Běžela jsem temným a černým lesem. Kořeny stromů se mi kroutily pod nohama a snažily se mě dostat na zem a zpomalit mě. Dech se mi chyběl už značnou chvíli, ale běžela jsem dál. Stromy připomínaly strašidla z mého dětství, kterých jsem se bála. Větve se po mě natahovaly jako pařáty supa, který se do nich snaží polapit svůj oběd.

Mé vysílené tělo se skácelo k zemi o jeden z mnoha kořenů. Řev, který mi trhal ušní bubínky na cucky, se linul ze všech stran. Sotva jsem popadala dech a s přitisklými dlaněmi na uších jsem klopýtala pryč, co nejdál od nich. Od svých pronásledovatelů se ozýval zastrašující smích.

Nohy se mi pletly jako copy na hlavě Catiny babičky, a tak zavinily další pád na tvrdou zem plnou mechu a pavučin. Ležela jsem na zádech a snažila se po dlouhém maratonu zachytit aspoň kapku kyslíku do svých plic. Z pavučin po mě lezli pavouci a já ječela, jak jen mi to situace umožňovala.

Džíny ve kterých mě unesli, byly celé od bláta a tmavě modré tričko bylo na několika místech od krve. Od mé krve. K ohavnému osminohému druhu hmyzu se přidaly i krysy. Křičela jsem jak hlásná trouba a máváním rukama do všech stran jsem se snažila tu havěť ze sebe sundat.

Někdo se nade mě naklonil. Černá kápě halila jeho obličej a tmavý plášť jako mé vlasy splýval s okolím kolem nás. Les a celý prostor se na nás tlačil ze všech stran. Vše se jakoby zmenšovalo a já měla žaludek jako na vodě. Nutkání vyprázdnit obsah žaludku až do dna byl opravdu silný. Málem bych to udělala, kdyby postava naproti mně šeptem nepromluvila. Nakřáplý hlas mi zněl v uších ještě dlouho po tom, co jsem se probrala ze své noční můry. Ale co ta postava řekla, se mi opravdu zřetelně do hlavy vrylo.

„Přijdu si pro tebe. Už brzy. Přijdu si pro tebe.“

Orosená potem po celém těle jsem se vymrštila do sedu. Byla jsem dezorientovaná a vystrašenýma očima jsem se koukala na Lucase, který seděl vedle mne.

„Ell co se stalo? Sakra Ell! Mluv se mnou!“ v blonďákově hlase bylo patrné zoufalství, ale já nebyla schopna slova. Význam slov tajemné postavy z mého snu na mě doléhal čím dál víc. Třas pohltil mé tělo od hlavy až po konečky prstů u nohou. Hlavu jsem si složila na kolena, která jsem si přitáhla co nejblíž k tělu. Chodidla jsem měla obvázaná bílým obvazem, který na pár místech prosakoval rudé fleky. Krev, moje krev. Měla jsem na sobě svojí krev, jako v té noční můře.

Vlasy se mi lepily na čelo a vytvořily neprůstupnou clonu havraních vlasů okolo mé tváře, po které se tvořily slané cestičky slz zoufalství. Ten podivný sen mě děsil víc, než jsem si byl schopná přiznat. Matrace se vedle mě prohla nad váhou blonďáka, jehož silné paže mě pohltily v medvědím objetí. 

Slzné kanálky jsem vyždímala do samotného dna a ke konci jsem nechala ronit slzy i kvůli Larrymu, mamce a všem v normálním světě. Lucas mi kreslil na zádech kolečka, která měla mít uklidňující účinek, a kupodivu zabíral. Pomalu jsem se uklidňovala, ale na položenou otázku jsem neměla a ani nechtěla tvořit odpověď. Únava si vybírala své účty na mém těle, ale já byla přesvědčená, že dnes už neusnu. Nechtěla jsem běžet temným lesem. Nechtěla jsem cítit pavouky ani krysy na svém těle. Nechtěla jsem vidět bytost, která mě vyděsila svými šesti slovy. Neměla jsem sílu jí znovu čelit a postavit se jí, jako nová lady Ellen, kterou jsem chtěla zde vybudovat na svou obranu před ohnivým královstvím.

Po nekonečné době se mi podařilo zamhouřit oči. Sen se opakoval. Pařáty stromů mě lapily, havěť mi lezla po těle a tajemná postava mluvila. Po vyřčení děsivých slov, že si pro mě přijde, jsem padala do černočerné temnoty, která se kolem mě uzavírala do miniaturní místnosti. Tou místností byl sklep, ve kterém to celé začalo. Začala tam má cesta sem. Ačkoliv jsem se snažila ze všech sil probudit, nešlo to. Obrazy minulosti se přede mnou promítaly jako na bílém plátně v kině.

Všechny hrůzy i ty nejhorší představy se naplňovaly. Má fantazie pracovala na plné obrátky a já byla v ní uvězněná. Tentokrát jsem se probudila s jekotem. Lucas, u kterého jsem ležela v objetí, nadskočil a vzpamatovával se, co že se to vlastně děje, a kde nebo kdo byl nepřítel. Oním padouchem nebyla hmotná osoba, ale můj mozek. Mozek vymýšlel veškeré tyto noční můry.

