Probudila jsem se s pocitem, že se nemohu nadechnout. Žebra mi svíral korzet s pomuchlanými šaty, které jsem si byla včera líná svléct. Ponaučením se mi stala tato nepříjemnost. Ten pocit jsem nikomu nepřála zažít.

Lapala jsem naprázdno po dechu, zatímco jsem se snažila nějakým způsobem ze sebe sundat ohavný módní trend, který zde ženy nosily. Jenže by nesmělo být šněrování na zádech pod šaty, a tak jsem se k tomu nemohla dostat. Můj mozek z posledního kyslíku vymyslel, že hold krásné šaty zničím pro cenu se znovu nadechnout.

V obličeji jsem musela být celá rudá a pokus se zvednout do sedu mi dělalo obrovský problém. Před očima se mi dělaly mžitky a já se nakonec zvedla do sedu. Nezbývalo mi nic jiného, než jen doufat, že se včas dopotácím ke Cat, než tady omdlím a dost dobře se už nevzbudím.

Potácivím krokem jsem vpadla do salónku, kde jsem převrátila dvě křesla. Jejich barvu jsem nedokázala ani rozeznat a bylo zázrakem, že jsem se vůbec dostala na chodbu. Nohy mi vypovídaly poslušnost, a  já se připravila na náraz mého těla o tvrdou dlažbu. To se ale nestalo.

Necítila jsem nic. Oči jsem zavřela a chtěla se podvolit temnotě, která po mě natahovala své pařáty. Něco se stalo. Ten pocit, kdy jsem se opět nadechla, byl nezapomenutelný. Užívala jsem si ho a otevřela oči. Nade mnou se nakláněla tvář onoho mladíka, který mi ve stájích přiřadil naspídovanou černou dračici.

Jeho oči byly tak zvláštní. Barvy se v nich mísily a praly o místo, která bude mít nadvládu. U okrajů byly šedé a s malinkatým nádechem zelené. U středu se přetahovala šedá a oříšková, která zabrala většinu území. Byly kouzelné, jako celé toto místo.

„Lady, jste v pořádku?“ hlas mého zachránce byl starostlivý. Pátral svým zrakem po mém obličeji a snažil se z něho pokusit něco vyčíst.

„Jsem v pořádku jen díky Vám, děkuji.“ Nevěděla jsem, kdo to byl. Mohl být urozený, ale také ne, ale jistota byla jistota. Ale zde jsem si nebyla ani jistá, jestli je to pouze sen nebo realita.

„Pokud dovolíte, spěchám,“ vymanila jsem se z jeho sevření a vstávala ze země. Postavila jsem se na nohy a udělala první krok. Zatočila se mi hlava a já spadla zpět do měkké náruče mého zachránce.

„V tomto stavu Vás nikam nepustím, lady… Smím znát Vaše jméno?“ Na jeho otázce nebylo nic špatného, já ale nevěděla jak odpovědět. Mozek mi šrotoval o sto šest a nakonec se mi nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovička.

„Lady Ellen,“ vysmekla jsem elegantní pukrle a doufala, že mé lži uvěří. Eleonora byla sousedka naproti naší ulici a zkráceně se jí říkalo Ellen. Když jsem byla malá, hlídala mě a Larryho, když mamka měla noční službu. Byla to moc hodná paní, ale před rokem se přestěhovali do většího města, kvůli manželovo práci.

„Dobrá lady Ellen. Smím Vás doprovodit do Vašich komnat?“ jen jsem kývla na souhlas, jelikož se se mnou svět stále točil. Přijala jsem nabídnuté rámě a překonali jsme tu malou vzdálenost ode dveří mé komnaty pro zdejší pobyt.

„Děkuji za záchranu.“ Pokusila jsem se usmát a navzájem jsme se sobě poklonili a onen neznámí mě nechal samotnou. Jakmile za ním zaklaply dveře, svezla jsem se po nich dolů. Na levém boku až po jamku v podpaží jsem měla šaty rozpárané a spolu s nimi byl i korzet, který celou nehodu zavinil.

Po snad nekonečné době jsem se zvedla ze země a narovnala křesla do prvotního stavu, než jsem se jako hurikán prohnala salónkem ven na chodbu. Catiny komnaty by neměly být daleko, ale jakým směrem, to už jsem nevěděla.

U sebe v šatně jsem si oblékla prosté černé šaty s úzkou sukní, která obepínala mé boky. Dlouhý rukáv byl zdoben dalšími zlatými výšivkami a ornamenty, které připomínaly tetování sportovce, jež procházel výcvikem do královské gardy spolu se mnou.  Korzet jsem ale vynechala, protože jsem nechtěla už nikdy v životě zažít pocit, že se nemohu nadechnout.

Do komnat snoubenky prince Andrewa jsem dorazila až za pomoci jednoho sluhy, který nesl tác plný jídla, který měl být určen na snídani lady Catherine. Teď se mi zdálo mnohem jednodušší než včera se orientovat v chodbách celého zámku.

