Kapitola IX. – Temnota plamenů

Leo s úsměvem hleděl na čisté stáje. Dělat cokoli kolem koní se mu líbilo, ale o to tentokrát nešlo. I když byl celý špinavý, unavený a jistě i páchl, nebyl jediný. Julia tam byla s ním. Vlastně ho k tomu, aby uklidili stáje, přiměla. Ani jeden z nich to nemusel dělat, ale nechtěli jen tak lelkovat. Navíc to byla záminka, jak trávit několik hodin společně bez studu a pocitu trapnosti. Vlastně více než pár hodin. Byl už dávno večer.

Julia se pokusila otřít si čelo hřbetem ruky, ale nevšimla si, že se tak akorát ještě více zašpiní. Leo se ušklíbl, ale neupozorňoval ji na to. Svým způsobem se mu líbilo ji vidět takhle. Nejen proto, že to bylo tak rozdílně od zbohatlice, kterou znal z Altury. Připadala mu tak mnohem šťastnější. Jako by tohle byl doopravdy život, který hledala. Když se na něj usmála, zamrazilo ho v zádech. Stále nechápal, proč k ní vůbec něco cítí, ale bylo to neuvěřitelně intenzivní.

Udržoval s ní oční kontakt a pomalu k ní přistoupil. Její výraz byl nečitelný, ale nechtěl se tím nechat odradit. Ne tentokrát. Pomalu jí položil dlaně na boky. Pousmála se a položila ty své na jeho ramena.

„Tentokrát jsme alespoň originální."

Leo povytáhl obočí. „Co tím myslíš?"

„Víš, u nás dvou bych čekala něco jako večeře při svíčkách, polibek při západu slunce... a teď máme jaksi rande ve stáji."

Leo se usmál. „Možná bys měla vědět jednu věc. Já nejsem romantik."

„Myslím, že neromantický člověk se chová trochu jinak."

„To nevím, ale prostě, žádné večeře a západy slunce nečekej. A ani nic podobného." Vzala ho za ruce a dovedla k balíku sena, na který se posadila. Usadil se vedle ní. Až poté promluvila.

„Něco bys o mně asi měl vědět." Polkla, aby se k tomu odhodlala. Nemusela to říkat, ale rozhodla se, že když už o svém vztahu začali mluvit otevřeně, měl by znát i tuhle skutečnost. „Mně se vlastně tyhle romantické gesta líbí."

„I svíčky, kytky a tak?"

Julia přikývla. „Přijde mi to hezký. Jako, jasně, láska prostě žádné důkazy nepotřebuje, ale je to milý. Člověka to prostě potěší."

„Neřekl bych do tebe, že to budeš brát takhle."

„Očividně jsi tady ten předvídatelnější," usmála se. „Vadí ti to?"

„Co by mi mělo vadit, prosím tě? Že máme na věci jiný názor? Mělo by to spíš vadit tobě, protože já se měnit nebudu."

„Kdyby ses snažil změnit, neměl bys mě čím štvát," hlesla a objala ho.

„Jo, nebylo by to ono," odvětil a přivinul jí k sobě. Vzpomněl si na to, co tehdy říkal Manuelovi na pastvinách. Že se bojí toho, že se všechno pokazí, když se více poznají. Teď se to stalo a vlastně ani nerozuměl jejímu postoji, ale nic v jeho srdci se nezměnilo.

Trochu se odtáhl a pohladil ji po doposud čisté tváři. Teď už čistá nebyla, ale na tom nezáleželo. Lehce pootevřela ústa. Netušil, jestli to má být pobídka k tomu, co chce udělat, nebo jestli chce něco říct, ale přiložil své rty na její. Tentokrát doopravdy. Tohle bylo to, co si přál. Polibek nebyl dokonalý. Stále byli ve stáji, špinaví, propocení a ne zrovna voňaví. Navíc, i když si to nerad přiznával, líbala mnohem lépe než on. Ale něco takového možná nemělo být dokonalé. Možná byla skutečná krása právě v té nedokonalosti.

Leo ji vzal do náruče a opatrně se sesunul do další hromady sena, tentokrát rozházené na zemi. Vyděšeně na něj pohlédla, ale on se jen pousmál a natáhl se na záda. „Už několikrát jsem ti řekl, ať se mě nebojíš," zašeptal.

„Už několikrát jsem ti řekla, že já se tě nebojím," odvětila a lehla si k němu.

