Ta kniha se stala mou nadějí, že bych se mohla vrátit zpět domů. Ale pořádně ji prozkoumat, jsem se rozhodla, až se vrátím k sobě do vyhřáté postele. Lucas s největší pravděpodobností bude stát uprostřed mého pokoje, bude nadávat a poučovat mě o mé vlastní nezodpovědnosti, která nás oba mohla přivést do pořádného maléru.

Nohy souhlasily s hlavou, že byl čas na návrat. Ostatně můj stále hladovějící žaludek by to určitě také ocenil.

Stoupala jsem pomalu po schodech nahoru k tajnému vchodu. Oříškem ale bylo, jak se dostat odsud a zpět do rozlehlé knihovny za soptícím Lucasem a Andrewem. Moc se mi za těma dvěma sopkami nechtělo, ale co jsem mohla dělat. V této maličké chodbičce jsem nehodlala strávit více času, než bylo nutné.

Můj výšlap do schodů byl u konce, když jsem narazila na holou zeď naproti sobě. Vypadala obyčejně a nijak nelákala pozornost. Jenže jak ji přimět, aby se otočila zpět do místnosti přeplněné po strop knihami a zanechat za sebou něčí a dlouho nepoužívanou soukromou knihovnu, jsem nevěděla.

Zatlačila jsem do stěny ramenem, nic se nestalo. Zkoušela jsem pátrat po nějakém malé úchytce, ale nikde nic. Až ze samé zlosti jsem do zdi kopla nohou a ačkoliv mě pak hodně bolela, stěna se protočila zpět do útulné knihovny. Kdybych věděla, že si kvůli otevření pitomé stěny ukopnu nohu, nedostali by jste mě sem.

Na druhé straně mě přivítalo ostré světlo, na které jsem si hodnou chvíli zvykala, než jsem prozkoumala situaci na místě, kde jsem se ocitla. Nikde nikdo, ale stále se tu svítilo. Že by byl už druhý den? To se mi moc nezdálo.

Jen co jsem kousek popošla, vybafl na mě blonďáček ve stejné uniformě, jakou jsem na sobě měla já. Teď mě místo zdlouhavé přednášky obdařil objetím, ve kterém mě málem rozmačkal na pomerančovou šťávu, kdybych byla oním oranžovým citrusem.

„Co ti tak trvalo?“ odtáhl si mě na délku paží a zkontroloval mě, jestli se mi něco náhodou nestalo. Tohle mi vždy dělal Larry a já to tak nesnášela. Neměla jsem ráda pocit, cítit se před ním jako malinká holčička, co potřebuje za každou cenu chránit od rytíře v nablýskané zbroji. Teď bych dala cokoliv za to, ho jen vidět a pořádně ho rozmačkat na džus.

„Ty se nezlobíš?“ v očích mi musely zářit přímo dva velké otazníky, jak jsem bedlivě pozorovala každý jeho pohyb, z něhož bych následně mohla vydedukovat, jakou měl můj kamarád náladu.

„Ne že bych tě rád ochudil o přednášku, ale máme menší problém,“ rozhlédl se, jestli nás někdo nemůže poslouchat, ztišil hlas na minimum, až jsem měla, co dělat, abych ho slyšela. Pak ale pokračoval, „Král přilítl sem do knihovny a nezářil jako sluníčko v létě. Naopak vypadal, jako by chtěl zabíjet a možná od toho nebyl daleko. Prý se mu ztratila z jeho tajné sbírky jedna kniha,“ už se nedíval na mě, nýbrž na starou knihu, kterou jsem držela v ruce.

„Ty myslíš,“ ani jsem to nemusela doříct, abych věděla, že měl na mysli můj objev ze zaprášené místnosti.

„Ať je v tý knize co chce, nesmíme o tom říct princi ani Catherine. Jinak z toho bude ještě větší malér, než už je. Král to tady nechal obrátit vzhůru nohama. Kdybych neviděl, jak královo vojáci zmizeli stejně jako ty, nevěděl bych o co de. Jsme v bryňdě a to ve velký.“

Obočí měl celé nakrabacené k sobě, jak se snažil vymyslet, co by bylo nejlepší udělat dál a v jakém pořadí.

„Mizíme odsud. Musíš mít hlad a o tomhle výletě si ještě promluvíme,“ a já už si s přehnanou nadějí myslela, že mě nechá na pokoji s celou mou tajnou akcičkou, která byla úspěšná. Stáhl svůj namířený prst na mě zpět k tělu, a vedl mě bludištěm uliček knih k východu.

Na začátku knihovny nikdo nebyl, stejně jako když jsem přišla. Hrobové ticho bylo až dusící. Lucas se otáčel za každým zvukem a bylo vidět, že je hodně nervózní. Já se obávala, aby nás někdo neviděl stejně jako on.

