Kapitola XIV. – Rub a líc

Lorena smutně hleděla do dáli. Chtělo se jí plakat, ale věděla, že teď nemůže. Musela být silná pro ostatní, protože ona se s ničím svěřovat nepotřebovala. Nebylo proč. Nečekala, že by to dopadlo jinak. Pamela byla pryč. Zase. Cítila něco, co snad v takové míře ještě nikdy. Vztek. Ano, chápala, že je to Pamelino rozhodnutí a že jí svým způsobem na Leovi a Julii záleží, ale nemohla alespoň chvíli být ráda, že vůbec žije? Že vůbec měla tu možnost vrátit se domů? Pamelu měla moc ráda, ale poslední dobou jí přišlo, že se jí vzdaluje.

Možná by to celkově snášela lépe, kdyby nezmizel i Manuel, ale pro něj to bylo ještě horší. Ztratí nějakou tu dobu na univerzitě, možná ho dokonce vyhodí, když se nevrátí včas. Nevěřila, že by ho do toho Pamela zatáhla dobrovolně, musela si být vědoma toho, že Manuel potřebuje chvíli zůstat, ale musela dobře vědět, že za ní půjde za každou cenu. Měl ji až moc rád. Ale to vlastně i ona sama. Pamela byla ten člověk, u kterého se přátelé neptají sami sebe, proč ho vlastně mají rádi. Raději. Když se ptát začnou, zjistí, že jediné, co jejich vztah drží pohromadě, je láska, ať už v tom běžném nebo přátelském slova smyslu.

Někdo by to možná nazval zvykem, ale Lorena věděla, že v tom to u ní ani u Manuela není. Pamela byla sice nezodpovědná a občas dělala hloupé nebo nelogické věci, ale ani oni dva nebyli dokonalí. Opravdu ji měli rádi a věděla, že ona svým způsobem má ráda je. Jen to neuměla dát najevo tak, jak by si přáli. Především jak by si přál Manuel.

To ale nebyla skutečná příčina jejích pochmurných myšlenek. Nebylo to ani to, že by jí Pamela chyběla. Spíše se o ni bála. Měla už by být zvyklá, ale nebyla. Bude se o ni bát vždy. Neexistovala možnost, že by Pamelu změnila. Buďto o ni zkrátka bude mít strach, nebo se s ní nebude bavit, což si v žádném případě neuměla představit. Možná pro to neexistoval logický důvod, ale city důvod nepotřebovaly.

Všechny tyto emoce se moc nelišily od těch, které cítila pokaždé, když se Pamela dostala do nějakého problému. Něco ji však znepokojovalo mnohem více než ostatní. Zmizela i Flora. Nepochybovala o tom, že se vydala na cestu s Pamelou, i když tomu vůbec nerozuměla. Bylo to děsivé. Dobře věděla, že Flora v sobě možná má něco správného, něco, co jí dělá člověkem, ne jen bezcitnou loutkou rozmarů alturské společnosti, ale to nic neměnilo na tom, že byla schopná všeho. A byla dost vychytralá, aby vymyslela nějaký zlověstný plán, který poslouží jen a jen jejím účelům, bez ohledu na všechno a všechny okolo. Zhluboka se nadechla, aby všechny ty obavy zahnala. Nemohla se jim poddat. Pamela to nějak zvládne. Vždy to zvládla. Ničemu nepomůže, když si v hlavě bude vytvářet ty nejhorší možné scénáře.

Naivně si myslela, že to všechno prožívá jen uvnitř, ale její výraz nejspíš něco prozradil, protože Gloria položila svou dlaň na její a usmála se. „Mi amiga..."

Lorena se také pokusila o úsměv. „To nic, Glor. Přišla jsem přece, abys mi povídala dále o Juanovi. Já jsem v pořádku." Na důkaz svých slov vytáhla zápisník a tužku. Gloria pochopila, že o tom druhá dívka nechce mluvit. Neměla v povaze se to z ní snažit vytáhnout. Místo toho udělala to nejlepší, co mohla, aby neznepokojovala i Tiaga. Pustila se do dalšího vzpomínání na Juana.

Juan tiše zaklepal a s úšklebkem vstoupil do pokoje, kde byla ubytovaná Gloria. Bylo to už několik týdnů od toho večera, kdy jí řekl, že ji má rád, ale předtím nemohli být jen spolu. Ano, občas sice spojili své dlaně, když to nikdo neviděl, nebo se tajně krátce políbili, ale Juan nechtěl ukazovat na veřejnosti, že je více než jeho průvodkyně. Bylo sice nepravděpodobné, že by se to doneslo až k jeho rodině, ale nemohl si tím být jistý. Navíc stále nevěděl, co si o tom má myslet.

