Kapitola XXII. – Někde jinde

Pamela si konečně trochu zvykla na svého hřebce. Vůbec nechápala, proč Javier nevybral nějakého méně divokého a tvrdohlavého koně. Když se ale podívala po ostatních, uvědomila si, že možná ani žádné takové nemá. Problémy s nimi měli snad všichni, snad až na něj samotného a kupodivu Floru. Byly dvě možnosti. Buďto si pro sebe vzali klidnější zvířata, nebo na ně byli tak moc zvyklí. Ale Flora se sem přece nemohla dostat až tak často.

Tmavovláska se zamyslela, jak často Flora pobývala mimo Alturu. Měla pocit, že je celou dobu tam, ale když si to zpětně přehrála v hlavě, uvědomila si, že tomu tak úplně nebylo. Někdy ji několik dní nebo i týdnů nepotkala. Přičítala to vždy tomu, že na sebe prostě náhodou nenatrefily, ale co když na sebe ani natrefit nemohly? Nemusela přece být vždy u Victora. Možná navštěvovala právě Javiera. Pomluvy neposlouchala, bylo tedy možné, že o tom nevěděla. Ale proč? Byl to ten poslední člověk, o kterém by řekla, že se s ním Flora vůbec bude zahazovat. Vůbec neodpovídal obrázku lidí, se kterými se kamarádila v Altuře.

Když na ně pohlédla, zapochybovala o všem, co si doposud o Floře myslela. Zdálo se totiž, že si s Javierem opravdu rozumí. Že se s ním cítí dobře. Chovala se úplně jinak, než byla zvyklá. Přirozeněji. Jako by jen s ním byla sama sebou. Pamela trochu zrychlila, aby se mohla vést po Victorově boku.

„Věděl jsi, že k sobě mají tak blízko?" zeptala se jen tak hlasitě, aby ji slyšel. Kývla směrem k plavovlásce.

„Já jsem doteď Javiera vůbec neznal," odvětil. „Překvapuje tě to?"

Pamela těžce polkla. „Tebe ne?"

„Ani ne. Teda, nečekal jsem, že se k tomu ještě někdy vrátí, ale tohle je vlastně ona. Jenom jsem si myslel, že už se s tou Florou, kterou znáš, sžila až moc."

Pamela přikývla a pár chvil mlčela, než ji napadla další otázka. „Nejprv Julia a teď Flora. Myslíš si, že všichni, kteří působí takhle povrchně, jsou ve skutečnosti jiní?

Victor se zamyslel. „Už mě to taky napadlo. Jakože se možná všichni snaží přizpůsobit společnosti, ale nikdo takový ve skutečnosti není a společnost je jedna velká divadelní hra. Ale nemyslím si, že to tak úplně je. Určitě tady jsou lidi, kteří takoví fakt jsou, jinak by je nikdo nikdy nechtěl napodobovat. Ale je jich míň, než si myslíme."

„Ale Flora byla vždycky tak... tak strašně..." Pamele došla slova.

„Normální?" navrhl Victor. Nebylo to úplně to, co chtěla říct, ale dost se to tomu blížilo, takže přikývla. „A nenapadlo tě někdy, že možná až moc?"

„Ne," vydechla. „Ale asi na tom něco bude."

Victor se pousmál. „Asi jo." Krátce se odmlčel a pak změnil téma. „Za chvilku budeme ve městě. Zbývá jenom pár mil."

„Už?" podivila se.

„Javier má silné koně. Nepotřebují tak často odpočívat," pokrčil rameny. Po těchto slovech se od ní vzdálil. Pamela chvíli přemýšlela, že ho bude následovat, ale když se dal do řeči s Casiou, nechala to být. Místo toho se raději soustředila na to, aby se jí jelo co nejpohodlněji, přestože cítila, že antipatie jí a jejího koně jsou vzájemné.

Zanedlouho se před ní opravdu objevily vysoké úzké budovy. Architektura jí trochu připomínala Alturu, ale co v Altuře rozhodně nebylo, tak obrovská přemostěná jezera a různorodé kanály. Pamela ohromeně vydechla. Tohle by se určitě Leovi líbilo. Rozbušilo se jí srdce, když si uvědomila, že by někde tady mohl být. Mohli by být na konci cesty.