Blonďák, který šel přede mnou, ladně procházel každou chodbou a zdravil sloužící, jako by tu byl doma. Já tu tedy doma v žádném případě nebyla. Předpokládala jsem, že to bylo celé jen divadlo, ale byla to opravdu přesvědčivá lež, aspoň v jeho podání. Mě se totiž moc usmívat nedařilo. Připadala jsem si, jako bych měla na čele napsáno černou fixou:

ZLODĚJKA

Od mé komnaty nás dělila poslední odbočka, když z ní naproti nám vyšla postava. Málem jsem lady Sage nepoznala, jelikož nevypadala jako rekrut u královské gardy, ale jako půvabná dáma, která má vysoké postavení u dvora. Její tmavě modré šaty zvýrazňovaly její boky a naopak rudé květy příjemně ladily s rudou barvou očí, které byly opravdu zvláštní. Vlasy měla složitě zapletené do zakrouceného drdolu, který se tvořil z několika menších copů.

„To jsi ty?“ podívala se na mě a vykouzlila příjemný úsměv. Netušila jsem, že byla nějakého takového úsměvu vůbec schopna.

„Lady,“ oba jsme se uklonili. Doufala jsem, že rozhovor s dcerou generála nebude trvat dlouho. Byla jsem nervózní. Co kdyby nás odhalila? Co by to mělo za následky? Cat říkala, že král je krutý a to by nám v tuto chvíli vůbec nepomohlo.

„Co tady děláte?“ milý úsměv nahradil obezřetný pohled věnovaný nám dvěma.

„Lady Ellen si nás vyžádala, lady Sage,“ ještě že mluvil Lucas, protože já bych asi ani nemohla. Knedlík v krku mi to nedovoloval a výslech s obezřetnou a nebezpečnou dámou u dvora byl snad naštěstí u konce.

„Ale jistě. To vás nebudu zdržovat,“ přizvedla si sukni a obešla mě i Lucase zprava, až stála uprostřed chodby. Pokračovala pomalým krokem dál, ale pak se zastavila a podívala se na nás.

„A vyřiďte prosím lady Ellen, že můj bratr ji zve na vyjížďku na koni. Samozřejmě až se zcela zotaví,“ zastavila se, a poté pokračovala dál.

„Vyřídíme. Bylo nám ctí lady,“ Lucas se uklonil, ale to už Sage neviděla. Zmizela za rohem chodby a klapot jejích bot narušovalo hrobové ticho, které po našem rozhovoru vyplnilo úzkou chodbu.

Místo studeného potu mě polila vlna horka. Tváře jsem musela mít jak dvě chilli papričky. Byla jsem vděčná svému společníkovi, že to nijak nekomentoval a rychlou chůzí se vydal do bezpečí mého pokoje. Já jsem šla značně pomaleji, jelikož mé nožky byly na okraji smrti, tak jsem to cítila aspoň já.

Vyjížďka na koni se mi nezdála jako zcela vhodný nápad. Být někde s Nigelem o samotě se mi moc nezdálo.
Když se za mnou zaklaply dveře, pocit, že se mi srdce každou chvílí prorazí ven, opadl. Přešla jsem salónek rychlostí blesku a svalila jsem se do měkounké postele. Uprostřed ležel tác plný jídla, obvazy s tubou mastě se nacházely u nohou Lucase, který si bez mého dovolení sedl na mou lásku – postel.

S až moc velkou chutí jsem se pustila do jídla, které nakonec nebylo tak dobré, jak jsem si myslela. Ovoce bylo snad jediné, které jsem byla schopná strávit. Maso bylo zvláštně připravené a  mému doteď ochuzenému jídelníčku z výcviku nováčků nepomohlo, ale naopak uškodilo. V kasárnách jsme totiž dostávali chléb s mlékem a někdy i rybu nebo sušené maso. Takovéto místní pochoutky jsem ještě neochutnala a možná jsem před tím za to byla i ráda.

Kuře, nebo co to bylo, chutnalo po pomerančích a fialová omáčka připomínala chutí citrusy a sladký med. Přílohu tvořil salát s kousky nějaké syrové zeleniny a jako dezert se podával moučník se zelenou šlehačkou. Piškot byl tmavě hnědý a mezi vrstvami byl protíraný stejnou zelenou barvou, o kterou se šlehačka dělila s marmeládou. Malý dortík mi chutnal, ale o hlavním chodu se to tvrdit nedalo.

Ale jak jsem tak pozorovala Lucase, tomu to očividně nijak nevadilo. Dokonce jsem ho párkrát během listování knihou musela napomenout, aby nemlaskal.

Když měl konečně náš otesánek dost, převázal mi mé milované nožičky. Nebyl zdaleka tak jemný, jak bych si představovala. Než mi je ale namazal, omyl je vodou, horkou vodou. Nebyl to nápad hodný nějakého ocenění a nejraději bych mu o hlavu omlátila tu nejtlustší knihu, co bych našla. Chudák kniha, která by to odnesla.

Mastička, kterou mi namazal puchýře, musela být vyrobena z ohně, jelikož jsem měla pocit, že mi hoří chodidla. To jsem měla už dvojité nutkání najít pořádně tlustou a vhodnou bichly pro Lucasovu hlavu.

Když se rozhodl mé trápení konečně ukončit, našla jsem na samotném konci bez dovolení vypůjčené knihy věštbu, kterou jsme po celou dobu ,,ozdravného“ pobytu hledali.