30. kapitola

Počasí jí přálo a jít podle mapy bylo snadné. Lehce našla i první dvě označená místa, ale i když je prolezla křížem krážem, nenašla nic, co by se dalo považovat za vchod. Zbývalo poslední místo. Skála zvaná Čertův zub.

Poznala ji už z dálky. Jako obrovský špičatý menhir, jen tak zasazený do rovné krajiny.

Přitahovala ji jako magnet, jako by její duše věděla, že je Markus nablízku. Nezastavila se, dokud k ní nedošla a když Líza protestovala, táhla ji za sebou jako kus špalku.

„Koukej se pohnout ty potvoro. Já vím, že je to tu trochu strašidelné, ale tam někde je Markus a toho máš přece ráda, ne?" netušila, jestli ji Líza rozumí, nebo ne, ale nakonec spolu došly až pod skálu.

Už nebylo pochyb. Tohle bylo to správné místo. Zajímalo ji, jestli i on cítí její přítomnost, tak jako ona cítila tu jeho.

Chvíli si odpočinula na úpatí skály a nechala Lizu napást. Polední slunce pražilo a ona děkovala těm několika stromům za trochu stínu. Na okamžik zavřela unavené oči. Věděla, že nesmí odpočívat dlouho, jinak nikdy nenajde dost odvahy jít dál. Nebyla strašpytel, ale teď se bála. Peklo, to není jen tak, ačkoliv díky Markovi věděla, že zdaleka ne všechno, co se povídá, je pravda.

Rychle se zvedla a dala se do šplhání. V tomhle byla Líza mnohem lepší než Luciana a jako kamzík vyskákala během chviličky až na samý vrcholek skály.

Na vrcholku stála malá polorozpadlá strážní věž, nicméně bytelné kované dveře vypadaly nově a nedobytně. Žádná klika, ani klíčová dírka. Jen několik zvláštních symbolů, z šedého kovu. Luciana zašátrala v brašně a vytáhla zlatý medailon od kořenářky. Byl sice menší, ale symbol odpovídal. Z těch dalších dvou však moudrá nebyla.

Sedla si do trávy a položila si hlavu do dlaní. Najít dveře a otevřít je, není vždycky to samé. Jak se ta potvora může udržet kopýtkama na těch kluzkých kamenech? Kopýtka. Kopyto! Vylovila z brašny jablko a zavolala Lízu. Zatím co ta chramstla po jablku, Luciana popadla její nohu a rychle, než se koza vzpamatovala, ji přitiskla na menší ze symbolů.

Nebyla to úplně přesná shoda, ale stačilo to. Dveře se začaly pomalu otvírat.

„Počkej tady, vrátím se pro tebe," podala Líze další jablko a s bušícím srdcem vstoupila do dveří, které se za ní rychle zabouchly.

Černá hlubina byla snad nekonečná. Už dávno přestala počítat schody. Dál pokládala nohu před nohu, dokud nedošla na poslední schod.

Ten mladičký čert, který tam hlídal, byl vyplašenější než Luciana.

„Okamžitě zmiz ty pozemský červe," koktal tak, až musela zadržovat smích. „Tohle je Peklo. Odejdi a nic se ti nestane."

„Vím, kde jsem a neodejdu, dokud nebudu mluvit s nejvyšším. Odveď mě ke knížeti."

„Co si o sobě myslíš? Jen tak si přijdeš a chceš mluvit s Jeho Jasností."

„Nepřišla jsem jen tak. Dalo mi dost práce, než jsem to našla a rozhodně nemám v úmyslu odejít."

„Povídám ti zmiz!" zkoušel to čert znovu, ale Lucianu tím nevyděsil.

„Ne, buď mě tam odvedeš, nebo si ho najdu sama, ale pak budeš mít průšvih, že špatně hlídáš u brány."

„Odvedu tě tam, ale jsi hloupá. Netušíš, co chceš."

„Ale ano, trochu to tuším."

Cesta ke knížeti nebyla o moc kratší než to nekonečné schodiště. Čert za celou dobu nepromluvil a jí také nebylo dvakrát do hovoru.