U Cat jsem se dlouho nezdržela, protože jsem šla pátrat po užitečných informacích. Cat mě nasměrovala po cestě do jejich zvláštního lesa, kde žije prý její babička – čarodějka. Díky jejím genům umí léčit a otcovým genům, že patří mezi ty šťastlivce, kteří ovládají oheň. Nevěděla jsem, jestli to, že byly šťastlivci pokládat za šťastné, ale při její domněnce jsem ji nechala.

Cesta k její babičce vedla hluboko v lese a musela jsem se tam vydat sama. Na kus pergamenu mi napsala jakási slova, která jsem měla použít při vstoupení do lesa. Po dlouhém vysvětlování jsem bloudila bludištěm chodeb, až jsem se nakonec dostala do stáje, ve které se měla nacházet Blustery.

Černá kobylka mě poznala po pachu a nechala na sebe sáhnout a připravit se na menší výlet. Tmavě zelený plášť od lady Catherine za mnou vlál při cvalu. Vítr mi cuchal vlasy a já se po vyslovení onoho jazykolamu řítila lesem za ohnivou koulí, která mě měla dopravit za čarodějkou,
nebo-li za Catinou babičkou.

Po snad nekonečném slalomu mezi stromy se Blustery zastavila spolu s ohnivou navigací na malé mýtince. Před námi stála malá chaloupka se zahrádkou. Kolem příbytku čarodějky byl vypálený kruh. Na sucho jsem polkla a dál zkoumala pohledem místo, kam mě pro mé odpovědi poslala Cat.

Na střeše se tyčila malá borovice a mech. Okap byl celý rezavý a barel na dešťovou vodu měl ucpanou díru korkem, ze které by voda jinak tekla ven. Já být čarodějkou, tak mám vše uklizené a opravené, ale to byl jen můj názor. Sesedla jsem z Blustery a nechala jsem ji pást. Pro jistotu jsem toho ďáblíka přivázala ke stromu, aby kdyby chtěla vzít roha, aby nemohla.

Dveře od chaloupky se rozletěly do kořán a stála v nich postarší žena. Její snědá pleť se podobala mé přítelkyni Catherine. Tmavé vlasy s pár stříbrnými prameny měla zapletené do titěrně malých copánků a rozpuštěné. Vlasy jí sahaly až do půli zad. Očí jí zářily jasně modrou barvou, kterou nemělo ani nebe za dne bez mraků. Zkoumavě si mě prohlížela od hlavy až k patě, než mě nakonec bez promluvení pustila do svého domova.

Ačkoliv se chaloupka z venku zdála malá, vevnitř byla prostorná. Jednu celou stěnu pokrývala knihovna, po které se stáčel břečťan, který měl kupodivu stejnou barvu jako v mém světě. Postel v druhém rohu místnosti a krb, který s masivním stolem zabíral nejvíce místa.

„Musím říct, že ti to trvalo, Ello Williamsová, nebo Larry Seene či snad lady Ellen?“ tváře jí zdobily černé tečky, které se tvarovaly do kruhů a dalších ornamentů, které nebyly před tím z dálky patrné.

„Jak?“ vyřkla jsem udiveně otázku, jak zná všechna má jména. Posadila se do houpacího křesla u krbu a já naproti ní na židli u stolu, který byl zaskládaný pergameny, sáčky s bylinkami a po celé místnosti byly rozvěšeny bylinky, které se sušily a jejich vůně se zde přebíjely jedna přes druhou.

„Jsem čarodějka, nebo to ti snad má vnučka také neřekla?“ usmála se a mezi prsty jí proudil pramínek modré magie. Pozorovala jsem ho, jak se kroutí kolem její ruky jako had. Tohle místo mě nepřestávalo udivovat nejen svou rozmanitostí, co se týče barev okolí, ale především místními lidmi. Takže tu mají prince a krále, ohnivce a čarodějky. Zapomněla jsem na někoho? No, vlastně na to, že tu mají divný les a všechno je tady v podstatě zaseklé ve středověku, dá-li se to tak říct.

„Co mi Cat, tedy vlastně lady Catherine neřekla?“ hlas se mi zasekl na přezdívce mé průvodkyně celým tímto blázincem. Čarodějka si jen povzdechla a vstala ze svého křesla. Její kroky směřovaly do miniaturní kuchyňky, kde nalila ohřátou vodu z krbu do dvou hrnečků, které byly porostlé plazivou rostlinou s černými listy a na několika místech měly praskliny, ovšem voda z nich nevytekla. Babička Cat přidala do čaje jakousi směs bylinek a hrnek s horkým nápojem přede mě postavila.

Jestli jsem si za dobu od únosu něco zapamatovala, bylo to, že nikdy nebudu jíst ani pít nic od cizích lidí. Moc dobře jsem věděla, jak to dopadlo naposledy, když jsem snědla ty špagety. Ten den se má nechuť k tomuto pokrmu jen navýšila. Proto jsem si onu nádobu s horkou tekutinou, která by mě po jízdě v tmavém lese zahřála, měřila nehezkým pohledem.

