Strach, který mi nedovoloval mluvit, mě měl lapenou ve svých spárech. Koukala jsem před sebe na káď, ve které jsem málem usnula a byla duchem zcela nepřítomná. Nevěděla jsem, co se to stalo. Okamžik, kdy se Cat v ruce objevil plamen ohně, který se několikrát proměnil a nakonec ve finální podobě fénixe se rozplynul u stropu. Cat dále bušila na dveře a něco říkala, ale slova mi splývala a vůbec nezněla jako slova. Najednou, jako by se ve mně cosi zvrtlo, jsem se rychlostí blesku vymrštila do stoje a lehce zavrávorala nestabilitou.

Ze strachu se stal vztek a mé emoce se mísily stejně rychle, jako těhotné ženské před porodem. Chtělo se mi řvát na všechny strany a rozbít všechno kolem sebe. Druhá část mě - ta více vystrašená - se chtěla jen schoulit do klubíčka a zalézt si do jednoho ze čtyř rohů koupelny. Bylo mi na nic. Chtěla jsem odsud pryč, ale byla jsem i zvědavá. Chtěla jsem odpovědi na své nevyřčené otázky, na které mi odpověď mohl poskytnout jen někdo odtud.

Byla jsem zoufalá a naštvaná. Přecházení po malé koupelně oproti obrovské šatně mě po chvíli omrzelo. Vztek vyhrál nad strachem a převládal v mé mysli. Zmocnil se vlády a vytěsnil vše, kromě nenávisti na tohle místo. Kdybych tady nebyla, mohla bych být doma s bráchou a mamkou. Larry by nám vyprávěl, co se všechno stalo na misi, ze které se právě vrátil. Ale hlavně bych netrčela tady. Nemusela bych řešit, jak se odtud dostat. Nemusela bych si lámat hlavu s tím, jak se budu chovat, jestli budu dostatečně přesvědčivě hrát roli nováčka nebo snad naštvu jednoho z těchto lidí, kteří umí očividně ovládat oheň.

Vztek mě ovládl a já popadla džbán z černého porcelánu se zlatými květy, který jsem hodila naproti mohutným tmavým dveřím. Nebyl tak lehký, jak jsem myslela, protože byl až po okraj napuštěn vodou. Džbán se roztříštil na malé kousky a voda se rozprskla do všech stran. Já jen ztěžka oddechovala. Byla jsem vyčerpaná ze všech těch informací a dění kolem sebe. Sesunula jsem se vedle umyvadla a snažila se postupně uklidňovat.

Někdo do dveří prudce kopl a já jen zvedla pohled. Hlava mě bolela z mého bídného pitného režimu a já se tu bolest snažila potlačit daleko do pozadí. Dál jsem seděla na studené dlažbě, která mne příjemně chladila.

V ruce jsem držela jeden střep ze džbánku a prohlížela si ho. Boty jsem měla mezi střepy a rozlitou vodou. Zbytky z nádoby byly všude kolem mě a já chtěla následovat spánek do růžové říše snů, kde bych hodila všechny problémy za hlavu. Pomalu jsem přivřela oči a ozvala se další rána.

Někdo zřejmě zanadával u dveří, které povolily, ale ten hlas byl tak daleko ode mě. Zdálo se mi, jako kdyby na mě někdo volal, ale bylo to tak daleko. Někdo se mnou prudce zatřásl a já nepříjemně na dotyčného něco zamumlala. Zavřela jsem oči úplně a poslední, co si pamatuju, byly něčí silné paže, které mě zvedly.

Můj vysněný spánek nebyl tak dlouhý, jak jsem si ho představovala. Někdo se mnou opět třásl a já - ač nerada - otevřela svá zelená kukadla, která mnoha lidem připomínala temný les. Svůj nehezký a naštvaný pohled jsem věnovala Lucasovi, který se nade mnou skláněl.

„Nech mě spát," oči jsem zavřela a přetočila jsem se zády k němu. Uchechtl se, ale jen tak se nevzdal. Strhl ze mě peřinu a já byla na to tata v sedu. Věnovala jsem mu další ze svých škaredých pohledů a chtěla jsem si jít zpět pro svou životní lásku - peřinu.