„Jsou to tyhle dveře. Doufám, že víš, jak se máš chovat," řekl čert naštvaně a zmizel.

Luciana stále před dveřmi dost dlouho a dodávala si odvahy. Zhluboka se nadechla a chystala se zaklepat, než to však stihla udělat, dveře se otevřely a z nich vyšel Markus.

„Marku!"

„Luciano!" chytil ji za ruku a odtáhl za roh. „Co tady děláš? Prosím tě odejdi."

„Teď, když jsem tě našla?"

„Musíš odejít. Jsem strašně rád, že jsem tě mohl ještě jednou vidět, ale teď už musíš jít."

„Tak dlouho jsem tě hledala..."

„Miláčku, lásko, jestli tu zůstaneš, tak to všechno bylo zbytečné. Zapomeň na mě."

„Zapomeneš ty na mě?" Markus neodpověděl. „To mi stačí," vyprostila ruku z jeho sevření a bez klepání vtrhla do Luciferovy pracovny. Markus vešel hned za ní.

Zarazilo ji, jak je mladý. Nevypadal na víc než na pětatřicet. Rychle se vzpamatovala a udělala pukrle.

„Chtěl jsem ji zadržet, ale vytrhla se mi," vysvětloval Markus.

„Omlouvám se Vaše Jasnosti, ale jdu za vámi v naléhavé záležitosti."

„To říká, každý, kdo něco potřebuje," ucedil kníže otráveně a posadil se do křesla za svůj pracovní stůl. „Tak pověz, co chceš ty?"

Věděla, co chce, ale nevěděla, jak si o to říct. Nemohla jen tak ukázat na Marka a říct, že si ho chce odvést. To prostě nešlo. Několikrát se nadechla, ale byla zticha.

„No dobře, pomůžu ti. Nejenom ti nahoře jsou vševědoucí. Řekněme, že ti dám to, pro co sis přišla, teď záleží na tom, co jsi ochotna nabídnout?"

„Cokoliv," vyhrkla bez váhání.

„Cokoliv, to je široký pojem."

„Proto věřím, že se dohodneme."

„Normálně nesmlouvám, ale ty se mi líbíš a líbí se mi i tvoje jméno. Je podobné tomu mému, takže jsem se rozhodl být velkorysý," kníže pekel se usmál a Lucianu překvapilo, jak mu to najednou slušelo. Strach ji trochu opustil.

Lucifer luskl prsty a před Lucianou se objevilo pohodlné křeslo. „Posaď, se. Ty taky," kývnul na Marka. „Vypadá to, že máme před sebou zajímavý rozhovor. Ale nejdřív mi řekni, co tě vedlo k něčemu tak šílenému. Máte přece ty vaše legendy. Copak nevíš, že co peklo uchvátí to víckrát nenavrátí?"

„Ty legendy znám, ale zjistila jsem, že na nich není mnoho pravdy. Navíc mě nikdo neuchvátil, přišla jsem sama," odpověděla Luciana a snažila se, aby to znělo odvážněji, než se ve skutečnosti cítila.

„To nedělá tvůj čin o nic méně šíleným. Ale cením si tvé odvahy. Nejsi jediný člověk, který za mnou přišel s nějakým požadavkem a jak už víš, vaše legendy nejsou pravdivé, takže jestli počítáš s tím, že mě nějak přechytračíš, musím tě zklamat. Nesmíš si plést naši velkorysost, možná i zvědavost a určitý smysl pro humor s hloupostí. Když vidíme, že se člověk snaží dáme mu šanci, a i když si možná myslí, že utekl Peklu, nakonec ho stejně dostaneme. Jsme nesmrtelní, pro nás nějaký ten rok nic neznamená. Pokud nemáš v úmyslu hrát čestně, raději si to rozmysli teď, dokud je čas a můžeš odejít."

„Nechci odejít a slibuji, že budu hrát čestně."

„Dobře, protože jestli ty dodržíš tvou část dohody, já dodržím svou. Jsi si jistá, že ti můj nepovedený poddaný za to všechno vůbec stojí?"

