8. kapitola

Luciana utíkala, dokud nevyšla z lesa. Vesnice byla na dohled. Noc strávila v seníku, který si pamatovala z doby, kdy Kamenici procházela poprvé. Už tenkrát se poptávala po práci, ale nic nesehnala. Teď byla ne hledání práce ještě míň vhodná doba než na jaře, ale neměla na vybranou. Může klidně pracovat jen za střechu nad hlavou a trochu jídla, vezme cokoliv, jen když už se nebude muset vrátit do hájovny. Co jsem si vůbec myslela? Je prostě samotář a vyhovuje mu to. Neměla jsem právo lézt na jeho území. Jenomže on taky neměl tak přehnaně reagovat. Luciana se rozbrečela. To jeho křičení a mrzoutství ji netrápilo, ale nikdy před tím na ni nevztáhl ruku.

Po krátkém spánku se probudila celá rozlámaná. Na zápěstí měla skutečně modřinu, ale tu teď naštěstí zakrýval kabát.

Trochu se upravila a šla zkoušet štěstí. Zeptala se každého, koho potkala, ale každý ji odmítl. Když procházela kolem pekařství ucítila vůni čerstvého chleba a žaludek se přihlásil o něco k jídlu. Vešla dovnitř a koupila si pár žemlí. Pekař vypadal, jakou bručoun a ona neměla náladu na dalšího morouse, přesto si dodala odvahy a zeptala se na práci.

„Můžeš zůstat tady. Práce je tu dost. Žena zrovna porodila, jeden tovaryš se nechal naverbovat na vojnu a druhého jsem musel vyhodit pro neschopnost. Spát můžeš v podkroví a k jídlu se také něco najde. Práci ti můžu slíbit jen na měsíc, možná na dva, ale po Vánocích budeš muset jít."

„S tím souhlasím," přikývla Luciana. Bylo to lepší než nic a kdo ví, co se za měsíc stane.

„Nečekej, že tady zbohatneš," varoval ji.

„To nečekám, pane mistr," odpověděla Luciana. Hned poznala, že je pekař držgrešle, ale faráři se nejspíš nevyrovnal.

„Dobrá, nač otálet. Polož si nůši támhle a pojď mi ukázat, co umíš."

Luciana byla šikovná a za chvilku dělala stejně úhledné bochánky a žemle jako mistr. Možná jen o trochu pomaleji.

Mistr prohodil za celý den sotva jedno slovo, ale to bylo dobře. Znamenalo to, že ji nemusí za nic napomínat. Když bylo hotovo, dílna uklizená a vše připravené na další den, ukázal jí, kde bude spát a také ji odvedl do jizby na večeři.

Obytná místnost byla veliká, na zemi u kamen si hráli dva chlapci, asi tak tři a pět let, a přibližně sedmiletá dívka držela v náručí kňourající novorozeně. Ve vzdálenějším rohu byla postel, kde pod duchnou ležela mistrova žena. Luciana už věděla, že před několika dny porodila, ale i na tu dálku viděla, že jí stále není dobře. Nedalo jí to a šla se na ni podívat.

Spala, ale těžce dýchala a když se Luciana dotkla čela, zjistila, že má horečku.

„Vaše paní má horečku, pane mistr. Musíte zavolat doktora."

„Ále, vona se z toho dostane. Je to její čtvrtý."

Luciana natáhla vzduch nosem a cítila typický zápach.

„Jenomže tohle je nejspíš horečka omladnic, ta je hodně nebezpečná. Já jsem pracovala v sirotčinci a ve špitále, trochu se v tom vyznám."

„Nestraš děvče, porodní bába řekla, že bude v pořádku," utrousil mistr netrpělivě.

„Dovolíte aspoň abych jí uvařila posilující čaj a polévku?"

„Dělej, co umíš, ale ve svém volném čase."

„Jistě pane mistr, ani o mně nebudete vědět."

Nemohla to tak nechat. Ten zabedněnec si vůbec neuvědomoval, že jeho žena může bez pomoci zemřít. Ale uvědomit si to měl, protože by mu zůstaly na krku čtyři děti a pekárna.