„Dělej, musíme na výcvik," otočil se ke mně zády. Přetáhl si přes hlavu tmavě červenou halenu a já si teprve uvědomila, že tady přede mnou celou dobu stál jen do půl těla.

„Dej bacha, ať nemusíš bradu hledat někde na zemi," uchechtl se a obdařil mě svým úsměvem, který mě měl zřejmě odzbrojit. Já na jeho doporučení přestala zírat a zavřela pusu. Opět se otočil a ustlal si postel, která byla naproti té mé. Já se zatím snažila propálit díru do jeho zad a sama vstala.

Pozorně jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém jsem se ocitla. Byl malý a nebyl tak hezký jako Catiny komnaty. Bylo to naopak jednoduché - možná až příliš. Dvě bavlněné deky šedé barvy s bílými polštáři. Koberec žádný, stůl ani židle, jen dvě palandy. Já se nacházela na spodním lůžku a Lucas měl ustláno na protější palandě také dole. Pak zde byly dva noční stolky, ale ty mě zas takž nezajímaly.

Jak se dalo poznat ze zařízení této místnosti, nacházela jsem se v našem přiděleném pokoji v kasárnách. Lucas se otočil a věnoval mi svou plnou pozornost. Přešel ke dveřím a já ho následovala. Podlaha pěkně studila a teprve teď mi došlo, že jsem tu bosá. Mé boty se válely u malého nočního stolečku, na kterém byla malá černá lampička. Když jsem doladila celý vzhled botami, narovnala jsem se a přešla jsem zpět ke dveřím.

Lucas mě sjel pohledem od hlavy až k patě. Jeho jasně modré oči se zastavily na mém zápěstí, kde byl můj náramek. Natáhl ke mně ruce a já před ním ucukla.

„Tohle musí dolů," objasnil mi svůj důvod a já jen zavrtěla hlavou. Byla jsem na něho stále naštvaná, že mě vzbudil a nenechal dál klidně spát sice v ne příliš pohodlné posteli, ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem prostě spát a on mi to neumožnil.

„Schovám ti ho sem," přešel k mému nočnímu stolku i s mým náramkem, který mi v době mé nepozornosti stihl odepnout. Strčil ho do šuplíku a už mě táhl ven z našeho pokoje.

Nohy se mi pletly, jak moc pospíchal. „Jestli přijdeme pozdě, tak jsme v prčicích," něco si pro sebe ještě zanadával a já za ním vlála změtí chodeb a zatáček, kterými nás vedl ven z kasáren a na vzduch. Já Lucasovi už žádnou svou pozornost nevěnovala. Snažila jsem si aspoň trochu zapamatovat cestu do našeho pokoje. Ale jak jsem později pochopila, zdálo se to být jako nadlidský úkol.

Prudce jsem se zastavila a pustila Lucasovu ruku, za kterou mě mezitím během naší cesty na čerstvý vzduch chytl. „Jak jsem se sem dostala?" Lucas se zašklebil a otočil na mě. „Donesl jsem tě sem. Pak šel na večerní trénink, který jsi ty prospala."

Otočil se ke mně zády a pospíchal rychlou chůzí pryč. Zatímco on šel rychle, já za ním musela téměř běžet. Nejen že měl dlouhé nohy, ale hlavně byl rychlý. Už teď se mi nelíbil nápad pobíhat někde mezi ohnivcema, kteří by mě každou chvílí mohli upálit za živa. A pravděpodobně bych nestihla ani nic namítnout, nebo vyslovit své poslední přání. Bylo by to, aby pak můj popel poslali mamce a Larrymu domů. Moje myšlenky cestou na malý plácek před kasárnami byly docela chmurné. Nehodlala jsem tady umřít, ale jeden nikdy neví...

Stálo tady několik kluků většinou ve věku Lucase a Larryho. Výjimečně i mladší, ale těch zde moc nebylo. Z jedné budovy vyšel vysoký brunet s kudrnatými loknami. Až když přišel k naší skupince blíž, poznala jsem ho. Byl to princ Andrew. Ehm, dál jsem si jeho jméno stále nepamatovala. Stejně by mi bylo k ničemu.

