Doslov

Druhý díl je opravdu za námi, i když mně osobně to vlastně ještě nedošlo. Tentokrát hned na začátku (ne)zodpovím otázku, jestli bude třetí. Takhle, nápady bych měla a že jich není málo. A věřím, že bych se snad ještě o trochu zlepšila a byl by prostě kvalitnější než ten druhý. Jenže je tu pár postav, které by v něm prostě už nemohly dostat prostor, protože jejich příběh skončil, a to by mě dost štvalo. Ale hlavně, asi jste to sami postřehli, ale i když je součástí tohoto příběhu mnoho postav, základním kamenem jsou a vždy byli Leo a Julia.

Jejich příběh začal už dávno před tím, než mě vůbec napadlo napsat Prach ve větru a vždy jsem ho hrozně milovala, milovala jsem ty dva, milovala jsem jejich vztah. Jenže celé to vzniklo kvůli jedné věci, která už prostě teď není aktuální a bez ní to pro mě už prostě ani nemá smysl. Dívám se pak totiž mnohem kritičtěji na ty věci okolo a bojím se, že by se mi jednou přestaly úplně líbit.

Celé dva díly prožívám s panickým pocitem, že je nedokončím. Nedokončila jsem více příběhů, ale k tomuto mě váže hrozně silný vztah, který budu popisovat níže, že bych to asi jen těžko přenesla přes srdce. A s každým dílem by se ta šance, že dílo zůstane nedopsáno, zvyšovala. Takže tedy, třetí díl nebude. Možná. A možná budou alespoň nějaké bonusy. Možná. Ale nic neslibuji a velice pravděpodobně se k nim nepřinutím. Pokud někdy něco k tomuhle vyjde, berte to tak, že se s tím zkrátka neumím rozloučit. 

Tedy, to jsem si myslela asi před týdnem, když jsem ten Doslov tvořila. Teď se zase přikláním k možnosti, že třetí díl bude. Bože, já jsem hrozná. Slíbila jsem, že vám odpovím, ale spíše jsem vás ještě více zmátla. Tak jo, snížím se k tomu, abych se vás zeptala, i když si zřejmě stejně budu muset odpovědět sama. Chcete třetí díl?

Co se týče toho silného vztahu, do tohoto příběhu jsem dala více než kdy jindy. Nevím, jestli jsem to náhodou nezmiňovala už u PVV, ale vždy si držím alespoň malý odstup. Tady ne, prostě to nešlo. Kupodivu ale pro mě není až tak těžké ten příběh opustit, byly i chvíle, kdy jsem jeho psaní chtěla vzdát, a vše, co mělo, už je řečeno. Jen navždy zůstane v mém srdci.

Co se týče dalších věcí, každopádně chci psát Vadnoucí květy, to bude asi teď můj hlavní příběh. A dále? Jste zvyklí, že mám najednou rozepsané minimálně dvě věci, ale jednak nastupuji v září na vysokou a nevím, jak to budu stíhat, a jednak jsem trochu bezradná. Jak víte, mám až moc nápadů a některé jsem se snažila i realizovat, ale nic se netváří, že bych to mohla zveřejnit. Mám v repertoáru snad všechno, od trochu smysl nedávajícího dystopického sci-fi, přes ten western, o kterém už mluvím několik let, až třeba po dost komediálně vyznívající fantasy, jehož příběh vlastně započnou sarkastické poznámky. A tak. Chtěla bych toho napsat spoustu. Chtěla. Ale nějak ani jeden z těch příběhů dostatečně nefunguje. Tak uvidíme.

Ale teď přichází na řadu něco, na co asi všichni čekáte a museli jste se k tomu prokousat dlouhatánským úvodem. Poděkování. Tak tedy - děkuji, natisíckrát děkuji všem, kteří si to přečetli. Opravdu si vás moc vážím, protože pro autora snad ani nic cennějšího než čtenáři není. Jste vážně úžasní a nikdy jsem nečekala, že to bude číst tolik lidí. Samozřejmě děkuji úplně všem, ale chtěla bych tady vypíchnout pár lidí, kteří si to vážně zaslouží.