Za nějakou dobu, by nejspíš skončil v chudobinci.

Ještě nebylo pozdě. Rychle uvařila čaj z vrbové kůry proti horečce a než vychladnul skočila do řeznictví a koupila pár hovězích kostí. U cesty natrhala plný košík jitrocelových listů. Na jeho sběr už bylo sice pozdě, ale ještě nemrzlo a lístky byly zelené a šťavnaté. Úplně nakonec se zastavila u pláteníka a vzala několik loket bílého plátna na ovazy a obklady. Věděla, že jí to pekař nezaplatí, ale doufala, že si vydělá dost peněz, aby pokryla tu ztrátu.

Nákupy a sběr bylin jí trvaly jen chviličku. Když se vrátila, nejmladší děti ještě večeřely a dívka krmila miminko z kameninové lahvičky, kterou měla půjčenou od porodní báby.

Luciana popadla kus chleba, který ji nechali k jídlu, a zatímco za pochodu večeřela, dala vařit na kamna kosti na vývar a opatrně, aby nedělala hluk, mačkala v hmoždíři jitrocelové listy.

Najedené miminko usnulo, také oba chlapci se schoulili na slamníky za závěsem a Terezka se zdvořile zeptala Luciany, zda ji může s něčím pomoci. Byla zamlklá a bylo vidět, že má o maminku strach. Musela se starat o tři mladší sourozence a sama byla ještě dítě.

„Vím, že je toho na tebe hodně, ale já ti ukážu, jak se můžeš o maminku starat a uzdravit ji," řekla Luciana chlácholivě, ale nebyla si jistá, jestli to pomohlo. Terezka však horlivě přikyvovala a s vykulenýma očima sledovala všechno co Luciana dělala. Nejdříve scedila čaj z vrbové kůry do malého hrníčku, přidala trochu medu a ukázala jí, jak dávat matce pít po malých douškách i když je v polospánku a vysvětlila, jak často. Potom vymačkala šťávu z jitrocele, a přidala tolik medu, aby měla hustý sirup. „Tohle čistí krev a hojí rány," vysvětlovala, „Můžeš si to dát i na rozbité koleno, ale mamince to budeš dávat několikrát denně po lžičkách. Já na tebe vždycky zavolám z pekárny, až bude čas na další. Teď běž spát, ráno tu budeš mít připravený vývar a pokaždé, když se maminka probudí, dáš jí vypít plnou misku." Terezka ji ujistila, že všemu rozumí a šla spát. Sotva se dotkla slamníku, hned usnula.

Luciana moc dobře věděla, jak se cítí. Stále si pamatovala ze sirotčince, že se ve stejném věku musela starat o několik menších dětí. Jakmile dokázala, že to zvládne, vršily se na ní další a další povinnosti. Nemělo cenu se tím zabývat, tohle změnit nemohla, mohla se ovšem pokusit pomoci její matce.

Z přemýšlení jí vytrhlo zasípání a žádost o vodu. Luciana hned vyskočila a podala pekařově žene trochu studeného čaje.

„Já jsem Luciana, budu tu pracovat, dokud vám nebude lépe, nebo dokud nepřijede váš synovec na výpomoc. Téměř od narození jsem se učila u naší kořenářky a mám zkušenost s léčením téměř všech nemocí a zranění. Pomáhala jsem i u porodu. Vadilo by vám, kdybych vám převlékla prostěradlo a dala čisté obklady?"

„Můj muž neposlal pro felčara?"

„Poslal, ale on už měl něco ve městě," lhala Luciana, která se styděla přiznat, co mistr odpověděl, „budeme to muset zvládnout samy. Vlastně ne samy, Terezka je nejšikovnější holka, co znám, moc mi pomohla." Jenomže žena opět upadla do horečnatého spánku a nevnímala. Luciana rychle a zkušeně vyměnila zakrvácené prostěradlo a přiložila obklad namočený do léčivého odvaru. Víc dělat nemohla.

