Mé tělo se dalo po nekonečné pauze do pohybu. Strnule jsem se totiž dívala na Zaruu už dobrou minutu, ne-li déle. Mé jinak upovídané já bylo zamlklé a ponořené v myšlenkách, které se hromadily všude kolem mě a praly se jedna přes druhou o mou pozornost, jako malé děti, které chtějí tu maminčinu.

Měla jsem pocit, že nemohu dýchat. Ačkoliv tentokrát mou hruď nesvíral korzet, ale pohled čarodějky naproti mně. Nemohla jsem být v této podivné chalupě ani další minutu. Příliš prudce jsem se postavila, že můj odchod doplnila rána židle, která se s rámusem zřítila na udusanou hliněnou zem. Mé rychlé a nejisté kroky mířily ke dveřím ze světlého dřeva obrostlého tmavými rostlinami. Před nimi se ale objevila paní tohoto domu a bránila mi v průchodu ven za Blustery.

„S návratem dědice Ohnivého trůnu se spící zlo probudí. Jen dědic může ono zlo zastavit dříve, než převezme nadvládu nad tímto místem. Ráda jsem tě poznala, dědičko Ohnivého trůnu.“ Její úsměv nebyl milý jako při příchodu, byl naopak tajemný a děsil mne. Čarodějka ustoupila a já se vyřítila ven rychlostí blesku.

Čas v přítomnosti podivné stařenky plynul opravdu rychle, jelikož už byla venku neprůstupná tma. Blustery podupávala na místě a snažila se odvázat od stromu silnými škubancemi do stran. Zkřehlými prsty jsem se marně snažila rozvázat uzel na otěžích, ze kterého se ďáblice s vepsaným strachem v očích snažila zbavit. Když se mi konečně podařilo onen šmodrchanec rozmotat, Darcy stála přímo na místě, odkud jsem se chystala nasednout.

Tato stařenka mě začínala děsit, a to pořádně. Na ni neměli ani ti únosci z Kanady, jejichž útěk od nich mě dostal až sem. Tichým, ale zřetelným hlasem na mě promluvila. „Zapomeneš na vše, co jsem ti zde sdělila. Ne dozvěděla ses nic o rodinné minulosti lady Catherine ani o té své. Vyprávěla jsem ti jen o stvoření tohoto světa a o daru ohně. Poté jsi zabloudila v lese, a proto ti cesta zpět na zámek trvala tak dlouho.“

Když domluvila, něco mi chybělo. Chybělo mi něco, co jsem ještě před chvílí věděla, jen jsem nemohla přijít na to, co mi scházelo. Catina babička zmizela spolu s podivným obydlím a já bloudila hustým porostem lesa, ve kterém se probouzel noční život.

Každý keř i strom se mi zdál stejný, dokud jsem se nepodívala na zem. Byla tam vyryta kopyta. Stopy kopyt mé klisny, které se vytvořily, jak jsme stále bloudily v kruhu, jak jsem zjistila. Aniž bych chtěla, obočí se mi nakrabatilo k sobě jako harmonika, jak jsem usilovně přemýšlela, jak se odtud co nejrychleji bezpečně dostat.

Mé myšlenky utlo vytí v dálce, ale přesto bylo dostatečně slyšitelné. Blustery se vzepjala na zadní a připomínala porcelánovou sošku koně, kterou jsem dřív měla postavenou na psacím stole v pokoji. Nečekala jsem to a dopadla jsem do mokrého mechu. Klisna zaržála a nechala mě s vyraženým dechem ležet daleko za sebou.

Můj dech se navrátil až po značném kuckání a lapání po dechu, kterého jsem tento den zažila až nezdravě moc. Žebra jsem měla nejméně naražená a pokus o zvednutí do stoje se zdál jako marný. Po dalším nepodařeném pokusu jsem sebou plácla do mokrého mechu zmáčeného ranní rosou. Rozbřesk se neodbytně blížil a to mi dávala najevo i šeď, která barvila společně s prvními paprsky slunce obzor daleko za stromy.

