Kapitola XVIII. - Pár pesos navíc

Julia náhle začala brzdit a otáčet traktor směrem k nízké bílé budově se zeleným neonovým nápisem Nocturno. Leo se probral z polospánku a zmateně na ni pohlédl.

„To je tu nějaká restaurace nebo co vlastně?"

„Kavárna," upřesnila. Leo se chystal něco namítnout, ale sotva otevřel ústa, ona pokračovala. „Já vím. Ale je za deset minut dvanáct. Tenhle řetězec je nonstop, akorát s tím, že o půlnoci se dveře jako by zavírají a dovnitř už nikdo nový nesmí. Je to proto, aby tam nechodili opilci z různých zábav a tak. Ale my se tam můžeme schovat. No tak, Leo. Jsem fakt šíleně unavená, ale chci mít jistotu, že nás nikdo nepřepadne, zatímco budeme spát. Jestli tam ti, co nás chtějí zabít, nejsou, dovnitř se za deset minut už nedostanou a my budeme mít alespoň pár hodin klid. Většinou v těchhle kavárnách mívají i takové sedačky, na kterých se dá spát..."

Leo se zatvářil dost skepticky. „Zní to strašně fajn," povzdechl si. Julia zastavila a zdálo se, že se i přes jeho budoucí protesty prostě rozhodla tam jít. „Ale asi si tam musíš něco koupit, aby tě tam takhle celou noc nechali, ne? Nebo tam snad chceš přijít a snažit se jim vysvětlit, že nás honí bývalí zaměstnanci tvého táty, protože jste byli bohatí, ale ty už teď bohatá nejsi a to všechno?"

„Hm, anebo bych taky mohla flirtovat s číšníkem, abych to dostala na účet podniku."

„Tak teď docela doufám, že to myslíš z legrace." Julia chtěla říct, že ne, ale nevydržela to a vyprskla smíchy. „Kdyby ses teď viděl. Nevěděla jsem, že umíš žárlit. Myslela jsem, že se to počítá do takových těch romantických věcí, na které si nepotrpíš."

„Já to do nich nepočítám, ale to je vlastně jedno, protože o tohle vůbec nejde. Spíš by to asi moc nefungovalo, když tam budu s tebou."

„To asi moc ne," povzdechla si. „Nedomyslela jsem to. Ale fakt už řídit nevydržím."

„Tak mě pusť za ten volant. Teď už nás žádný policajt nezastaví."

Zavrtěla hlavou. „Na to bych nespoléhala."

„Ale no tak, ve vězení je to vlastně fajn," zazubil se. „Víš, vlastně by to bylo o dost lepší než to, jak na tom jsme teď. Pochybuju, že tam jí jídlo z El polla."

„Ne, ale na suchý chleba a vodu taky zrovna nemám chuť, díky. A kromě toho, všiml sis už, že pořád mluvíš jenom o jídle?"

„To není pravda. A i kdyby, mám prostě hlad," bránil se.

„Ale je. Začalo to už od těch veverek. A to, že máš hlad, tě neomlouvá. Já ho mám taky." Leo ale už neodpověděl, jen potřásl hlavou.

„Nechme toho. Musíme dořešit to, jak nám buďto prodají něco v kavárně bez peněz, nebo jak neusneš za volantem."

„Víš, normálně bych si zkusila koupit nějaký energeťák nebo něco takového, ale asi sis dobře všiml slova koupit."

„Ještě pořád trváš na tom, že nebudeš krást?" Protočila oči.

„Víš, čeho jsem si taky všimla?" zeptala se. Leo zavrtěl hlavou. „Že přestáváme být vtipní."

„Tak to je hodně zlé," podotkl.

„O tom mi povídej. Že sis přestal dělat ze všeho legraci i ty, to mě děsí."

„Vidíš, a to ti to vadilo. Ale člověk si asi nikdy neváží toho, co má, co?"

„Ne," odvětila naprosto vážně. „Alespoň to zkusme," naléhala. „Zbývá pět minut do zavření. Třeba tam bude plno a nebudou si nás moc všímat. Nebo si objednáme něco fakt levného, třeba za deset pesos nebo tak. Za jednu bezpečnou noc to klidně obětuju."

„Nenechají nás tam do rána," trval na svém, ale následoval ji dovnitř.

Interiér vypadal jako všechno, jen ne jako kavárna. Bylo to něco mezi levnou restaurací nebo spíše hospodou a hernou. Jediné, co prozrazovalo, že tady přece jen dělají i něco, za co si tento podnik zasloužil nálepku kavárna, byl starý oprýskaný kávovar, skrytý ve stínu jednoho z mnoha automatů. Alespoň že tady skutečně byly krémově bílé, nebo spíše neurčitě flekaté sedačky. Sice tady vůbec nezapadaly, ale svůj účel splnily. Naštěstí měla Julia pravdu i v další věci. Bylo tady opravdu přeplněno.

