6. kapitola

Podzimní plískanice neustávaly a Luciana dál zůstávala v hájovně. Pak se udělalo hezké počasí a ona neodešla. Oba se bez jediného slova shodli na tom, že bude nejlepší, když tam prostě zůstane bydlet. Společně přežijí zimu mnohem lépe.

Byla sice v bezpečí, jak Markus chtěl, ale teď nevěděl, co s ní. Zvykl si na samotu a Luciana mu překážela. Byla tichá, celé dny pracovala, uklízela, vařila, prala, zašívala, ale její neustálá přítomnost byla někdy k vzteku. On byl většinou zalezlý ve svém pokoji, nebo byl někde venku. Téměř vždy se vrátil s nějakým úlovkem, takže kromě štípání dřeva po něm Luciana nechtěla nic jiného, a nakonec i to dřevo si dokázala obstarat sama.

Když zrovna nebyl na lovu, byla pro změnu venku ona. Jenomže déšť je zaháněl stále častěji do chalupy. A možná i proto byl Markus věčně nevrlý a když se Luciana na něco zeptala, většinou jen vyštěknul odpověď a odešel.

„Proč si nepořídíš aspoň kozu?" zeptala se jednou u večeře, „máš tu chlívky, stodolu, seník... stačilo by pár prken na opravu a ta se tu válejí všude kolem."

„A co bude asi žrát tady v lese? Šišky?"

„To ne, ale je tu spousta místa, stačilo by pokácet pár stromů na té rovince za chalupou a měl bys tam krásnou louku a dost trávy na pastvu i na seno."

„Sekera je v kůlně můžeš začít kácet, až se na jaře zazelená, možná ti i naklepu kosu."

„To umím sama, ale na jaře už tu nebudu."

„To slibuješ každý den. V tom případě nevím, proč mi chceš organizovat život."

„Nic takového nedělám."

„Sakra!" zařval a bouchnul pěstí do stolu, až se rozklepaly okenní tabulky.

„Jestli chceš do něčeho mlátit, tak vezmi kladivo a sprav ten seník," řekla Luciana klidně.

Markus odešel ven a vrátil se za dva dny, potom však opravdu opravil seník a začal kácet stromy za hájovnou.

Jindy zas nadhodila, že na takový velký dvůr by se vešlo pár slepic.

„Slepice," ušklíbl se, „hloupější zvíře snad neexistuje."

„Ale nad buchtami ses neofrňoval. A taková vajíčka k snídani, k té šunce z divočáka, co máme v komíně..."

„Kdo má poslouchat to jejich věčný kdákání, stačí, že poslouchám tebe."

„Kdybys mě poslouchal, tak bys sehnal ty slepice."

„Myslel jsem, že jsi chytřejší, tady je akorát sežere liška nebo kuna."

„Hmm, to by chtělo psa," zamyslela se Luciana.

Markus si schoval obličej do dlaní a málem jako ten pes i zavyl. „Psa! Nejdřív kozu, pak slepice a samozřejmě psa, aby je nic nesežralo a pak kočku, aby chytala myši a když už máme tu stodolu bez myší, tak co takhle zasít nějakou pšenici a pak kocoura, aby byly koťátka a nakonec haranty, aby si měl s těma zatracenejma koťatama kdo hrát!" pak bouchnul dveřmi a šel se uklidnit do lesa.

Lucianu trochu hryzalo svědomí, a tak mu po několik dní podstrojovala to nejlepší jídlo, které zvládla.

Většina dní však probíhala v naprostém tichu. Luciana chodila po lese a snažila se sebrat posledních pár jeřabin, podzimních jablek, ostružin a bylin, než je pokryje led a sníh a zpracovat je na křížaly, džemy a bylinné směsi. Kolem hájovny rostl ořešák, jalovec, kdoule a bodlák, jehož kořen se dal uvařit, nebo upéct a chutnal jako brambory. Jejím vytrénovaným očím neuniklo vůbec nic.

Les byl plný hub a Luciana je nosila domů po nůších. Markus miloval omáčku, kterou z nich dělala a zbytek sušila za pecí. Než se nadála, byl téměř konec října.

Markus byl pryč už skoro celý týden a ona se začínala bát, jestli se vůbec někdy vrátí, nebo jestli se mu něco nestalo. Sedmého dne se rozrazily dveře, Markus vešel dovnitř s velkým rancem přes rameno a tvářil se, jako by byl pryč sotva hodinu.

„Co bude k večeři."