Z posledních sil, které mi zbyly, se mi podařilo vyškrábat do sedu. Černé šaty už nepůsobily ani zdaleka tak elegantním dojmem, jako když jsem si je ráno vybrala. Sukně byla od bláta a nasáklá vlhkem z mechu. Vlasy mi musely trčet do všech stran a já byla vděčná, že nikde v mé blízkosti nebylo zrcadlo, jinak by totiž muselo prasknout. Plášť od Cat se stal těžkým závažím na mých ramenou, který nebyl o nic moc sušší než zablácené šaty.

Pokus o postavení se na mé vratké nohy byl schválen a já tíhu celého těla věnovala stromu, o který se mi podařilo zapřít, abych se nemusela opakovaně zvedat z mechu a kapradí. Obzor barvily ranní červánky, ale přes změť stromů nebyly moc dobře vidět.

Neměla jsem ani tušení, jakým směrem se měl nacházet zámek, který se stal mým azylem během dobrodružství, které jsem zde nedobrovolně zažívala.  Má touha se zahrabat do peřin v pokoji byla stejně velká, jako během času stráveného u flamewinské gardy.

Každý krok se zdál jako poslední před mým zhroucením. Můj žaludek toužil po jídle a mé tělo po teplé koupeli s měkkou postelí. Mé snové vyhlídky splňovala nejbližší zastávka – má komnata. Postel s nebesy se zlatým povlečením byla sice krásná, ale postel bez nebes s karmínovou barvou peřiny a polštářem byla stále více než uspokující.

Žebra se ozývala s bolestným zaúpěním v mém hlase téměř při každém druhém nádechu. Zima se vrývala do každého svalu v mém těle, dokud jsem se netřásla zimou celá a promočený plášť jsem musela zanechat na keři, který vypadal jako borůvkový, ale s jistotou jsem to prohlásit nemohla.

Podchlazením a vyčerpáním ze samotné cesty jsem sjela po kmenu stromu na mokré jehličí a listí z loňského podzimu. Popraskané rty se pohnuly s vyslovením Larryho jména. Právě teď jsem ho potřebovala více než kdy předtím. Potřebovala jsem slyšet jeho hlas, jak mě utěšuje, že vše bude dobré. Chtěla jsem slyšet zábavné historky z tábora vojáků a hrůzy, kterými si musel projít. I kdyby mluvil o tom, jaké měla jeho přítelkyně šaty na večeři s jejími rodiči, bylo by mi to šumák. Chtěla jsem cítit jeho vůni. Potřebovala jsem ho a on tady nebyl. Není tady. Ta slova se do mě zarývala jako nůž lady Sage, který se jí houpal u boku.

Ta slova se mi vypalovala do hrudi cejch, kterým se označovali nejen koně, ale i veškerý dobytek. Cejch bolesti, že tu nemohl být se mnou. Můj bratr tady nebyl.

S výrazem mučedníka jsem upřela svůj pohled na oblohu, kde se slunce pomalu přehouplo přes ranní hodiny. Jedna zbloudilá slza mi unikla. Patřila jemu, mému bratrovi, který mě nemohl utěšit, protože jsem byla v jiném světě, než byl on a má matka. Má rodina mi chyběla tak moc. Chybělo mi vše i ta pitomá písemka z fyziky, která mě druhý den měla čekat, dokud mě neunesli. Dokud jsem nebyla tady v zapadákově, který mě odděloval od mých milovaných.

Pod balerínkami se mi utvořily puchýře z nekonečné chůze bez směru v nevhodné obuvi. Paprsky slunce mě nepříjemně šimraly na obličeji. Ta kapka naděje, kterou mě slunce nabilo, se šířila po mém těle. Každá buňka se zachvěla nadějí, že Cat bude vědět něco víc a pomůže se mě a Lucasovi dostat zpět za rodinou a přáteli.

Střevíčky jsem ponechala u stromu s tmavě rudou kůrou a pokračovala jsem dál bosa po jehličí. Puchýře bolely, ale jejich bolest jsem nevnímala. Vnímala jsem pouze lehce pohasínající naději, že jdu správným směrem. Možná jsem se v obrovském lese ztratila úplně a bloudím špatným směrem. Les z balkónku vnučky čarodějky se zdál obrovský a nevyzpytatelný. Možná jsem neměla jít za Zaruou, protože moc jsem se toho nakonec nedozvěděla.

