Z temnoty mě probudil hlas. Pomalu jsem otevřela oči a hned je zase zavřela. Záře byla pro mé oči až moc ostrá. Nakonec ale zvítězila ta kapka zvědavosti, která ve mně stále byla. Oči jsem nechala i přesto světlo otevřené a pomalu se posadila. Hlas okolo mě utichl a já se porozhlédla po místnosti. Nacházela jsem se v posteli, která byla až moc pohodlná. Můj pohled zůstal viset na dívce, která měla oči jako dva žhavé uhlíky, přesně tu barvu měly její duhovky. Hnědé vlasy měla zapletené do složitého drdolu, který se skládal z několika menších copánků. Její červený kabát byl vyšívaný zlatou nití, která tvořila jakési ornamenty. Místo kalhot, jak bych očekávala, měla karmínově rudou sukni, ale tu už žádné symboly nezdobily. Naopak se na ní vyjímaly zlaté a černé květy.

„Kde to jsem?" škrábalo mě v krku a zněla jsem jako nějaký rockový zpěvák. Takový by můj hlas neměl vůbec být. Dívka se na mě mile usmála a vzala ze stolu křišťálovou skleničku, do které nalila vodu a i s ní přešla k posteli, kde jsem už seděla.

„Kdo jsi?" podala mi pohárek a já si ho vzala do svých třesoucích se rukou. Dívka působila mile, ale z knih jsem věděla, že mnoho záporáků se také zprvu chovalo pěkně a tak by je člověk na zlou stranu nepřiřadil. V krku mě už tolik neškrábalo, když jsem vypila sklenici s vodou, ale ten nepříjemný pocit jsem tam měla pořád.

„Ella, Ella Williamsová. A ty seš kdo?" dívka se zase jenom usmála a posadila se ke mně na postel. Nepřišlo mi divné jí říct své jméno. Jestli mě nezná, tak mi to nemůže nijak ublížit.

„Ty nejsi odsud," konstatovala spíše pro sebe, ale pak pokračovala; „Já jsem Catherine Deringová. Neboj, já ti nic neudělám," znovu se usmála a odnesla mou sklenici zpět na stůl.

„Kde si myslíš, že jsi?" její tón hlasu byl pořád stejný, milý a trpělivý. Já se ale trpělivě ani náhodou necítila. Byla jsem docela naštvaná, že mi ta holka pořád ještě neřekla, kde jsem a co tu dělám.

„V Kanadě?" zeptala jsem se jí a ona se jen zamračila. Obočí se jí nakrabatilo a začala přecházet z jedné strany místnosti na druhou. Pak se zastavila a upřela na mě svůj pohled, až jsem myslela, že každou chvíli shořím na popel.

„Drahoušku, tady nejsi v Kanidě, nebo jak jsi to říkala. Vítej ve Flamewinu," tentokrát byl její úsměv nejistý a očekávala mou reakci, na to co právě řekla.

„Kanadě," opravila jsem ji a až pak si uvědomila, co právě řekla, „Flamewin?! Ono něco takovýho vůbec existuje?" nikdy jsem neuměla moc dobře skrývat své emoce a teď mi to nešlo vůbec. Můj pohled by mohl jít klidně do soutěže vražedných pohledů, protože ta jakási Catherine Derongová - nebo Derandová? - prostě ta Catherine přede mnou by byla jenom hromádka čehosi.

„Jak jako že jsem v nějakým Flamewinu?! Já chci pěkně rychle zase zpátky domů. Za Larrym, mamkou a Robbiem!" teď jsem na dívku přímo křičela. Čekala jakoukoliv reakci, ale tuhle zřejmě ne. Počkat, proč mě nic nebolí? Vždyť mě střelili! A to hned dvakrát! A kde je ten blonďák, co slíbil Larrymu, že mě v pořádku přivede zpátky za nima?!

„Jak?" na místě, kde bych měla mít sešitou ránu po kulce v levém rameni, nebylo ani památky. Ani na místě, kde bych měla mít škrábnutí od kulky na boku. Byla jsem v šoku nejen z toho, že jsem vyléčená, ale i z toho, kde to jsem. Já chtěla jenom domů. O žádný výlet jsem se neprosila.

