Kapitola XI. – Slzy minulosti

Gloria seděla na malé verandě a listovala magazínem, ale vůbec nevnímala slova, která četla. Bylo jí smutno a připadala si osamělá. Pamela zase nebyla doma a mluvit s Tiagem ji spíše bolelo. Připomínalo jí to věci, na které zrovna v tuto chvíli chtěla zapomenout. Připomínalo jí to všechny ty doby s Juanem. Vlastně ani nevěděla, proč při něm zůstávala tak dlouho, když věděla, že to s ní nemyslí nejlépe. Možná to bylo kvůli jednomu jedinému dni, na který nikdy nezapomněla.

Po procházce jedním z velkých severských měst trávili večer v hotelu. Ještě nedostali své pokoje, protože s nimi byl nějaký problém, takže seděli u recepce na tvrdých nepohodlných pohovkách a bezcílně tlachali o tom, co všechno dnes viděli. Tedy, mluvila hlavně Gloria a Tiago, Juan byl zvláštně zamlklý. Plavovlasé dívce to bylo podezřelé, ale přičítala to tomu, že zrovna četl nějaký dopis. Čím dál tím více se mračil. Tiago si toho po chvíli také všiml.

„Co je, bratránku?" zeptal se starostlivě.

„Ale nic," mávl nad tím Juan rukou. „Píšou rodiče."

„A co píšou?" Místo odpovědi Tiagovi dopis podal. Gloria se k němu, jako už tolikrát předtím, přitulila. Po očku sledovala Tiaga, ale nezdálo se, že by z toho byl stejně přešlý jako Juan. Když dočetl, nechápavě na svého bratrance pohlédl.

„Vždyť píšou to samý, co vždycky."

„No právě," odvětil a protočil oči. Gloria zmateně běhala pohledem z jednoho na druhého. Když Tiago předal Juanovi dopis zpět a on si ho zastrčil do zadní kapsy, něco ji napadlo. Prudce ho objala a nechala ho, ať ji hladí po vlasech. V nepozorovaném okamžiku obálku opatrně přemístila k sobě. Doufala, že Juan uvěří tomu, že to ztratil.

Ani vlastně nevěděla, proč to dělá. Možná tam opravdu nebylo nic zajímavého. Ale ona to chtěla vidět a věděla, že Juan by ji to nikdy sám nedal. Nenápadně si obálku zastrčila pod svetr.

Chvíli ještě konverzovali o všem a o ničem, než k nim přišel recepční s tím, že jejich pokoje už jsou k dispozici. Gloria jako vždy schody vyběhla jako blesk, ale dnes to mělo ještě jiný důvod než prostá radost z vyhlídky odpočinku. Těšila se na ten dopis. Netušila proč, ale měla tušení, že slova v něm ukrytá jsou důležitá. I kdyby jen proto, že konečně tajemného Juana více pozná.

Nahoře na oba kluky vesele zamávala a vklouzla do svého pokoje. Koutkem oka zaznamenala, že je malý, ale útulný, jenže přespávala v hotelech tak často, že se už přestala starat nad tím, jak její ubytování vypadá. Zamkla za sebou dveře. Doufala, že si to Juan a Tiago vyloží tak, že jako dívka potřebuje soukromí. Trochu zbrkle rozložila dopis a začala klouzat očima po téměř nečitelných slovech.

Ahoj, Juane,

doufám, že si ten výlet užíváš. Byl bych nejradši, kdybys byl doma a já tě měl na očích, ale chápu, že už jsi velký kluk. Asi se hodně bavíš, když ani nedáš vědět, co? Doufám, že je to proto, že si užíváš s nějakou pěknou holkou, ne proto, že tě unesli nebo tak něco.

I když na severu asi potkáváš jenom samý míšenky, co? Ještě že se u tebe nemusím bát, že s nima budeš něco mít. To mě přivádí k tomu, že by tě asi zajímalo, jak to dopadlo s tou, co mi tehdy zdrhla. No, Felipo ji o dva dny později našel někde za městem a už ji pověsili. Představ si to, většina jich tak brečí a prosí o milost, ale ona prostě jenom stála a neřekla ani slovo. Bylo to hodně divný.