„Já už nemůžu. Já chci domů,“ zněla jsem jako malé dítě, které bylo poprvé samo doma a žadonilo rodiče, ať neodcházejí byť jenom na půl hodiny. Příšery v mém mozku byly nesnesitelné a já už nechtěla spát. Na potřetí jsem to riskovat nechtěla. První slza stekla po tváři a následovaná hned druhou. Hřbetem ruky jsem je utřela a snažila jsem se je zastavit.

„Už se na tom pracuje. Catherine odjela za svými rodiči na jejich malý hrádek a Andrew prohledává knihovnu,“ podíval se na mě povzbuzujícím pohledem, který mi dodal další dávku naděje, že se odsud dostaneme.

„Jak jsem se sem dostala?“ škrábalo mě v krku a pátrala jsem po slepu levou rukou po sklenici vody, nebo jakéhokoliv jiného nápoje. Málem jsem si vykroutila ruku, když se mé prsty konečně obemkly okolo studeného skla. Ruce se mi třásly jako staré stařence.

Voda zahnala tvořící se poušť v mém krku. Díky tomu tam nezačaly růst kaktusy ani se vyskytovat štíři a hadi.

„No, jestli to mám vzít úplně od začátku, tak to bude na dlouho,“ jeho modré oči byly o dost tmavší než ty Darciny a čekaly na náznak mého souhlasu. Lucas je měl u okrajů hodně tmavé, až skoro temné jako nebe před bouřkou. U středu byly naopak světlé, místy až stříbrně bílé jako sněhové vločky a rampouchy. Na souhlas se začátkem jeho vyprávění jsem jemně kývla hlavou a nechala se pohltit jeho verzí celého výletu a návratu od Catiny babičky Zaruy.

„Dobrá tedy. Bylo, nebylo, jedno ohnivé,“ ani nestihl dokončit druhou větu, protože jsem mu do toho skočila. „Nejsem malý dítě.“

Připomnělo mi to dětství, když mi Larry vyprávěl pohádky a vždycky strašil bludičkami, ježibabami a vlkodlaky na dobrou noc. Jeho upravované verze klasických pohádek na klučičí a akční se mi líbily. Například Sněhurka a agent 007, namísto Sněhurka a sedm trpaslíků. Měla jsem za bratra komedianta, jinak se to říct nedalo.

„Dobrá, tak tady máš verzi pro drsňáky,“ Lucas udělal dramatickou pomlku, a pokračoval v drsňácké verzi.

„Měl jsem strávit dopoledne u koní a výcviku, protože koně nebyly má silná stránka. Ve stájích se strhl poplach, protože jeden kůň zmizel. A zrovna to byla největší ďáblice, kterou zvládl jenom jeden jezdec s trojí tváří. Neznáš ho náhodou?“ věnoval mi káravý pohled a já si připadala jako malé dítě, a ne sedmnáctiletá studentka gymnázia. Svou barvou ve tváři jsem mohla konkurovat kde jakému humrovi.

„A tak jsem si domyslel, že to budeš asi ty. Jinýho blázna jsem si k Blustery přiřadit nedokázal. Poplach uklidnil až Andrew s velkým kletím. Poslal do lesa jeden oddíl jezdců, aby našli blázna, který si onu kobylku osedlal. Ale ti se večer vrátili s prázdnou. Ráno našli jen tmavě zelený plášť, který jezdec zřejmě ztratil. Cat krátce před večeří odjela do jejich rodinného sídla, ale ještě princi řekla, že tě poslala do lesa za svojí babičkou. Když mi to řekl, byl jsem si jistej, že to seš ty. Bláznů co se honí po lese s ukradeným koněm, není moc.“

„Já ji neukradla. Půjčila jsem si ji.“ Obočí se mi nakrabatilo k sobě a byla bych odhodlaná zabíjet, kdybych měla víc síly. Ale tu jsem neměla, a tak mi postačil nehezký pohled na osobu, na které jsem z poloviny ležela.

Pokračování příběhu bylo pro mě nezáživné, dokud jsem se já neobjevila u stájí. Lucas se zdržel u svého celého dne a noci. Nakonec to vzal jelením skokem k mému zhroucení do bláta.

„Kdybych nevěděl, jak vypadáš, řekl bych o tobě, že patříš k divoženkám. Vypadals fakt hrozně,“ uchechtl se nad zřejmě vzpomínkou k popukání, ale mě to tak vtipné nepřišlo.

„To odvoláš, jinak tě spálím na uhel.“

„Vážně? Už se třesu strachy,“ jeho zvonivý smích naplnil mou malou komnatu a já se přidala. Zarazila mě až bolest žeber, které horečně protestovaly. Málem bych na ně zapomněla, ale ony se mi naštěstí ozvaly. Jsem si sice jistá, že bez jejich připomínky bych v klidu dokázala žít, ale ony se mnou stejný názor zřejmě nesdílely.

