35. kapitola

Hájovna! Luciana se neubránila slzám, když poprvé spatřila její obrysy mezi stromy a pobídla kočku, aby tam byla co nejdříve.

Markus sesedl z koně, odvedl jej do zahrady a teprve tam znovu proměnil v Lízu, která se ho okamžitě snažila nabrat na rohy. Toulavá kočka jen prskla a pelášila pryč.

„Na tohle jsem se těšil strašně dlouho," řekl Markus dojatě.

Chvíli stáli před dveřmi, než ruku v ruce vešli dovnitř. Všechno bylo tak, jak si pamatovali, akorát v lepším stavu, díky Markovu kouzlu. Střechou už nezatékalo, shnilé trámy byly vyměněny za nové, zrovna tak jako prkna v podlaze a skleněné tabulky.

„Přej si, co chceš, všechno pro tebe udělám. Zámek jako je Hedvičin, jezero, plnou skříň šatů, okrasnou zahradu, skleník..."

„Tohle místo se mi bude vždycky líbit tak, jak je, ačkoliv pár malých změn neodmítnu. Pro začátek třeba něco do spíže. Přiznávám, že mám hlad a dneska se mi vařit nechce."

„To zní jako perfektní plán, taky mi kručí v břiše," usmál se a několikrát lusknul prsty. Než stihla Luciana zamrkat, byl stůl pokrytý čistým ubrusem, na kterém se objevily talíře plné jídla a svícny se svíčkami z včelího vosku a v peci se rozhořel oheň. Přesně ta nádherná útulná hájovna, kterou měla tak ráda, s mužem, kterého milovala. Položila mu ruce na ramena a políbila ho, pak se chtěla odtáhnout a sednout si ke stolu, ale zadržel ji a přitiskl k sobě pevněji: „Takový hlad zase nemám, abych si nenašel čas tě líbat," zašeptal jí do ucha. Než zasedli k večeři, bylo jídlo úplně studené.

„Možná je ta pravá chvíle, abys mi řekla něco o svém původu, vílo," zeptal se Markus, když spolu leželi v posteli.

„Není co. Hedvika zjistila, že mám po matce trochu vílí krve. To je všechno. Ještě donedávna jsem nevěřila ani na víly, ani na rusalky, ani na čerty. Teď musím všechno přehodnotit a nevím, kde začít. Snad to aspoň pomohlo k tomu, abys lépe přijal náš vztah."

„Teď jsme na tom oba stejně. Napůl člověk. Pomohlo to k tomu, abych se nějak vyrovnal s tím dotýkat se tě, ale s emocemi to nemá nic společného. Miloval jsem tě, že jsem z toho šílel. Kdykoliv jsem ležel v mém pokoji myslel jsem na tebe, kdykoliv jsem s tebou mluvil, seděl u jednoho stolu, chtěl jsem tě líbat a když jsem tě učil venku lovit, chtěl jsem tě ze všeho nejvíc vyválet v listí."

„Tak přestaň mluvit," usmála se Luciana, sklonila se nad ním a políbila ho.

***

Pár dní si užívali v hájovně. Luciana vyprávěla o Hedvice, jak se o ní dozvěděla a o čase stráveném na její škole. O Markétině restauraci a o práci v nemocnici.

„Ani netušíš, kolikrát jsem se ti v duchu omlouvala, za to, jak jsem se s tebou hádala, když ses mě snažil přesvědčit, abych něco dělala a já trvala na tom, že to nejde."

„Nemáš se za co omlouvat. Žil jsem tu dost dlouho na to, abych věděl, jak je to těžké, ale taky vím, že máš dost píle a vytrvalosti, abys dokázala, co budeš chtít."

„Myslíš?"

„No jistě, vyhrála jsi přece smlouvu s Luciferem."

„Ještě ne úplně."

„Jestli jsem, kdy měl nějaké pochybnosti, věř mi, že jsou úplně pryč. Zvlášť po tom, co jsem poznal Hedviku a Matyáše. Ačkoliv myslím, že bys to dokázala i sama."