„Najez se tam, kde jsi byl, celou tu dobu a příště mi aspoň řekni, kam jdeš a kdy se vrátíš."

„Co je ti sakra do toho! Jsem snad tvůj manžel nebo pes, abych byl na řetěze u boudy?"

„Ne, pes by věděl, jak se chovat. A máš pravdu, nejsi můj manžel, a protože já nejsem tvoje manželka, nemusím ti vařit. V komoře pod utěrkou máš kus chleba a ukrojit ho snad zvládneš sám."

„Ráno se sbalíš a vypadneš," zavrčel na ni a zmizel ve svém pokoji, předtím však ještě pořádně bouchnul dveřmi.

Když však chtěla Luciana ráno skutečně odejít, znovu našel důvod, proč by měla zůstat, zvlášť, když viděl, že mu nechala na stole nachystanou snídani. Šel na chvíli do svého pokoje a vrátil se s rancem, který přinesl předchozího večera. Byl plný malinkatých skleniček, mističek a flakónků různých barev, na Lucianiny léky a mastičky.

„Byl jsem na severu, ve sklářské oblasti. Vyhrál jsem je v kartách, mě jsou k ničemu, ale tobě se snad budou hodit."

„Jsou nádherné, Marku. Děkuji." Markus mávl rukou, že to nic není, že je to kazové zboží ale Lucianě se zdálo, že v životě nic krásnějšího neviděla a už si představovala, jak je naplní mastičkami, oleji a tinkturami. Hned si je vyrovnala do poličky a přemýšlela, proč se s ní Markus nejdřív desetkrát pohádá a pak udělá něco takového. A nelepšilo se to.

Nastalo pár, krásných slunných dní a Luciana začala vážně uvažovat o odchodu.

Podobné počasí nejspíš nenastane až do jara a ona nechtěla, a hlavně nemohla čekat tak dlouho. Stále se cítila jako vetřelec. Neměla to Markovi za zlé. Byla to jeho chalupa a ona přišla odněkud z lesa a usadila se tam. Nebyla víc než trpěný návštěvník.

Ovšem byla tu i druhá stránka. Poprvé v životě jí nikdo nerozkazoval. Mohla si dělat co chtěla a nemusela mít strach, že něco zkazí. Markus na ni sice občas křičel, ale ne víc než správce sirotčince, farář nebo Dorota. Nakonec mu to vždycky vrátila a pak byl pár dní klid.

Takové soužití se dalo vydržet.

Aspoň si to myslela, ale tak jednoduché to nakonec nebylo. Jeho démonická povaha se neustále drala na povrch, nehledě na to, jak moc se snažil ovládat. Jako den a noc. Stačil okamžik a z klidného mladíka byl zamračený a nesnášenlivý podivín. Nikdy netušila, co ho naštve. Měnil se rychleji než aprílové počasí. Lucianu dováděl k šílenství nejen svou nepředvídatelností, ale tím, že netušila, jak s ním jednat.

Sama byla tvrdohlavá, tohle pochopit dokázala, ale to neustálé střídání nálad a prchlivost..., s tím si poradit nedokázala.

Když se počasí trochu zlepšilo, navrhl Markus Lucianě, že by ji mohl učit lovit.

Ten nápad se jí líbil, moc jí to však nešlo. Měla sice velkou sílu, ale u Markova luku nedokázala ani natáhnout tětivu. Byla z toho zklamaná, on však neřekl nic a za pár dní jí přinesl nový luk, menší a lehčí. Neměla tušení, kde ho vzal, ale šlo jí to s ním mnohem lépe.

Markus pověsil na strom dřevěnou desku, na kterou namaloval terč a ukázal Lucianě, co dělat. Trpělivosti však měl pramálo.

„Loket u těla. Říkám ti to už po čtvrté. Nadechni se. Nepospíchej!"

Nepospíchej? Jak to, že má trpělivost čekat půl dne na zajíce a hodinu na vhodný okamžik k výstřelu, ale na mě křičí už po pěti minutách? Luciana ani nemrkla a následovala jeho příkazy. Nejspíš věděl, co dělá, protože se jí zdálo, že se zlepšuje. On si to však nemyslel.

„Máme před sebou ještě hodně práce."

„Mě trvá dlouho, než se něco naučím, ale jsem vytrvalá," bránila se Luciana.

„To mě má uklidnit?"

„Nemusíš to dělat."

„Je i v mém zájmu, aby ses to naučila. Pomůže ti to být samostatná."

„Chápu, a tím dřív se mě zbavíš."

„Jestli se míníš zlepšovat tímhle tempem, budu tě mít na krku věčně."