„Tak fajn," zaslechla za sebou Victorův hlas. „Nemám tušení, jak je tady najdeme, ale pro začátek se můžeme zkusit prostě jen tak porozhlédnout. Není to až tak velké město."

„Rozdělíme se?" navrhl Manuel nejistě.

Victor s lehkým úsměvem přikývl. „Casia se tady vyzná. Někdo další?"

Všichni vrtěli hlavami, až na Javiera. Ten líně přežvýkl neexistující sousto. „Jo, parkát jsem už tu byl." Victorův úsměv zmizel, ale přikývl.

„Fajn. Já půjdu s Cas, Javier s Florou a vy dva spolu," kývl směrem na Pamelu a Manuela. „Zajděte do prvního odchodu, co uvidíte, všude tady mají mapy, a prohledejte nějaké místa, kde si myslíte, že by ti dva náhodou mohli být. Za čtyři hodiny se zase setkáme tady." Když se stále tvářili nejistě, vložila se do toho Casia.

„To město je postavené do kruhu. Je těžké se tu ztratit." Pak se otočila směrem k Victorovi a začali se spolu domlouvat, kudy půjdou. Když se od nich oddělil i Javier i Flora, nic jiného než udělat to, co ostatní chtějí, jim nezbylo. Sesedli z koní a vedli je vedle sebe, protože už je stejně z jízdy bolelo celé tělo.

„On si fakt myslí, že je takhle najdeme?" zaúpěl Manuel.

„Ne. On se akorát rád tváří, že ví, co děláme," odvětila Pamela. „Ale nemám lepší nápad."

„To ani já," povzdechl si a zahnul k prvnímu obchůdku se suvenýry. Koně uvázal venku. Pamele blesklo hlavou, že by jí vlastně ani nevadilo, kdyby toho jejího někdo vzal, ale hned to zavrhla. Jako dopravní prostředek sloužil stále dobře. Manuel si přál, aby už tady opravdu sehnal mapu. Když vešli dovnitř, zůstali ohromení. Zdálo se, jako by tady prodávali snad úplně všechno, od malých figurek loděk, přes všemožné zdobené masky až po všemožné turistické průvodce. Skrze obroučky okrouhlých brýlí na ně hleděl postarší prodavač.

„Dobrý den, co si přejete?" zeptal se.

„Dobrý," odvětil Manuel. „Chtěli bychom nějakou mapu města." Muž před něj začal rozprostírat všemožné turistické brožurky a knihy. Pamela mu chvíli hleděla přes rameno, ale dobře věděla, že Manuel je v orientaci na mapě o něco lepší. Dokáže si vybrat tu správnou, která mu bude vyhovovat. Pamela se mezitím rozhlížela po všech těch věcech.

Nejvíce její pozornost upoutaly vějíře. Prohlížela jeden za druhým. Některé byly prosté, jiné bohatě zdobené, některé dokonce z každé strany jinak, což předtím ani nepovažovala za možné. Kdyby mohla, nejraději by si vzala všechny. Ať už dřevěné, nebo látkové, s krajkou nebo bez, se zdobením nebo s obrázky s motivy tohoto města a dokonce i s motivy míst z celého světa. Dokonce tady našla i alturské Rudé skály. Znala z vyprávění a fotografií jen některá z těchto míst. Nejvíce ji zaujal vějíř s koňmi. Vypadalo to jako nějaký velkolepý závod. Když vějíř otočila, uviděla další koně, nebo spíše jen jejich bílé siluety, které se vyjímaly na nebi posetém hvězdami a světly ohňostrojů. Fascinovaně otáčela vějíř z obou stran.

Náhle na sobě ucítila pohled. Otočila se a spatřila prodavače, jak si ji s úsměvem prohlíží. Přešla k němu a ukázala mu vějíř.

„Co vlastně ukazuje?"

„Všechny tyhle vějíře představují zajímavá místa Orocoraza. Ten, co držíte, seňorita, je z Alayi." Pamele ten název něco říkal, ale nemohla si rozpomenout. Možná by se jí to vybavilo, ale prodavač ji přetnul myšlenky tím, že pokračoval o vějíři. „Nemají žádné zajímavé stavby ani památky, ale nachází se tam hodně rančů. A každoročně příhodně v tomhle období pořádají velké dostihy. Je to obrovská slavnost, večer dokonce vypouštějí ohňostroje a podobně." Odmlčel se. „Chcete si vějíř koupit?"

