(současnost)

Když jsem otevřela oči, nic jsem neviděla. Všude okolo mě byla neprůstupná tma. Ruce jsem měla za zády svázané provazem, který mi rozedral kůži na zápěstí.

Pouhým pohybem jsem zkontrolovala svůj stříbrný náramek s temně rudými korálky. Bolelo to sakramencky hodně, ale za ten náramek mi to stálo. Když na korálky zasvítily sluneční paprsky, vypadaly jako malé plamínky ohně. Náramek jsem dostala od bráchy, když se vracel z jedné mise, kde mi ho koupil na jednom letišti. Od té doby jsem ho nesundávala. Náramek naštěstí byl na svém místě. Byl mým jakýmsi talismanem spolu se dvěmi ,psími' známkami. Mám svojí vlastní, ačkoliv nepracuju u armády. No, a ta druhá patří mému staršímu bráškovi, Larrymu. Larry je členem americké armády, jako byl i taťka. Taťka umřel, když mi byly dva roky. Vůbec si ho nepamatuju. Znám ho jenom díky fotkám a vyprávění. Larrymu tehdy bylo devět.

Zajímalo by mne, kde to jsem. Nějaký starý sklep, možná. Smrdělo to tu začínající plísní a bylo tady chladno. Rozviklaná dřevěná židle nebyla zrovna nejpohodlnější. Začala se prosazovat část mého panického a hysterického já, které převzalo vládu od racionálního myšlení a uvažování. Jsem velký nervák a stísněné prostory tomu moc nenapomáhají. Člověk s klaustrofobií není úplně nejšťastnější ve špinavém a zřejmě i plesnivém sklepě. To chci toho tolik, že chci zase ven na slunce? Dobře, budu vděčná i za déšť, ale sluníčko bych uvítala stejně radši, protože moje oblečení není úplně přizpůsobené do deště...

Ozvaly se kroky, zřejmě na schodech, které odtud vedly pryč. Někdo odemkl svazkem klíčů zámek, které chrastily při svém použití. Prosím, já chci odsud pryč! Jo, geniální nápad zavřít klaustrofobika do sklepa, tleskám. Proč, když se bojím, jsem tak podrážděná a plná sarkasmu? Sama nevím, ale doufám, že ten kdo mě sem zavřel, si to pořádně odskáče.

Do temné místnosti vnikl proužek ostrého světla, který se zvětšil, když dotyčný otevřel dveře. Dveře se otevřely celé a vešel muž vysoké postavy. Přešel ke mně s černým šátkem přes obličej. Působil jako drsný člověk, ale jeho jasně modré oči říkaly něco úplně jiného. Odvázal mě od nepohodlné dřevěné židle a vedl mě po schodech nahoru. Neměla jsem žádnou sílu. Sotva jsem se držela na nohou. Kolena jsem měla jako dva gumové medvídky Haribo. Měla jsem málo síly i na to, abych někomu nakopala zadek, jak to dělám normálně, takže jsem zatím zůstala u svého hysterického zatím pořád ještě sedmnáctiletého já, a to nakopání zadků odložila na neurčito.

Mamka trvala na tom, že budu mít aspoň základy bojového umění, abych se dokázala ubránit. Když jsem to nejvíc potřebovala, nevzpomněla jsem si na žádný chvat. No, jo, stresové situace zvládám dokonale. Příště to bude lepší. Počkat, žádný příště se konat nebude. Doufám.

Po schodech jsme se dostali do celkem útulného domku. V menším - asi obýváku - byl krb, okolo kterého byla rozmístěna dvě kožená křesla s karmínově rudými polštáři. Místo koberce na zemi leželo několik bílých kožešin. Nevěděla jsem, jestli byly pravé, ale doufala jsem, že ne. Kdybych tu nebyla jako vězeň a krb by hořel, bylo by to asi i celkem útulné místo. Z muže, co mě vyzvedl ve sklepě, se vyklubal kluk ne o moc starší než já, s blonďatou hřívou na hlavě.

