Kapitola VII. – Zlatá kobyla

Automobil zahnul vpravo a minul ceduli, která hlásala, že právě vjeli do Alayi. Bylo to tiché městečko, kde nebyla ani stopa po průmyslu. Od dálnice až po vzdálené vrcholky Onijských hor se táhlo mnoho ulic s domy, od těch nejtradičnějších až po moderní sídla. Prostory mezi nimi vyplňovaly lány polí a rozlehlé pastviny. Město sice bylo blízko pouště, kterou nyní nechali za zády, ale zdálo se, že je zde půda i tak úrodná.

Leo s úžasem vydechl. „A po tomhle se ti líbila Altura?"

„Ty skály a tak, mělo to něco do sebe," odvětila. „Stejně jsem si moc nemohla vybrat." Leo se chystal zeptat na něco dalšího, ale ona mu pevně stiskla ruku. Nechtěla, aby mluvil. Muži za volantem mohlo dojít, že mu lhali, i když ta možnost nebyla až tak pravděpodobná.

„Snad ti nevadí, že se zajímám," ozval se ovšem řidič. „Ale co tě vůbec vedlo k tomu, jít zrovna do Altury? Je hodně hezčích měst."

Julia chvíli přemýšlela, jak odpovědět neurčitě. Nemohla samozřejmě říct, že to není jeho věc, mohl by je vyhodit. Sice už byli ve městě, ale dobře věděla, že by odsud šli hodně dlouho. Nemohla ale ani říct pravdu. Stále měla pocit, že ten muž není nejdůvěryhodnější osoba. Proto se rozhodla pro lež. Mimoděk ji napadlo, že by se její historka mohla klidně stát námětem pro nějaký příběh z červené knihovny. Snažila se to vymyslet tak, aby to nevypadalo, že kdy byl jeden z nich bohatý, kdyby náhodou šlo řidiči o peníze.

„Kvůli tady Leovi," začala. Jmenovaný se nenápadně ušklíbl, ale ona na to nemohla reagovat. „Prostě, nějak se stalo, že jsme se potkali na hranicích města. Oba jsme se k nim šli projít, i když jsme ani jeden neměli peníze, aby nás přes ně pustili." Odmlčela se, aby vymyslela pokračování. Doufala, že to pochopí jako pokus o vyvolání napětí. „Měli tam nějaký zmatek, tak jsme se dali do řeči. No, a pak jsme si dlouho, dlouho dopisovali a nedávno jsme se vzali. To víte, manželé a manželky místních daně platit nemusí." Jediné, co na tom byla pravda, byla poslední věta.

„Jo," přihodil si Leo. „Jsem rád, že to chtěla takhle, protože by se mi moje město opouštělo jenom těžko."

„Aha, jasně," odpověděl řidič. Tohle zrovna nepotřeboval slyšet.

„Ale kvůli mně bys to udělal, ne? Kvůli mně bys z Altury odešel," pokračovala Julia. Leo se zamračil. Doposud chápal, proč to řekla, ale pokračovat v tom mu připadalo zbytečné. Ne, že by to nebyla zábava. Jenže měl pocit, že opravdu záleží na tom, co odpoví.

„Ale no tak, Ines. Probereme to později." Až když to řekl, tak si uvědomil, že on tím sice chtěl Julii naznačit, ať přestane, ale muži to muselo znít jako začátek partnerské hádky.

„Miláčku, já to myslím vážně. Odešel bys, že jo?" skoro škemrala. Leo taktak potlačil smích.

„Ale to víš, že jo," odvětil. Začalo ho to opravdu bavit.

„No jenom aby," odpověděla, protože už to chtěla ukončit. Měla pocit, že už to stačí. Leo si však nedokázal odpustit poslední poznámku. Nejen proto, aby muže ještě více utvrdil v tom, že Juliina historka je pravdivá, ale v tom, že si chtěl zkusit to říct beze strachu, že tím něco pokazí.

„Prosím tě, vždyť víš, jak moc tě miluju. Udělal bych pro tebe cokoli."

To, co ale následovalo, vůbec nečekal a ani náhodou by to sám neudělal. Naklonila se k němu a jejich rty se setkaly. Leo si vždy představoval, že jestli k tomu vůbec někdy dojde, bude to trvat jen okamžik, bude to jen jako letní vánek. Že budou úplně sami. Že on bude iniciátorem. Její polibek byl ale hluboký a vášnivý. Přidal se k ní, ale připadal si zvláštně. Ne, že by se mu to nelíbilo. Ale nechtěl, aby to bylo takhle. Nechtěl, aby jejich první polibek byl takový. Aby v podstatě patřil k další hře. Po pár sekundách se od ní opatrně odtáhl.

„Ehm," odkašlal si řidič a nevědomky tak zabránil trapnému momentu mezi nimi. „Kam chcete vlastně odvézt?"

„Můžete nás vyhodit už tady," odvětila Julia. „My už si nějak poradíme." Řidič jen pokrčil rameny a zastavil. Oba pasažéři vystoupili. Julia se přinutila k úsměvu. „Ještě jednou díky."