Gloria přestala číst a do očí se jí nahrnuly slzy. Myslela si, že jsou s Juanem přátelé, ale očividně ji chtěl zabít. Zabít jen proto, že jí v žilách kolovala jiná krev. Vůbec nevěděla, že proti míšencům něco má, nikdy o tom nemluvil. Tento dopis ho však usvědčoval. Ještě že se u tebe nemusím bát, že s nima budeš něco mít, to byla až příliš jasná věta. Ale proč tedy s Glorií vůbec mluvil? Chtěl ji také oběsit, jako to udělal ten Felipo, ať je to kdokoli, s jinou dívkou? Co proti ní vlastně měl?

A Tiago byl do toho zatažen také? Jistě o tom musel vědět, když jsou bratranci. Sice se u něj divila, že se neprořekl, ale možné to bylo. Možná by měla utéct, než bude pozdě. Ale stále tomu tak nějak nevěřila. Nevěřila tomu, že Juan, ten Juan, kterému tak věřila, udělal někdy něco takového. Proto znovu vzala dopis do rukou a dočetla ho až do konce.

Nebylo tam však nic, co by ty hrozné věci o míšencích vyvrátilo. Zbytek dopisu byl věnován tomu, jak se v Juanově domovině mají, co tam zrovna dělají a byly tam také věci, kterým Gloria nemohla rozumět. Na konec se dotyčný podepsal jako táta, což Gloria z obsahu dopisu pochopila, ale stejně ji to rozesmutnilo. Rozesmutnilo ji, že někdo může vést svého syna k tak špatné věci.

Nedokázala to nechat být. Věřila, že Juan ani Tiago nejsou zlí. Možná s tím vůbec nesouhlasili, možná Juan svému tátovi nenapsal, protože jeho životním stylem opovrhoval. Z toho a ještě mnoha důvodů se zvedla a odemkla dveře. Když došla k jejich pokoji, nerozmýšlela se a okamžitě zaklepala. Kdyby nad tím uvažovala, neudělala by nakonec vůbec nic.

Když jí Juan otevřel, byl půlkou těla stále natočený k Tiagovi, který seděl na jedné z postelí. „Říkám ti, že jsem to nemohl ztratit!" zavrčel a pak se teprve usmál na plavovlásku. Ten úsměv byl však hodně pokřivený. Když si pak všiml, co svírá v rukou, zmizel úplně. Dopis jí vytrhl.

„Četla jsi to?" hlesl. Sklonila hlavu. Nedokázala mu lhát. Juan zavrtěl hlavou a začal vztekle přecházet po místnosti. Nikdo se neodvážil říct ani slovo. Juan na ni nakonec upřel pohled.

„Pojď k tobě," přikázal jí. „Chci si s tebou promluvit o samotě." Glorii to dost vyděsilo, ale nedokázala mu odporovat. Na Tiaga se ani jeden z nich už nepodíval. Když vzala za kliku svých dveří, ruka se jí roztřásla. Juan však pak udělal něco, co ani v nejmenším nečekala. Položil na její dlaň tu svou. Gloria na něj udiveně pohlédla a otevřela dveře. Když byli uvnitř, Juan ji objal.

„Proč ses na ten dopis tak mračil?" odvážila se zeptat.

„Protože... ty jsi míšenka," hlesl.

„Tvůj papá by považoval za špatné i to, že máš míšenku za průvodkyni?"

„Můj papá," zopakoval s ironickým úšklebkem. „By považoval za špatné i to, že s tebou vůbec mluvím."

„A ty s ním souhlasíš?" Juan neodpověděl, jen pevně semkl rty. „Poslal jsi někdy nějakého míšence na smrt?"

„Nesouhlasím s ním ve všem," odpověděl nakonec.

„Co proti nám máš?"

„Proti tobě nic," zašeptal a políbil ji do vlasů. „Jde o to, co jsem ti chtěl říct už dlouho."

„Co?" vydechla.