Andrew se k nám blížil a kluci vedle mě se začali rovnat do dvou řad - od nejmenších po největší. Já jsem si stoupla nakonec řady a čekala, co se bude dít dál. Andrew něco ze začátku blekotal o včerejším nočním tréninku. To jsem vůbec nevnímala. Začala jsem dávat pozor, až když zmínil, co se bude dít během následujících hodin ve stájích. Málem jsem na to zapomněla. Po třech letech jsem byla u koní a měla jsem rovnou ještě závodit.

Andrew nás rozdělil na skupiny a poslal každou do jiné stáje. Já byla mezi prvními šťastlivci, kteří byli rozřazeni. Následovala jsem loudavým krokem kluky přede mnou k jedné z obrovských budov z černého kamene.

Snažila jsem si je nenápadně prohlídnout, abych věděla, s kým jsem to měla čest být ve skupině. Jeden byl vysoký s neposlušnými kudrnatými zrzavými prstýnky, které dotyčnému neustále lezly do obličeje. Druhý kluk přede mnou měl sportovní postavu, a kdyby nebyl odtud, určitě by mohl hrát americký fotbal. Měl vyhrnuté rukávy od rudé haleny, které by jinak zakrývaly výrazné tetování táhnoucí se po obou rukách od zápěstí zřejmě až k ramenům. Pod halenou na zádech mu lehce prosvítaly letmé náznaky pokračování tetování, které se skládalo ze všech možných klikyháků a ornamentů. Dotyčný si zřejmě všiml, že ho někdo sledoval a otočil se mým směrem. Já zaujatě pozorovala kamínky na zemi, které se mi zdály velmi zajímavé a neprozkoumané.

Když někdo přede mnou zastavil, narazila jsem do daného člověka. Odlepila jsem oči od země a zaměřila se na osobu, která zavinila můj náraz. Stál přede mnou vysoký kluk s tmavými vlasy, ale nebyly černé, byly spíše tmavě hnědé. Některé pramínky se mu stáčely do kudrlinek a jeho oříškovo - zeleno - šedé oči byly zajímavé. Nikdy jsem neviděla kluka s takovýma očima.

Majitel zvláštně zbarvených očí si jen povzdechl a následoval zbytek skupiny, která zmizela v monstrózní budově, která měla být stájí. Otupělá pohledem jeho očí jsem se rozhodla je následovat dovnitř.

Kluk, do kterého jsem před chvílí vrazila, rozděloval koně jednotlivým členům tohoto výcviku a následně je nasměroval směrem, kde se měl nacházet box onoho přiděleného koně. Když zaznělo jméno Larry Seen, zbystřila jsem.

„Larry Seen, box číslo sedmnáct. Pořád rovně a u desítky ostře doprava. Dávej bacha, Blustery je mrška." Nevěnoval mi žádnou pozornost a dál se koukal do lejster.

Blustery. Bylo to hezké jméno. Dokázala jsem si ho představit na koni, který by byl dominantní ve stádu a byl by vznešeného původu. Šla jsem uličkou mezi boxy a pozorovala ostatní koně, jak se buď nechávali sedlat či klidně jedli seno ze svého žlabu. Ta známá vůně mi byla tak příjemná. Byla to uvítající změna, ale na koni jsem neseděla něco přes tři roky. Říkalo se, že jízda na koni se nezapomíná, stejně jako jízda na kole. Aspoň jsem dostala možnost, buď jsem toto tvrzení mohla potvrdit, nebo vyvrátit.

Patnáct, šestnáct, sedmnáct. Zastavila jsem se až před sedmnáctým boxem, kde se podle onoho kluka měla nacházet ,mrška' jménem Blustery. Na jejím boxu bylo vyryto a zlatou barvou napsáno její jméno a číslo boxu. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na stvoření, pro které bylo domovem stání číslo sedmnáct. Stál přede mnou samotný ďáblík. Její tmavé oči se nebezpečně blýskaly chtíčem po dobrodružství a vítězství, které jsem nevěděla, jestli budu schopna jí v dnešní soutěži poskytnout. Jediná část těla, která neměla černou barvu jako zbytek její maličkosti, byla bílá kapka okolo pravé nozdry.

