vždyť on si vůbec nezaslouží tak úžasnou holku jako jsi ty," prskl. „Možná bychom spolu byli my dva šťastní, kdybys tomu dala alespoň šanci."

„A jak by ses pak chtěl vrátit ke kamarádství?" zeptala se Gloria rozechvělým hlasem. Doufala, že ji Pedro uklidní, ale on ji naopak dostával do ještě nejistější situace.

„Já myslím, že by se nám to povedlo."

„Já nevím," odvětila. „Ale nemyslím si to. Já... já tě prostě nemiluju, Pedro. Promiň."

„Já vím, že už jsi to říkala. Ale přemýšlel jsem nad tím. Víš, je hodně holek, které si prostě nepřipustí, že někoho milují, jenom proto, že je to jejich kamarád. Neříkám, že to tak je i u tebe, ale..."

„No," zašeptala Gloria. „Nedrž se falešné naděje, moc tě prosím. Mezi náma nemůže nic být."

Pedro smutně přikývl. „Promiň. Jenom bych chtěl, abys s někým byla šťastná. S ním se viditelně trápíš."

„Netrápím, jenom je to strašně komplikované," hlesla plavovláska. „Ale láska by neměla být jednoduchá, ne?"

„To asi ne. Ale neměla by ses cítit takhle. Nemělo by tě to tak zraňovat." Dívka jen mlčela a mnula mezi prsty peřinu. Pedro se rozhodl pokračovat. „Tak jako tak, podle mě je zbytečné, aby ses se mnou loučila. Chápu, že s ním musíš, aby sis urovnala své pocity, ale mezi náma je přece pořád všechno stejně, ne?"

„Já si tím právě nejsem jistá. Říkala jsem ti, že si nejsem jistá ničím." Pedro otevřel ústa, ale Gloria zavrtěla hlavou. „Nezlob se, jdu se na chvilku projít."

„Co když potkáš Juana?" varoval ji.

„Tak mu řeknu, že s ním teď nechci mluvit," odvětila. Nečekala sice, že by na to Juan bral ohled, že by se o to přesto nepokusil, ale doufala, že se mu nějak vyhne. Každopádně tam nedokázala zůstat s Pedrem.

Když však ušla asi padesát metrů, zjistila, že jsou její touhy marné. Juan tam na ni očividně čekal. Obrátila se, ale on náhle vstal a vyrazil za ní. Zrychlila krok, on však byl mnohem rychlejší. Asi dvacet kroků od Pedrova pokoje ji chytil kolem pasu.

„Ne, Juane," sykla. „Já fakt potřebuju být sama. Pusť mě."

„Ne," odvětil. „Glor, já..."

„Peníze jsem ti dala. Nech mě být!"

„Ale o to nejde, sakra!" Zpanikařil. Dívka sebou škubala, ale on jí nutně potřeboval něco říct. Otevřel ústa, ale zase je zavřel. Jen netušil, jak to zformulovat. Ve snaze ji trochu uklidnit se k ní naklonil pro polibek. Ona mu však uhnula. Raději už se o to nepokoušel. A nepokoušel se ani zformulovat to, co chtěl předtím. Raději začal s něčím jiným.

„Glor, já chápu, že se s Pedrem znáte už dlouho a že si fakt rozumíte..."

„Ne," zaúpěla. „Nezačni žárlit i ty. Já už toho mám plné zuby. Za dva dny odcházím. Nevím, na jak dlouho, nevím kam, ale nějakou dobu mě neuvidíš, cariño. Do té doby... jsme prostě klient a průvodkyně. A teď mě pusť."

„Tohle nejsou tvoje slova," zapochyboval Juan. „Podívej, nevím, co ti Pedro řekl, ale..."

Glorii to z nějakého důvodu hrozně naštvalo. „Takže když řeknu cokoli, co se ti nelíbí, tak mi to řekl Pedro? Já mám i vlastní hlavu, Juane. Chápu, jak to všechno zní, ale to jenom proto, že jsem strašně naštvaná a zmatená a..." Rozplakala se. „Chci být prostě sama."

„Chápu," hlesl. „Ale musím vědět poslední věc." Gloria se mu znovu pokusila vysmeknout, ale byl mnohem silnější. „Musím."

„Ne, nemusíš. Jen mě... pusť. Nedělej to ještě horší. Prosím."

„Bylo mezi tebou a Pedrem někdy něco? Neptám se, protože žárlím, ale prostě... měl bych to vědět."

Gloria měla pocit, že se už brzy úplně sesype. „Ne! Jsme kamarádi. Amigos. Juane... mezi náma nikdy nic nebylo. Ale to teď vůbec není důležité."

„Fakt. Ani jste se nelíbali nebo tak?"

„Vždyť říkám, že ne! A ani na tom nezáleží!" Juan konečně uvolnil sevření. Gloria už na něj nepohlédla, ale po pár krocích si uvědomila, že mu lhala. Neudělala to schválně, spíše to vytěsnila z paměti. Ale jednou Pedrovi opravdu pusu dala. Bylo to jen z radosti, protože se setkali po hodně dlouhé době. Nic to neznamenalo, ale pamatovala si na jeho úsměv, který to vyvolala. Pamatovala si na svůj pocit, že radost ještě zesílila. Zarazila se. Vzápětí se zase rozešla, ale nemohla to pustit z hlavy.