Catherine se jenom usmála a nakonec se pustila do vysvětlení, které mi bylo naprosto k ničemu: „Uzdravila jsem tě."

„Jak? Přece takhle rychle se po kulce rána nezahojí," protestovala jsem. Přesedla jsem si do tureckého sedu a až teď mi došlo, že jsem tu před Catherine jenom ve spodním prádle.

„Nezačneš šílet, když ti řeknu pravdu, že ne?" ani jsem nestačila odpovědět, protože někdo zaklepal na dveře. Catherine jenom zbledla a přešla k nim.

„Budeš zticha, jasné?" ani se na mě nepodívala a připravovala se na jejich otevření.

Nadechla se a zmáčkla kliku. Pootevřela dveře jen tak, aby viděla ven na dotyčného, co klepal na to mohutné dvoukřídlé monstrum z masivního dřeva. Nerozuměla jsem tomu co říká, protože šeptala. Najednou otevřela dveře dokořán a ještě popoháněla daného člověka, aby si pospíšil.

Do pokoje vešli dva kluci. Okamžitě jsem poznala blonďáka, který se na mě zářivě usmíval. Peřinu jsem měla až po bradu a stejně mi to nestačilo. Měla jsem nutkání se pod přikrývku, která byla ve zlatém povlečení, schovat celá a zmizet odtud.

„Ahoj, prcku," přešel ke mně blonďák a pocuchal mi vlasy, jako to dělával vždycky Larry. Bez dovolení si sednul na kraj postele a začal se smát.

„Neříkej mi prcku!" Prskla jsem na něho zkrze zuby a nasupeně blonďáka spražila pohledem. ,Prcku' mi vždycky říkal jenom Larry. Nikdo jinej mi tak neříkal. Já bráchovi říkala vždycky ,obře'. Mamka se tomu vždycky smála. Obzvlášť našim filmovým přestřelkám, které byly u nás na denním pořádku, když je můj milovaný obr doma.

„Jasně. Jo a nestih jsem se ani v tom zmatku v Kanadě představit. Jsem Larryho kámoš, Lucas. Mluví o tobě skoro pořád. Vím o tobě úplně všechno," zasmál se a já byla rudá snad až na zadku. Jestli Larry prásknul, že si zpívám ve sprše, čtu knížky úplně všude a dřív jsem si povídala i s plyšákama a pojmenovávala je, tak jsem mrtvá. Nemluvím ani o tom, že každý pondělí večer jím zmrzlinu. A to opravdu každý.

„Ehm, mě už teda znáš. Larry taky mluvil občas o nějakém kamarádovi ze střední. A kolik ti vlastně je?" ani jsem si to neuvědomovala, ale dotkla jsem se psích známek na svém krku. Už teď mi chyběl a to jsem tu jenom chvíli.

„Jestli se ptáš na to, jestli mi je taky dvacet tři, tak tě zklamu. Je mi devatenáct. Byli jsme spolu na pokoji, když jsem já byl v prváku a Larry opakoval čtvrťák," je pravda, že Larry musel opakovat čtvrťák, protože byl půl roku zraněný a nemohl dělat žádné fyzické aktivity. A jelikož byl u armády, bylo to dost špatné.

„Ehm, nechci rušit, ale máme tu mnohem důležitější věci," až teď jsem si pořádně prohlédla kluka, kterému nemohlo být víc jak Lucasovi. Stál vedle Catherine a držel ji za pas. Byl vysoký a dokonce i vyšší než Catherine, která měla dobrých sto šedesát osm centimetrů. Hnědé kudrnaté vlasy měl do všech stran a bílá bavlněná košile obtahovala jenom jeho svaly. Kožené černé kalhoty měl zastrkané ve vysokých tmavých botách na malém kranflenku.

„Výborně. Ell, tohle je princ Flamewinu, Andrew Matthew Cronem I.," jeho jméno řekla s takovou úctou, až se mi to zdálo být nemožné.

„Mám se uklonit, nebo tak něco?" říkala jsem, že když jsem naštvaná, tak jsem hodně nepříjemná a ironická. Ze svého tureckého sedu jsem se nehodlala hnout byť o centimetr.