„Kdyby na tom něco nebylo, nemuseli bychom si to několikrát říkat." Neměla co odpovědět, tak mlčela. Nemohla říct, že by se jí leželo pohodlně. Seno bylo ostré a Leo ji držel možná až příliš silně. To ale nic neměnilo na tom, jak nádherné to bylo.

„Leo?" oslovila ho po chvíli. Chystala se mu říct, co právě cítila, ale on ji k pokračování nevybídl. „Leo?" vyslovila znovu jeho jméno. Až pak si všimla, že zhluboka oddechuje. „Proboha, ty jsi fakt nemožný!" obořila se na něj, bez ohledu na to, jestli ho to probere nebo ne. „Ty si tady klidně usneš, to jako fakt?" Odpovědi se jí nedostalo. Zavrtěla nad ním hlavou, ale nevstala. Jednak by ho tím určitě probudila a jednak vlastně ani nechtěla. Ona sama neusnula, ale ani nebyla úplně vzhůru.

Zcela ji probudilo až zaržání jednoho z koní. Nechtěla mu věnovat pozornost, ale pak ji do nosu udeřil štiplavý zápach. Škubla sebou. Leo něco nesrozumitelného zamumlal a ještě pevněji jí ovinul ruce kolem pasu. Ona ho však odstrčila a vymrštila se do sedu. Všude už byla tma, ale odněkud se ozývalo tiché praskaní. Julia ztuhla šokem. To už se posadil i Leo. Nějaký kůň znovu zaržal.

„Proboha," zašeptal. „Proboha, ono hoří!" Julia na něj zmateně pohlédla, on už však vyskočil na nohy a začal otevírat stáje.

„Co to děláš?" zeptala se ho. „Vždyť utečou!" Na důkaz jejích slov začala některá zvířata opouštět stáj. Leo dalšího koně vylákal na pamlsek, který původně schovával pro Chispu. 

„Pořád lepší, než kdyby umřeli," zavrčel. Znovu se ozvalo zapraskaní. Julia se konečně vzpamatovala a pustila další koně. Teprve teď jí to došlo. Hoří. Stáj hoří. Popadla ohlávku a rychle jí jednomu, který byl očividně vyděšený, nasadila. Zvíře se bálo tak moc, že se ani moc nevzpíralo, když ho vyváděla.

Když vyšli ven, spatřili hned dvě věci. Rychlými kroky se k nim blížil Tomás a ven se linul černý hustý dým. Julia si přikryla ústa, ale stejně nedokázala zcela skrýt vzlyk.

„Co se děje?!" zakřičel Leo a vzápětí se rozkašlal.

Tomás rozhodil pažemi. „Nevěděl jsem, že zajdou až tak daleko!"

„Myslíš, že jsou to ti, co ti kradli koně?!"

„Teď není čas na povídání!" odvětil a vtrhl do stáje.

Oba ho následovali. Dusili se kouřem, ale museli ty koně zachránit. Někdo by to možná mohl považovat za hrdinství, ale pravda, byla taková, že ani nepřemýšleli nad tím, co dělají. Věděli, že se stáj brzy zřítí a někteří koně se bez pomoci ven opravdu dostat nemohli. Jiní zase byli příliš vystrašení. Příliš vzpírající se tam museli nechat, hlavní bylo zachránit jich co nejvíce.

Měli pocit, že si vykašlou plíce a oheň se šířil, ale ani jeden nedokázal zůstat venku a bezmocně to sledovat. Jako by to nestačilo, ozval se výstřel.

„Ne!" vykřikla Julia.

„Musíme pryč! Musíme pryč, nebo nás zastřelí!" prohlásil Leo a poté, co vyběhli ze stáje, se pustili stejnou cestou, jako sem předtím přiběhli. Za nimi šlehaly plameny a oranžově osvětlovaly noční oblohu. Přišli plní radosti a očekávání, nyní byli plní zoufalství. Leo si až v půlce kopce uvědomil, že má kolt, ale kam by mířil? Vždyť nevěděl, kdo je jejich nepřítel. O nic více ale netušil, kam běží.

Až když dorazili k silnici, uvědomil si, že Tomás s nimi není. Nebyl však čas se na to ohlížet. Chtěl běžet dále, doufat, že se jim podaří nasednout na nějakého z uprchlých koní, ale když se ozval zvuk motoru, věděl, že je všemu konec. Postavil se před Julii, aby měl alespoň pocit, že ji chrání a vyděšeně sledoval, jak vozidlo zastavuje přímo u nich. Nestihnou utéct v žádném případě.