„Nemám peníze," omluvně se usmála Pamela a pohlédla na Manuela. „Už jsi vybral tu mapu?"

„Jo," odvětil. „A vějíř bereme taky." Pamela na něj zmateně pohlédla.

„Manu..."

„Dohromady to bude sto pesos," prohlásil prodavač. Manuel mu je podal, přestože jeho kamarádka vrtěla hlavou. Nevěděla, jestli má vůbec cenu něco namítat. Když ale vyšli z obchodu, vzala ho za ruce, aby ho zastavila. Shlédl k jejich spojeným dlaním.

„Myslela jsem, že nemáš peníze," prohlásila. „Já jsem ten vějíř zase tak moc nechtěla."

„Nemám moc peněz," upřesnil. „Pam, já poznám, když se ti něco fakt líbí. Dívka vějíř roztáhla a začala se ovívat.

„Byla to blbost, utrácet za tohle. A teď už ukaž tu mapu, musíme najít Lea a Julii." Manuel přešel k jednomu ze zábradlí, které ohraničovalo most, který se klenul nad říčním kanálem. Otevřel turistického průvodce na stránce s obrovskou mapou, opřel si ji, a začal zkoumat všechna ta písmenka a značky. Pamele to však nedalo se na něco nezeptat.

„Ty jsi mi prostě jenom chtěl udělat radost?" Zaklapla vějíř a zase ho roztáhla, aby dala najevo, co tím myslí.

Manuel na ni pohlédl. „Nezdá se mi, že by ti to vadilo. Nejprv bychom se mohli porozhlédnout po nějakých hotelích, zeptat se, jestli tam nejsou ubytovaní." Pamela přikývla, ale nedokázala se pohnout. „Pam?"

Dívka se k němu otočila a znovu ho vzala za ruce. Chvíli na sebe jen hleděli a ona jeho dlaně svírala stále pevněji a pevněji. „Pořád se takhle cítím hrozně dobře," hlesla a pousmála se.

„To já taky, když mi zrovna nedrtíš kosti," odvětil. Dívka trochu povolila stisk. Manuel své dlaně z jejích vyprostil a nesměle ji objal. Ona mu to oplatila.

„Jak to teď vidíš?" zeptala se.

„S čím?"

„S našim vztahem." Sklopila oči.

„Je dobrá chvíle tohle řešit?" zapochyboval.

„Já nevím. Ale kdo ví, kdy budeme zase jenom spolu a já nechci čekat až do Altury."

Manuel si povzdechl. Doufal, že se mu podaří vyhýbat se takovému tématu co nejdéle. Chtěl to, ale příliš se bál. „Co když to dopadne jako předtím? Co když nám to zase přestane fungovat? Víš, vůbec tady nešlo jenom o Lea. Asi to byla prostě jenom poslední kapka. Jde o to všechno, co se mezi náma dělo. Takhle si dost rozumíme, myslím jako kamarádi, a já o to nechci přijít."

„Nepřijdeš."

„Jak si tím můžeš být tak jistá?"

Pamela se smutně usmála. „Viděla jsem to všechno špatně. Všechno byla tvoje vina, všechny chyby jsi dělal ty, byl jsi sobecký a chtěl jsi mě jenom pro sebe... ale ty ses doopravdy jenom snažil zachránit to všechno, co se sypalo jako domeček z karet."

„To jsem se snažil, ale co to změní?"

„Že teď už to vidím jinak." Manuel nevypadal příliš přesvědčeně. „A hlavně, přijde ti správné si bránit v tom, co oba chceme?"

Povzdechl si. Ano, měla pravdu. Přál si ji objímat, přál si ji milovat, ale mohl? „Pam, já fakt nevím. Pojď radši do nějakého hotelu. Jeden je asi míli odsud, je to jen kou..." Nedostal šanci to doříct. Pamela přiložila své rty na jeho. Okamžitě se odtáhla, ale oba věděli, co to znamená. Odmítala o tom přestat mluvit.

„Pam, promiň, ale á fakt nevím, co mám dělat."