Jediné místo našli na rohu jedné ze sedaček. Skupinka mužů ve středním věku vedle nich živě diskutovala o nových typech automobilů, takže si jich nejspíš ani nevšimli. Naštěstí tady bylo dost místo pro oba a ani se nezdálo, že by ho někomu zabrali. Jako by na ně čekalo.

„Takhle se ale asi moc nevyspím, co?" podotkla Julia.

Leo ji objal kolem pasu. „Ty jsi chtěla, aby tady bylo plno."

„Jo, ale takhle doslova jsem to nemyslela," ušklíbla se. Chvíli jen seděli a nenápadně naslouchali rozhovoru, který se mezitím stočil na dopravní zácpy.

„Neměl by nás, já nevím, třeba někdo obsloužit?" prohodil Leo, když mu přišlo, že už jsou s tím mlčením nápadní.

„Buď rád," odvětila tiše. Jeden z mužů se k nim náhle otočil a široce se usmál.

„Tady? Tady vám nikdo nic nedá. Zajděte si když tak k baru, ale když se jim nebudete zdát, stejnak vás pošlou do prdele."

„My... to je dobrý," hlesl Leo. Muž se hurónsky zasmál.

„Zdrháte, co?" Julia Leovi nevědomky málem rozdrtila ruku, jak silně ji tiskla. „Já to chápu, taky jsem tohle dělal. Potřeboval jsem vypadnout od rodičů a na nějaký peníze jsem kašlal. Tohle je super místo. Ale vy tu jste poprvý, co?" Leo omámeně přikývl. Muž k němu natáhl ruku. Váhavě ji stiskl.

„Iván," představil se.

„Leo," odpověděl. Až poté mu došlo, že měl nejspíš použít falešné jméno. Už ale bylo pozdě.

„A jak se jmenuje ta kočka vedle tebe?"

„Ines," odvětil. Julia téměř neznatelně přikývla. Doufala, že těmhle mužům nedojde, kým je, nebo spíše kým byla. Iván postupně představil i své přátelé a prozradil jim, že řídí kamión a že to je jeho první zastávka na cestě z Valasta, které se nacházelo o kousek východněji. Poté se opět zapovídal se svými přáteli. Leo už nevěděl, co by Julii řekl, a tak se zvedl. Julia ho po chvíli následovala, protože ji jeho chování přišlo opravdu zvláštní.

„Můžeš mi vysvětlit, proč tady stojíš a zíráš do blba, prosím tě?"

„Já nezírám do blba. Hele," odpověděl a ukázal někam před sebe. Julia se na něj zamračila.

„Nic proti, ale já pořád vidím jenom to blbo." Leo se zasmál, ale pak se slitoval a prozradil jí to.

„Ty automaty." Černovláska chvíli sledovala měnící se obrázky a všemožné hráče.

„Hm, a co?"

„Fascinuje mě to. Teda, asi je to tím, že nejsem ten, co přijde o peníze, ale baví mě se na to dívat."

Julia se ho chvíli snažila pochopit, ale pak to vzdala. „Ty jsi fakt divný."

„Ty jsi to změnila."

„Co?" zareagovala unaveným hlasem.

„No, už nejsem blbec ani nemožný. Čím dál častěji mi teď říkáš, že jsem divný."

Julia si proti své vůli zívla. „Ty jsi všechno." Zdálo se však, že ji Leo nevnímá. „Ale teď už zíráš fakt do blba. Nahoře žádné automaty nejsou."

„Promiň, zamyslel jsem se," povzdechl si.

„A nad čím? A neříkej, že jenom tak. Dobře víš, co ti na to odpovím."

Leo mávl rukou. „Že kdybych měl peníze, tak bych to zkusil taky."

Protočila oči. „V tomhle nemůžeš vyhrát." Leo se znovu zamyslel. „Co je zase?"

„Za tohle mě zabiješ."

„To bych musela udělat už dávno. Sem s tím."

„Máme padesát pesos."

„Leo!" zhrozila se. „Proč si asi tak myslíš, že jsme nekoupili žádné jídlo ani pití?! A ty..." Zavrtěla hlavou. „Vím, že mě stejně neposlechneš, ale moc tě prosím, nedělej to."

„Ale já si nechci zahrát jen tak ze srandy. Kdybych přece jenom vyhrál..."

„Ne. Ty stroje jsou nastavené tak, aby bylo vyhrát skoro nemožné."

„Skoro. Věříš na osud?"

„I kdyby existoval, teď nám není moc nakloněný, nemyslíš? Prosím."

Povzdechl si. „Asi už jsem fakt zoufalý."

„To já taky, ale pořád musíme myslet logicky."

„Nemusel bych vsadit všechno," zkusil to ještě naposledy. „Kdybych vsadil, dejme tomu, deset, vydělal bych třeba... i kdyby jenom dvacet, hodil bych tam dalších deset..."

„Tak bys je prohrál a byl bys tam, kde jsi byl předtím."

„Počkej, měl bych přece o deset víc, ne?"