Jméno Blustery jí patřilo právem. Působila dojmem jako královna celé stáje. U dveří boxu ležel kýbl plný věcí na čištění. Na nic víc jsem nečekala a vlezla si i s čistícím nářadím za svou novou přítelkyní do jejího příbytku. Chtěla jsem ji pohladit po čele, ale cukla sebou směrem k mému boku, kam mě chtěla kousnout. Oslovení mrška použil kluk - pro mě neznámí - oprávněně.

Uhla jsem před jejími zuby a vzala do ruky kus sena, který jsem jí nabídla. Trochu podezíravě se na mě podívala, ale nakonec si seno z mé ruky vzala. Mezitím co polykala, jsem začala s čištěním. Bylo to náročnější, než se zprvu zdálo. Blustery si zřejmě nadále myslela, že jsem chutná chodící mrkev, kterou může slupnout jako zákusek. Neustále jsem se musela vyhýbat jejím zubům, ale ne vždy jsem byla rychlejší, než ona.

Po nekonečném čištění jsem mohla tohoto ďáblíka osedlat. Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo bůhví jak jednoduché. Slečna se neustále vrtěla a bylo zázrakem, že se mi jí podařilo vůbec osedlat. Řekněme, že u koní jsem byla vždycky klidnější. Byla jsem uvolněnější a všechen stres okolo mě býval pryč. Vyjímkou nebyla ani chvíle, kterou jsem strávila ve zdejších stájích. A tak jsem s ďáblíci Blustery neztratila nervy hned po příchodu.

Stres a nervozita, že nestihnu Blustery včas osedlat, vyčistit, nauzdit a vyvést na předem určené místo k závodění, které se mělo nacházet hned za stájí na kraji lesa, se poděly ten tam.

Po dlouhém a nakonec vyhraném boji s Blustery a udidlem jsem ji vedla uličkou ven před stáj a na kraj lesa. Potkala jsem cestou ven kluka s tetováním po celých pažích i zádech. Udiveně na mě koukal a já nechápala proč.

Na place před stájí jsem se elegantně vyhoupla do sedla a chtěla zamířit směrem k divnému lesu, který tady měli. Vedle mě se najednou objevil urostlý ryzák a na jeho hřbetě neseděl nikdo jiný, než kluk s lejstrem, který mi přidělil tuhle ďáblici.

„Nikomu se ještě nepodařilo, ji osedlat, natož z ní hned nespadnout," jak to dořekl, Blustery si poposkočila a postavila se na zadní. Nijak mě to nepřekvapilo, i když jsem v sedle byla po tak dlouhé době. Když se vrátila zpět na všechny čtyři, já si dál spokojeně hověla v sedle.

Majitel urostlého ryzáka se jen uchechtl a naklusal. Já napodobila jeho příkladu a dostala se tak blíž ke skupince jezdců. Všichni koně byly krásní a já si teprve po třech letech uvědomila, jak moc mi chyběl pocit sedět na koni a vidět tak svět z koňského sedla.

Blustery se mě ovšem během krátké cesty ke skupině jezdců pokusila setřást ze svého hřbetu. Avšak ani jeden z mnoha pokusů se jí nevydařil. Naše skupina zamířila do lesa, kde byla překážková trať, kterou jsme měli absolvovat, aby věděli, jak na to jsme v koňském sedle.

„Půjdete popořadě, jak vás vyvolám. Za pět minut po vás půjde další člen naší skupiny. Dávejte ale pozor. Stejnou dráhu absolvuje druhá skupina a potkáte se s členem druhé skupiny na trati, tak se hlavně nesražte. Jezdec, který z dvojice do cíle dorazí první, půjde o čtvrt hodiny dřív z cvičení po závodech. Doufám, že je vše jasné." Zkontroloval si pohledem, jestli ho všichni poslouchali a pak vyhlásil první jméno.

Během jeho vysvětlování se vedle nás objevila druhá skupina. Měl ji na starosti Andrew, ale Lucase jsem nikde neviděla. Princ se na mě podíval a pak šel odstartovat závod první dvojici.