Blonďák mě zavedl do kuchyně, kde postávali další dva muži, akorát ti neměli žádné šátky přes obličej. Jeden stál u linky s telefonem a koukal do něj. Na hlavě žádná hříva, za to jeho levá ruka se pyšnila bílým obvazem. Byl vysoký, musel mít nejmíň dva metry. Jeho společník byl o několik centimetrů menší než muž s mobilem v ruce, ale byl také holohlavý. Jeho postava byla i méně svalnatá, za to pravou ruku měl celou potetovanou.

Blonďák se posadil ke stolu a mě usadil hned na vedlejší židli. Šátek si z obličeje ale nesundal. Jeho pohled byl neprůstupný, přesně takový, jaký nasazoval Larry, když o něčem nechtěl mluvit. Byl to vojenský nepřístupný pohled, který zastrašoval a děsil. Bylo to divný. On a od armády? To mi nesedí. Ono už jenom na tom, že mě někdo unesl, není nic normálního. Teda aspoň já na tom nic normálního nevidím. Otázkou je, co lze považovat za normální, že?

„Rozvážu ti ruce, ale jestli se o něco jenom pokusíš, nedostaneš ani to jídlo,'' pohrozil mi a vytrhl mě z mých myšlenek. Aby svým slovům dodal vážnost, odtáhl talíř se špagetami na druhý konec stolu. Pod šátkem jsem ale viděla lehký náznak úsměvu. Jenom si se mnou hrál. Tenhle blonďák by nebyl fakt k zahození, ale jsou tu dvě věci, které úplně nesedí. Proč se chová, jako někdo, komu bych měla věřit? Viděla jsem pořád jenom oči, vlasy a postavu. Půlku obličeje přede mnou stále schovával.

Zmohla jsem se jenom na přikývnutí, ačkoliv bych mu moc ráda řekla něco od srdce. Třeba jako: „Vypadám snad na to, že se chci tady a teď prát?!'' Asi na tom nebudu ještě tak blbě, když mám pořád svoje opravdu „milý" řečičky a poznámky. Když jsem vyděšená, jsem opravdu hodně nepříjemná.

Blonďák mi rozvázal ruce a přistrčil blíž talíř se špagetami. Nesnáším špagety, protože jsem se jimi jako malá přejedla. Na protest se ale ozval můj hladový žaludek. Od včerejšího odpoledne jsem nic nejedla. Doufám, že jenom od včerejšího odpoledne. Pustila jsem se tedy s nechutí do špaget, které byly mým jediným momentálním příjmem potravy. Snažila jsem si vzpomenout, co se to včera stalo a jak jsem se sem vlastně dostala.

Šla jsem včera odpoledne vyvenčit Robbieho, našeho belgického ovčáka. Larry jednoho dne přinesl domů krabici, v níž bylo malé štěňátko, které našel na ulici, když byl vyhodit odpadky. Mamka nakonec nového člena rodiny povolila a Robbie se tak stal mým parťákem, když byl Larry pryč a já doma musela být sama. Šla jsem s Robbiem po škole na naše tajné místečko. Bylo tam jezero a všude kolem je vysoká tráva a dřevěné molo, na které jsem si vždy sedla.

Až teď mi došlo, co museli udělat s Robbiem, jelikož je speciálně vycvičený i na obranu. Jeden z mužů, co drží v ruce mobil a něco do něj ťuká, má druhou ruku obvázanou obvazem. To má určitě od Robbieho, když ho včera pokousal.

„Co jste udělali s Robbiem?'' I tak jednoduchou větu byl pro mě problém vyslovit. A pak chci plánovat útěk? Ne, to asi nebude ten nejlepší nápad.

„Ten čokl je vpoho,'' muž s telefonem v ruce se na mě ani nepodíval a dál koukal do mobilu, který byl asi o dost zajímavější než já.

Vrátila jsem se radši ke své porci špaget a zřejmě ke včerejšímu odpoledni, dýl bych tu ani být neměla.

Vracela jsem se z procházky kolem kavárny na rohu naší ulice. Kousek od našeho domu stálo auto s černými skly, jeho barva byla také jak jinak, než černá. Viděla jsem dost akčních filmů a četla pár knížek, že jsem se bála dopředu, i když nebylo vůbec jisté, že to jsou únosci nebo zloději.