„Jen to ne. Budu trénovat dnem i nocí."

Na tohle nic neodpověděl, jen se zamračil a podal jí další šíp.

„Možná bys to neměla přehánět, jinak nebudeš zítra cítit prsty."

„Nejsem ještě unavená."

„Jak chceš," ušklíbl se a nechal ji trénovat, dokud sama neřekla, že má dost.

Jeho škodolibý úsměv pochopila Luciana až druhý den ráno, když v ruce neudržela hrnek s vodou. Spadl na podlahu a rozbil se.

„Aspoň mě budeš příště poslouchat," prohodil Markus cestou ven a zase na tři dny někam zmizel. Vrátil se právě když Luciana začala znovu získávat vládu nad svými prsty, ačkoliv na vyšívání by si ještě netroufla.

Ihned začali znovu s výcvikem. Tentokrát se úzkostlivě držela jeho rad. Zdálo se jí však, že jí těch deset minut moc nepomůže.

„Jsou i jiné způsoby, jak se můžeš zlepšit."

„Tak sem s nimi, chci se naučit co nejvíc."

„Lukostřelba není jen o střílení. Musíš se naučit mířit na cíl, mít pevnou ruku a udržovat rovnováhu," vysvětloval Markus a procházel se po kmeni vyvráceného stromu. „Můžeš třeba házet šišky do vědra, nosit tác se skleničkami s vodou, nebo balancovat na kládě."

„Chápu," usmála se Luciana, „to bych mohla zvládnout."

„Vědro tu sice není, ale šišek je tu dost. Postav se sem a zkus zasáhnout támhleten pařez."

„Pařez? Myslíš ten kousek klacíčku čouhající z mechu?"

„Nepřeháněj."

„Promiň," Luciana sebrala pár šišek a zkusila se trefit. Bylo to horší, než čekala, kvůli jejich nepravidelnému tvaru, ale po chvíli se přece jen párkrát trefila, i když to bylo spíš díky náhodě. Chůze po kládě jí šla lépe. Byla hbitá a mrštná a našlapovala jako kočka.

„Hmm, docela mi to jde."

„Jsi vážně dobrá, tak pojď se mnou," pohodil Markus hlavou a Luciana ho následovala jako poslušný pejsek. Vedl ji na západní stranu lesa, kde byly skály a srázy a ona tam nikdy nechodila. Les tam byl tmavší a hustší než jinde a nerostly tam ani byliny, ani lesní plody, tak co by tam dělala.

Šli stále do kopce, až se zastavili u malého vodopádu, říčka, která tekla na jih a protékala i nedaleko hájovny, tam vyhloubila za ta léta úzkou roklí. Markus ukázal na kládu ležící přes rokli.

„Troufneš si?" Luciana zbledla. Kláda byla mnohem užší a delší než ta předchozí. Navíc už neměla žádnou kůru a na první pohled bylo vidět, jak je slizká a kluzká. Pod ní nebyla hebká tráva ani mech, ale mělká voda a ostré kameny. Nečekal na odpověď a bez jediného zaváhání ji přešel. Navzdory třírohému klobouku, přes který téměř neviděl, jezdeckým holínkám, ve kterých neměl cit a plášti, který coural po zemi. Na druhé straně se otočil a čekal. Luciana několikrát naprázdno polkla a chtěla to zkusit, avšak noha se jí smekla dřív, než udělala první krok a ona spadla do mokrého listí. Markus přeběhnul kládu a podal jí ruku.

Přeběhnul! Nestačila zírat. Tohle já nikdy nedokážu, pomyslela si smutně, ale vzdát se ještě nehodlala. Nechala ho, aby jí pomohl na nohy a držela se jeho ruky déle, než to bylo nutné.

„Myslím, že tohle ještě ne chvíli odložíme. Nechci, aby sis ublížila."

Neodpověděla, jen ho následovala zpět k hájovně. Měla vztek, když se na ni mračil a křičel, ale když se choval mile, zlobila se na něj ještě víc. Teď ji však ohromil a ona měla vztek na sebe. Okouzlil ji. Znova. Tak jak to uměl jen on. Štvalo ji, že k němu cítí něco, co nechtěla a co nedokázala ovládat. Žijeme spolu, protože je to tak výhodné. Máme větší šanci přežít, a přesto si užívat svobody po které oba toužíme. Máme společný důvod být tady, ale to je všechno. Nic jiného nás nespojuje. Je to jenom dočasné, opakovala si jako zaklínadlo.