Jako první vyrazil potetovaný, který měl dlouhé vlasy barvy slunečnic. Jeho soupeře jsem ale neviděla, jelikož přede mnou byl jezdec vyšší než já, a tak jsem přes něj nezhlédla vůbec nic.

Blustery hrabala kopytem a nedočkavě se vrtěla na místě. Párkrát se mě pokusila ještě shodit prudkými úskoky do strany, ale já držela v sedle jak přibitá. I já cítila určitý adrenalin, který mi začal postupně kolovat v žilách. Byla jsem i poněkud nervózní, protože jsem přes tři roky nezávodila. Zatím šlo vše hladce, ale ďáblice mi nedávala nic zadarmo. Pořád se mě snažila dostat ze svého hřbetu pěkně na zem. Nemohla jsem ale předpokládat, jestli bude tak paličatá a přesvědčená, že mě na svém hřbetu nechce, nebo to při absolvování dráhy vytěsní z hlavy.

Trochu mě děsilo, že jsem nevěděla, co mě čekalo. Viděli jsme jen kousek dráhy, jelikož se trať kroutila do zatáčky a lehce stoupala. I tu malou pochybnost, že by se Blustery mohla stát podobná nehoda, jaká potkala Phóenixe, vytěsnil adrenalin.

Zástup přede mnou řídl, až jsem tu zůstala jen já a za mnou ještě jeden člen z mé skupiny. Snažila jsem si vzpomenout na pocit radosti a volnosti, když jsme s Phénixem překonávali nejen parkurové překážky. Šum diváků, máma, trenér a hlas hlasatele šli do pozadí. Na dráze jsem byla jen já a on.

Ozvalo se mé jméno a jméno mého soupeře jsem ale nepostřehla. Andrew nám to odpočítal a při slově teď, jsem pobídla Blustery. Z místa rovnou nacválala. Nevnímala jsem soupeře ani dusot kopyt našich koní. Existovala jsem jen já, Blustery a dráha před námi. Jednou se mě ještě pokusila dostat na tvrdou zem, ale pak se soustředila stejně jako já na trať.

Několik metrů jsme jen cválaly lesem a pak se objevily první dvě překážky v zatáčce. Jedna byla pro mne a druhá pro jezdce vedle mě. Neměla jsem vůbec přehled, kde byl můj protivník. Přidržela jsem otěže těsně před skokem, zapřela se ještě více do třmenů, ve kterých jsem po celou dobu stála a připravila se na odraz ďáblice, na jejímž hřbetě jsem měla tu čest být. Blustery se odrazila od cesty, kterou pokrývalo spadané jehličí ze stejně divně barevných stromů. Povolila jsem nad skokem otěže a po doskoku jsem si je zpět dohmátla.

Ladně jsme překonaly i další překážky. Trať mírně stoupla, ale pak zpět klesla.

Já si připadala až teď úplná. Ta prázdnota, která ve mně byla po skončení s jezdectvím, se konečně zaplnila. Byla jsem šťastná a volná jako kdysi s Phénixem.

Byla před námi cílová rovinka, kde stál další člen královské gardy a v ruce v sedle svého bělouše držel papíry, do kterých si něco poznamenával. Blustery ještě zrychlila cval, ale těsně před místem, kde byla pomyslná cílová páska, se prudce zastavila a mě vyrazila ze sedla. Přelítla jsem přes její krk a dopadla na tvrdou zem. Ona se na mě vítězoslavně koukala a voják v sedle bělouše se smál. Můj soupeř se u něho za chvíli objevil a ještě kus za cílem klusal, než přešel do kroku. Já seděla na zemi v jehličí a koukala na tu ďáblici pěkně ošklivě. Ale i tak jsem byla víc jak spokojená. Překonala jsem ten smutek z ježdění na koni, který jsem měla po Phnéixovo utracení a byla v koňském sedle opravdu šťastná.

Zvedla jsem se ze země a s naraženou kostrčí, se vyhoupla zpět do sedla, abych ji mohla odvést do stájí. Poté jsem měla na denním programu pokračování výcviku nováčků.