Netušili, kolik je uvnitř lidí. Neviděli tam, protože je oslepovala světla. Vlastně na tom ale ani nezáleželo. Leo vytáhl kolt, ale necítil se o nic bezpečněji. Julia na něj překvapeně pohlédla, ale pak jí došlo, že mu to nejspíš dal Tomás. Musel si být vědom, že jsou ve velkém nebezpečí, jestli to udělal. Pak se náhle otevřely dveře u řidiče. Leo sebou trhl. Položila mu ruce na ramena.

Muž, který však vylezl, nevypadal, že jim chce ublížit. Dokonce zvedl paže na znamení, že se vzdává. Když přistoupil blíže, oba v něm rozpoznali řidiče, který je sem přivezl. Leo pomalu sklonil zbraň. Julia se postavila vedle něj a pohlédla na muže. „Ty víš, co se stalo?"

Oslovený zaváhal, ale nemohl jen tak zavřít dveře. „Nastupte. Všechno vám vysvětlím, tady venku by nás mohli vidět." Leo zůstal nejistě stát, ale Julia věděla, že by se choval jinak, kdyby jim chtěl ublížit. Když nastupovali do auta, řidič se nervózně rozhlédl kolem, ale zdálo se, že je všechno v pořádku. Otočil se k Julii a Leovi, kteří se usadili na zadních sedačkách.

„Nemůžu vás nikam vzít, už takhle riskuju, že vás tady najdou. Ale kousek odsud je takový malý les, nebo spíš jenom shluk stromů. Můžete se tam schovat, nenajdou vás. Nikde poblíž nic lepšího není."

„Kde přesně?" otázal se Leo.

„A vůbec, kdo by nás měl najít? Ty máš něco společného s tím, co se teď děje na ranči?" zajímalo Julii.

„Nejprv k té první otázce – prostě poběžíte na konec téhle ulice, zabočíte vpravo a u obchodu se zeleninou a ovocem znovu."

„A co se děje?" připomněla se Julia.

Muž se znovu podíval ven, ale jeho kumpáni se naštěstí nevraceli. „Není čas na dlouhé povídání. Prostě, hezká historka, to s tím manželstvím a tak, ale vlastně jsem od začátku věděl, kdo jsi. Moc dobře tě na to znám." Upřel pohled na Julii. „Ty si mě asi nepamatuješ, ale svého času jsem právě na ranči pracoval, ještě když tam byl tvůj táta."

Julia se snažila si vzpomenout, ale pak to vzdala. „A... a dál?"

„A nebyl jsem jediný, kdo nesnášel přístup tvýho táty. Urážky, posměch, povýšenost, a hlavně úplná neochota. A nejsem jediný, kdo by se mu rád pomstil."

Černovláska se zamračila. „Zapálili nám stáj. Ty..."

„Jasně že o tom vím. Dovezl jsem je tu. Chtěli vlastně zabít tebe a asi se o to ještě budou pokoušet dál. Víš, myslí si, že tím, že všechno zničí a zabijí jeho blízké, zničí tvýho tátu. Plánovali to už dlouho, ale když jsem jim řekl, že jsi tady ty, konečně to udělali."

Dívka se přitiskla k Leovi. Právě otevřeně přiznal, že on ničení jejich ranče podporuje. Mohli mu vůbec věřit. Otevřela dveře, ale muž zavrtěl hlavou.

„Já s tímhle nesouhlasím. Jestli se chtějí mstít jemu, měli by ho najít a ne se snažit ublížit tobě a tomu chlápkovi, co tu farmu převzal. Dovezl jsem je tu, protože jsem nevěděl, že to zajde až tak daleko. Teď s tím ale už nic neudělám."

Julii se tlačily do očí slzy. Byla to její vina. Kdyby sem nepřišla, možná by se nic takového nestalo. Teď ani nevěděla, jestli je Tomás v pořádku. „Díky," zašeptala a vyběhla ven. Leo se usmál na řidiče a následoval ji. Sám měl pocit, že se brzy sesype, neuměl si ani představit, jak se cítí ona. Nejspíš raději ani nepřemýšlela nad tím, že je řidič zavedl do pasti, protože mířila přesně tím směrem, jaký jim poradil.

Když dorazili na konec, skutečně spatřili asi dvacet stromů, jak vytváří bezpečný kruh. Oba do něj vklouzli a pohltily je temné stíny. Julia klesla na hlinitou zem a složila tvář do dlaní. Teprve teď si uvědomila, jak se jí motá hlava. Správně by možná měli vyhledat doktora, aby si ověřili, jestli se nenadýchali až příliš, ale copak teď mohli? Byla si vědoma toho, že Leo ví, že pláče, ale bylo jí to v tu chvíli tak nějak jedno. Když ji objal, opřela se o jeho hruď.