„Sama ne, ale s tebou dokážu všechno. Je čas se vrátit do Lhoty."

Tentokrát neztráceli čas s toulavou kočkou, která se zabydlela ve stodole, ani s Lízou. Markus je ve vteřině přenesl k Hedvice, kde Luciana domluvila pomocnice do sirotčince, školy a špitálu potom do města pro notáře, a nakonec do Lhoty.

Bála se, netěšila se na ten rozhovor, ale musela to udělat. Ne, kvůli sobě, ale kvůli Aleně, kořenářce a kvůli všem, kteří byli před nimi a po nich.

„Mám jít s tebou," zeptal se Markus, když Luciana zaváhala před dveřmi na rychtu.

„Ne, počkej tady, musím tam sama, ale jsem ráda, že jsi tu se mnou. Budu tě potřebovat, až vyjdu ven," nadechla se a bez klepání vstoupila dovnitř.

„Jak se sem vůbec odvažuješ přijít, Luciano. Nechám okamžitě zavolat dráby."

„To udělejte, já na ně zatím počkám. Než přijdou, můžeme si promluvit o mém dědictví."

„Co to povídáš, jaké dědictví? Ty přece nemáš po kom dědit."

„Čekala jsem tuhle odpověď, počkáme tedy až přijdou drábi a pak se společně podíváme do záznamu. Pokud jste je ovšem nezničil. Naštěstí mám kopii," usmála se Luciana líbezně, „a myslím, že další bude mít notář."

„Nejsi náhodou nějaká moc drzá? Už dávno jsi měla být v šatlavě a místo toho mě tady osočuješ?" rychtářova brunátná tvář ještě víc zbrunátněla, ale zatím se ovládal. Byl si jistý, že na něj nikdo nic nemá.

„Osočovat, to bych si v životě nedovolila," odpověděla jízlivě, ale stále se usmívala.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do místnosti vešel vysoký hubený muž s brýlemi a přísným výrazem a hned za ním písař a dva drábi. Rychtář přestal brunátnět, a naopak zbledl jako stěna. To, když se vztek změnil ve strach.

„Tady jsou ta lejstra, co jste po mě chtěla," otevřel kufřík a rozložil na stůl několik papírů s úřední pečetí.

„Mockrát vám děkuji, že jste si na mě udělal tak rychle čas a vážil cestu až sem." Tentokrát nemusela úsměv jen předstírat.

„Takže tady máme poslední vůli a závěť Mariany Hajské, zde je seznam věcí, které měly být součástí vašeho dědictví i s jejich přesným popisem a zde je ověření, těch dokumentů, co jste s sebou přinesla," posunul si na nose brýle a otočil papíry směrem k rychtáři.

Rychtář notáře znal, věděl, že všechny ty písemnosti jsou pravé a pravdivé. Zblednul o další odstín a zíral do prázdna.

„Můžete prosím tady rychtáři vysvětlit o co jde a zaznamenat dnešní jednání?" vyzvala notáře Luciana.

„Samozřejmě," notář si odkašlal. „Podle těchto dokumentů, vlastní zde přítomná Luciana Lhotská lesy, pole, rybníky a louky vyznačené na této mapě, dále budovu rychty, školy a sirotčince, špitálu a pazderny, které nechal bývalý farář zastavit v městském finančním ústavu, dále je tu nějaké zvířectvo, koně, krávy a další, seznam je rovněž přiložen, dále vlastní veškerý movitý i nemovitý majetek po již zmíněné Marianě Hajské.

Jelikož jste jako rychtář a správce zmíněného majetku, nedokázal tento ochránit, bude po vás vymáhána náhrada. Zde je seznam věcí a předběžný odhad."

„Chcete mě ožebračit?"

„To není moje práce," řekl notář přísně. „Všechny smlouvy nesou váš podpis, veškeré plné moci jsou pravé. To, jak jste hospodařili se svým majetkem není moje věc."