„Za nic," odvětil a zase se rozjel. Julia potřásla hlavou.

„Nemám z něho dobrý pocit."

„To jsem pochopil. Jinak bys mě shodila z nějaké skály už jenom kdybych řekl to o manželech."

„V Alaye žádná taková skála není," odvětila.

„Takže mi nemáš čím vyhrožovat?" zeptal se a všiml si, že se dala do kroku. Napodobil ji.

„Něco se najde, to se neboj. Třeba tě shodím do kupy hnoje."

„To je snad ještě horší," otřásl se. „Raději bych se teda v tomhle městě neměl zdržovat."

Julia mu pohlédla přímo do očí. „Leo, vlastně... můžu tě poprosit o jednu věc?"

„No?"

„Chtěla bych navštívit ten ranč, kde jsme s tátou žili. Jenom na pár dní."

Leo si skousl spodní ret. Jedna jeho stránka toužila po něčem takovém, chtěla být volná a vidět něco nového, zvláště když si to Julia přála, ale ta druhá se nemohla zbavit myšlenek na to, co by to znamenalo pro jeho budoucí život. „Nejsem si jistý, jestli bychom se neměli vrátit domů co nejdřív. Už tak budeme mít problém."

Povzdechla si. „Leo, co se to s tebou stalo? Vždycky jsem si myslela, že jsi tak trochu šílený. Pořád jsi chtěl něco nového, něco zajímavého. Když jsme se vrátili z té minulé cesty, bála jsem se, že tyhle šílenosti přestaneš dělat, ale pak jsi navrhl tu novou cestu, ztratili jsme se..." Na tváři se jí zjevil úsměv. „A pak vyšlo najevo, že jsi měl celou dobu baterku. Byla jsem na tebe naštvaná, ale na druhou stranu mě to hrozně potěšilo, protože jsi prostě byl jako dřív. A teď? Tady nejde o žádnou bláznivost, chci navštívit místo, které jsem milovala. A ty prostě odmítáš obětovat ještě pár dní. Jak jsi řekl, problém máme stejně."

Leo do jejího proslovu nezasahoval, přebíral si to v hlavě. „Víš, proč jsem ty šílenosti asi dělal?" Odmlčel se. Julia ho posunkem vyzvala k pokračování. „Abych zaplnil prázdnou díru, co byla v mým srdci. Ale teď už tam prostě není. Teď mám tebe."

Julia se smutně usmála. „To je sice hezké, ale to s tou baterkou jsi udělal i tak."

„Já vím. Ale už se asi začínám probírat. Tohle prostě nejde. Já chci tu školu fakt vystudovat, a ostatní se o nás budou bát a tak."

„A co na tom teď záleží? Jsme tady spolu a děláme něco, o čem se lidem jenom zdá. A je to fajn. No tak, fakt bys právě teď chtěl být v nějaké učebně a poslouchat nudný přednášky?"

„Zrovna teď mám pauzu," podotkl.

„No tak, Leo, poslouchej mě pořádně. Prostě, já tyhle věci chci dělat. A chci je dělat s tebou. Jasně, zrovna teď mi to taky úplně nevyhovuje, ale takovéhle věci asi nejdou plánovat. Jasně, bude to průšvih, ale alespoň budeme vědět, že jsme si to předtím užili."

Leo se usmál. „To je hezký přístup. Doufám, že ten ranč alespoň stojí za to."

„Pro tebe asi ne, ale to je mi jedno," ušklíbla se. Chvíli vedle sebe kráčeli mlčky.

„Julio?" oslovil ji poté. Natočila se k němu. „Ta pusa... víš, chtěl bych ti říct, že já to takhle nechci."

„Neprotestoval jsi."

„Ze stejného důvodu, jako jsi ty neprotestovala, když jsem tě poprvé vzal za ruku." Julia musela uznat, že na to něco je. Udělal to jen proto, aby si Manuel a Lorena mysleli, že spolu chodí.

„Promiň. Akorát jsem chtěla, aby nám to věřil."

„To já tehdy taky. Ale přijde mi hrozně divný, že vlastně všechno, co by pro nás mělo něco znamenat, děláme jenom v rámci hry."

„Leo, a myslíš, že bychom se k tomu jinak v dohledné době dostali? Ale máš pravdu. Takhle to prostě nejde. Ještě se s tebou kvůli hře vyspím a toho bych fakt litovala."

„Bože," protočil oči. „To by bylo hrozný. Nebo se kvůli hře fakt vezmeme. Akorát počkej – litovala bys toho, protože to bylo kvůli hře nebo protože jsi to udělala?"

„Na to mám fakt odpovídat?" Přikývl. „To první. Stejně k tomu dřív nebo později dojde."

„Je stejně vtipný, že když tohle víme, tak to stejně oddalujeme," zasmál se.

„Hele, jeden na druhého jsme čekali tak dlouho. Tohle nás už nezabije," usmála se. „A mimochodem, náš ranč."

