Kapitola V. – Ještě ne

Krok za krokem mířili směrem, kterým by měla být dálnice. Ráno bylo stále chladné, ale oproti noci, kterou měli za sebou, se výrazně oteplilo. Jejich pocity tomu však nedopovídaly. Možná za to mohla jejich rozlámaná těla, možná ten chlad, ale byli oba mrzutí a bez nálady.

„Leo, co když tam vůbec nedojdeme? Pořád navrhuju vrátit se do Altury. Jasně, nevíme, kde to je, ale když je teď světlo, třeba se tam dostaneme spíš," prohlásila Julia.

„Za chvilku bude fakt vedro," odvětil. „Nechci tam umřít. Když se dostaneme od těch skal, bude alespoň nějaká šance, že se neusmažíme zaživa. Dobře víš, že je to tady dole přes poledne jako pec."

„A umřít při hledání tý cesty ti připadá jako ta lepší možnost?"

Povzdechl si. „V podstatě ti nikdo nebrání se sebrat a jít domů sama."

Julia okamžitě zavrtěla hlavou. „Už jsem tě v tom jednou nechala. Znovu to neudělám." Byla to v podstatě pravda, ale ne úplná. Nevěřila, že jeho plán je lepší, ale nechtěla se s ním vlastně ani hádat, natož se rozdělovat. Především to ale bylo v tom, že s ním opravdu chtěla být. Pokud se vrátí do Altury, tak jedině společně, aby tam mohli společně také žít.

„Tak v tom případě bys měla vědět, že já se teď neotočím. A přesvědčuj si mě, jak chceš."

Povzdechla si. „To nebudu. Akorát nechci, aby se to stalo znovu."

„Co?"

„To okolo Pamely."

„Teď tě sice asi příšerně naštvu, ale vlastně," polkl. „Nepřišlo mi to zase tak strašné. Chci říct, když jsem se vrátil do Altury, byl jsem fakt rád, ale to spíš kvůli tomu, že jsme dokázali, co jsme chtěli. Ta cesta samotná vlastně nakonec byla celkem fajn."

„Děláš si legraci? Uvízli jsme v písečné bouři, pak v motelu, Roque a Candela, pak ty daně..."

Leo zvedl ruce v obranném gestu. „Já vím, já vím. V tu chvíli jsem se zrovna třikrát nebavil, ale prostě takové věci nezažiješ každý den. Teda, vím, že pro tebe je tohle normální, ale pro mě prostě ne."

„Není to pro mě normální," odvětila. „Už jsem ti přece vysvětlovala, jakým způsobem jsme s tátou cestovali. Tohle jsem zažívala poprvé. Leo, podívej, já sice myslím na dobrodružství a tak, ale když na to přijde, nejradši bych byla zase v Altuře, šla na tu přednášku, prostě žila tak, jak je to správně. Jasně, jsou i hezké chvilky, třeba včera večer, ale chci být prostě jenom co nejrychleji zpátky."

„Vždyť já to neprodlužuju. Nedělám to schválně. Akorát říkám, že to není to nejhorší, co se nám mohlo stát."

Hluboko uvnitř ale věděl, že i kdyby ho z takových věcí obviňovala, měla by svým zvláštním způsobem pravdu. I když tahle cesta nebyla plánovaná, vlastně po něčem takovém toužil. Ne takhle, ne teď. Ale možná za pár měsíců či let, s dostatečnými zásobami a alespoň prvotním plánem. A možná také s několika tisíci pesos. Nicméně si to přál. On, ona a možná i někdo další na vzrušující cestě za něčím novým.

„Leo?" zaslechl své jméno, což ho vytrhlo z přemýšlení.

„Co?" zeptal se a potřásl hlavou.

„Už na tebe asi minutu mluvím. Ptala jsem se, jestli nevíš, kolik je hodin."

Pokrčil rameny. „Nevím, ale tipuju to tak na sedm, podle slunka."

