37. kapitola

Johana přilila do lázně další džber horké vody a trochu vonného oleje.

„Už mám na prstech varhánky," protestovala Luciana a přemýšlela, jestli ji vůbec zbyla nějaká kůže. Předchozího dne si ji vzala do parády Ariana, která ji vydrhla nějakou divnou cukrovou pastou, oškrábala ztvrdlou kůži na chodidlech, odstranila téměř všechny chlupy a obočí vytvarovala do elegantního lomeného obloučku.

„Ještě vydrž, Agáta se loudá s žehlením."

„No, jo, vždyť už jdu!" volala Agáta, která přinášela dokonale vyžehlené osušky a prostěradla. Do jednoho z nich ji zabalila a ukázala jí, aby se položila na vysoký masážní stůl. Potom ji společně s Johanou natřely celé tělo voňavým olejíčkem se zlatými třpytkami a opatrně jí pomohly obléknout jednoduché bavlněné šaty.

„Teď vlasy," zavelela Ariana a posadila Lucianu do křesílka. Hedvika výslovně požadovala jednoduchý účes, který se bude hodit k šatům a ke korunce, Ariana tedy jen spletla po stranách několik malých copánků, které vzadu spojila do jednoho silnějšího a Lucianiny vlasy posypala zlatým práškem. Bronzovým pudrem zvýraznila lícní kosti, tmavou tužkou jen docela nepatrně dokreslila obočí a oční linky a dílo bylo hotovo.

O chvíli později přišla Hedvičina dcera Amálie a přinesla velkou krabici, ve které se ukrývaly šaty, korunka a střevíčky.

Ariana, Amálie ani Luciana netušily co Vesna vytvořila a vzdychly úžasem, když krabici otevřely.

„Ale... tohle si přece... nemůžu obléct," kroutila Luciana hlavou.

„Samozřejmě, že můžeš, je to tvoje," ujistila ji Ariana.

„Mohla bych to utahat a plesy," navrhla Amálka.

„Na to zapomeň, tohle je Lucianin den. Neposlouchej ji a obleč si to."

„Jestli to zvládnu, je to jak pavučina."

„Máš být dneska anděl, tak musíš mít šaty jako utkané z letních obláčků," vysvětlovala Ariana a opatrně vytahovala šaty z krabice, ačkoliv ji Hedvika ujistila, že se šatům nic nestane, ani kdyby v nich Luciana prolezlá trním.

Luciana vklouzla do šatů, které padly jako ulité. Jednoduchý střih ve stylu antické bohyně jí slušel a jemný mušelín ladně splýval kolem její postavy. Stříbrný pásek posetý drobnými diamanty zdůrazňoval útlý pas a střevíčky ze stejného materiálu se třpytily při každém kroku. K šatům ještě patřila pelerína z bílého sametu podšitá lesklým brokátem a lemovaná bílou kožešinou. Nejkrásnější, ze všeho však byla čelenka. Velká hvězda uprostřed s malými hvězdičkami po stranách a opět celé posázené diamanty. Ariana jí vetkla Lucianě do vlasů a chvíli se na ni s uspokojením dívala.

„Jsi nádherná," vzdychla Amálie, zatímco Luciana na sebe zírala nevěřícně do zrcadla.

„Připravena? Kočár už čeká," vytrhla jí Ariana ze zamyšlení.

„Mám strach."

„To je úplně normální."

„Myslím, že než dojdeš do kaple, tak to z tebe spadne," smála se Amálie, „všichni jsou v kostýmech, počkej až uvidíš, jaký si holky ušily šaty a představ si to, táta je svatý Mikuláš."

Lucianě cukly koutky: „Tak na to se těším."

„Dost lelkování, odvedeme tě zadním vchodem, aby tě nikdo neviděl. Hedvika už čeká," zavelela Ariana a odvedla ji do kočáru. Bylo to sice jen malý kousek, ale Lucianiny šaty a střevíčky nebyly dělané pro hrbolatou lesní cestu.

Sice mrzlo, ale sníh ještě nepadal, kromě nejbližšího okolí zámku, kde se o to postaral Matyáš. Cestu a nádvoří osvětlovaly pochodně a okna zámku zářila světlem tisíce voskových svíček.

Lucianě vytryskly z očí slzy. Nikdy si nemyslela, že se, kdy vdá a už vůbec si nepředstavovala, že bude mít krásnější svatbu než leckterá princezna.

„Nemůžu uvěřit, že jsi pro mě udělala něco tak velkolepého," děkovala Hedvice, když se spolu sešly v salónku, „zvlášť, když se neznáme tak dlouho."

„Četla si přece můj deník," mávla Hedvika rukou, „tak víš, že i mě se dostalo pomoci od lidí, které jsem sotva poznala. Slíbila jsem si, že udělám, co je v mých silách, abych tu laskavost vrátila. Navíc nedělám to vlastně pro tebe, ale pro sebe. chtěla jsem si užít nádhernou svatbu, ale já žádnou neměla, jen jsme podepsali papíry a moje dcery jsou ještě mladé. Teď se mi to splnilo, a navíc je to svatba, jaká nikdy v dějinách ještě nebyla a já mám to štěstí, že můžu být u toho. Tak přestaň děkovat a nebreč, ať nemáš červený nos. Jdu se podívat, jestli je Markus připravený a kněz ještě aspoň trochu střízlivý a pak pro tebe přijdu."