„A Tiago...?" zeptala se Gloria.

„Už spí," odvětil Juan.

„Cariño, a proč vlastně nechceš, aby to věděl alespoň on? Nemyslím si, že to před ním utajíme napořád."

Juan se suše zasmál. „Bože, Glorio," protočil oči. „Znáš ho. Prořekl by se pak před tátou nebo tak. Bude to takhle lepší, fakt."

„Tady na severu jsme zvyklí milovat bez zábran," hlesla a opřela se o jeho hrudník. Políbil ji do vlasů. Miloval ty zlaté prameny, a nejen proto, že byly tak neobvyklé. Byly pro něj jako světlo v temnotě. Právě proto jí už před několika týdny začal říkat Hvězdička.

„Tak to je fakt smůla, protože to nepůjde," pravil náhle. Gloria se od něj chtěla odtáhnout, ale on ji pohladil po zádech.

„Ty se za mě stydíš?" zeptala se náhle.

„Cože? Ne, jasně že ne," odvětil rychle. „To ty by ses víc měla stydět za mě, je to tvůj kraj, tady na severu."

„Proč si myslíš, že bych se za tebe měla stydět?" nechápala.

„Kvůli tomu, co dělá moje rodina," odvětil se a poposedl si se sklopenou hlavu o kousek vedle.

„Ale ty s tím přece nesouhlasíš, ne? Je mi to úplně jedno, stejně jako tobě je jedno, že jsem míšenka," usmála se a něžně vzala jeho tvář do svých dlaní.

„Jo," vydechl. „Jenomže já nevím, jestli je tohle správný."

„Když někoho miluješ, je správné všechno," zašeptala.

Juan zavrtěl hlavou. „S tímhle na mě nechoď." Když však viděl její ublížený pohled, povzdechl si. „Promiň."

Gloria se na něj místo odpovědi usmála a přitiskla své rty na jeho. „Teď nás nemusí zajímat, co je správné a co ne," hlesla. Juan ji však jemně, ale důrazně odstrčil.

„Ty to nechápeš, co?" sykl. Věděl, že ji taková slova řečená tím tónem zamrzí, ale už své pocity nedokázal udržet uvnitř. „Já nevím, jestli je to správně. Nevím nic. Ty jsi super a všechno, ale dobře vím, že my dva spolu stejně nemůžeme být doopravdy. Nemůžu tě představit rodině, nemůžu... nemůžu nic."

„Já si myslím, že pokud tě tvoji rodiče mají rádi, pochopili by nakonec, že když někoho miluješ..."

„Někdy jsi šíleně naivní," povzdechl si. „Nikdy to nepochopí. Už po několik generací naše rodina dělá to... no, však víš."

„Ale záleží jim snad na tom, co cítíš," prohlásila a znovu ho chtěla políbit. Tentokrát ji však nenechal ani se přiblížit.

„Ne v tomhle." Bylo na něm jasně znát, že váhá, jestli řekne i další slova, ale nakonec se k tomu odhodlal. „Než usnul, s Tiagem jsme právě o tomhle mluvili."

„O čem?"

„O tobě. Vlastně mi řekl, že si mám dát pozor, aby mě to, že tě mám rád, zaslepilo."

„Tiago?"

„Samozřejmě to řekl svým způsobem, ale asi to takhle myslel. A jde o to, že má pravdu. Nemůžu se prostě zbláznit do jedné holky a zahodit všechno, pro co jsem žil doteď, dokud si nebudu jistý, že tě doopravdy miluju."

„Já ti nerozumím. Ty nevíš, jestli mě miluješ?" zeptala se Gloria.

„Já sobě taky ne," zavrčel. „Já prostě vůbec nevím, co mám dělat. Mám tě rád, ale mám rád i tátu a tak."

„Měl bys udělat to, co cítíš tady," prohlásila a přiložila si ruku na srdce. Poté se k němu přisunula a sedla si na jeho klín. Juan se už nedokázal bránit tomu, co v něm vyvolávala. Sevřel jí do náruče a slíbil si, že alespoň pro dnešní noc zapomene na všechnu nejistotu.

Lorena se na míšenku usmála. „Vy jste spolu..."

Gloria smutně přikývla. „Několikrát. Ale o to nejde. Chtěla jsem ti to říct hlavně proto, abys pochopila, že to mezi náma nikdy nebylo jen, jak se říká, růžové, víš. A že to vlastně zničil i on. Bylo těžké vědět, že  on se ještě vlastně ani nerozhodl, jestli mě miluje."