„Řekne mi už konečně někdo, jak jsem se sem k sakru dostala?!" nevěděla jsem, jestli bylo nejmoudřejší ječet na místního prince, ale já se ještě pořád nějak nemohla vzpamatovat ze svého únosu, postřelení a konečného uzdravení, kdy jsem na svém těle nenašla ani jedno malinkaté škrábnutí. Nakonec mi tady tvrdili, že stál přede mnou nějaký princ Andrew a dál už jsem jeho jméno neposlouchala. Myslela jsem, že jsem zralá jedině na místo v blázinci. Na nic víc ani míň, protože nějaké obyčejné hodiny u psychologa by stejně nepomohly. Aspoň mě, jelikož tohle bylo ještě víc nenormalní, než únos!

„Fejhá, tak tohle jsem nečekal," princ Andrew se zasmál, ale pak zvážněl nejen jeho obličej a nabral zase vážnost, se kterou sem přišel. Podíval se na mne a pokračoval dál ve svém výkladu zřejmě o mé maličkosti.

„No, samotného by mě zajímalo, jak jste se sem dostali. Od tvého přítele jsem se dozvěděl, co se vám stalo ve vašem světě. Teď ti můžu říct, jak jste se dostali sem, do Flamewinu. Byl jsem v zahradách se projít s lady Catherine. Najednou nás oslepila záře a vy dva jste leželi na zemi celí od krve. Drželi jste se za ruce a tys byla v bezvědomí. Lucas vnímal, ale jen na pár minut. Odnesli jsme vás k sobě do komnat. Catherine vás vyléčila. Nikdo nesmí vědět, že jste tady. Otec by vás zabil."

„Za prvý, on není můj přítel! Jenom mě zachránil a to je rozdíl. Za druhý, proč nás chce někdo zabít?!" peřina mi sjela dolů, jak jsem rozhodila ruce a omylem jsem majzla i Lucase. Byla jsem naštvaná. Možná bych dokázala i zabíjet pohledem a fo už by z těch dvou osob přede mnou nebyl jen prach... Deku jsem si vytáhla zase pěkně na její místo - tedy až k bradě - a čekala, co mi na to princ odpoví. Lucas po mě hodil pohledem, že jsem ho vážně praštit nemusela.

„A proč o nás nesmí nikdo vědět?" Andrew si jenom povzdechl a promnul si levou rukou kořen nosu.

„To vám vysvětlím později. Původně jsi ty měla být nová dvorní dáma Catherine, ale jak tak koukám, máš až moc energie a naší etikety by ses rozhodně nedržela. Přidáš se tedy do výcviku k nováčkům do královské gardy. Přinesl jsem ti oblečení a Catherine ti pak vysvětlí základní věci tady u našeho dvora. Vysvětlí ti základní věci, hodné člena královské stráže. Máš jediné štěstí, že nováčky mám na starost já, takže budeš pod mým neustálým dohledem. Lucasi," Lucas mi jenom kývl na pozdrav, zvedl se a šel za Andrewem. Princ mi nedal žádný prostor pro vyjádření souhlasu či odporu. Prostě s Lucasem odešel a já zůstala zase sama s Catherine.

Takže já, ano, já, že mám být u královské gardy?! Nejsem schopná někoho praštit natož absolvovat nějaký výcvik! Já běhám dost špatně, sice jsem dřív chodila se svojí nejlepší kamarádkou Jess běhat, ale i tak. Nejsem na něco takového stavěná! Catherine naznačila rukou, ať jdu za ní. Zabalila jsem se do peřiny a ťapkala jsem k ní. Stála před tmavými dveřmi se zlatým zdobením po okrajích, které byly naproti posteli.

„Je tam koupelna. Ale nejdřív musí přinést vodu a připravit koupel. Vlezeš si do šatny a oblečení ti tam také schovám. Ale šup šup. Služebná Elis tu bude cuby dup," popostrkovala mě směrem ke třetím dveřím v této místnosti.