Julia se neubránila úsměvu. „Už chápu, proč jsi nešel studovat matiku. Jednou ti tu napíšu na papír a nechám tě to vypočítat, ať mi věříš, že bys nevyhrál vůbec nic." Leo si nad tím ještě pár sekund lámal hlavu, ale pak to nechal být. Všiml si, že k jednomu automatu se nachomýtl i Iván. Aby mohl pozorovat někoho konkrétního, přistoupil k němu. Julia šla také, protože stejně neměla nic lepšího na práci.

„Jak to jde?" zeptal se Leo.

Iván zavrtěl hlavou. „To víš, za stovku na tom nic nevyhraješ. Ale občas to tady jenom tak zkouším, kdyby náhodou. Chceš si to zkusit taky?"

„Nemám peníze," připomněl mu Leo.

„To nevadí. Třeba máš šťastnější ruce než já. Stiskni tenhle čudlík." Poté mu podal dvacet pesos. Leo je s úsměvem vhodil do štěrbiny a stiskl červené tlačítko. Chvíli sledoval míhající se obrázky. Nezdálo se mu, že by spolu měly něco společného, ale asi tam stroj něco vyhodnotil, protože z něj vypadlo deset pesos.

„Vidíš, já jsem ti to říkal!" zajásal Iván. „Hoď je tam znovu." Leo se to užuž chystal udělat, ale Iván pokračoval. „Nebo si je nech, když teda nic nemáte."

„Leo," ozvala se Julia a pohledem mu naznačila, že je pro druhou možnost. On jí v jejich němém rozhovoru dal za pravdu. Usmál se na dárce a schoval si minci do kapsy.

„Teď jsi mě dost překvapil, kluku," zachechtal se. „Když jsem byl mladej já, určitě bych to hodil do tý mašiny."

„My utíkáme celkem z dost dobrýho důvodu," odvětil.

„Takže jste se do něčeho zapletli?"

„Víceméně," ušklíbl se. Julia mu stiskla ruku. Nechtěla, aby říkal i něco dalšího, i když jim Iván nejspíš nechtěl ublížit. Leo jí stisk oplatil. Ani to neměl v plánu.

„To není dobrý," politoval je Iván. Leo jen přikývl. Chystal se od něj zase odejít, ale Iván náhle sáhl do kapsy a vytáhl další peníze, tentokrát bankovku. Dvě stě pesos. Vtiskl ji Leovi do ruky.

„Za tohle se oba někam dostanete i vlakem. Třeba do mýho Valasta. Je tam fakt hezky, když se teda vyhnete kapesním zlodějům, kterých je tam fakt hromada. A...."

„To nemůžeme," hlesl Leo a s velkou dávkou sebezapření mu podal peníze zpět. Připadalo mu to hrozně moc na to, že se vůbec neznají.

„Musíme," špitla Julia. Nechtěla, aby to Iván slyšel, ale k jeho uším se to přece jen dostalo.

„Přesně tak, holka. Musíte. Taky jsem byl ve vašem věku v průšvihu, a ne jednou. Vlastně mi vůbec strašně připomínáte mě, než mi vypadaly vlasy, narostlo břicho a narodily se mi děcka, nebo spíš obráceně." Nebyl to dobrý vtip, ale v té situaci to Lea a Julii upřímně rozesmálo.

„Rád bych vám to nějak vrátil, ale..." začal Leo.

„Buď v pohodě. Vyčítal bych si, kdyby se vám hned za rohem něco stalo. Ale něco pro mě přece jenom udělat můžeš."

„A co?" zeptal se.

„Dvě věci. Nejprv, nevykej mi. Cítím se pak ještě starší, než jsem. A zadruhé, zahrajete si se mnou karty."

Leo se usmál. „To zní fajn." Když zamířili s řidičem zpět na sedačky, jeho přátelé na ně nejprve hleděli trochu podezřívavě, ale brzy Leovi přišlo, že mezi ně svým způsobem zapadl. A co lépe, zdálo se, že ani Julia se mezi nimi necítí vyloženě špatně. Byli upřímní a sami sebou a to byla příjemná změna.

Každopádně ale věděl, že na to, co pro ně udělal Iván, nikdy nezapomene. Celý život si myslel, že lidé jsou zlí, ale když byli na této cestě, uvědomoval si, že je možná načase svůj názor trochu přehodnotit. Většina byla opravdu zlých, ale pak tady byl tenhle kamioňák a svým způsobem i ten řidič z Alayi, kteří jim možná zachránili život, přestože vůbec nemuseli a možná jim to přidělá nějaké problémy. Leo si umínil, že až bude mít možnost, zkusí lidem také nějak podobně pomáhat. Nevěděl, jak to udělat, nebo jak začít, ale když si teď byl jistý, že to určitě není zbytečné, byl si jistý, že prostě musí.

Dokonce po pár hodinách uvolnili místo Julii, aby se mohla opravdu prospat. Velkou roli v tom možná sehrálo i to, že sami věděli, jak taková cesta autem dokáže unavit. Černovláska si položila hlavu na Leův klín a když zlehka odděloval prsty černé prameny a hleděl do její tváře, připadalo mu, že je konečně na chvíli všechno v pořádku.