33. kapitola

„996; 997; 998; 999; 1000! Další den je za mnou," řekla Luciana nahlas a svalila se na slamník a v okamžiku usnula.

Dorota a farář však spát nemohli.

„Přísahám, že jsem prohledala, celý pokoj, dokonce jsem vyklepala i slamník, ale ty peníze jsem nenašla," šeptala Dorota. „Na půdě vím o každé škvíře, prohledala jsem trámy i prkna v podlaze."

„Přece tu truhličku nenosí pořád s sebou?" potlačoval farář vztek. I když dost špatně.

„Není moc velká..."

„Ne, ale těžká bude pořádně, víš, co to je tisíc zlatek?"

„Hromada peněz! Hraje si nemajetnou vdovu a po nocích počítá zlato. Mám chuť ji zabít, krávu jednu," zuřila Dorota.

„Ale, no tak, Dorotko, neunáhli se. Stačilo by přece omráčit."

„To, jak je denně počítá, vypadá to, že zešílela... navíc je to proti desateru. Vlastně jí tak prokážeme laskavost. Měla by to dát na chudé."

„Ty to umíš tak krásně vysvětlit, Dorotko. Samozřejmě, že máš naprostou pravdu, každému musí být jasné, že zešílela, měli bychom informovat lékaře."

„Pane faráři, to nebude nutné, uvidíte, jak se jí uleví a kdyby ne, můžeme lékaře zavolat až potom."

„Myslíš, že už spí?"

„Jako špalek."

„Tak vezmi tu palici na prase a pojď. Musíme zachránit duši té nebožačky," a tetelil se blahem, jak si dokázal odůvodnit i ten nejodpornější čin.

Luciana se probudila právě ve chvíli, kdy se nad ní farář rozpřahoval s palicí. Ve stejném, okamžiku se za ním objevil Markus. Všimla si jeho lehkého zaváhání. Hned jí došlo proč, a strhla faráři z krku kříž. Všechno to trvalo jen zlomek vteřiny. Markus zmizel s farářem a Dorotou, ale za okamžik se vrátil a posadil se vedle Luciany na slamník.

„Dokázala jsi to," zašeptal a sklonil se, aby ji políbil. Luciana si však nejdříve přejela jazykem zuby. Byly opět rovné. Její pravá podoba se vrátila.

„Tady ne Marku. V Pekle mi to nevadilo, ale tohle místo nenávidím. Prosím, vezmi mě s sebou."

Jen se usmál, luskl prsty a přenesl se s ní do Luciferovy pracovny.

„Vítám tě Luciano a gratuluji ke splnění druhého úkolu. Ani jsi nepotřebovala celé tři měsíce," přivítal ji Lucifer.

„Zapomněla jsem tam Lízu."

„Neboj se, bude oni postaráno a o všechny své věci také. Navíc mám pro tebe dlužnou výplatu, za ty necelé tři měsíce, které jsi tam pracovala."

„Děkuji, ale to nebylo nutné, tentokrát jsem se nepředřela."

„To nejsi ani zvědavá?"

„Ale ano, to jsem."

Lucifer se usmál a pokládal na stůl jedno lejstro za druhým, „Vypadá to, že jsi docela zámožná. Osmdesát sedm štrychů polí, les, louky, dva rybníky, sirotčinec, škola, špitál, budova rychty a pazderna, dále třicet ovcí, čtrnáct prasat, šest krav, pět jalovic, býk, dvacet šest slepic, osmnáct hus a šest koní," četl nahlas.

„Nerozumím..."

„To je naše smlouva s těmi nahoře. Byl to jejich návrh, ale užitek z něj máme my. Farář propadl Peklu a s ním i veškerý majetek, který namamonil. Církvi zůstal jen kostel a fara."

„Pořád tomu nerozumím, budova rychty, a to další, tolik majetku nemá ve vsi ani nejbohatší sedlák," kroutila Luciana hlavou.

„Farář spolupracoval s rychtářem, a tak se mu to povedlo utajit před lidmi, ale ne před námi. To všechno teď vlastníš ty, nalož s tím, jak uznáš za vhodné," vysvětloval Markus.

„Ta léta hladovění v sirotčinci, roky, kdy jsem se třásla zimou, protože jsem neměla boty, dřina na rychtářově polí, abychom měli aspoň na prosnou kaši, všechny ty děti, které umřely podvýživou, Alena..." Luciana se rozbrečela. Snažila se to zadržet, ale nešlo to.

„Teď máš šanci aspoň něco změnit, vezmi si ty peníze a použij je třeba zrovna na ten sirotčinec."

„To taky udělám," otřela si slzy a zatla ruce v pěst, „a postarám se, aby zaplatil i rychtář a správce sirotčince."

„Lepší snachu jsem si nemohl přát. Teda jestli ho stále chceš vzít. Moc se nepovedl, pamatuješ?"

„Co můžu dělat. Už jsem se zamilovala, teď už je pozdě," pokrčila Luciana rameny.

Markus obrátil oči v sloup. „Ještě zbývá jeden úkol, nechceš nám konečně prozradit co to je?"