Lovila jsem klíče v kapse od modrého batohu a pocit jakéhosi nebezpečí, co pro mě představovalo černé auto, se mi je nedařilo moc najít. Robbie poslušně bez vodítka seděl vedle mě a pozoroval mě, jak se marně snažím s klíči trefit do zámku od branky. Ruce se mi třásly a adrenalin v krvi se jen zvyšoval. Robbie mě přestal pozorovat, místo toho se jeho plná pozornost přesunula na černé auto. Řidič nastartoval a překonal mezi námi ten malý rozdíl okolo deseti metrů. Nebyla jsem schopná zvednout ani klíče, které mi vypadly z ruky na dlážděný chodník.

Z auta vystoupili pánové. Všichni vypadali jako normální lidi, co hodně posilují a je lepší se jim vyhýbat. Oba muži byli holohlaví a troufla bych si je nazvat, že určitě dělají nějaké vyhazovače. Jeden měl i potetovanou celou ruku. Šel z nich strach už jenom z dálky.

Jeden muž byl u mě rychle. Popadl mě za loket a táhl k autu. Kopla jsem ho do holeně a snažila se utéct. V hlavě jsem měla totálně prázdno a učinit i nějaký začátečnický chvat, pro mě bylo nemožné. Robbbie na nic nečekal a vydal se do akce. Pustil se do jednoho z mužů a ošklivě ho pokousal. Nakonec mu poraněný muž něco píchnul za krk. Robbie se ošíval a snažil se ho kousnout, ale muž byl rychlejší. Robbie se s kňučením svezl na zem a ležel jak mrtvola. Jediné co mě uklidňovalo, že je naživu, bylo, jak se mu pravidelně nadzvedával hrudník. Místo abych využila tu miniaturní chvilku na útěk, zaobírala jsem se se svým psím miláčkem. Ve chvíli nepozornosti mě jeden z mužů chytil za ruce a druhý se k němu hned přidal. Svojí šanci na útěk jsem právě propásla.

Posadili mne do auta mezi sebe a obě ruce za zády svázaly provazy. Řidič hned jak se zabouchly dveře, vyjel plnou parou vpřed. Značky a nařízená rychlost mu asi nic moc neříkaly.

„Co po mě chcete?'' mohla jsem se snažit sebevíc, ale ani velká dávka adrenalinu nezastavila můj třesoucí hlas. Ell, lepší a originálnější otázku nemáš? Nevadí, teď už je stejně pozdě. Díky, že ses zase ozvalo, pitomý podvědomí. Proč a k čemu tě vlastně mám? Ten otravný hlásek raději mlčel, za což jsem byla velmi vděčná. Když seš tak chytrý, tak si mi mohlo poradit, když jsem tě potřebovala nejvíc.

„Prachy,'' usmál se zákeřně řidič a vyjel nejkratší cestou z města. Jeli jsme k nějaké zahrádkářské kolonii, ale těch chat a zatáček bylo tolik, že jsem se po chvíli ztratila. Nikdy jsem neměla dobrý orientační smysl, natož když jsou tady všechny chaty a zahrádky stejný. Možná nějaká měla víc květin a byla více opečovávaná, ale to bylo tak víceméně všechno.

Ani mě neudivovalo, že chtěli po mamce peníze. Maminka pracovala jako doktorka a někdy se stalo, že ne každého člověka dokázali zachránit. Lidé se pak mstili a nebyl by to první případ v nemocnici, kde mamka pracuje. Že chtějí peníze neznamená, že mi nic neudělají a budou se mnou zacházet jako v bavlnce s nějakou princeznou.

Pak mi něco píchli do ramene. Bránit se nemělo cenu, ale určitý vzdor jsem se pokusila vyvinout, jenže se jen zasmáli a vpravili mi látku do ramene. Měli převahu a byli tak desetkrát silnější než já. Já, černovláska s brýlemi a menší postavy by nic proti dvěma gorilám nezmohla. Byla bych blázen, kdybych tvrdila, že se nebojím, co se mnou udělají. Látka začala působit a já propadla do temnoty.

