Přidávám rychlý náčrtek, podle kterého jsem psala. Není to úplně přesné, ale přibližně víte, kde kdo je a jak moc špatný může být odhad, kam šli vaši přátelé.

Kapitola XVI. - Ochranářský komplex

Pamela se nenápadně přiřadila k Victorovi a Casii. Manuel šel kus za nimi. Pamela ho znala dost dobře na to, aby věděla, že chce být sám. Strčil si ruce do kapes a sklopil oči k zemi. Nejspíš o něčem přemýšlel, možná o tom samém, co ona - o tom, jak může jejich vztah a tohle všechno pokračovat, jakou to může mít budoucnost.

Co se týkalo Flory, a to jí přišlo zvláštní, i ona chtěla být očividně sama. Možná vymýšlela další části svého plánu, který zatím neuměla ani trochu odhadnout. Nicméně za to byla ráda, protože jí to poskytovalo příležitost mluvit s přáteli.

„Victore?" oslovila ho váhavě. „Cas?" Oba se k ní otočili a pohledem ji vyzvali, aby pokračovala. Nevěděla, proč je z rozhovoru s nimi tak nervózní. Vždy s nimi přece mluvila ráda. Stále si sice nebyla jistá, že jí Victor nelže jako Floře, ale chtěla věřit, že s ní je to jinak. „Kam vlastně jdeme?"

„Do Pasa," odpověděla Casia a pousmála se. Pamela rozhodně nečekala tak konkrétní odpověď.

„To je... město?" zeptala se se zaváháním. Druhá dívka přikývla.

„Podle toho, co jsem se o Julii a Leovi dozvěděl, je to ta nejpravděpodobnější možnost," dodal Victor. „Tady poblíž jsou východním směrem jenom dva města, která vůbec za něco stojí. To první je Silvero a to druhé právě Paso."

„A proč jste vyloučili Silvero?" zeptala se a stáhl se jí žaludek, když si vzpomněla na pistolníky. Nechtěla se tam v žádném případě vrátit, ale pokud by to byl možný cíl jejich cesty, věděla, že by to udělala. Neměla ve zvyku se snadno vzdávat. „Oni tam přece nic hrozného nezažili."

„To sice ne," vysvětloval Victor. „Jenomže, a jestli se pletu, tak mě oprav, není to místo pro ně. Je sice celkem vyspělé a tak, ale strašně nepřátelské a takové... no, sama jsi ho viděla. Není to nic, co bys jako turistka navštívila."

„Jasně," hlesla. „A Paso je lepší?

„Je to město na soutoku dvou řek, Oregana a Pally," pokračovala Casia. „Vlastně jsou tam hlavně kanály a někdy ani baráky nejsou postavené na pevné zemi, ale na kůlech nebo na takových dřevěných plošinách. Je to takové hodně... řekla bych, romantické město." Pamela stále váhala, ale nakonec uznala, že na tom něco bude. Leo vždy vyhledával podobně zvláštní a krásná místa a nevěřila tomu, že by Julia preferovala Silvero. „A kromě toho se tam líp dostává, i když ne o moc. I když, oni si nevzali koně, že?"

„Z farmy, kde by to udělali nejpravděpodobněji, ne," odpověděla. „Ale nemůžu to říct určitě."

„Tu farmu vlastní ta tvoje kamarádka, Lorena, ne?" zeptal se Victor. Pamela přikývla. „Pak je to jasné. Pokud odešli záměrně, nechtěli, aby o tom věděla. A pokud to záměrné nebylo, tak k tomu prostě neměli příležitost. Určitě si ale nějaké koně sehnali, jiná možnost není."

„Tam nevede silnice?" podivila se Pamela.

„Ale jo, vede," odvětil. „Ale znáš to. Je přecpaná, plná objížděk a v podstatě pomalejší než ta jízda koňmi. A navíc tam není moc benzínek." Pamelu napadlo, že už tamtudy museli někdy jet, když znali takové podrobnosti, ale ptát se na to nechtěla.

„Jasně," řekla jen. „A my se tam dostaneme jak?"

„Taky koňma. Když jsem říkal, že tady nic není, nezmínil jsem vesnice. Jedna z nich není daleko a Flora tam zná nějakého kluka, který spolu s rodiči vlastní farmu."