„Díky, ale spíš bych to chtěla přesně."

„Proč?"

„Prostě jenom tak. Chci vědět, jaká je šance, že někdo vůbec pojede, jestli najdeme tu cestu."

„Když nepojede teď, pojede za pár hodin."

„Výborně, a do té doby se usmažíme," ušklíbla se. „Nad čím jsi vůbec přemýšlel?"

„Kdy?"

Zavrtěla nad ním hlavou. „Doufám, že tak mimo nebudeš celý den. Když jsi mě nevnímal."

„Ale jenom tak," mávl nad tím rukou.

Pousmála se. „Ale mě by to celkem zajímalo. Už jsem ti přece říkala, že vím, že ty nikdy nad něčím nepřemýšlíš jen tak."

„Ty ses nikdy neztratila ve svých myšlenkách?"

„Ale jo, jenže vždycky, když to uděláš ty, tak pak přijdeš s nějakým nápadem nebo prohlášením."

„To sice zní hezky, ale tentokrát fakt ne," zasmál se. „Proč ti na tom tak záleží?"

„Protože ses zamyslel při tom rozhovoru, jestli je takhle cesta fajn nebo ne. Nemáš v rukávu další pitomý plán, že ne?"

„To ne. Jak jsem říkal, nechci si tu cestu prodloužit."

„Tak jsem to nemyslela. Spíš jestli tě nenapadlo něco dalšího, jak se z toho údajně dostaneme."

Leo si založil ruce na prsa. „Jestli ti moje nápady vadí, prosím. Jak už jsem říkal, klidně jdi. Za to, že jsme tady skončili, už jsem se ti omluvil, ale asi ti nemusím říkat, že jsi se mnou nemusela jít ani tou druhou cestou. Mohla jsi prostě sejít kopec."

Věděla, že by jí to mělo naštvat, ale dokázala se tomu jen zasmát. „Jestli mě tady nechceš, můžeš to říct rovnou."

„Kdybych tě tady nechtěl, ani by ten celý problém nevznikl. A vůbec, čemu se směješ?"

„Že ta hádka je absurdní. Já jsem akorát chtěla vědět, jestli tě napadlo něco jiného než bůhvíkde hledat silnici. Nevěděla jsem, že si to vyložíš takhle. Leo, co se s tebou děje? Myslela jsem, že si z toho minimálně uděláš legraci jako vždycky."

„Přemýšlel jsem nad tím, že by to bylo fajn, kdyby se tohle stalo o chvilku později, až se vzpamatujeme z toho minulého dobrodružství. Víš, kdyby to bylo plánované a tak. Bylo by to hezké," odpověděl, aby nemusel opravdu přemýšlet nad tím, co se s ním stalo.

Julia se na okamžik zamyslela, jestli ho v tom má nechat, ale hádala, že by mu to stejně dříve nebo později musela říct. „Víš... já si nemyslím, že by to bylo lepší."

„Proč ne?" zeptal se a vyschlo mu v ústech.

„Protože já už žádné dobrodružství nechci. Nikdy," špitla a sklonila hlavu. „Tehdy, když jsme šli za Pamelou, jsem byla naivní a asi jsem to tak nějak potřebovala, abych si ujasnila, jak chci vlastně žít. Ale teď v tom prostě nevidím smysl."

Leo na ni několik sekund jen němě hleděl. „Chápu. Myslíš, že bys na to časem nemohla získat jiný názor?"

„Pokud se v dohledné době dostaneme domů, tak možná," pousmála se. Nelhala mu, nevylučovala tu možnost. „Ale teď prostě ještě ne. A ještě déle potrvá, než bych se k tomu doopravdy dostala, i kdybych si to vážně rozmyslela."

„Jasně," odvětil, ale dost se mu ulevilo. Bál se, že mu řekne, že na to názor nezmění. Věděl, že by mu na tom nemělo záležet, ale záleželo. S někým, kdo neměl alespoň trochu blízko k jeho největší touze, by nemohl být. Věděl, že je to od něj hloupé, ale nemohl si pomoct.