Leo pohlédl na dřevěné stavení na konci zelené louky a pak si všiml i několika koní pasoucích se za ohradou. Tímto směrem ukazovala dřevěná cedule, na které stálo Ranč U Zlaté kobyly. Julia ho vzala za ruku a společně se rozběhli zeleným polem. Bylo nad slunce jasné, že se tam černovláska opravdu těší.

V půlce museli přejít do chůze, protože ani jeden neměl takovou kondičku. Když se přiblížili, Julia zahlédla jednu známou ženu. Zaplavila ji vlna nostalgie, ale musela se ovládat. Zhluboka se nadechla a zvolala:

„Brito! Brito, ahoj!" Mladá žena nechala veškeré práce a překvapeně vzhlédla.

„Señorita Bernitéz?" hlesla a zdálo se, že tomu ani nevěří.

Julia se jen pousmála. „Přijela jsem se podívat, jak se ranči daří. Mohla bys nám otevřít a taky zavolat Tomáse?" Žena začala energeticky otevírat dobře zajištěnou branku.

„Nečekala jsem, že se vrátíte," vydechla. Julia se jen usmála.

„A já jsem Leo," připomněl se její přítel, a když byli uvnitř, nabídl jí ruku. „Leo Rodrígues."

„Tak vás tady vítám," usmála se Brita, potřásla si s ním a poté někam odběhla. Leo se trochu zamračil.

„To mi tady bude každý vykat?"

„Právě že ne. Velká většina nevykala ani tátovi. Ne, že by mu to nevadilo, ale chápeš, není to důvod, proč vyhodit jinak dobré pracovníky."

„To se mi ulevilo. Je to trochu divný."

„Jo, to je," usmála se. „A hele, Tomás." Leo zamžoural, aby lépe viděl na vousatého muže ve středních letech, oděného v košili zastrčené do hnědých kalhot. Na nohou měl ušpiněné gumáky a na hlavě klobouk.

„Julio," vydechl muž překvapeně, když se přiblížil na doslech. Pak ji objal a políbil na obě tváře. „Co se stalo?"

„To ti vysvětlím později. Prostě, chtěla jsem se tě zeptat, jestli bychom tu s Leem nemohli pár dní zůstat."

Tomás pohlédl na jejího přítele a přátelsky se usmál. „Nazdar." Když Leo něco neurčitého zamumlal, protože si nebyl úplně jistý, jestli mu může tykat, otočil se zpět k Julii. „Jasně že můžete, ale je všechno v pohodě? Táta říkal, že se teprve budeš stěhovat za ním, takže právě to děláš?"

„To bych nešla tímhle směrem. Já se nikam stěhovat nebudu," odvětil. Tomás měl na jazyku další otázky, ale rozhodl se, že si promluví později.

„No, a nemáš s někým problém nebo tak?"

Julia povytáhla obočí. „Mám problém, ale ne s někým. Proč?"

„Ale, já jenom tak. Teďka to v Alaye není dobré."

„A co se děje?" zmátl černovlásku. Bylo to vždy tak krásné, bezpečné město.

Povzdechl si. „Někdo mi pořád zabíjí nebo krade koně. A předevčírem zabili dokonce jednoho hlídacího psa. Už jsem nechal i pár lidí, ať to v noci obcházejí a tak, ale ne vždycky to pomůže."

Julia nechápavě zavrtěla hlavou. „Co z toho mají, proboha?"

Tomás se ušklíbl. „To bych taky rád věděl. Ale to je moje starost. Chovej se tu zase jako doma." Pak se usmál na Lea. „Ty samozřejmě taky. A rád bych s tebou na chvilku mluvil o samotě." Leo znejistěl, ale Julia nad tím jen mávla rukou. Netušila, co mu chce Tomás říct, ale byla si jistá, že to z Lea poté dostane.

„Půjdu se mezitím kouknout na koně," prohlásila. Leo se neklidně zavrtěl, ale to už neviděla. Tomás mu položil ruku na rameno.

„Mě se nemusíš bát," zasmál se. „Ty jsi její přítel?"

„Jo, to jsem," pokrčil rameny, protože ho Tomás trochu znervózňoval.

„Dávej na ni pozor, prosím tě. Ať se děje cokoli, bojím se, aby jí někdo neublížil, víš..."

„Protože je holka. Jasně," odvětil Leo, ale docela pochyboval, že by Julii doopravdy dokázal pomoct, kdyby na to přišlo. Tomás, jako by mu četl myšlenky, mu do rukou vrazil kolt. Leo si ho chvíli prohlížel. Byl jednoduchý, čistě účelný, bez ozdob, ale přesto nádherný. Vyrobil ho někdo hodně pečlivý. Přesto doufal, že ho nikdy nebude muset použít. Kdo ví, jestli ještě vůbec umí střílet.

„Připadáš mi jako fajn kluk. Alespoň na rozdíl od těch, co měla před tebou."

Leo se zasmál. „Ona to tvrdí taky."

„Tak se opovaž to zkazit."

„Rozkaz," zasalutoval a poté se vydal ke stájím, kde Julia předtím zmizela. Snažil se udržet si dobrou náladu, ale neměl z toho všeho dobrý pocit. Co se to v Alaye dělo?