„Ona prostě zná asi každého," prohodila.

„Každého, kdo by se jí mohl hodit," upřesnila to Casia. Pamela se neovládla a krátce pohlédla na Victora. To měli s Florou očividně podobné. „Až na to, že ona to vlastně ani nepotřebuje. Prostě je jenom zvyklá, že dostane všechno, co chce, a umí si to zařídit," pokračovala. Pamela netušila, jestli si toho jejího pohledu všimla, nebo to spolu nesouviselo, ale necítila se kvůli tomu moc dobře. Nesnášela pocit, kdy nevěděla, co si má myslet.

„A Leo a Julia nemohli jít do nějaké vesnice?" zeptala se místo toho.

„To určitě ne," ušklíbl se Victor. „Jsou to uzavřené komunity. Nepustili by je mezi sebe, hlavně když tam nikoho neznají. Maximálně by je tam nechali pár dní, ale pak by se stejně museli přesunout do jednoho z větších měst."

„Jasně," odvětila. Vlastně ani nečekala, že by se podivili, proč je to nenapadlo. Vždy, když už měli nějaký přesný cíl, předtím prošli všechny možnosti.

„Stejně je zajímavé, že někdo jako Flora dokáže mít tolik kontaktů," pronesla, protože jí to už delší dobu zajímalo.

„Učila se od těch nejlepších," odvětil Victor. Pamela na něj zmateně pohlédla. Takovou odpověď ani v nejmenším nečekala.

„Od tebe?"

„Byl jsem první, koho takhle znala."

„Promiň, že se na to ptám... ale v tom případě, jak jste se vlastně poznali?"

Victor pohlédl na Casii, aby si dodal odvahy k vyprávění a pustil se do toho. „Víš, Pam, ona není taková, jak si myslíš. Nechci říct, že tu všechnu povrchnost hraje, nebo že hraje vůbec něco, ale prostě, nejsi jediná, kdo se kdy pokusil tímhle způsobem odejít z Altury."

„Co tím myslíš? podivila se. Mluvila o něco hlasitěji, než měla v plánu, takže si Victor přiložil ukazováček na rty. Přikývla na znamení, že rozumíš. „Ona utekla?"

„Ne, to ne. Dostala se ven legálně, díky penězům. Jenže bez rodičů. Jestli si dobře pamatuju, bylo jí čtrnáct nebo tak nějak. Její rodiče byli vždycky takoví usedlí, neviděli důvod, proč by z Altury měli kdy odcházet. Udělala v podstatě to nejhorší, co mohla. Odešla sama. Jenže ona nikdy tam venku nebyla, nic o tom nevěděla."

„Ty jsi asi ještě nebyl v Gatě, co?"

„Proboha, ne. Nebyl jsem o moc starší než ona. Na rozdíl od ní jsem ale cestoval hodně, a tak jsem se pokusil jí pomoct, když jsme se setkali. Nikdy jsem ji neměl moc rád, ale nechtěl jsem, aby umřela nebo tak. Chápu, že to není moc fér, se s ní bavit i teď, když už ví, co dělá, ale asi..." Odmlčel se.

„Nepotřebuješ ji, nebo jo?"

„Ani ne. Spíš jsem si na ni tak nějak... zvykl." Pamela na něj nechápavě pohlédla. Něco takového ani v nejmenším nečekala.

„Takže k ní svým způsobem něco cítíš?"

„Možná," pokrčil rameny. „Asi mi dávala pocit, že nejsem sám, dokud jsem nepoznal Casiu." Objal svou kamarádku kolem ramen. „A teď už se mi nechce to s ní ukončovat. Jasně, někdy mě štve, ale nevidím žádný důvod, proč se s ní nebavit, když mi to nějak neubližuje."

„Aha," vydechla stále překvapeně. Ano, stále si pohrávala s možností, že si to z nějakého důvodu vymýšlí, ale pro tuto chvíli se rozhodla mu věřit. „A myslíš, že je to vzájemný? Že ona to vidí stejně?"

Pokrčil rameny. „Je to celkem možný. Ale je mi to v podstatě jedno."

„Jasně," odpověděla pouze. „Ale stejně mi přijde zajímavý, že zrovna Flora udělala tohle. Nepůsobí jako člověk, který by nějak miloval dobrodružství nebo tak."