„Dneska už ne. Je pozdě," odpověděl Lucifer a přejel očima po Lucianě, která si uvědomila, že tam stojí v noční košilce. „Běžte si odpočinout, vyspěte se a zítra ráno si o tom promluvíme."

Markus odvedl Lucianu, do jejího bývalého pokoje.

„Můžu pro tebe něco udělat?"

„Chtěla bych se vykoupat a převléct," přikývla, a on se postaral o vanu, vodu, ručníky a nové oblečení. Chystal se odejít, ale zadržela ho.

„Zůstaň tu se mnou. Chyběl jsi mi."

„Ty mě taky, ale už jsi spala, když jsem tě probudil, myslím, že si opravdu potřebuješ odpočinout."

„Bez tebe bych stejně neusnula." Svlékla se a vlezla si do vany. Markus si klekl vedle ní a mořskou houbou ji umýval tělo. Nemohl si nevšimnout, jak zase pohubla.

„Umyješ mi vlasy, jako tenkrát v hájovně?"

„Jestli si to přeješ?"

„Mám ráda, když se mě dotýkáš."

„Co chceš udělat s tvým dědictvím?"

„Vím přesně co, ale nejdřív musím trochu vstřebat to, že mi ho tvůj otec opravdu dal."

„Tak to jsme dva. Od té doby, co ses tu objevila, ho vůbec nepoznávám. Možná o tom nevíš, ale asi jsi poloviční čarodějka, když si ho tak okouzlila."

„Hmm, kdysi mi to vadilo, když mě lidi považovali za čarodějnici, ale teď se mi to docela líbí, zvlášť, když ty jsi poloviční čert," škádlila ho.

„Asi ti budu muset ukázat, co poloviční čert umí."

„Nemůžu se dočkat," smála se a vylezla z vany. Zabalil ji do čistého prostěradla a několikrát přejel dlaní po vlasech, aby je vysušil.

„Tahle tvoje schopnost se mi moc zamlouvá, vždycky mi vadilo, jak dlouho mi schnou."

„Tvůj problém je na nějakou dobu vyřešen."

„Pokud splním poslední úkol," vzdychla a lehla si do postele.

„Ani já nevím, co to je, ale mám pocit, že to nebude nic těžkého, jinak by o tobě nemluvil jako o snaše a nedával by ti farářův majetek, „přemýšlel Markus nahlas a lehl si vedle Luciany.

„Nevadí mi, jak moc to bude těžké, jen nechci, abych zas musela být, kdovíjak dlouho bez tebe."

„Teď jsme spolu, tak na to nemysli. Do rána zbývá pár hodin a já musím trvat na tom, aby ses vyspala."

„Nejsem tvoje manželka, neporoučej mi."

„Páni, znamená to, že až budeš moje manželka, můžu ti poroučet?" smál se Markus a Luciana se zamračila. Jako odpověď mu to úplně stačilo. Miloval ji, ale jeho výbušná povaha mu zůstala a s její tvrdohlavostí... Bylo mu jasné, že jejich manželství rozhodně nebude klidné.

Ráno společně předstoupili před Lucifera a čekali na poslední úkol.

„Svou chytrost už jsi prokázala," začal Lucifer bez zbytečných okolků, „takže by pro tebe neměl být poslední úkol problém. Musíš si vzít mého syna v jeho pravé podobě. Ne, žádná malinká svatba, ale houfy lidí a musí vás oddat kněz a musí to být v kostele. Poslední podmínka je, že to musí být do konce roku, takže máš něco málo přes dva měsíce."

„Kam chodíš na ty nápady? To se nedá udělat!" vybouchl Markus.

„Já s tím souhlasím, vaše jasnosti. Jen doufám, že přijdete taky," odvětila Luciana klidně.

„Svatbu mého jediného syna si nenechám ujít,"

„Dobře a co teď? Můžu být s Markem, nebo musím čekat až do svatby?"

„Čekat až do svatby? Na to už je pozdě, ne?" neodpustil si Lucifer, „Jste volní, můžete odejít třeba okamžitě a dělat si co chcete, ale pokud ten úkol nesplníš do konce roku, Markus se vrátí zpět a ty už nebudeš mít druhou šanci. Nikdy."

„Vždyť říkám, že to není problém, čekala jsem něco těžšího."

„Jak můžeš být, tak klidná?" rozčiloval se Markus.

„Věř mi, tohle je úplná hračka. Dokonce už mám i perfektní datum."

„A jaké?" vyzvídal Lucifer.

„Pátého prosince vaše Jasnosti,"

Lucifer chvíli nechápavě zíral a pak se rozesmál, ale Markovi to nedošlo.

„Říkal jsem, že jsi chytrá. Teď se chvíli nedívej, synu," a dal Lucianě pusu.

„Vysvětlí mi někdo, co je tu k smíchu?"

„Ale jistě, miláčku. Když ty budeš na naší svatbě jako čert, proč bych já nemohla být jako anděl, zvlášť, když taťka přijde jako Mikuláš."

„Taťka? Už nejsem knížecí jasnost?"

„Lepší než děda," usadil ho Markus, který už se také smál.