Mercer
Nikdy mě netěšilo škodit jiným lidem. Ale u Logana to byla výjimka. Bavilo mě to. Byl to opojný pocit, mít něco, co on nemá. A tím něčím byla Lisa.
Když jsem ho potkal cestou ze školy, musel jsem si rýpnout, aby věděl, jak skvělý mám život, a aby věděl, jak velkou udělal chybu, když mě přijal do naší party, která se teď pomalu rozpadala.
"Tý bláho, včera to bylo super. Pamatuješ si na to, jak jsi mi říkal, že je Lisa něco víc? No, měl jsi pravdu. Je absolutně úžasná. Chápe mě. A miluje" řekl jsem omámeně. To ale nebyla zas tak úplně pravda. Lisa mi nikdy neřekla, že mě miluje, tedy ne přímo. Myslel jsem ale, že mi to dává najevo svým chováním.
"To věřím. Musíš být šťastný, že jsi ji ulovil. Na takovou holku se jen tak nenarazí" odpověděl. Z jeho hlasu zněla hořkost. A z obličeje se vytratily poslední rysy smíchu. Děsil mě.
Jen jsem se na něj ušklíbl a odešel.

Logan
Když jsem si to přehrával v hlavě, bylo mi na omdlení. Jak jsem to mohl udělat, jak jsem se na ni mohl naštvat? Nechápal jsem to. Byl jsem hrubý, a hlavně zbabělý.
Kdybych jí to řekl, kdybych se odvážil. Teď se to už nedá vrátit, už je ve spárech někoho jiného.
Vždy, když je vidím, lituju toho.
Kdybych jí řekl, co k ní cítím, všechno by bylo jinak...
Ne. Ne! Ne! Nesmím takhle uvažovat, nebo se dočista zblázním!
Ne. Už jsem se z toho zbláznil.
Nemohl jsem se neustále koukat na to, jak je šťastná. Jak je šťastná beze mě. A musel jsem to skončit. Teď hned.
Nemohl jsem dál žít. Ne bez ní.
Vyšel jsem na střechu jednoho paneláku. A připravil se.
A když už jsem chtěl skočit, zazvonil mi mobil.
Už jsem se začal radovat, že to je Lisa.
Že mi to vysvětlí. A řekne, že to je jedno velké nedorozumění.
Ale byl jsem zklamaný. Volal Mercer.