Odkašlal si a pokračoval v mém urážení do jezinek a ježibab. „Prostěs vypadala hrozně. A ještě zkus protestovat,“ sklapla jsem a nakonec poslouchala jeho verzi o strašidelné příšeře, co jim ukradla nebezpečného koně a zdrhla do lesa hledat čarodějku.

„Nigel byl doprovodit lady Sage na vyjížďku, ale tys jim to překazila. Jako polomrtvá jezinka ses svalila na zem do bláta. Nigel seskočil z koně a odnesl tě s tvým neustálým mumláním sem, k tobě. Říkal zároveň něco o tom, že je to už po druhý za tak krátkou dobu, co tě zas zachraňuje.“

Blonďák pak mlel jako kolovrátek pořád dokola jak mi vyměňoval obklady a já huhlala Larryho jméno ze spaní. Já ho ale neposlouchala. Tak on se tedy jmenuje Nigel. Nigel, hezké jméno. Pak mě ale trkl detail, že jel doprovodit lady Sage na vyjížďku. Nenávist k dívce s jizvou na tváři byla velká. Chtěla jsem ji jako hyena rozsápat a rozcupovat na miniaturní kousíčky, až by z ní nezbylo nic.

„Seš vpoho? Teď se tě docela bojím,“ zasmál se, ale když jsem po něm vrhla opravdu ošklivý pohled, jeho úsměv povadl.

„Ty žárlíš,“ a zase se smál. Já byla naopak jako sopka před vybouchnutím.

„Já nežárlim.“ Nasupeně jsem si založila ruce na hrudníku křížem a sykla jsem, protože jsem moc přitlačila na nezahojená žebra. Když člověk Cat jednou potřebuje, aby udělala to svoje čáry máry fuk, tak tady nebyla.

„Ale žárlíš.“ Můj pohár trpělivosti přetekl. Rozkřikla jsem se na chudáka Lucase, jak nejvíc jsem mohla, i když můj hněv nebyl směřován na něho. Bohužel byl ale jako první po ruce a tak to schytal plnou parou.

„Myslíš, že žárlim na tu ošklivku Sage a Nigela? Tak to se pleteš. Já nežárlim a žárlit nebudu. Oba mi jsou někde.“ Jela jsem jak kulomet. Lucas zadržoval smích a já nabírala až nachovou barvu. Nějaká zloba mě sice opustila, ale bylo jí ještě hodně na to, abych jen tak vychladla.

„Ale žárlíš a zrovna na podle tebe ošklivku lady Sage a syna generála královský gardy Nigela.“ On je to syn generála? Jako vážně?

„Stejně nežárlim,“ paličatá jsem prý byla po otci, to aspoň tvrdili babička s dědou. A když jsem něco řekla, tak to tak bylo a nikdo mi to nedokázal vymluvit. Zatím se to nepodařilo ani Larrymu, ale že by mi ta paličatost k něčemu byla, jsem říct nemohla. Naopak mi byla vždy k ničemu.

„Ty to nevíš, že ne?“ Dál se řehtal jak kůň nad žlabem plným sena a oči mu téměř slzyly pobavením.

„Co nevim, pane chytrej?“ Svůj vztek jsem si schovávala na později, lépe řečeno na lady Sage až ji potkám.

„Takže nevíš,“ rozpoutala jsem tak novou salvu smíchu na blonďákovo straně. Ze samotného smíchu ani nemohl pořádně mluvit, jak se snažil během svého pobavení mluvit. „La-la-dy Sage je jeho se-sestra.“

Zůstala jsem na něho koukat s otevřenou pusou a vyvaleným očima, div mi nevypadly z důlků na peřinu, kterou jsem byla přikrytá a která udržovala mé tělesné teplo, aby neunikalo.

„Vypadáš jak vyvoraná myš,“ tentokrát jsem se ale přerušovaně smála s ním. Smála jsem se jenom tak, jak mi to naražená žebra dovolila, ale i tak to stále bolelo.

Žárlivost, kterou jsem podle Lucase k lady Sage (k sestře Nigela) cítila, byla pryč. Ale že by oni dva měli nějakou podobu, to jsem říct nemohla. Každý z nich byl naprosto jiný.

„Počkej, jak můžu cítit k někomu žárlivost, když k té osobě nic necítím?“ byla jsem zmatená, protože ten pocit, který se ve mně usídlil, se mi ani trochu nelíbil.

„Milá Ell, tomu se říká láska,“ pohladil mě po zpocených vlasech jako Larry a já si jeho odpověď nechtěla ani trochu připouštět. Odstrčila jsem jeho ruku stranou ze svých vlasů a nechtěla se dál o tomto tématu bavit.

„Já nejsem zabouchnutá do syna generála!“ už jsem na blonďáka zase křičela, ale on se jen připitoměle usmíval.

„Říkej si, co chceš. Ale pozdějc mi dáš za pravdu,“ před obličejem mi šermoval prstem, jako že on tu pravdu bude mít.

„Říkat si budu, co chci. A žádný pozdějc se konat nebude. My totiž odsud letíme pryč prvním spojem Flamewin, Kanada.“ Svým slovům jsem chtěla dát za pravdu a to co nejdřív.