„Věštba praví, že kdo kdy žil ve Flamewinu, vše se změní - od základů. Dál se tady píše toto. Korunní princezna Catherine narušila rovnováhu mezi naším a lidským světem. Celé kouzlo přemístění se uskutečnilo u Jezera duší, kde se otevřel portál do jiného světa – lidského, obyčejného. Čarodějka Darcy předpověděla, že po sto letech s návratem dědice, nastanou změny. Velké změny. Rod Cronemů bude sesazen z trůnu. Vládnout bude právoplatný majitel a dědic Ohnivého trůnu.  Ten se za sto let objeví v ohnivém království a porazí zlo, které se s jeho návratem probudí. Konec. Kdo to je nebo jak vypadá, nic. Jenom že bude mužského rodu.“

Zakončila jsem co nejkratší převyprávění celé věštby Lucasovi, který s plným břichem ležel rozvalený přes půlku mé postele. Pořádně jsem se nad tím zamyslela, protože jestli se měl dědic objevit o nějakých sto let později, pak…

„Lucasi?“ Koukala jsem na svého kamaráda jako vyoraná myš.

„No? Co na mě tak koukáš?“ pobavený úšklebek mu vzápětí zmizel, protože skutečnost, že by to mohl být on, ho už také napadla.

„Ne, ne, ne a ne. Říkal jsem už ne?“ poprvé jsem za celou dobu u něho viděla vztek. Myslím, že bych bez toho dokázala žít, aniž bych ho tak viděla. Ale on se rozhodl mi ukázat svou druhou část, která připomínala šílence utrženého z řetězu z léčebny někde v Kanadě.

Jindy klidný a racionální blonďák vedle mě vylítl z postele, jako kdyby mu u zadku hořela raketa. Jeho klidné oči, připomínající moře, vzplály nebezpečným ohně. Ačkoliv za normálních okolností vypadal jako mírumilovné štěně, teď se z něho stal rozzuřený vlk. Bála jsem se, děsil mě. Nevěděla jsem, čeho byl schopný, nebo co mohl udělat.

Jemu v očích plápolal oheň a mě se odrážejí strach. Byl nevypočítatelný. Ničil vše, co mu přišlo pod ruku.

Z hrdla se mu vydral až bolestný výkřik, který připomínal svým zněním raněného psa.

Byl schopný nejen to zde celé zničit, ale mohl sám sobě ublížit. Světlé vlasy mu trčely do všech stran a vypadaly jako hadi na hlavě bájné bytosti z řecké mytologie - Medúzi.

„Lucasi, hej Lucasi!“ snažila jsem se ho chytit za zápěstí pravé ruky, kterým chtěl udeřit sloupek postele, který držel tmavě rudá nebesa nad postelí. Měl sílu a zasáhl nejen sloupek, ale i mě bolestivě odstrčil. Narazila jsem zády do čela postele a při tom zasáhla i jednu z mnoha modřin, které mi barvily žebra.

Sykla jsem bolestí, která byla doprovázena rozsypáním střepů, důsledkem Lucasovi rozzuřenosti. Tento člověk mě nepřestane snad nikdy udivovat.

„Lucasi!“ žádná odezva. Lucas dál lítal jako uragán po malé místnosti, kterou docela rychlým tempem cupoval jako zlobivé štěně na cucky. Byl to ale zlobivý pejsek.

„Hej, nech toho!“ zařvala jsem z plných plic a nijak jsem nepomyslela na to, že by nás někdo mohl slyšet. Blonďák se na mě otočil s tmavou vázou v ruce, která měla skončit na zemi mezi ostatními zničenými věcmi. Plamen vzteku v jeho očích patrně ubyl, ale pořád tam byl. Nádobu hodil proti zdi, o kterou se roztříštila na malé střepy.

Hrudník se mu zvedal při rychlých a nepravidelných nádeších. Zaťaté pěsti ale pevně svíral dál, až mu zbělaly klouby. Napřáhl ruku a ještě jednou praštil do sloupku u postele. Rudý pramínek krve se pomalu točil na jeho kloubech, které byly odřené. Už jsem nebyla jediná válečná invalida v této místnosti, ale Lucasovi zřejmě ruplo i v bedně. A to měl zřejmě být příštím dědicem namísto Andrewa královského trůnu.

Dveře z malého salónku se rozrazily a v nich stáli dva vojáci v oficiálních uniformách. Znak krále měli přes prsa, který tvořila koruna s mečem uprostřed.

Starší a osvalenější doběhl poklusem k Lucasovi, kterého povalil na postel a ruce mu zpacifikoval za zády, které pevně držel. Můj kamarád se vzpíral, kopal nohama a opravdu hlasitě nadával a zároveň posílala vojáka slušně řečeno do háje zeleného.

„Jste v pořádku lady? Neublížil Vám nijak?“ znatelné menší a baculatější  strážný se zajímal o mě, zatímco jsem já doufala, že ukradená kniha nevykukuje zpod polštáře. Tváře měl červené zřejmě z běhu a rozdychával námahu, kterou jeho tělo muselo vyvinout.