„Nepovedený?" vyprskla Luciana. „No má trochu malé rohy, ale jinak docela ujde. Podívej se na jeho jasnost, takhle mají vypadat pořádné rohy," otočila se na Marka.

„Vždyť jsem říkal, že mi ještě vyrostou," ucedil Markus skrz zuby.

Kníže pekel se rozesmál nahlas, „Taková odvážná dcera jako ty, by se mi líbila. Já mám bohužel jen jednoho neposlušného syna a teď jsem se ještě ke všemu dozvěděl, že nemá ani pořádné rohy."

„Ještě ty začínej, tati."

„Tati?" Luciana nevěřila svým uším.

„Ano, Markus je můj jediný syn a korunní princ. Takže jak vidíš, pokud si ho chceš odvést, tvoje situace není vůbec lehká," vysvětlil Lucifer a trochu škodolibě se kochal Lucianinou bezradností.

S tímhle nepočítala. To vysvětlovalo hned několik věcí, o kterých Markus mluvil a ona by to teď měla jednodušší, kdyby jí tenkrát řekl pravdu.

„Sám jste říkal, že pro vás nějaký ten rok nic neznamená. Dopřejte nám jich pár. Já jsem smrtelná, už za pět let budu vypadat starší než on, ale pro vás je to pouhý okamžik."

„Přiznávám, že tvůj požadavek zní víc než rozumně, ale jen v případě, že by šlo o řadového čerta, ne o prince. Markus se má navíc vbrzku ženit a převzít po mě vládu."

Další informace, se kterou Luciana nepočítala. Horečně přemýšlela, jaké jí vůbec zbývají možnosti.

„Posledně jsi to byl ty, kdo zrušil datum svatby," vložil se do hovoru Markus.

„Ano. Nelíbilo se mi, jak na tebe Devlininy rodiče tlačili. Říkám to schválně před Lucianou, aby viděla, že jsem to vždycky nakonec já, kdo má poslední slovo, ať už jde o smrtelníky, nebo naše významné šlechtické rodiny."

„Nic jiného, bych od vás ani neočekávala, Vaše Jasnosti," řekla Luciana, které se ulevilo, že svatba ještě neproběhla, „ovšem dovolte mi poznamenat, že nevím, proč tak pospícháte na to, předat vládu synovi. Jste v nejlepších letech. Sám se ještě můžete oženit a mít další děti."

„Povedenější, s delšíma rohama," ucedil Markus.

„A co ty Luciano, ty by sis mě nevzala? Naše jména už se k sobě hodí."

Nemohla věřit, že s ní flirtoval, ale aspoň to znamenalo, že je v dobrém rozmaru.

„Kdybych vás poznala před Markem, nebránila bych se. Aspoň bych s vámi měla o pár let víc času, než zestárnu."

„Krásná, odvážná, chytrá... začínám tě chápat."

„A to ještě netušíš, jak umí vařit."

„Mohl bych to zkusit u její sestry."

„Nemá sestru, je sirotek."

„To mi usnadní rozhodování. Žádné příbuzenstvo, které bych měl brát v potaz," řekl Lucifer zamyšleně. „Věřte mi, že bych vás rád soudil jen jako dva zamilované, ale nejde to. Jeden z vás je člověk, druhý korunní princ, můj syn a nástupce. Tohle není něco, co by se dalo utajit."

„Vždy sis tak zakládal na spravedlnosti..." připomněl mu Markus.

„No právě. Proto si to musím dobře rozmyslet. Nechci udělat chybu. Tím spíš, že jde o tebe. Své rozhodnutí vám řeknu zítra ráno. Teď odveď Lucianu do pokoje. Ne do tvého, dej ji jeden z těch prázdných, ať si odpočine, a ty přijď zpátky ke mně."

„Děkuji vám, vaše Jasnosti," Luciana se uklonila a nechala Marka, aby ji odvedl, do jejího pokoje.