„A Leo?" ozvala se znovu. „Uráčil by ses mi pro jednou odpovídat na otázky?"

„Problém je v tom, že nevím, o čem mluvíš. Ale kdybych to věděl, odpověděl bych ti i na tuhle."

Protočila oči. „Já myslím, jak jsem se tě ptala, co se s tebou děje, že jsi to vzal takhle vážně."

„Na to jsem měl odpovídat?"

„Od toho jsou přece otázky, aby se na ně odpovídalo. A já si tu odpověď fakt přeju slyšet. Vážně, děje se něco?"

Spolkl poznámky o tom, že existují i řečnické otázky. Povzdechl si. „Pamatuješ si ještě, jak jsi mi tehdy u Manuela řekla, proč se vyhýbáš vztahům?" Pokývla, i když netušila, jak to s tím souvisí. „Řekla jsi, že ke mně se chováš takhle, protože ti na mě nezáleží."

„Ale to bylo tehdy! Taky jsi mi řekl pár podobných věcí, třeba..."

„Já vím," přerušil ji. „Ale právě o to jde. Prostě, bál jsem se, že se to mezi náma pokazí právě proto, že se poznáme. A je to tady."

„Ale mezi náma se přece vůbec nic nepokazilo," namítla, ale obávala se, že on to tak nevidí. „Nepokazilo, že ne?"

Odvrátil od ní zrak. „To právě nevím. Chápeš, tehdy bylo úplně jedno, co ti řeknu. Nebo nebylo, ale to jsem nevěděl. Teď to jedno není a já se prostě už nedokážu chovat jako předtím. Najednou nevím, co bych měl dělat."

Julia si skousla spodní ret. „Pořád na tom nezáleží. Jestli si dobře vzpomínám, dali jsme se dohromady právě proto, že nezáleželo. Tak proč by najednou mělo?"

„Protože mi záleží na tobě," hlesl. „A hlavně jsme spolu předtím vlastně nemluvili vážně a na té cestě jenom občas, takže to ještě moc neumím rozlišit, jestli to je legrace nebo ne."

„No, jestli ti to pomůže, můžeme se rozejít, ale celkem pochybuju o tom, že by se spíš ještě nezhoršilo."

„Nemyslím si, že je to, když se holka a kluk sami ztratí a reálně hrozí, že umřou, dobrá doba, aby se rozešli."

Pousmála se. „To fakt není. Hele, Leo, teď upřímně. Já si myslím, že to je jenom dočasné. Přece jenom, když to tak vezmeš, dali jsme se dost rychle dohromady na to, že to ani jeden z nás nechtěl. Prostě, myslím, že nám oběma bude chvilku trvat, než se s tím nějak vyrovnáme a pak to bude dobré."

Leo na ni s úsměvem pohlédl. „To je asi ta nejhezčí věc, co mi kdo řekl."

„To je fajn, ale ještě jsem neskončila a myslím, že po tomhle bys to neprohlásil. Chtěla jsem říct, že se hlavně nějak nesnaž nebo tak, protože jsme spolu skončili právě proto, že ses choval jako idiot."

„Máš pravdu, tohle od tebe není hezké." Odkašlal si. „Ale fajn. Slibuju, že se nebudu snažit, ale chci to samé od tebe. Taky ses ke mně nechovala úplně nejlíp a to je na tom to nejlepší."

„Nemůžu uvěřit, že s takovým prohlášením souhlasím," odvětila. Poté se náhle zastavila a vzhlédla k němu. Její výraz byl však příliš nečitelný.

„Co se děje?" zeptal se s trochou obav.

„Pst," zasyčela a zaposlouchala se. Ano, skutečně tam ten zvuk byl.