Namísto přemýšlení mě rozbolela hlava. Mžitky před očima nahradily jakousi cestu, po které jsem kráčela rovnou za nosem. Vzpomínka, že mi něco chybělo, se dále dožadovala jisté váhy a pozornosti. Mé ruce se vymrštily ke spánkům a snažily se tlakem na ně dostat pryč z mé hlavy hlas, který se odrážel od stěn jako ozvěna. Zapomeň. Zapomeň, zapomeň…

Bolest prostoupila mé tělo od hlavy až po konečky prstů u nohou. Touha a nutnost se rozpomenout byla opravdu silná, ale bolest zatím vítězila nerozhodnou bitvu, která se odehrávala v mém těle. V mé mysli. Když jsem přestala tlačit na onu záhadnou vzpomínku a podvolila jsem se bolesti, která pomalu ustupovala, až vyprchala úplně jako dým páry nad hrncem.

Narovnala jsem se v zádech a snažila si uvědomit, co se stalo. Mé kroky dál směřovaly k zámku, dokud jsem se opravdu neocitla u stájí, které jsem už znala. Nohy mi vypověděly úplnou službu a já se sesunula na blátivou cestu, která byla rozbahněná od kopyt koní a bot stájníků.

Krvavé šrámy nejen do kamínků z cesty mi zdobily chodidla. Šaty jsem měla i roztržené a to nejen na sukni. Z rukávů zbyly jakési cáry černé látky se zlatou nití. Jestli tímto tempem budu pokračovat v demolování šatů, nebudu dělat nic jiného, než sedět u švadleny a nechat se měřit a schvalovat návrhy šatů.

Vydechla jsem zadržovaný vzduch, který jsem nevědomky nechtěla pustit ven z plic. Žebra už nehořela, ale přímo z nich sálal oheň, který spaloval okolí na popel. Jak komické, že hořím v ohnivém království a to aniž by mě jeden z ohnivých obyvatelů Flamewinu zapálil.

Nad tou myšlenkou jsem se musela usmát, než jsem se na bahnité cestě poddala spánku a snažila se vytlačit bolest procházející každou buňkou, nervem, svalem či snad kostí v mém těle. Připadala jsem si jako ve výhni, kterou pravidelně rozfoukával kovář, který měl kovárnu nedaleko stájí. Teď bych byla vděčná i za mráz, který mě sžíral v lese, namísto neuhasínajícího ohně.

Hlasy jsem potlačila do dalekého pozadí spolu s žárem kovářovi výhně. Oheň jsem kdysi měla ráda, jeho barvu a jak si dělal, co chtěl. Příjemně hřál, ale dokázal i popálit. Já jsem na sebe musela převrhnout obrovský kanystr s benzínem, a proto jsem tak rychle vzplála ohněm bolesti.

Chtěla jsem se poddat agónii bolesti a ukončit celé to utrpení, které mě spalovalo nejen zevnitř. Pak jsem si ale vzpomněla na mamku, Larryho, Robbieho a mou nejlepší kamarádku. Na druhou stranu jsem chtěla znovu vidět babičku s dědečkem, které jsem tolik milovala, a oni odešli za zlatou branou do ráje.

Z posledních sil jsem vyřkla jméno, které najednou neznělo tak hezky, ale výhružně. Kvůli němu jsem chtěla zůstat a dostat se odsud. To jediné slovo mi dodalo sílu ho vyřknout a začít bojovat. „Larry,“ můj hlas zněl hrozně. Zněl totožně tak, jak jsem se cítila. Po vyslovení mé nejmilovanější osoby jsem se rozkašlala v záplavu kašle a propadla jsem se do černé temnoty, kde se po mě natahovaly ohnivé pařáty a já se z nich snažila vymanit a chtěla jsem začít bojovat. Nechtěla jsem zůstat tou holkou, kterou unesli v Kanadě. Chtěla jsem se stát silnou lady Ellen, jako byla lady Sage.

To byl začátek mého plánu, jak se odtud dostaneme, ale musel nadejít správný čas…