Nebylo to daleko a přesně, jak říkal Lucifer, pokoj byl prázdný. Nebylo v něm vůbec nic. To se však během minutky změnilo. Markus jen několikrát luskl prsty a v pokoji se objevil huňatý koberec, obrovská postel, stůl a židle, na stole svícen s několika svíčkami, překrásné zrcadlo, šaty, boty, noční košile, kartáč, a nakonec i měděná vana plná horké vody a bublinek.

„Není to naše termální jezírko, ale zatím to bude muset stačit," poznamenal Markus smutně.

„Myslíš, že se tam ještě někdy podíváme?"

„To nevím. V otci jsem se nikdy nevyznal, ale neztrácím naději," přitáhl Lucianu blíž k sobě a políbil ji. Věděl, že nesmí nechat otce čekat, ale nemohl si pomoct. Tak dlouho se trápil, a tak moc po ní toužil... nemohl jen tak odejít. Stiskl ji pevněji a znovu políbil. Jejich jazyky se dotkly a jako by jimi projela elektřina.

Pomalu se odtáhl. „Ještě se vrátím," řekl potichu a odešel.

„Myslel, jsem, že se vrátíš rychleji," neodpustil si otec.

„Na tvé přání jsem jí dal jednu z těch prázdných místností. Musel jsem ji nejprve zařídit."

„Vidím, jak tě to kouzlení vyčerpalo."

Markus na to nic neodpověděl a posadil se do křesla.

„No dobře, chápu, že ti není zrovna do mluvení," řekl Lucifer smířlivě.

„To není, ale jedno ti řeknu. Luciana má pravdu v tom, že pět nebo deset let pro nás nic neznamená, zatímco pro ni je to celý život. Když nám ten čas dáš, pro tebe se vlastně nic nezmění."

„A co pak? Řekněme, že vám těch deset let dám, co uděláš potom. Opustíš ji a vrátíš se sem, aby ses konečně oženil a převzal vládu?"

„Vím, kam míříš. Myslíš, že mě to nikdy nenapadlo? Proto jsem se jí za celou dobu nedotkl, proto jsem se k ní choval tak, jak jsem se choval. Věděl jsem, že nemáme šanci na normální vztah."

„Ona to vidí jinak. Nebo je jí to jedno."

„Netušila, kdo jsem, když na to přišla, byla už zamilovaná a já vlastně taky. Měl jsem jí to říct hned."

„A co chceš vlastně dělat? Stát se člověkem, patřit mezi tu chamraď?"

„Ne. Já chci prostě jen být s Lucianou. Kdyby sem nikdy nepřišla, dokázal bych s tím žít. Oženil bych se, převzal vládu, dělal všechno, co si přeješ, ale teď, když jsem ji znovu uviděl... trochu se stydím, že ona dokázala to, čeho jsem se já neodvážil. A mimochodem, měla pravdu i v tom druhém. Měl by ses oženit."

„Kuráž má, to se musí nechat, je opravdu nádherná, možná ti i trochu závidím. A s tím ženěním, koho bys mi asi tak doporučil."

„Třeba Devlin. Ta po ničem jiném, než po koruně netouží a je jí úplně jedno, který z nás dvou to bude."

„Už se to ke mně taky doneslo. Proč si myslíš, že jsem zrušil tu svatbu?"

„Zrušil? Snad jen posunul datum."

„Nejdřív posunul, ale když její rodiče zuřili, tak jsem to zrušil úplně."

„Kdys mi to chtěl říct?"

„Tak nějak kolem toho okamžiku, kdy k nám vpadla Luciana. Doufám, že se nezlobíš?

Nezdálo se mi, že bys Devlin miloval."

„Nesnáším ji."

„A co Luciana? Jak si představuješ život s ní?"

„Když jsem se odvážil něco si představovat, bylo to vždycky těch pár měsíců v hájovně. Tam jsem byl jedinkrát v životě šťastný."

„To je trochu málo ne?"

„Asi, ale já se nesnažil plánovat budoucnost. Věděl jsem, jak to dopadne."