„Nemiluje," souhlasil Victor. „Už jsem nad tím přemýšlel. Podle mě je to celý daný tímhle světem. Můžeme si v podstatě dělat úplně, co chceme a většinou nás za to ani nezavřou, však víš. Poslední svoboda, kterou nám těma daněma pořád berou, je cestování, a proto po tom tak toužíme."

Pamela se nad tím zamyslela. „To dává smysl. Ale ty jsi říkal, že jsi kdysi cestoval hodně, takže..." Zarazila se, protože jí došlo, že je to hloupost.

„Takže bych po tom už toužit neměl?" zasmál se.

„Došlo mi, že to tak nefunguje. Že právě budeš chtít to, co ti... něco vzalo." Victor stále s úsměvem přikývl. Když však položila další otázku, jeho úsměv povadl. „Co vlastně bylo to něco?"

„Přece jsme ti to už vysvětlovali," vložila se do toho Casia. „Jdou po nás kvůli tomu míšenci."

„I po takové době?" Pamela věděla, že by se možná měla přestat vyptávat, ale cítila, že je blízko tomu, aby se dozvěděla pravdu.

„Někteří lidi jsou schopní se nezastavit, dokud nedosáhnou toho, co chtějí," odvětila.

„Ale víš, Pam, můžeš si všimnout, že jsem ti i tak přišel na pomoc. Nejde o to, že bych Gatu vůbec nechtěl opouštět. Jenom to neděláme, když nemusíme. A jak jsem řekl, myslel jsem, že jsi v nebezpečí," dodal Victor.

„Za tohle ti děkuju."

„Chceš vědět pravdu?" Casia vrtěla hlavou, ale Victor věděl, že Pamela to pochopí, že ji tím neraní. „Není v tom nic osobního. Jde jenom o to, že nechci, aby se někomu něco stalo, když jsem tomu mohl zabránit."

„Myslím, že se tomu říká ochranářský komplex nebo tak nějak," pokračovala Casia. „A Victor ho má fakt hodně vyvinutý."

„Jednou mě to zabije," přisvědčil jmenovaný s úšklebkem.

„Alespoň zemřeš pro správnou věc," usmála se na něj Pamela.

„Po smrti už mi bude jedno, jestli bylo správná nebo ne," protočil oči. Pamela jen přikývla a chvíli pokračovali mlčky. Poté však Pamelu něco napadlo.

„Ty, Cas?" Dívka na ni pohlédla. „Zachránil Victor v nějakém smyslu i tebe?" Docela by tomu i věřila. Občas se chovala, jako by k němu buďto vzhlížela, nebo jako by mu hodně dlužila.

„Dá se to tak říct," odvětila, ale Pamele připadalo, že ji ta otázka vyvedla z míry. „Vidíš tamty domky?" ukázala před sebe. Druhá dívka přikývla. Sice by se nejraději vrátila k tomu, co probírali předtím, ale nezdálo se, že by Casia její názor sdílela. „To je ta vesnice."

Pamela zamžourala, aby si to místo lépe prohlédla. „Je tam kromě domů vůbec něco?"

Casia pokrčila rameny. „Asi jenom ten ranč a jinak nic."

„Už chápu, že tohle by se Leovi nelíbilo. On neměl rád klidné místa, spíš takové ty hezké. Myslím, že nejlepší slovo by bylo..." Zapátrala v paměti. „Malebné. Na tomhle by asi nic malebného neviděl."

„Taky jsem to tak pochopil," přisvědčil Victor. „Jaké to mezi váma dvěma vlastně je, když jste se vrátili do Altury?"

Pamela o tom moc nechtěla mluvit, ale nechtěla ani neodpovědět, když jí toho oni dva řekli tolik. Navíc byla ráda, že se Victor zajímá. Možná to nic neznamenalo, ale měla alespoň pocit, že mu není úplně ukradená. „Vlastně jsme spolu ani moc nemluvili. Ale asi jsme to oba nechali být a bavíme se spolu asi tak, jako předtím. Já jsem pro něho prostě jenom kamarádova... kamarádka." Bodlo jí u srdce. Pohlédla na Manuela, ale nemohla si teď dovolit se litovat pro to, co se mezi nimi stalo. „A já už k němu vlastně nic necítím. Když jsem ho díky té cestě víc poznala, už mě ani nefascinuje," odpověděla upřímně.