Zhluboka se nadechl. „Fakt se mi líbíš." Gloria otevřela ústa, ale došla jí slova.

„No, no creo..." zašeptala pouze.

„Táta mě celý život vedl k tomu, abych byl jako on," přerušil ji Juan. „Odmala mě bral na popravy a snažil se mě přesvědčit, že takhle je to dobře a asi jsem tomu i věřil. Určitě jsem tomu věřil. Ale když jsem tě poznal, pochopil jsem, že to, co mi tvrdili, vůbec není pravda."

„A co ti říkali?"

Protočil oči. „Kromě toho, že vaše krev je špinavá, nezasloužíte si žít a jste na světě úplně k ničemu taky to, že každého hned okradete, že rádi podvádíte, lžete, zabíjíte že jste magoři a že umíte řešit problémy akorát tak, že někoho zmlátíte a tak. Ale to je jedno."

„Amigo, to..."

„Obecně je to možná pravda. Ale i když vím, že jsi už pár věcí z toho udělala i ty," prohlásil a upřel na ni významný pohled. Sklopila zrak, protože pochopila, že mu došlo, že ten dopis vzala. „Nejsi taková, jak to oni prezentují. Jsi prostě... cítím se s tebou líp než s nima."

„To je moc hezké," zašeptala. Naklonil se k ní a rty se dotkl jejích. Trochu ji to překvapilo, ale byl to nejhezčí a především neupřímnější polibek, který kdy dostala. „Taky tě mám ráda," dodala.

„Díky, ale o to je to horší." Rychle zamrkala. Takovou reakci vůbec nečekala.

„Horší? Jak to myslíš? Nerozumím ti."

„Protože já nechci, abys byla jenom moje průvodkyně."

„Já přece taky ne. Ale cariño, proč by to mělo být horší. Vždyť..." Pak se náhle zarazila. „Nechceš mě taky pověsit, že ne?"

„Proboha, ne! Nikdy. Jde akorát o to, že kdyby se to táta dozvěděl, neumím si představit, co by udělal. A navíc jsem tímhle zradil čest naší rodiny, už jenom proto, že jsem ti dal pusu."

„No," usmála se. „Ale to se nemusí nikdo dozvědět, ne?"

„Nemusí," usmál se a znovu ji políbil.

Gloria rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Všechno tehdy bylo jinak, ale tak správně jinak. Kdyby mohla, určitě by vrátila čas, minimálně před ten den, kdy se kvůli ní začalo všechno kazit. Juana svým způsobem vždy chápala, chápala, proč jí nejspíš opovrhoval, když ji vysvobodil z toho vězení, ale teď si více než kdy jindy bolestně uvědomovala, že nebýt její chyby, mohlo to všechno dopadnout jinak. Mohlo to být krásné. I Tiago mohl být v pořádku.

Neobviňovala jen sebe, věděla, že Juan také udělal dost neomluvitelných věcí. Možná i více než ona. Ale ona udělala tu fatální, která všechno zničila. Kdyby se to stalo s kýmkoli jiným, možná by se to nějak dalo vyřešit a určitě by to nemělo takový dopad. Ale za Juanovou kamennou tváří se skrývala křehká a rozbitá duše, která neunesla další zklamání.

Zrovna když jí po tváři stekla první slaná kapka, uslyšela koňské zaržání. Zmateně zvedla hlavu a spatřila u branky Lorenu, která na ni mávala. Rychle si promnula oči a šla jí i jedné z jejích klisen otevřít.

„Zdravím," pronesla příchozí dívka zvesela, ale pak si všimla Gloriiných napuchlých rtů a zarudlé tváře. „Omlouvám se, ale stalo se ti něco?"

„Nada," odvětila Gloria a pokusila se usmát. „Ráda tě vidím."

„Já tebe také, ale ráda bych věděla jednu věc." Odmlčela se a zvážněla. „Kdy jsi naposledy viděla Pamelu?"

„Dneska ráno," odvětila Gloria. „Děje se něco?"