Nejspíš by se tím vůbec nezabývala, ale stále měla v hlavě Pedrovu poznámku o tom, že přátelé si někdy nepřipustí, že jsou do sebe zamilovaní. Ještě před chvílí si byla naprosto jistá, že k němu nic dalšího necítí, ale přece jen, políbila ho a nepřipadalo jí to nechutné. Cítila se ještě zmateněji než předtím. Znamenalo to něco nebo ne? Ohlédla se zpět po Juanovi, ale ten už tam nestál. Možná to bylo dobře. Sice měla chuť mu vklouznout do náruče a všechno mu říct, ale věděla, že by to tím ještě zhoršila. Za Tiagem také nemohla, když už nic, určitě by to řekl Juanovi. Navíc by jí nedokázal pomoct.

Neměla nikoho, komu by se mohla svěřit. Vždy jí pomáhal Pedro, ale to v tomto případě nešlo. Zaváhala. A nebo ano? S novým nápadem zamířila zpět k jeho pokoji. Když klepala na dveře, trochu se třásla, ale věděla, že jinak se nedokáže uklidnit. Zdálo se, že ho její příchod dost překvapil, ale pozval ji dovnitř.

„Pro začátek chci říct," začal dříve, než se k tomu ona vůbec odhodlala. „Že se omlouvám. Nechtěl jsem tě přesvědčovat, ať jsi se mnou, jenom prostě nechci, abys byla s ním."

„V pohodě. Vlastně... chtěla jsem s tebou mluvit, ale musíš mi slíbit, že se už nebudeš snažit mě za každou cenu přemluvit, abychom to zkusili."

„Slibuju," odvětil a znělo to upřímně.

Gloria se zhluboka nadechla. „Vzpomínáš si na tu naši pusu?"

Pedro opatrně přikývl. „To byla jedna z věcí, díky kterým jsem doufal, že bys ke mně mohla cítit to, co já k tobě, víš."

Gloria sklonila hlavu. „Nic to neznamenalo. Ale bylo to fajn. Jenom teď nevím, jestli předstírat, že se to nestalo, nebo... nebo uvažovat nad tím, co jsme u toho oba cítili."

Pedro raději jen přikývl. „A Juan..."

„Měl jsi pravdu. Potkala jsem ho a on... nevím, chtěl určitě nejprve říct něco jiného, a pak na to, že potřebuju čas, odpověděl, že to nejsou moje slova a naznačil, že jsi mi je vnutil."

„To je blbost."

„To je. A navrch se mě zeptal, jestli jsme kdy mezi sebou něco měli. A já prostě... jestli chce tímhle nepříjemným způsobem řešit všechny problémy, já to nezvládnu. A víš, co je nejhorší? On se za to neomluví. Nevím, jestli si vůbec uvědomuje, že dělá něco špatně." Pedro ji pevně objal, ale nebylo to jako Juanovo objetí na chodbě. Měla šanci z něj uniknout, kdyby chtěla. „Já na tohle nemám," vzlykla.

„To není tvoje chyba. Juan je... teď si to nevylož zle, ale nehodíte se k sobě. Asi není vyloženě špatný, ale není pro tak hodnou holku jako jsi ty."

„Myslela jsem, že mu dokážu pomoct."

„On možná žádnou pomoc nechce."

„Ale já jsem si myslela, že... že jo."

„To je v pohodě. Hlavně že sis včas uvědomila, že to prostě nepůjde."

„Ale já nevím, jestli to půjde nebo ne. Jenom prostě... přemýšlím, ale nemůžu se k ničemu dobrat."

„Je mi líto, že ti nemůžu poradit," zašeptal.

„Já vím, co bys řekl. Ať to nechám být. Jenže já jsem ještě k nikomu nic takového necítila."

„Ale mohla bys," hlesl. Gloria na něj pohlédla. Trochu se k ní přiblížil a naklonil hlavu na bok. Zděšeně se odtáhla.

„Pedro, na něčem jsme se dohodli!"

„Já vím. A jestli to nechceš, budu to respektovat. Ale jestli máš jenom pocit, že bys to dělat neměla, tak je to špatně."

Gloria jeho slova ani nedokázala naplno vnímat. „Já... prostě nemůžu."

„A chceš?"

„Nezáleží na tom, co v tuhle chvíli chci, ale abych toho později nelitovala."

„Glorio," zašeptal. „Nebraň se tomu."

„Ne, Pedro," zavrtěla hlavou, ale on přesto přitiskl své rty na její. Chtěla se bránit, chtěla ho odstrčit. Ale nedokázala to. Ne proto, že by to bylo tak příjemné. Nebylo to ani nepříjemné, ona u toho zkrátka necítila vůbec nic. Nedokázala už více přemýšlet. Vypnula a jen doufala, že jí nějak neublíží. Vnímala jen, jak odplouvá emoční přetížení. Někde v koutku duše věděla, že to, co právě dělá, je hrozně špatně, ale zároveň to bylo správně.

Realmente = doopravdy

Na napsání této kapitoly jsem se strašně těšila, ale ve výsledku jsem si hrozně nejistá, jestli to všechno vyznívá tak, jak by mělo. Proto bych se chtěla zeptat, jestli všem postavám rozumíte, nebo jednání některé nechápete? Zpětná vazba je pro mě tentokrát opravdu moc důležitá. Ale samozřejmě budu ráda za jakýkoli komentář i hvězdičku. Snad se vám kapitola líbila.