„Ty jsi byl vždycky strašně nerozhodný," povzdechla si. „Ale tohle je fakt hrozný. Nevím, co vlastně můžeme a co ne. Potřebuju vědět, co ke mně cítíš."

Manuelovi už to trochu začalo lézt na nervy, ale svým způsobem měla pravdu. Museli si ujasnit, co mezi nimi vlastně je. Jen doufal, že to nebude právě teď. „Miluju tě. Jenom to nechci zase pokazit."

„To ani já," usmála se. Manuel ji objal o něco pevněji a jejich rty se znovu setkaly, tentokrát po mnohem delší okamžik. Nakonec ji jen chytil za ruku a zopakoval, že musí najít nějaký hotel. Nicméně do té doby, než k němu podle mapy dorazili, ji nepustil.

„Stejně jsme se měli s ostatníma víc domluvit," prohodil po pár minutách. „Je zbytečné, abychom se třeba někde setkali."

„Podle mě je to vlastně jedno. Tímhle způsobem je stejně nikdy nenajdeme. Dokonce mě i napadlo, že... víš, že vůbec nejsou tady."

„V Silveru těžko."

„Já vím. Ale co když jsme nějakou možnost přehlídli?"

Manuel pokrčil rameny. „To riziko je tu asi vždycky, ne?"

„Jo, asi jo." Znovu na pár chvil ztichli. Pamela zase vytáhla vějíř a volnou rukou se ovívala, protože jí začalo být horko. Když jí pohled padl na obrázek, promluvila. „Alaya. Říká ti název toho města něco?"

„Něco jo, ale nemůžu si vzpomenout. Váže se mi to s nějakou vzpomínkou, ale..." Zaváhal, protože mu myslí něco problesklo, ale hned to bylo pryč. „Je to ještě z dob před tou první cestou. Mám pocit, že to mělo něco společného..." Potřásl hlavou. „Já fakt nevím."

„To jsme na tom stejně," zasmála se. „Nech to být."

Manuel to však být nenechal. Věděl, že někde hluboko v jeho mysli ta vzpomínka je. Věděl, že šlo jen o nějaké řeči, ale zrovna teď mu přišly nesmírně důležité. A pak, když pohlédl na Pamelu, mu to nějakým způsobem došlo. Při pohledu na ni mu totiž bleskl hlavou i Leo, protože ho hledali, a hned pak Julia. Julia.

„Julia," vydechl nahlas.

„Cože?" podivila se jeho dívka.

„Alaya... má něco společného s ní. Mluvili jsme o tom v té souvislosti, myslím, že to říkal José nebo někdo, ale nevím... byla jsi tam taky..."

Pamela si na ten den vmžiku vzpomněla. Luskla prsty. „Julia předtím žila v Alaye." Usmála se a rozzářily se jí oči.

„No jo," usmál se i Manuel, ale pak se zamračil. „Nějak jsem měl pocit, že to bude něco důležitějšího." S těmito slovy otevřel dveře prvního hotelu. Pamela mu znovu silněji stiskla ruku.

„Kde je Alaya, Manu?"

„Odsud hrozně daleko," odpověděl. Poté mu ale došlo, proč se ptala. „Ne, nemohli tam jít, protože..." Zavřel dveře a rychle zalistoval mapou. Předtím si všiml, že tam byla i mapa celého Orocoraza. Když ji našel, poklesla mu ramena. Nemýlil se. „Museli by přes poušť. Ani Leo není tak šílený."

Pamela se ale toho nápadu nechtěla vzdát. „Víme přece, že asi neodešli dobrovolně, ne? Mohlo se něco stát, proč se museli pustit přes poušť."

Manuel zavrtěl hlavou. „To by bylo fakt pitomé. A i když je toho Leo možná schopný, Julia ne."

„Třeba neměli na výběr."

„Ne, Pam. Zapomeň na to." Vešel do hotelu a přesně jak plánovali, zeptal se, jestli tu někdo takový není ubytovaný. Dokonce i popsal, jak vypadají, kdyby náhodou z nějakého důvodu uvedli falešná jména. Mladý recepční ale o nikom takovém nevěděl. Pamela ale nedokázala dostat z hlavu tu teorii. Možná nebyli přímo v Alaye, ale co když se opravdu spletli a oni nebyli tady ani v Silveru, ale úplně někde jinde?