„A to je fajn, ne?"

„Bylo by to fajn, kdybychom to s Manuelem nějak rozhodli. Jako jestli budeme spolu, nebo ne."

„A jak to vidí on?"

„Poslední dobou mám nějak pocit, že to chce víc než já."

„Fakt?"

Pokrčila rameny. „Prostě si vůbec nejsem jistá, jestli to ještě může vydržet."

„Podle mě se mezi váma zase tolik nestalo," prohlásila Casia. „Teda, nechci to nějak zlehčovat, ale není to nic, na co by ses s ním nedokázala domluvit. U jiných lidé by to byl jasný rozchod, ale myslím, že tvoje upřímnost ti v tomhle hodně pomůže."

„On je asi o dost upřímnější než já," přemýšlela.

„O to je to lepší. Nějak se prostě domluvíte. Bude to fungovat."

Pamela se usmála. „Díky. A ne jenom za tohle. Že mi pomáháte na tý cestě, to je jedna věc, ale docela mě překvapuje, že se mnou probíráte i moje vztahy."

„Ty jsi dělala před chvilkou to samý," ušklíbl se Victor. „Ale hlavně, ty si tohle zasloužíš."

„Jak to přesně myslíš?" nechápala. Victor však neměl šanci odpovědět, protože se k nim přiřadila Flora. S naprostou samozřejmostí, jako by právě neukončila jejich rozhovor, jim začala něco vyprávět. Pamela ji neposlouchala, nedokázala to. Místo toho musela sledovat lidi okolo nich, kterých přibývalo, protože už se blížili k vesnici. Samozřejmě věděla, že na ně budou hledět s nedůvěrou, ale stejně jí to nebylo příjemné. Vzpomněla si na Gatu, ale tohle bylo horší. Bylo to okatější. Pohlédla na trojici vedle sebe, ale zdálo se, že oni to berou s nadhledem. Nic jiného se od nich vlastně ani nedalo čekat. Ona ale potřebovala někoho, koho to rozčilovalo stejně jako ji. Pohled jí padl na Manuela. Ano, ten z toho určitě nebyl nadšený. Věděla to nejen proto, že ho dobře znala, ale také proto, že mezi všemi těmi lidmi nervózně přelétával pohledem. Přešla k němu.

„Tohle je hrozné," špitla.

„Snažím se si je třeba představit s klaunským nosem nebo tak. Prý pak má být člověk míň nervózní, že se na něho někdo dívá."

„A zabírá to?"

Pousmál se. „Moc ne. Ještě že v téhle vesnici nebudeme muset zůstat."

„Tak teď jsi to určitě zakřikl," odvětila, ale usmála se při tom, aby pochopil, že to nemyslí vážně. „Proč jsi vlastně celou dobu tak sám?"

Pohlédl na ni. „A s kým se mám bavit? S Florou?" Pamela věděla, že i kdyby se ukázalo, že Flora není až tak špatná, Manuela o tom nikdy nepřesvědčí, takže se ani nepokoušela něco takového říkat.

„Třeba se mnou. S náma."

„Vypadalo to, že si vystačíte."

Nechápavě potřásla hlavou. „Manu, ty žárlíš?"

„Ale ne, tak jsem to nemyslel. Prostě jsem vás nechtěl rušit, když si asi máte co říct."

„Připadáš si sám?"

Pokrčil rameny. „My dva jsme spolu pořád. S nima se vidíš, jenom když se něco děje. V žádném případě nechci, abys byla se mnou jenom proto, že tady nemám s kým mluvit."

„Tohle bys ještě nedávno neřekl," vydechla.

„A ty by ses naštvala, že jsem ti to vůbec prozradil."

Zaváhala. „Na tom asi něco bude." Na pár dlouhých chvil se odmlčela. „Můžu mluvit o nás dvou?"

„Teď?" podivil se.

„Nebude to na dlouho. Jenom chci říct, že myslím, že bychom to dokázali."

„Být dál spolu?"

„Jo," odvětila a čekala na jeho odpověď.

„Asi víc než bez sebe, co?" Nevěděla, jestli naráží na ten polibek nebo prostě na všechno, ale přikývla. Více k tomu ale nedodal a ona také nevěděla, co říct.