„V tom případě měl být novým majitelem peněžní ústav a ne ona, vždyť nemá ani zlámanou grešli."

„To bych se neodvážil tvrdit, podle těchto smluv je Luciana Lhotská velmi zámožná žena, ale pokud to chcete vědět, vaše pohledávky byly odkoupeny někým, kdo se ukázal být jediným žijícím příbuzným."

„Ta mrňavá čarodějnice," prskal rychtář a chtěl se vrhnout na Lucianu, ale drábi ho zadrželi.

„Můžete se, prosím, pustit do sepsání veškerého majetku? Nerada bych, aby se opět něco ztratilo," řekla Luciana a notář kývnul na písaře.

Zatímco sepisovali majetek, vyšla Luciana s úsměvem ven a vyhledala Marka.

„Jak to šlo?" zeptal se Markus.

„Mně dobře, ale rychtář moc velkou radost neměl," pokrčila Luciana rameny, ale nevypadala, že by ji to mrzelo.

„To si dovedu představit. Kam jdeme teď?"

„Do sirotčince."

„Tentokrát chci jít s tebou. Rád bych viděl ten kyselý ksicht na správcově obličeji, až mu řekneš ať se sbalí a vypadne."

„Neboj o nic nepřijdeš," stiskla krátce jeho ruku a společně vstoupili do budovy.

Nejraději by ji nechala srovnat se zemí, už z toho pachu se jí dělalo špatně.

„Á Luciana, přišla ses na náš podívat, rád tě vidím," spustil správce úlisně.

„V tom případě, mě mrzí, že vám musím zkazit radost."

„O čem to mluvíš?" ucedil správce, ale nezdálo se, že by ho to nějak zajímalo.

„Budete se muset stěhovat, pane správce."

„Co je to za hloupé vtipy? Jestli sis přišla dělat legraci, tak můžeš zase odejít," odsekl.

„O takových věcech se přece nežertuje."

„V tom s tebou souhlasím, takže vyklop, co chceš, nebo odejdi i s tvým... manželem."

„Vždyť už jsem vám to řekla. Budete se stěhovat, a to pravděpodobně ještě dneska. Měl byste mi být vděčný, aspoň se stihnete sbalit, než přijde notář a nová správcová. Rychtář se nejspíš právě balí."

„Přeskočilo ti? Proč bych měl právě tebe poslouchat?"

Markus pracně zadržoval smích. Tohle už párkrát zažil. Ten okamžik, kdy se člověk snaží sám sebe přesvědčit, že to není pravda.

„Jak chcete, možná bude opravdu lepší, když počkáte na notáře a dráby. Ještě by mohlo něco z mého majetku zmizet."

„Tak dost," zařval správce a bouchl pěstí do stolu, až naskočil stříbrný kalamář, který kdysi patřil Marianě Hajské a Luciana ho neomylně poznala. „Měl jsem s tebou trpělivost, ale tohle už překročilo všechny meze. Vypadni..."

Zbytek už nedořekl. Do místnosti vstoupil notář s písařem a dvěma dráby.

Opakovala se situace z rychty a Luciana s Markem s chutí přihlíželi, když správci konečně došlo, že si nevymýšlela. Nebyli jediní, kdo přihlížel. Zpráva už se rozkřikla, a kromě malých obyvatel sirotčince se sešla nejméně půlka vesnice a stále přicházeli další lidé.

Děti, které si Lucianu pamatovaly ji objímaly a ona trpělivě zodpovídala všechny jejich otázky.

„Zůstaneš u nás?"

„Ne," zavrtěla hlavou, „ale přijde sem někdo, kdo se na vás moc těší a uvidíte, že si pak na mě ani nevzpomenete."

Sotva to dořekla, zastavili u budovy dva hnědáci táhnoucí žebřiňák s čtyřmi dívkami a nákladem jídla, prádla, dek, hrnců a dalšího harampádí.