Místo aby šla spát na půdičku, lehla si na složenou deku rovnou v jizbě a dvakrát vstávala k plačícímu miminku. Potřetí už spát nešla a mistr se ráno radoval, jak je dobře, že tak brzo vstává.

Po několika dnech si mnul ruce ještě víc, jaké udělal terno, když ji zaměstnal. Byla rychlá, bez řečí dělala, co jí poručil, a ještě zastala práci v domě, starala se o děti i o dobytek, a nakonec i o jeho ženu Kateřinu, jejíž stav se nijak zvlášť nelepšil.

Jen tak na zkoušku ji poslal na trh, které se ve vesnici konaly několikrát do týdne a ani ho moc nepřekvapilo, když měla vyprodáno dřív, než měl v minulosti jeho tovaryš. Rovněž všechny pochůzky zvládla v polovičním čase.

Trhy a pochůzky Lucianu bavily. Dostala se mezi lidi a její milá povaha a pohledná tvář jí přinesly i několik mincí od cesty.

Ráda by zůstala v pekárně déle než jen slíbený měsíc, kdyby se pan mistr nechoval divně. Kdykoliv mohl otřel se jí jakoby náhodou o prsa, nebo ji plácnul přes zadek a tvářil se, že je to jen žert.

***

Listopad se přehoupnul do druhé poloviny a kdyby nefoukal studený vítr, bylo by ještě docela hezké počasí. Obloha byla většinou modrá, a i když už sluníčko nemělo tu sílu, občas ještě hezky hřálo. Plískanice, už se zřejmě odbyly už v říjnu, ale listopad se povedl.

Luciana to uvítala, protože v říjnu se schovávala ve vyhřáté hájovně, zatímco teď musela stát už od rána na trhu.

Jakmile si vzpomněla na hájovnu, bodlo ji u srdce. Během dne měla tolik práce, že neměla na nějaké přemýšlení čas, ale každá taková náhlá vzpomínka byla jako nůž.

Znali se měsíc a ona nebyla tak naivní, aby si myslela, že ji miluje, ale doufala, že ji má aspoň trochu rád a že můžou fungovat aspoň jako spolubydlící. Nemělo by to budoucnost, mávla nakonec rukou, možná jako útočiště na nějakou chvíli, ale ne na celý život. Izolovaná od lidí. Kde bych pracovala a jak bych si našla manžela? Markus byl cizinec, který ve mě vzbuzoval zvědavost, ale nic víc.

Zlobila se sama na sebe, že se jím nechala tak unést a věnovala mu víc myšlenek než komukoliv jinému. Měla být chytřejší. S lidmi už měla své zkušenosti a bohužel ne ty nejlepší, ale byl on vůbec člověk? Sama se lekla toho, co ji to vůbec napadlo a raději se začala soustředit na zákazníky.

Koutkem oka zahlédla mladíka prodávající perník, který měl stánek v protější uličce nalevo od ní. Byl docela pohledný, měl laskavé oči a příjemně se na ni usmíval. Když skončil trh, přinesl jí malé perníkové srdíčko a zmizel rychleji, než mu stačila poděkovat.

Luciana dala srdíčko Terezce a pustila perníkáře z hlavy. Terezku to ovšem neodradilo a zahrnula ji otázkami.

„Od koho to máš? Líbí se ti? Je to tvůj miláček? Už ti dal pusu?"

„Ne, znám ho jen z trhu."

„A máš už nějakého milého?"

„Nevím, možná, trochu jsme se pohádali."

„Třeba ti to odpustí..."

„Ale já jemu ne." Byla to lež, už dávno mu odpustila.

„Jestli ho máš ráda, tak mu musíš odpustit. Máš ho ráda?"

„To mám."

„Jaké má vlasy?"

„Černé."

„To táta už nemá žádné. Říká, že je to tak lepší, aspoň mu prý nepadají do těsta," smála se Terezka a Luciana byla ráda, že začala mluvit o něčem jiném.