„Ne, nic mi není,“ pokusila jsem se usmát, ale s kruhy pod očima jsem musela vypadat jako opravdová krasavice. Ovázané nohy nebyly moc přesvědčivé, že jsem v pořádku. Zkoumavě si mě prohlédl, na neštěstí se s tázavým pohledem zastavil u mého oblečení.

Pomyslně jsem se chtěla praštit do čela, a snažila jsem se vymyslet další lež. Jenže jako kdyby mi někdo vygumoval celý mozek. Nebyla jsem schopná vymyslet něco smysluplného za doprovázení přítomnosti dvou strážných a nadávajícího blonďáka, který se nadále vzpíral.

,,Eh, jsem opravdu v pořádku," znovu jsem se pokusila o úsměv, ale to mi už trochu při těle strážný nevěnoval pozornost. Voják něco naznačil rukou na svého kolegu, který na souhlas kývl. Druhý gardista přiměl Lucase vstát a vedl ho ven z mé poničené komnaty.

Blonďák klel, pral se a chvíli to i vypadalo, že by boj snad mohl i vyhrát. Když mu druhý voják ke krku přiložil studenou čepel nože.

,, Ještě něco řekneš, a nedožiješ se ani následujících minut," ačkoliv se menší a zavalitější z dvojice zdál příjemnější a ne tak drsný, hlas měl klidný a výhružný. Přes knedlík v krku jsem se snažila polknout, protože teď už se celá tato nehoda, která začala knihou, ztáčela nepříjemným směrem. Žádná kvalitní lež se nechtěla dostavit, a já pomalu ztrácela naději, že se Lucas dostane z jejich sevření.

„Co to děláte? Kam ho vedete?“ Panika se strachem vypluly na povrch jako první z moře emocí, které ve mně bylo a bouřilo se proti myšlení a mozku.

„Nebojte se, už Vám nic neudělá.“ Odvětil věznitel mého spolucestovatele na tomto místě a zmizel za prahem mých komnat. Zabouchli za sebou dveře, aniž bych stačila namítnout něco dalšího.

Kam ho vedli? Tuto otázku jsem měla vyřešenou hned. Cely pod zámkem a krutý král. Jako nejšťastnější kombinaci jsem to neshledala. Musela jsem něco udělat, ale dnes už jsem nebyla schopná udělat ani krok a po několik dalších dní se to zřejmě nezlepší. Nebyla jsem sice odborník jako moje mamka, ale věděla jsem jedno, že za den to zahojené nebude, pokud by lady Catherine neudělala ty svoje čáry máry fuk. Ta se asi jen tak nevrátí, protože prý jela na pár dní navštívit svou rodinu. Za několik dní by ale mohlo být pro Lucase pozdě. Kdyby tady byl Larry, ten by věděl co dělat. Vždycky věděl, co udělat.

Vzpomněla jsem si na jednu holku od nás ze třídy. Nevěděla jsem, proč zrovna na ni, ale napadl mě geniální plán. Nikdy mi sice nebyla sympatická a největší kamarádky jsme taky nebyly, ale jedno jsem o ní s jistotou mohla říct. Ostatně to byla vlastně jediná věc, kterou uměla. Každý kluk ze školy jí ležel u nohou, div by se pro ni navzájem nepozabíjeli. Chytře si je namotala kolem prstu a díky tomu byla nebezpečná. Možná jí nic jiného nešlo, ale v tomhle vynikala. Jinak se jí také přezdívalo Královna školy a tu přezdívku nezískala jen tak. Postupem času byla čím dál více oblíbená, protože nezůstala jen u manipulování s kluky, ale svůj ďábelský plán rozšířila i holky.

Měla jsem v plánu použít stejnou bojovou taktiku, jakou měla ona, ale potřebovala jsem pomoct. Konkrétně od osoby, kterou bych o ni v žádném případě nepožádala, ale byla jediná, která mi mohla pomoct.

Pravda byla, že Nigel neměl žádný důvod mi pomáhat, ale spoléhala jsem na jistou náklonost, kterou tvrdil blonďák, když ještě před pár hodinami seděl vedle mě a diskutovali jsme o tom. Doufala jsem, že mi bude syn generála ochotný pomoct. Ale Lucas musel chvíli ještě vydržet, jinak by se to celé mohlo prozradit a pokazit.

S jakž takž vymyšleným bojovým plánem jsem se rozhodla jít na kutě. Potřebovala jsem nabrat ztracenou sílu na uskutečnění svého šíleného plánu, který ale mohl vyjít. Ale i tak byl jedinou nadějí na osvobození ještě před chvílí rozzuřeného blonďáka, který musel prožívat neskutečná muka pod rukou krále a otce korunního prince Andrewa.

Jedna otázka mi ale nedala spát, i když se mi oči samy zavíraly. Kdo jiný než Lucas by mohl být dědicem Ohnivého trůnu?

S posledními myšlenkami k blonďákovi jsem se ocitla v říši snů, která nebyla zas takž růžová, jak jsem si představovala.