„Jestli si myslíš, že jsem ti do čaje něco přidala, pak to byly jen bylinky, které jsou všude kolem tebe.“ Usmála se a kolem očí se jí objevily vějířky vrásek, které byly od smíchu. „Nejsem nepřítel, lady Ellen. Jsem ta, co Vám chce jen pomoci, Larry Seene. Catherine tě sem neposlala jen tak, Ello Williamsová. Smím tě oslovovat Ellen?“ nedokončila ani svou celou myšlenku, protože mi věnovala dlouhý pohled jasně modrých očí, ve kterých se jemně zaleskly emoce, které jsem právě cítila. Přikývla jsem na odpověď otázky své hostitelce a propletla jsem si prsty okolo hrnečku a usrkla si čaje, který byl opravdu dobrý.

„Dobrá Ellen,“ než mohla pokračovat, skočila jsem babičce Cat do řeči a položila jí prostou otázku. „Jak Vám mám říkat?“ čarodějka se jen usmála a vrátila se k předešlé činnosti, tedy k hraní s modrým pramínkem magie, ale tentokrát měnil barvu. Uhranutě jsem pozorovala onu tekutinu, jak se formuje a rozpouští a všelijak kroutí okolo ruky ženy s jasně modrýma očima.

„Někdo mi říká Zaruo, jiní mě oslovují po mé předkyni - Darcy. Nebo nějak jinak, je mi to jedno,“ pramínek vody se rozplynul, ale oheň v krbu naopak vzplál větším plamenem. Škubla jsem sebou a nakonec se rozhodla pro druhou variantu oslovení této čarodějky.

„Půjdu k věci. Co všechno ti Catherine vyprávěla o naší historii? Nemyslím ani tak zdaleka království, ale spíše naši historii. Historii naší rodiny.“

„No, říkala jenom to, že její matka byla čarodějka, dokud se jí její moc nevymkla kontrole a nemusela se uchýlit do hor, protože zešílela. Zmínila se o tom, že je z poloviny ohnice a z té druhé čarodějka.“ Víc jsem nevěděla, jelikož mi to nikdo neřekl a nebylo pro to ani moc prostoru.

„Tak tedy. Naše krevní linie sahá až do počátků tohoto světa. Vytvořily ho tři sestry, čarodějky. Nejstarší vládla ohněm, druhorozená čarodějka dokázala léčit nemocné a nejmladší dokázala naslouchat přírodě. Každá do této země vdechla svou moc. Nejmladší stvořila veškerou přírodu okolo nás a to nejdůležitější. Stvořila obyvatele, kterým nejstarší ze sester darovala dar ohně, kterého téměř všichni poznali moc, ale i strach. Prostřední z lidí, kteří neměli dar ohně, jim darovala důležitou věc, bez které bych neseděla zde před tebou. Vložila do několika jedinců vlastní moc, kterou se postupem času naučili využívat,“ Darcy vstala ze svého křesla a odnesla svůj i můj hrníček do kuchyně. Následně se věnovala pokračování, ale její pohled mířil do ohně. Poté plamínkem ohně zapálila všechny svíce, které byly v příbytku oné čarodějky, která měla být mít vodítkem pro rozluštění celé této hádanky, jak se dostat zpět domů.

„Naše linie byla čistokrevná po celá staletí, dokud ji má dcera Elisabeth - matka Catherine -neporušila manželstvím s lordem Matthyasem Deringem, kdy se linie smíchala s darem ohně. Catherine jako jediná dcera Elis zdědila půlku daru matky a menší polovinu daru po otci. Catherininy bratři zdědili pouze dar jejich otce a čarodějnická linie se mužských potomků Elis ani trochu nedotkla. Proto Catherine umí léčit a jednoduchá kouzla, ale víc nezvládne, jelikož k tomu jí nebyla dána moc.“ Zarua přesměrovala svůj pohled na mě a vyřkla věc, která mi změnila dosavadní pohled na celou šlamastiku, díky které jsme se s Lucasem ocitli zde.

„Existují portály, které vytvořila má předchůdkyně Darcy pro tvou prababičku, Ellen. Tvá prababička byla korunní princeznou Flamewinu, ale trůnu se vzdala a požádala Darcy, která pro ni vykonávala sem tam pár službiček, aby jí pomohla se odtud dostat. Nesnesla tu tíhu trůnu a všech povinností, které ji svazovaly jakožto budoucí vladařku. Proto pro ni Darcy vytvořila portál, který se jednou za sto let otevíral ve tvém světě. Tehdy tvou prababičku zanechal nedaleko od tvé domoviny a vznikl nový rod. Rod lidské a flamewinské krve. Ovšem vzácný gen, dar ohně, podle proroctví nebo věštby, ale budu spíše používat proroctví, měla zdědit její pravnučka.“

Má prababička byla jednou z nich?! To nemohlo být možné! Ale poté mi došla mnohem závažnější věc.

„Jen to vyslov nahlas, Ello Williamsová.“ Usmála se Zarua a já to vyřkla.

„J-á, já jsem je-jí pravnučka, a-a-a tím pádem jsem…“ větu za mě dokončila Darcy a z už tak noční můry se stal přímo horor. „Jsi dědičkou ohnivého daru.“

Sama jsem tomu nemohla uvěřit, ale co když to byla pravda? Nebo to byly jen nějaké plané řeči staré paní?