„To je motor!" potvrdil Leo její domněnky. „Julio, my jsme to dokázali! Tady někde je ta silnice!" Široce se usmál. Oplatila mu to. Pak ho v návalu radosti objala. Jestli tím byl zaskočený, nedal to najevo. Přivinul ji k sobě. „Brzo pojedeme domů," zašeptal.

„Proč mi něco říká, že tak jednoduché to nebude?" odvětila stejným způsobem.

„Připadá ti, že se to zatím pokazilo málo?" Zasmála se.

Odtáhl se, ale ona ho chytila za dlaně. Jejich pohledy se setkaly a ani jeden z nich nechtěl uhnout. Leo poté ovinul ruce kolem jejího pasu a naklonil se k ní. Vlastně ani nevěděla, jestli chce, aby došli dále, nebo ne. Proto to nechala na něm. Zdálo se, že se svými rty opravdu dotkne jejích. Nicméně jen sklopil zrak a sjel dlaněmi k těm jejím a pustil ji. Ona však prsty jedné ruky propletla s těmi jeho.

„Měli bychom jít," prohlásil. Chvíli kráčeli mlčky se stále spojenými dlaněmi v naději, že zaslechnou další motor. To se ovšem nestalo ani po pár minutách, proto Julia promluvila.

„Víš, kdybys to udělal..."

„Co?"

„Někdy si vážně říkám, jestli jsi tak nechápavý nebo to jenom hraješ. To, co jsi chtěl udělat."

„Co jsem chtěl udělat?" pousmál se. Protočila oči, protože pochopila, že ji jen chce přinutit to říct.

„Dát mi pusu."

„A co s tím?"

„Že kdybys to udělal, nebránila bych se." Napůl čekala, že to napraví, ale on jen pokračoval v chůzi. Sama na to neměla odvahu. Navíc možná ještě nepřišla ta správná chvíle. Oba ale věděli, že i když se zdánlivě nestalo nic, bylo to, jako by si řekli, že se sice nebudou snažit, ale ne vše zůstalo stejné.

Zbytek cesty nemluvili, ale držet za ruce se nepřestali. Takto došli až k prázdné silnici. Julia si náhle něco uvědomila.

„Víš, že máme jeden celkem velký problém?"

„Kromě toho, že tady nikdo není?"

„A kromě toho, že se tím pádem asi vážně upečeme zaživa?" přisadila si. „Že nevíme, na které straně silnice stopovat. Jasně, víme, kterým směrem Altura je, ale tím směrem nemusí vést ta cesta."

„Uznávám, i tohle můžeme do našeho seznamu problémů přidat," ušklíbl se.

„A to je všechno? Nic víc k tomu neřekneš?"

„Ty chceš zase nějakou superradu jako tehdy v pastvinách?"

„To ne, spíš aby sis konečně připustil, že máme problém. Víš, řekl třeba něco jako páni, tak teď jsme fakt v háji."

„No, to jsme."

„Díky." Leo se marně snažil proniknout do jejích myšlenkových pochodů. „Už jsem si myslela, že tu vyšiluju sama," doplnila se. „Ale to je jedno. Asi budeme rádi, když stopneme kohokoli, ať jede, ze které strany chce. Alespoň budeme vědět, na čem jsme, i když nás nevezme."

„Jo, to zní dobře," odvětil.

Trvalo ještě pár minut, než projelo první auto. Oba se na sebe snažili upozornit, ale i když si jich řidič všiml, nezastavil, naopak, ještě zrychlil. Leo nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Blbeček," ulevil si.

„Víš, třeba spěchá domů, protože se těší na svou rodinu nebo tak," snažila se odhadnout jeho osud Julia.

„Jo. Nebo na zadních sedačkách pašuje nelegální zboží a nechce, abychom to viděli."

„Prosím tě, kdo by byl tak pitomý a nedal to alespoň do kufru?"

„Třeba je toho zboží tak hodně, že se tam nevejde," rozvíjel svou teorii.

„Nebo v tom kufru třeba převáží mrtvolu," zasmála se.