„Nevěděli jsme, co už tu je a co budeme potřebovat, tak nám Hedvika pro jistotu naložila úplně všechno, než dokoupíme zásoby," halekala Barbora, která vedla koně.

„Ty jsi nová správcová?"

„No jo, mám to tu na povel. Školu, špitál i sirotčinec."

„Hedvika se musela zbláznit."

„Vždyť jsem jí to také řekla," smála se Barbora.

„Ještě to nevybalujte," upozorňoval Markus, „stále sepisují inventář, ale můžete se tu zatím porozhlédnout."

„Varuju vás, je to tu v dezolátním stavu."

„Klid, všechno je zařízené. Řemeslníci se právě občerstvují v hospodě a čekají na rozkazy."

„Tak to jsem úplně klidná," řekla Luciana a šla se pozdravit s ostatními dívkami.

Markus obhlížel špinavé polorozpadlé stavení, které nebylo v o moc lepším stavu než hájovna, když ji poprvé našel. Listopad se pomalu chýlil ke konci a uvnitř byla snad ještě větší zima než venku. Nechápal, jak to mohla Luciana tolik let vydržet. Jak to vůbec mohlo jakékoliv dítě vydržet.

Ucítil, jak ho vzala za ruku. „Nebylo to vždycky tak hrozný. V létě jsem trávila celé dny na zahradě, je tu i pár ovocných stromů... nechali mě pomáhat ve škole..."

„Jen aby nemuseli nikoho platit."

„To je možný, ale bavilo mě to. Večer jsem pak učila mladší holky, protože náš učitel je ve třídě moc nechtěl, říkal, že je to ztráta času."

„Ty jsi mu nevadila?"

„Já jsem se spíš vnutila. Nakonec asi vyhrála jeho přirozená lenost, když viděl, co za něj udělám práce. Ale hlavně mě děti poslouchaly i ti nehorší raubíři."

„Rozená krotitelka?"

„Ne, uplácela jsem je buchtami od Marjány."

„Tomu věřím, mě jsi taky utáhla na jídlo, ovšem jak se ti povedlo s mým otcem, to je mi záhada."

„Jestli jsem na něj zapůsobila, to se teprve uvidí. Za necelé dva týdny je svatba...," Luciana se zarazila, „chceš to vůbec? Chceš se oženit? Lucifer mi předložil smlouvu, kterou jsem podepsala a pak mi nadiktoval podmínky, ale nikdo se nezeptal, co vlastně chceš ty?"

„To víš, chtěl jsem si ještě pár let užívat, cestovat a tak, ale co můžu dělat?" řekl vážně, ale potlačoval smích.

„Také jsem vždycky chtěla cestovat, možná si můžeme chvilku užívat a rodinu založit až později."

„Rodinu?" zíral na ni.

„Hmm, to taky záleží na tom, co je v té smlouvě," sklopila smutně hlavu, „jestli mi dal jen rok, nebo dva..."

„Luciano," řekl pomalu, objal ji a jemně jí zvedl bradu, aby se na něj dívala, „já jsem tu smlouvu sice nečetl, ale vzpomeň si, co říkal otec. To kouzlo připravil pro sebe a mou matku. Jak ho znám, tak na tím seděl dnem a nocí a zvažoval každé slovíčko tak, aby to pro něj bylo co nejvýhodnější."

„Myslíš, že..."

„Neodvažuji se doufat. Taky mám strach, tak nějak ale věřím, že se bojíme zbytečně."

Snažil se ji uklidnit, ale bál se. Znal svého otce, jeho nevypočitatelnou povahu. Stačí jedna chyba...

Ještě něco jiného mu vrtalo hlavou. Odkud má vlastně Luciana ten medailon. Lucifer se jí ptal, ale ona neodpověděla. Možná proto ji má rád, že mu připomíná jeho matku. Stačí se jen zeptat. Ale i kdyby... je to už nejméně deset generací.