Anzjamod: Ještě nikdy ve mně žádný čtenář nevzbudil tolik emocí jako ty. Na některé tvé komentáře jsem se naštvala, u některých plakala, i když tak v půlce případů mi tekly slzy smíchu a u některých jsem se prostě zubila jako idiot. Ale za všechny jsem byla neskutečně ráda, protože mi zkrátka něco daly. Chci ti také poděkovat za to, že tady pro mě jsi, ať už jako čtenářka nebo jako moc dobrá kamarádka. A někdy se vážně musíme vidět osobně, rozumíš? :-)

any333: I tobě nesmírně děkuji, vlastně ani nevím, jak to všechno vyjádřit. Jak jsem psala u prvního dílu nebo tam někde, ty jsi se mnou prostě už tak dlouho a já stále nechápu, čím jsem si to zasloužila. Stále mi tvé komentáře hrozně pomáhají a dodávají mi sílu pokračovat. Jsi ta nejlepší čtenářka, jakou si může autor přát. Snad ti to všechno alespoň zčásti dokážu někdy oplatit.

Majushi: Tvé komentáře mě vždy hrozně bavily a často jsem se u nich vážně smála nahlas. Mám pocit, jako bys to prožívala minimálně tolik jako já a to mě prostě strašně těší. Strašně mě baví, jak mi sděluješ svůj názor klidně i uprostřed kapitoly a líbí se mi, když se mi tě povede naštvat, i když to zní divně. :-)

FantasyGirl3010: Protože my se přece tak hrozně nesnášíme, neustále mi musíš vypichovat nějaké překlepy a strašně mi tím lezeš na nervy. :-) (Doufám, že teď víš, že je to jen vtip a na co je to narážka). Ale teď vážně. Moc ti za to děkuji, protože i když mi překlepy vypíšou i jiní, ty jsi prostě má vrchní opravátorka. :-) A také bych ti chtěla poděkovat za to, že jsi mě podpořila, když jsem měla pocit, že psaní pro mě nemá smysl, že jsi napsala ta krásná slova, která mi tolik pomohla. A v poslední řadě si neskutečně vážím toho, co všechno jsme spolu za ten rok prožily a vážím si prostě toho, že jsi tady pro mě. Mám tě moc ráda. 

Sisi1557: I tobě hrozně moc děkuji za tvou podporu a za to, že jde vidět, že nad příběhem opravdu přemýšlíš a dokážeš pochopit mé postavy. Jsem neskutečně ráda, že jsem tě tady na Wattpadu objevila, protože neznám moc lidí, kteří by byli tak dobrými autory nebo čtenáři a ty jsi obojí. Jsi mi hrozně sympatická a strašně ráda čtu tvé příběhy. Vážně hrozně moc děkuji.

Elemale: Moc děkuji za všechny hvězdičky i komentáře, udělalo mi to nesmírnou radost!

LaughingAmy: Děkuji za tvé komentáře, vždy mi hrozně zlepší náladu a jsem strašně ráda, že máš stále ráda Lea. :-) Také si děkuji za společné wattcony, tu společnou cestu vlakem a doufám, že doma ty opěrky moc netýráš, dobře je krmíš, a že to nedopadá jako když se já snažím starat o květiny (asi začnu místo orchidejí jako Leo pěstovat kaktusy, i když já jsem vlastně jednou zabila i ten...) a ještě ti neumřely. :-) A také ti děkuji za to, že jsi, jaká jsi a ještě za jednu věc, ale to ty víš.

Uf. Doufám, že jsem na nikoho, koho jsem chtěla zmínit, nezapomněla. Ještě jednou moc děkuji za přečtení a mějte se krásně. Jediné, co zbývá, jsou otázky, na které můžete a nemusíte odpovědět, ale budu moc ráda, když zanecháte nějaký komentář:

1) Jak se vám příběh, ať už jen druhý díl nebo i včetně PVV, líbil jako celek?

2) Co přesně se vám na příběhu nejvíce/nejméně líbilo?

3) Jakou postavu jste v OVO měli nejvíce/nejméně rádi?

4) Která část/scéna/kapitola se vám líbila nejvíce/nejméně?

5) Která dějová linka se vám ze tří základních (Leo-Julia, Manu-Pamela nebo Gloria-Juan) líbila nejvíce/nejméně?

6) Je něco, co byste na příběhu změnili?

7) Myslíte si, že bych tímto směrem, jakým se příběh ubíral, měla vydat i v další tvorbě, nebo si myslíte, že se ke mně více hodí něco jiného? Je něco, co si myslíte, že bych měla pro příště zkusit, ať už jde o žánr nebo třeba o nějaký příběhový prvek?

8) Jak jste spokojení s koncem OVO? Jak si myslíte, že to pokračovalo nadále, jak si představujete osudy postav?

Mějte se hezky a ať vám to píše!