„To je celkem logické, pašeráci jsou totiž úplně běžně i vrazi."

Julia potřásla hlavou. „Nechme toho, to od nás není hezké. Já jsem pořád pro tu verzi s rodinou, ale vážně by mě celkem zajímala pravda. Občas je úplně někde jinde než to, co si o těch lidech myslíš." Odmlčela se. „A hele, další auto!"

Šinulo si to k nim po stejné straně silnice jako to minulé. A kupodivu dokonce i zastavilo. Na okamžik zaváhali a blesklo jim hlavou, že to není úplně nejbezpečnější, ale jinou možnost v podstatě neměli. Když řidič stáhlo okénko, Julia se na něj trochu nervózně usmála. Sjel je pohledem.

„Co je?" zeptal se jich. „Došel vám benzín?"

„Ne, akorát jsme se ztratili," vysvětlila Julia.

„Tady?" podivil se. „Jak se vám to povedlo?" Zdálo se, že ho zaujali.

„To je dlouhý příběh," vložil se do toho Leo. „Prosím, kterým směrem je Altura?" Řidič na ně pohlédl ještě překvapeněji. Chystal se někam ukázat, ale pak zavrtěl hlavou.

„Tam žádná cesta nevede. Museli byste projít celé Rudé skály a to fakt není dobrý nápad."

„To už víme," odvětila Julia, čímž ho ještě více zmátla. „A jak se tam nejrychleji dostaneme?"

Řidič se zamyslel. „Kdybyste to chtěli vzít okolo... vlastně to ani nejde. Všude je poušť. Musíte se dostat až za ní. Nejrychlejší by to asi bylo směrem na Stromovou nížinu. No, a tam si nějak sehnat auto a jet zpátky oklikou kolem Oregana. Ale fakt nevím, ještě jsem nikdy nezažil, aby se tu potuloval někdo z Altury."

„Tak jsme vlastně jeli s tátou," pronesla Julia směrem k Leovi a ignorovala, jak si ji řidič prohlížel. Něco mu na ni nehrálo a ona to věděla. Touto poznámkou to ještě zhoršila.

„A kam se dostaneme opačným směrem?" zeptal se Leo.

Muž na něj hleděl jako na blázna. „Nikam. Je tam odpočívadlo, o pár mil dál, a pak to tam končí. Je tam poušť, jak už jsem říkal."

Leovi vyschlo v krku. „No, a vy jedete kam?"

„Do Alayi, jiné město tady v podstatě ani není," odvětil. Leo se na Julii zazubil. Protočila oči. Jistě, bylo logické, že pojede tam, když tady nic nebylo, jak tvrdil, ale stejně jí to přišlo jako velice podivná hra osudu.

„A nevzal byste nás s sebou?" požádal. Řidič se chystal odmítnout, ale pak si vzpomněl, jak v mládí sám stopoval a doufal, že ho někdo vezme. Kromě toho, i když měl pocit, že tu dívku má spojenou s něčím špatným, ten kluk mu byl docela sympatický.

„Tak nasedněte," zamumlal. Když nasedla i ta dívka, konečně mu došlo, proč je mu tak povědomá. Otočil se k ní dozadu.

„Vy jste Julia? Julia Bernitéz?" zeptal se nevěřícně.

„Ne," zapírala, protože se jí mužův zájem nelíbil. „Ale hodně kamarádů mi říká, že ji připomínám." Nepřesvědčivě se usmála. Nevěděla, jestli jí to uvěřil, každopádně nic neříkal, když i Leo přistoupil na její hru. Začal ji oslovovat Ines.

Chtěla bych jen říct, že mám nějakou podivnou psací krizi, kdy mi jde psát jen tohle. Tím se omlouvám všem, kteří se těší i na kapitoly něčeho jiného, ale prostě to nejde. Snažím se to překonat, ale není to lehké.

Co si myslíte, že se v Alaye odehraje? A co si teď myslíte o vztahu Lea a Julie?