Přede mnou se otevřela obrovská šatna. Catherine mi šoupla do ruky moje oblečení ke královské gardě. Skládalo se z černých kožených kalhot, rudé haleny, která mi byla na sto procent velká a hnědých bot s kranflenkem. Doma jsem nikdy na podpatcích nechodila. Tedy občas ano, ale často to nebylo. Když jsme byli na návštěvě u rodičů Larryho přítelkyně, Jane, tak jsem podpatky měla. Musel mě zachraňovat její mladší brácha, kterýmu je jak na potvoru stejně jako mě. Tomu říkám opravdu velká náhoda. Všichni jsme nakonec ve zdraví přežili a jejímu bráchovi se vyhýbám.

Když už jsem tady, tak jsem se aspoň podívala, jaké skvosty tato šatna ukrývala. Na ramínkách visely snad dvacítky, né-li stovky šatů. Já nikdy nebyla milovníkem šatů. Dávám přednost mikinám, šortkám a kalhotám celkově. Šaty a sukně byly mou sváteční záležitostí. Když Larry přiletěl z mise, na které byl přes půl roku, oblékla jsem si šaty, o kterých vždycky říkával, že mi slušily nejvíce. Na jeho počest jsem si obula dokonce i na mne vysoké jehly (podle Jess naprosto normální podpatky). Ehm, málem jsem se na nich přizabila, když jsem běžela Larrymu naproti, abych ho mohla obejmout.

Když jsem byla u konce šatníku, otevřel někdo dveře. Otočila jsem až moc rychle. Moje tělo se na prudké pohyby ještě dostatečně neuzdravilo. Zatočila se mi hlava a já spadla mezi šaty po své levé straně. Jenom jsem si odfrkla a hrabala jsem se zpátky nahoru na nohy. Doma jsem se tak často po zemi neválela, ale jiné místo, jiné zkušenosti a zážitky.

„Ehm, ehm," Catherine stála přímo přede mnou, ale neusmívala se. Naopak vypadala jako buldok, kterému někdo vzal jeho hračku. Svoje poznámky jsem spolkla, ale stejně jedna mi ulítla.

„Nechceš mi místo toho zírání spíš pomoct?" vůbec se neusmála, ale její obličej se trochu uvolnil. Nakonec mě osvobodila ze zajetí deky a změti barevných šatů. Dotlačila mě až do koupelny, div mě nestrčila i v tom spodním prádle rovnou do vařící vody. Ano, i tu přikrývku, která byla mým jediným oblečením, mi vzala. Nechala mě jenom ve svém spodním prádle.

„Tady máš oblečení, co si potom vezmeš," položila mou uniformu na okraj kádě s vodou, do které jsem se hodlala ponořit i s hlavou.

„Až se umyješ, budu na tebe čekat před koupelnou. Vysvětlím ti vše, co budeš potřebovat," odešla a já se šla vykoupat.

Voda byla horká přesně tak, jakou jsem se sprchovala doma. Mě byste do ledové vody nikdy v životě nedostali. A když říkám nikdy, tak opravdu nikdy. Horká voda mi připomněla, jak ráda bych uvítala spánek. Ponořovala jsem se nejen do říše snů, ale lehce jsem sjížděla po stěně kádě více do vody. Probrala mě až pěna, která mě začala štípat v nosu.

Byl to hrozný pocit. Začalo to štípat a já se neohrabaně snažila dostat z vany ven. Rychlostí blesku jsem se vyhrabala ven na studené dlaždice a zabalila se do ručníku, nebo spíše kusu látky co byl připravený hned vedle mé koupele. Chtěla jsem vyběhnout ven, ale běhat s mokrýma nohama po dlažbě je sebevražda. Doklouzala jsem se ke dveřím jako namydlený blesk. Tam jsem sice nechtěla, ale kluzká podlaha se mnou můj názor nesdílela. Doslova jsem vpadla do místnosti, kde čekala Catherine a s někým mluvila. Políbila jsem neúmyslně matičku zemi a pořádně si pro sebe zanadávala. Vzhlédla jsem na osoby přede mnou a myslela jsem, že mi toto místo přivodí další infarkt. Měla bych si začít psát seznam pádů a zděšení za poslední dobu. Rychle by se zaplnil.