7. kapitola

Chvíli jsem si myslel, že to zvládneme, že to bude klapat, ale pak jsem viděl ten její pohled. Sakra. SAKRA! Tohle nepotřebuju. A ani nechci. Je trhlá. Všechno jen komplikuje. Takový klid tu kdysi býval.

Proč jsem vlastně odešel? Měl jsem ji vyhodit. Co mi vůbec chybělo, když jsem byl sám? Možná bych se měl odstěhovat. Budou tři dny stačit na to, aby vychladla?

Měl bych se omluvit. Co takhle kytička vřesu? Není to romantické gesto, to v žádném případě, ona je tak praktická, že z něj určitě udělá nějaké mazání, nebo čaj. Jsem trapnej.

***

Luciana se docela divila, když našla ráno jeho pokoj prázdný. Nechápala proč zase odešel a nic jí neřekl. Nepohádali se, učil ji lovit, všechno bylo v pořádku.

Neměla ráda samotu, a to ticho ji vyloženě vadilo, ale nakonec se vždycky nějak zabavila. Práce v chalupě bylo dost. Také ten čas využila k tomu, aby se vykoupala, umyla si vlasy a vyprala prádlo. Druhý den si dodala odvahy a pustila se do úklidu Markova pokoje.

Věděla, že bude asi řádit, ale chtěla aspoň umýt okno a podlaha už to to také potřebovala. Neměla v úmyslu dotýkat se jeho věci, tak co by mohl namítat?

Jizba v hájovně byla obrovská, ale jeho pokoj byl malý. Jedno okno, pod kterým stál stolek a u něj dřevěná židle, u hlavní zdi postel a v rohu malovaná truhla. Ve zdi byly zatlučeny tři skoby, které zřejmě sloužily jako věšák. To bylo všechno.

Stáhla povlečení namočila je v neckách, vymetla pavučiny, vyměnila svíčky v držácích na zdi, umyla okno a dala se do drhnutí podlahy. To jí zabralo trochu déle. Vzala to důkladně, dokonce odtáhla i těžkou postel. Strnula úžasem, když viděla, co je pod ní. Loutna! Podle toho, že nebyla pokrytá prachem jako všechno ostatní poznala, že na ni hrál a nejspíš docela nedávno. Kdy? Když hledala v lese houby? Proč nezahrál někdy jí a které jiné už hrál? Pocítila mírnou žárlivost, ale odmítla na to myslet. Raději se znovu zabrala do práce. Při utírání prachu si všimla nádherné malby na truhle a rozhodla se ji trochu oživit. Stačila trocha včelího vosku a barva i ornamenty se znovu ukázaly v celé své kráse. Nakonec čistě povlékla postel a spokojeně se rozhlédla po místnosti.

Chtělo by to vybílit, pomyslela si, když našla v kůlně vědro se zaschlým vápnem, ale nevěděla, kdy se Markus vrátí a tohle byla práce na celý den. Bílení muselo počkat.

Třetí den už měla trochu starost, ale Markus se vrátil hned po setmění. Tvářil se jako by odešel před pěti minutami.

„Něco jsem ti přinesl," řekl chraptivým hlasem a položil na stůl cosi zabaleného v kusu jelenice.

„Vrhací nůž! Ten jsem si vždycky přála," ucedila Luciana sarkasticky.

„Součást výcviku," vysvětlil stroze.

„Aha, no... víš, jak mi to šlo posledně."

„Naučím tě to."

„Naučíš mě hrát na loutnu?" vyhrkla bez přemýšlení a okamžitě si uvědomila, jakou udělala chybu. Jeho tvář potemněla a podíval se na ni tak, že ji doslova tuhla krev v žilách.

Rozrazil dveře do svého pokoje.

„Co jsi tu dělala!!!" zařval tak, že se třásly tabulky v oknech a opravdu to nebyla otázka.

„Jen jsem umyla podlahu."