„Já si myslím, že to mezi vámi bylo krásné. Přece jen, nakonec se rozhodl pro tebe, ne snad?" Gloria se z nějakého důvodu zamračila. „Chtěla bys mi říct ještě něco?" zeptala se Lorena.

„Dneska ne, amiga. Nezlob se," odvětila. Lorena jen přikývla a poznačila si pár slov do zápisníku.

„A co ty, Tiago?" obrátila se k mladému muži, který je poslouchal, a po tvářích mu tekly potůčky slz. „Pročpak pláčeš? Juan ti ještě stále chybí?"

„Chybí," vzlykl. Lorena však poznala, že to tentokrát není celé. Trpělivě čekala, až bude pokračovat. „Juan nebyl zlý."

„Já vím, že nebyl," odvětila, i když si tím tak jistá nebyla. To, co chtěl udělat, úplně omluvitelné nebylo. Tiago se najednou zvedl a rozběhl se zpět do domu. Lorena na něj překvapeně hleděla. Pak upřela oči na Glorii.

„Udělal to už někdy předtím? Víš, možná je to jen tím, že ho ještě tak dobře neznám, ale nepřipadá mi to jako obvyklá reakce."

„Není to jeho obvyklá reakce," odvětila Gloria a zvedla se. Lorena ji však zlehka položila dlaň na rameno.

„Prosím, opravdu se neuraz, ale myslím, že bude lepší, když za ním nejprve půjdu sama. Mám takové nejasné tušení, že má nějaký problém to říct před oběma." Nechtěla říct nahlas, že si myslí, že Tiago to spíše poví jí, ale podle výrazu ve tváři to Gloria stejně pochopila. Lorena míšence položila dlaň na rameno. „Vůbec nejde o to, že..."

„Já to chápu, amiga," odvětila se smutným, ale upřímným úsměvem. „Někdy moc nevím, jak se k němu mám chovat. Ty jsi na to ale asi přišla."

„To bych neřekla, Glor. Já jen..."

„Měla bys jít," přerušila ji míšenka. Lorena na ni chvíli hleděla, jestli to myslí vážně, ale pak zamířila do domu.

„Tiago?" zavolala trochu nesměle. Nevěděla, jestli ji neslyší, nebo neodpovídá schválně, ale zkusila to ještě jednou, o něco hlasitěji.

„Loreno," ozvala se odněkud docela blízko odpověď. Oslovená ten hlas následovala a našla Tiaga v kuchyni. Seděli k ní zády a skrýval tvář v dlaních. Dívka si k němu přisedla.

„Vadí ti mluvit o Juanovi, když už tady není?" začala. Tiago jen razantně zavrtěl hlavou. Lorena nevěděla, jestli tomu může věřit. „Říkal jsi, že Juan není zlý. Co jsi tím myslel?"

„Není," odpověděl jen. „Ale ani Gloria si to nemyslí. A ty taky ne." Vzhlédl. Lorenu to vyvedlo z míry, ale nedala na sobě nic znát.

„Není to tak, že bychom si myslely, že jen on je ten špatný. Ale víš, to co dělal, nebylo úplně v pořádku. Ano, na jeho místě bychom možná dělaly to samé, ale to ho ještě úplně neomlouvá."

„Ale," namítl a upřel na ni uslzené oči. „Na mě se nezlobíte."

Lorena se usmála. „Juan tě k tomu přesvědčoval. Je samozřejmé, že jsi mu uvěřil, že jsi uvěřil tomu, že je to správné."

Zároveň jí však začínalo docházet, jak to celé je. Nerozuměla tomu, jak mohla být ta slepá. Sice to nejspíš nebylo to, co tím vším chtěl Tiago říct, ale to poznání bylo dost podstatné. Vždy naslouchala tomu, co jí o Juanovi říkala Pamela a Gloria a odsoudila ho v podstatě jako zločince. Jeho činy byly pochopitelné, to ano, ale stále je to nesmazalo. Ale nikdy se nezamyslela nad tím, že Tiago je vlastně úplně stejný. Pravda, byl oběť lží v jiném smyslu, ale moc se to nelišilo. Ne, že by kvůli tomu začala jinak pohlížet na Tiaga. Stále to byl ten milý blázen. Začala jinak pohlížet na Juana.

„Juan až pak," vyrušil ji Tiago z úvah. „Nejprv rodiče, kamarádi a tak. Juan mi... on mi kdysi říkal, že nechce... že musím být silný, ne jako on."