Luciana osaměla a přemýšlela, jestli je to sen nebo skutečnost. Ještě nedávno byla hubená holka ze sirotčince v roztrhaných šatech. Podívala se na svůj křivý malíček, jako jediný důkaz toho, kým byla. Dalších pár hodin bude princezna a kdo ví co bude pak. Co je napsáno v té smlouvě, kterou tak lehkomyslně podepsala? Nevyčte ji Markus, že ho do toho zatáhla? Jaké měl představy o své vlastní budoucnosti, než ji poznal? Každý den ji opakoval, že je spokojený a chce s ní být, ale netušila, co bude za pár let. Možná bude mít pozemského života plné zuby dřív, než si myslí.

Kaple se rychle plnila, každý z hostů měl na sobě kostým anděla, čerta nebo Mikuláše, ačkoliv mnohem jednodušší, než měla Luciana. Dívky měly jednoduché šaty světlých, pastelových barev a husí křídla a muži byli v černém oblečení, doplněném o kožešinové vesty a sem tam nějaký řetěz.

Farář se sotva držel na nohou, ale jinak byl v dobrém rozmaru a pilně ochutnával mešní víno.

Konečně vešel i Matyáš v překrásném biskupském úboru a doprovázel Marka, který byl oblečený přesně tak, jak se hodilo pro prince.

Jakmile ho studentky spatřily začaly hlasitě vzdychat. Vypadal přímo úchvatně. Jeho dlouhé, černé vlasy mu spadaly v bohatých loknách na záda, na hlavě měl svou královskou korunu ozdobenou rubíny, a i ty rohy mu slušely. Perfektně střižený oblek ze sametu a kůže vyšívaný zlatem lichotil jeho urostlé postavě a bílá hedvábná košile, jejíž límeček vykukoval zpod saka byla už na první pohled luxusní. Podle smlouvy nesměl mít zakryté kopyto ani ocas, ale všechny dívky byly tak okouzlené jeho dokonalou, ostře řezanou tváří, že se nikam jinam ani nedívaly. Kráčel pomalu, držel se rovně a ani trochu nekulhal.

Hosté utvořili uličku až k oltáři, ale on zůstal stát kousek od vchodu a čekal na Lucianu.

Když vstoupila v Hedvičině doprovodu do kaple, ozvalo se vzdychání nanovo. Byla tak nadpozemsky, étericky krásná, že se farář přestal přihlouple usmívat a začal se modlit, jako kdyby viděl skutečného anděla.

Diamanty na její čelence odrážely každičký paprsek světla a vytvářely kolem ní duhovou svatozář. Markus se usmál a stisknul její ruku.

„Jdeme na to?"

„Společně," usmála se Luciana a chystala se udělat první krok.

„Na mě snad nepočkáte?" ozvalo se za nimi.

„Luci..."

„Kníže Lucius, k vašim službám," představil se Lucifer Matyášovi a Hedvice.

„Rádi vás poznáváme, váš syn nám o vás hodně vyprávěl. Už jsme se báli, že nedorazíte."

„Syn?" špitali si studentky, „v kolika ho měl? V deseti letech." Nemohly věřit, že Lucifer vypadá tak mladě.

„Tohle jsem si nemohl nechat ujít," smál se Lucifer, „a vidím, že jsem udělal dobře.

Jsi překrásná," obrátil se k Lucianě a políbil ji na čelo. „Sundej si plášť, chci udělat ještě jednu malou úpravu." Luciana podala plášť Hedvice a Lucifer vykouzlil na jejích zádech andělská křídla.

„Teď je to teprve dokonalé," poznamenal spokojeně.

„Měli bychom si pospíšit, než se farář tak opije, že nebude schopen dokončit obřad,"

pošeptala jim Hedvika.

Lucifer luskl prsty, ozvala se tichá varhaní hudba a Luciana s Markem pomalu došli k oltáři. Farář si naposledy přihnul ze zdobeného kalichu a spustil slavnostní řeč.

Jazyk se mu pletl a nebylo mu moc rozumět, pot se mu perlil na čele, ale s vypětím všech sil se dostal až k novomanželskému polibku.

Během potlesku Markus ucítil, jak mu zmizely rohy, ocas a kopyto a uvědomil si, že se jim podařilo splnit podmínky smlouvy. Ve stejný okamžik zmizela i Lucianina křídla.

„Dokázala jsi to," zašeptal jí do ucha.

„My jsme to dokázali. Jenom nevím na jak dlouho."

„To se brzo dozvíme."

Markus a Luciana přijímali gratulace. Jako poslední k nim přistoupil Lucifer se svitkem v ruce.

„Netvrdím, že mám z toho radost, ale dohoda je dohoda," podal svitek Luciane, která ho četla se zatajeným dechem a pak ho podala Markovi. Ten rychle přelétl očima pergamen a rozesmál se.

„Vážně? Vidím, že jsi byl tenkrát sám k sobě velkorysý, škoda, že to nevyšlo."

„Já to možná úplně nechápu," kroutila Luciana hlavou, „chtěla jsem pár let, takže nevím, co z toho je pravda."

„Všechno! Od tohoto okamžiku jsme smrtelní, jako každý člověk až do chvíle, kdy zemřeme přirozenou smrtí. Poté se vrátíme do pekla v podobě, v jaké jsme byli, když byla podepsána smlouva. Já se ujmu vlády a společně zajistíme dědice. Myslím, že z tebe bude překrásná ďáblice," smál se Markus.

„Byl jsem se podívat v té vaší hájovně a nějak nechápu z čeho se tak radujete," řekl Lucifer znuděně, „ale chtěl bych to pochopit. Než skončí váš smrtelný život, ještě se obětuji a budu vládnout, ale pak si budu já užívat na zemi. Možná máš pravdu, možná nejsou všichni lidé stejní," usmál se, když se před ním objevila Ariana a nabídla se, že ho doprovodí na hostinu.