„Je to moje místnost! Nechal jsem ti tu lepší a tobě se to ještě nelíbí? Přestaň konečně do všeho strkat nos! Nejsi moje manželka, aby ses o mě starala!" Chytil ji prudce za ruku a držel ji tak pevně, až se bála, že ji přelomí jako suchý klacík. O tom, že bude mít modřiny, vůbec nepochybovala.

„Pusť, to bolí!"

„Tohle ještě nic není," zkroutil jí ruku tak silně, až zařvala bolestí. „Sbal se a vypadni, jestli sem ráno přijdu a ty tu ještě budeš, pak to teprve bude bolet." Prásknul za sebou dveřmi a odešel.

Nechtěl Nerys volat, ale stejně přišla.

„S tímhle ti nepomůžu," řekla, aniž by jí něco vysvětloval.

„Co tím myslíš?"

„Zamiloval ses."

„Nesmysl. Držím si odstup."

„Nejspíš ti to moc nejde."

„Pořád se hádáme. Je nesnesitelná, tvrdohlavá, protivná, pořád mi něco nařizuje, moc mluví, všechno ví nejlíp, nikdy nechce moji pomoc..."

„Hmm, to mi něco připomíná... pokračuj."

„Bylo mi lépe, když jsem byl sám. Ona je.... člověk."

„Vždyť jsem to říkala. Jsi zamilovaný."

„Posloucháš mě vůbec?"

„Každé slovo."

„Já ji nenávidím. Tohle není láska. Láska má být nádherná."

„Říkal kdo?" ušklíbla se Nerys a posadila se vedle něj na písečný břeh jezírka. „Láska je potvora, která si zahrává s lidmi a směje se, když trpí. Láska bolí a krásná je jen, když si ji zasloužíš."

„My nejsme lidé."

„Pamatuješ, co jsi mi vyprávěl? Lidé nás stvořili i s jejich chybami a slabostmi," vysvětlovala Nerys. „Kdo se vás prosil!" zakřičela do tmy.

„Nemá cenu o tom mluvit, nejspíš už ji nikdy neuvidím. Před chvílí jsem ji vyhodil."

„Co? Zbláznil ses?"

„Já? Snad ona!"

„Tak mi řekni, co tak hrozného udělala tentokrát?"

„Byl jsem tři dny pryč a ona mi uklidila v pokoji."

„Vážně?" vyprskla Nerys smíchy, „a ty jsi jen vyhodil? Měls ji rovnou zabít."

„Nechápu, co je na tom k smíchu. Našla loutnu, chtěla abych ji naučil hrát."

„Co je na tom divného? Mě jsi učil hrát."

„Jde o to, že se mi nemá hrabat ve věcech."

„Já v tvém pokoji byla a nezdálo se mi, že bys tam měl něco, v čem by se mohla hrabat."

„Co mám teď dělat?"

„Omluvit se jí. Říct, že jsi se unáhlil."

„To by měla spíš ona."

„A dal jsi jí šanci?"

Markus jen vzdychl a slabě zavrtěl hlavou.

„Přála bych si, abych musela od Nika snést jen to, že by mi umyl podlahu. Vždyť víš, jaké to mezi námi je. Občas."

„Jak to můžeš vydržet?" zeptal se Markus a vzal ji za ruku.

„Kvůli všem těm krásným chvílím, které jsem s ním prožila. Stále mi připomínají, že to stojí za to." vzdychla. „S tebou to bylo mimochodem také krásné, i když to bylo přátelství, ne láska."

„Možná proto to bylo jednodušší," zašeptal Markus a pohladil její krásné modrostříbrné vlasy.

Do hájovny se vrátil až před půlnocí, ale Luciana už tam nebyla. Chtěl se jí omluvit, chtěl ji poprosit, aby zůstala, možná jí i konečně říct, že ji miluje, jenže už nebylo komu.

Okamžitě se proměnil v havrana a hledal ji až do rána, ale bezvýsledně. Nezbývalo jí mnoho míst, kam mohla jít. Vlastně jen jedna vesnice.