A pak jsem najednou ve sklepě bez nějakých větších fyzických následků, ale dát mě do sklepa byl vážně debilní nápad. Dál jsem se vrtala ve špagetách, ale tentokrát se zaposlouchala do rozhovoru muže s obvazem a někým u telefonu na druhé straně.

„... peníze předáte přesně tak, jak jsme se domluvili. Nezkoušejte do toho zaplíst policii nebo armádu. Myslete na svojí dceru, doktorko Williamsová,'' na tváři se mu usadil vítězoslavný úšklebek. Někdo na druhé straně, pravděpodobně mamka se dožadovala se mnou mluvit, protože mi muž u kuchyňské linky podal telefon. Pohrozil ukazováčkem, ať se neopovažuju říct něco, co bych neměla.

„Ell?'' mamce na jediné slabice mé zkratky se zasekl hlas. Jen stěží zadržovala pláč a ostatně, já teď taky.

„Mami,'' i já teď měla na krajíčku. Bylo to horší než s ní nemluvit.

„Doufám, že ti dali najíst, podle naší dohody,'' Larry zněl zničeně a unaveně, ale v jeho hlase jsem cítila i náznak naděje.

„Dali mi špagety,'' znechuceně jsem se podívala na zmiňované jídlo a zpátky na telefon přede mnou. Larry se na druhém konci uchechtl.

„Doufám, že jsi jim nakopala zadky.''

„Larry, co je s Robinem?'' mluvení mě vyčerpávalo víc, než bych chtěla. Neodpověděla jsem ani na Larryho předchozí otázku. Moc dobře věděl, že mi sebeobrana nejde ani na trénincích. Začala se mi motat hlava a dělaly mžitky před očima. Jak rychle se mi udělalo zle, tak rychle mi bylo zase dobře. Nevím, ale tohle se mi nelíbí.

Klukovi vedle mě lehce sklouzl šátek z obličeje. Byl ve věku devatenácti, dvaceti let. Stalo se to tak rychle, že jsem nestihla nic udělat.

„Přivedu ji v pořádku zpátky, Larry," blonďák se zvedl ze židle tak rychle, až se převrátila.

„Postarej se o ní, než si jí vezmu zpátky.'' Larry hovor típl a neznámý, mě chytl za ruku a běžel se mnou hlavním vchodem ven. Klopýtala jsem za ním. Nohy jsem měla celé gumové a blbě se mi běželo. Tahle chata byla hned u lesa a tak jsme náš zběsilý úprk směřovali právě tam.

„Chci ti jenom pomoct. Nic ti neudělám," šátek blonďákovi spadl z tváře a odkryl tak upřímný úsměv, který se vůbec nehodil do této situace.

Ozval se první výstřel za námi. Blonďák se prohnul v zádech. Nevnímal vlastní krev, která zbarvovala jeho černou koženku. Rudá tekutina mu pomalu stékala po zádech. Ani nepípl, když ho kulka trefila mezi lopatky. Koukala jsem na něj a nevěděla co říct nebo snad udělat. Další výstřel pocházel zase zezadu. Kulka proťala vzduch a zaryla se mi do levého ramene. Hrozně to bolelo. Vykřikla jsem bolestí. Nebyla jsem schopná se udržet při vědomí. Byla jsem na pokraji svých sil a začala jsem mít před očima mžitky. V těch špagetách asi něco vážně bylo. Další výstřel jsem vnímala jenom na půl. Byla to chyba, jelikož se kulka otřela o můj bok. Sice to nebyla přímá rána, ale hrozně bolela. Krev mi zabarvila černý rolák jak na rameni, tak na boku. Chtěla jsem napomoct té temnotě, která mě chtěla pohltit.

Najednou se před námi otevřela obrovská díra v zemi a my do ní spadly. Nechápala jsem, kde se tam tak z ničeho nic vzala. Pak následovala jen černo černá tma, která mě zbavila bolesti, kterou mi způsobily kulky.