„Nejspíš ne, ale dělá mi to starosti. Víš, právě dnes ke mně přišla a byla ke mně hrozně milá. Nicméně se mi zdálo, že není ve své kůži. Trochu mi připadalo, víš, jako by se se mnou loučila. A Manuela jsem také nikde nemohla zastihnout. Tobě připadala dnes v pořádku?"

„Ani jsem s ní moc nemluvila, amiga," odvětila míšenka posmutněle. „Poslední dobou mi přijde, jako by se mi vyhýbala."

„Napadá tě, čím by to mohlo být?"

„To nevím, ale poslední dobou sem dost často chodí ta... Flora?"

„Flora Molina?" zajímala se Lorena. Gloria horlivě přikývla. „Jak často sem chodí, prosím?"

„Skoro každý den."

Lorena si prohrábla vlasy. „Toto mi opravdu přijde podezřelé."

Gloria se nad tím krátce zamyslela, ale žádné rozuzlení otázky, kde by Pamela mohla tak dlouho být, ji nenapadalo, takže se jen usmála a pozvala Lorenu dále. Farmářka s radostí přijala. Když si obě dívky sedly na verandu, chvíli ani jedna nevěděla, co říct.

„Glorio," začala Lorena opatrně. „Vím, že mi do toho nejspíš nic není, ale poznám na člověku, když ho něco trápí. Měla bys vědět, že kdybys to chtěla někomu říct, jsem tady pro tebe."

Gloria se usmála a s vděčností ji objala. Poté se pustila do vyprávění o Juanovi. Věděla, že Loreně může říct cokoli a že to říct potřebuje. Byla zrovna u věty „myslím, že Juan to všechno tehdy chtěl doopravdy", když se na verandě objevil Tiago. Gloria si ho všimla, ať když to bylo vysloveno. On pevně semkl rty a otočil se k nim zády. Gloria sklopila zrak. Téměř už se kvůli svému bratranci přestal trápit, ale jako vždy se našlo něco, co mu ho zase připomnělo.

„Tiago," oslovila ho Lorena. Překvapeně na ni hleděla, ale farmářce hrál na tváři lehký úsměv. Nejspíš dobře věděla, co dělá. „Pojď za námi, prosím." Oslovený ji poslechl. Přisedl si na volnou židli.

„Ahoj, Loreno," napadlo ho poté pozdravit.

„Ahoj," odpověděla milým tónem. „Zrovna jsme se bavily o krásných vzpomínkách na Juana. Máš nějakou takovou ty?" Tiago se usmál a rozpovídal. Gloria po chvíli pochopila, že na to celou dobu šla špatně. Tiago nepotřeboval o Juanovi mlčet a tvářit se, že nikdy neexistoval. Potřeboval o něm mluvit, ale o tom hezkém, ne o jeho smrti.

Když se Juanův bratranec na chvíli odmlčel, Lorena toho využila. Vytáhla nějaký zápisník a tužku. „Nevadilo by vám, kdybych si o tom vedla poznámky? Něco mi říká, že toto není poslední takový rozhovor, který vedeme. Chtěla bych si vaše slova pamatovat."

„Samozřejmě, amiga," usmála se Gloria. Tiago, jako by si toho ani nevšiml, konečně našel slova, jak o Juanovi pokračovat, tak to také udělal. Glorii začalo docházet, že Lorena je možná přesně ten člověk, jakého se s Juanem pokoušeli hledat. Nebyla psycholog a neměla šanci napravit Tiagův mozek. Ale dokázala ho rozpovídat i o věcech, kvůli kterým byl smutný. Mohla to být šance k novému začátku?

papá = táta, taťka

No, no creo... = v tomto smyslu něco jako Ne, nevěřím tomu...

cariño = zlato, zlatíčko

Nada. = Nic.

Omlouvám se, že tady kapitola nebyla tak dlouho, chtěla jsem nejprve dopsat něco jiného. Každopádně nechci, aby se taková prodleva stala pravidlem, nebojte. Každopádně, jaký máte názor na tu chvíli, na kterou si Gloria vzpomněla? Kde si myslíte, že je Pamela a Manu? A jaký smysl podle vás bude mít to, že se Gloria i Tiago Loreně takhle vypovídali?