Lorena se zamračila, ale stále nemohla přijít na to, co tím vším Tiago chtěl říct. Zkusila to tedy jinak. „Proč jsi tedy vlastně utekl? Nechtěl jsi před námi plakat?"

„Nechtěl jsem to už poslouchat," hlesl.

„To jsi nám klidně mohl říct. Já ani Gloria jsme si neuvědomily, že ti to nemusí být příjemné. Omlouvám se."

Tiagovi se ve tváři mihnulo něco, co u něj Lorena ještě nikdy neviděla. Neuměla to pojmenovat, ale jako by to patřilo do tváře někoho jiného. „Ty... ty jsi jediná, kdo mě vůbec poslouchá."

„To přece není pravda," pousmála se Lorena. „Gloria..."

„Vím, že nejsem nejchytřejší," začal úplně z jiného konce. „Ale ona... všichni si myslí, že nemám na věci svůj názor. Já nevím, co si o tom mám myslet. Měl jsem Glorii hrozně moc rád, ale ona mi pořád jenom říká, jak je Juan špatný."

„Tak to není," zašeptala Lorena. „Ona přece uznala, že na tom také měla svůj podíl viny. Netvrdí, že ten špatný je tady jen Juan. Říká věci jen tak, jak se staly."

„A Juan zase pořád říkal, že ta špatná je Gloria. A že jsou dobré věci, o kterých Juan tvrdil, že jsou špatné a... a tak," pokračoval, jako by ji nevnímal. „Ale já mám rád oba dva."

Lorena měla pocit, že tomu konečně začíná rozumět. „Jsi zmatený z toho, že má každý jiný názor?"

Tiago přikývl. „Já... já bych taky chtěl mít svůj názor."

„Mrzí tě, že máš pocit, že se ti stále někdo snaží vtlačit ten svůj, i když to třeba nedělá záměrně?" hádala Lorena. „Připomíná ti to všechno to ohledně míšenců a to, jak se tě snažili přesvědčit, že máš dělat to, co oni, když jsi byl malý?"

„Jo," fňukl Tiago. „To taky."

„A co ještě?"

„Že jsi jediná, kdo fakt poslouchá, co říkám. A jediná, kdo za mě nedopovídá, co chci říct, i když se ne vždycky trefí."

„Ale to vůbec není pravda," hlesla Lorena, i když věděla, že mu lže.

„Juan... Juan byl prostě vždycky velitel a já jsem ho poslouchal, protože jsem mu věřil. Ale pak jsme potkali Pamelu a ona začala říkat, že se Juan plete a tak. Pamelu mám rád, ale ona mě ne."

„V tom se pleteš," zasáhl Lorena. „Ona jen moc neví, jak se k tobě má chovat, a poslední dobou měla dost starostí, ale až se vrátí, bude všechno jiné, neboj se."

„A ona se vrátí?"

„Samozřejmě," odvětila Lorena. Musela se vrátit.

„No, ale stejně jí bylo vždycky jedno, co jsem říkal. A Glorie je to jedno úplně. Pro obě jsem jenom přítěž."

„To si nemyslím," odvětila Lorena a pohladila ho po paži. Tiago neodpověděl, jen se znovu rozplakal. Lorenu napadlo, že možná není až takový, jak se zdá. Ne, že by to snad vyloženě hrál, ale možná nebyl až tak hloupý, jak se zdálo. Možná se jen bál chovat jinak, než jak ho ostatní viděli, i když si tuto skutečnost nejspíš neuvědomoval. Možná byl více než blázen spíše zničený.

„A nyní? Cítíš se alespoň trochu lépe, když jsi mi to řekl?" zeptala se ho.

„Jo," odvětil.

„To je dobře," zašeptala a usmála se na něj. Sama v tom teď měla zmatek. Jen stěží si uměla představit, jak se cítí Tiago.

„A proč ti tedy Juan říkal, že je slabý?" zeptala se ještě na jednu otázku.

„Protože miloval Glorii. Nechtěl, abych i já něco cítil."

„Ale ty chceš něco cítit, viď?"

Tiago smutně přikývl. „Já... když už jsme  přestali lovit míšence, myslel jsem si, že si budeme moct dělat, co chceme. Ale Juan pak říkal, že ne."

„On se tě snažil jen ochránit," vysvětlovala Lorena.

„Věřil jsem mu, ale pak mi Pamela řekla opak a..."

„Rozumím ti," hlesla Lorena. Tiago na ni překvapeně pohlédl. Loreně došlo, že i když to ona řekla jen proto, že neměla co dodat, pro něj mělo takové prohlášení obrovskou váhu.