„Ale no tak," zašeptal. „Hlavní je, že jsme v pořádku."

„Zatím," hlesla. „Ale ty to nechápeš. Já za to můžu."

„Proč, prosím tě?"

„Kdybych se nevracela..."

„Tak by se to stalo stejně, akorát možná později. A i kdyby ne, nemohla jsi tohle přece vědět."

„Já vím, ale prostě... tohle se nemělo stát. Chtěla jsem jít na ranč, protože jsem si myslela, že to bude konečně šance, jak tak nějak doopravdy skončit se životem, jaký jsem žila předtím. Jak si prostě jenom fakt chvíli užívat. Doufala jsem, že by to alespoň na pár dní mohlo být takové, jako když jsme uklízeli tu stáj. Že bych se konečně dala pořádně dohromady."

Leo netušil, co by na to měl říct, tak ji jen pohladil po vlasech. „Vrátíme se do Altury a bude to dobrý. Musíš ještě chvilku vydržet, ale bude to fajn, slibuju."

Julia se ušklíbla. „Jasně. Jak v pohodě to může být, když se mě pravděpodobně budou pořád snažit zabít nebo něco takového? Ty jsi nepochopil, že já už do Altury nemůžu? Bude to první místo, kde mě budou hledat, jestli to chtějí udělat pořádně."

„Vždyť oni se tam nedostanou."

„Když všechny postřílí, dostanou se tam dost dobře." Odmlčela se. „Leo, měli bychom se tady rozloučit."

„Co blbneš? Kam bys asi tak šla?"

„To nevím. Určitě ale ne stejnou cestou jako ty. Nechci tě do tohohle taky zatáhnout."

„To je sice moc hezké, ale já se od tebe ani nehnu." Moc nad tím nepřemýšlel. Jistě, věděl, že tohle je vážné, ale nemohl ji v tom nechat samotnou. Až do konce života by si to vyčítal.

„To je taky hezké, ale já fakt nechci, aby ti ublížili."

„A myslíš, že já chci, aby ublížili tobě? Prostě se vrátíme domů a něco vymyslíme."

„To je tvůj plán? Žádné řešení nebude, jestli se dostaneme do Altury. Dřív nebo později mě dostanou. A věř mi, že někteří jsou schopní to zkoušet tak dlouho, dokud fakt neuspějí."

„Možná si to nakonec rozmyslí," namítl.

„Jo, a místo vraždy mě třeba unesou, co? To jsou úžasné vyhlídky."

„No, to je taky možnost, ale spíš jsem myslel, že jim za to nebudeš stát."

„Blbost. Každý si myslí, že rodiči nejvíc ublíží, když někdo udělá něco špatného jeho dítěti. Ironie je, že táta takový vůbec není.

„Ale jdi, určitě by nechtěl, aby ti ublížili."

„Nechtěl, to určitě ne. Ale nic by proti tomu nikdy neudělal, pokud by to mělo ohrozit jeho hlavní cíle."

„To je taky blbost," odfrkl si.

„Ty ho vůbec neznáš," zaúpěla a otřela si nové slzy. Leo potřásl hlavou. Věděl, že pokud si to myslí, stejně ji nepřesvědčí.

„Fajn. Ale prostě, sama nikam nejdeš."

„Leo, prosím tě..."

„Ne. A už o tom nebudu diskutovat. Prostě, až se trochu vzpamatujeme, něco vymyslíme. Ale společně."

Smutně se usmála. „Jsi asi jediný, koho jsem kdy znala a chtěl kdy pro mě udělat něco takového." S těmito slovy ho pevně objala.

Něco vám musím říct - já jsem asi na psaní toho příběhu závislá. Jako, miluji psát každý příběh, ale mám občas pocit, že bez tohohle vůbec nemůžu žít. Vím, jak hloupě to zní, ale když je mi nejhůře, prostě k tomu sednu a ono se to vždy zlepší. A naopak, když se k tomu pár dní nedostanu, jsem podrážděná a stále na to myslím. Vůbec nevím, co budu dělat, až to dokončím, protože se mi z toho opravdu nechce udělat dlouhou sérii, ze strachu, že to nedokončím nebo že to ztratí svou kvalitu.

No nic. Jak se vám tato kapitola líbila?