„Dobře pro dnešek, toho necháme. Přijď sem zítra ráno, to už budu mít odpověď."

***

Luciana vylezla z vany, která okamžitě zmizela. Zabalila se do měkké osušky a prosušila si mokré vlasy. Na posteli ležela noční košilka podobná té, kterou jí kdysi darovala Nerys. Oblékla si ji a užasla nad jemnou látkou. Vklouzla do postele. Luxusní prostěradla přímo hladila její pokožku. Sotva se přikryla, otevřely se neslyšně dveře a vešel Markus.

„Co tady děláš? Tvůj otec bude zuřit," varovala ho.

„Říkal, že ty nesmíš spát v mém pokoji. O tom, že bych já nesměl spát ve tvém, nepadlo ani slovo."

„Jsem si jistá, že to tak myslel."

„To nepochybně, ale pak to měl říct. Když uzavírá s lidmi smlouvy, tak bazíruje na každém slovíčku, a právě na tom jednom slovíčku je nakonec i nachytá, rád mu tu radost oplatím," smál se Markus svlékl se a vlezl k Luciane pod peřinu. „Kdoví, k jakému rozhodnutí můj otec dospěje. Máme jedinou noc. Nehodlám ji promarnit."

„Můžeme konečně dokončit to, co už jsme dvakrát začali?"

„Na nic jiného nemyslím, ale nebyl jsem si jistý, jestli tady, v Pekle..."

„Je mi jedno kde, hlavně když je to s tebou," řekla Luciana a už nebyla tak striktní ohledně Luciferova zákazu.

„Co když zítra otec řekne NE a ty budeš muset odejít. Zničil bych tě," zaváhal Markus.

„To už jsi říkal. Možná bude lepší, když přestaneš mluvit a přemýšlet. Raději pojď ke mně a dej mi pusu."

Nemusela prosit dvakrát.

„S tou košilkou jsem se možná unáhlil," usmál se a svlékl ji. Díval se na její nahé tělo. Nedokázal si představit dokonalejší. Už nebyla tak hubená, jako když ji viděl naposled. Její hrudník zdobila nádherná, plná prsa a oblé boky kontrastovaly se štíhlým pasem. Pohladil její sametově hebkou kůži a pak ji začal pokrývat polibky. Snažil se nepospíchat, ale nešlo to. Naštěstí byla i ona stejně vzrušená jako on.

„Bude to bolet," zašeptal jí do ucha, jako kdyby ji chtěl ještě na poslední chvíli odradit.

„To je dobře."

„Proč?" podíval se na ni tázavě.

„Protože budu vědět, že je to skutečné."

Víc slyšet nepotřeboval. Lehl si mezi její stehna a vstoupil do ní.

Vydechla rozkoší. Jestli nějakou bolest skutečně cítila, tak ihned odezněla.

Nedokázala na nic myslet, okolní svět zmizel, zůstali jen oni dva a kdyby nevěděla, že je v Pekle, myslela by si, že je v nebi.

„Na tohle jsem čekala dva roky," řekla Luciana, když oddychovala na jeho rameni.

„Já tři."

„Má to co dělat s odlišným vnímáním času?"

„Ne, je to proto, že jsem tě znal dřív, než ty jsi mě poprvé zaregistrovala."

„Vážně? Já myslela, že naše první setkání bylo ten den v lese, když jsem nemohla najít několik bylin."

„Zahlédl jsem tě jednou, když jsi ještě pracovala ve Lhotě u faráře. Měl jsem tam nějakou práci, ale ty si mě samozřejmě nemůžeš pamatovat. Už tenkrát jsem si myslel, že jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl a že už tě asi nikdy neuvidím. Jsem rád, že jsem se spletl."

„Ten muž, který mi zastoupil cestu, když jsem se plížila ze dvora. Proč jsi mi to nikdy neřekl? Proč ses v hájovně choval tak..."

„Luciano, musím ti to vysvětlovat? Dá se něco takového vůbec vysvětlit? Nemohl jsem ti říct kdo jsem. Jediné, co jsem mohl udělat bylo, držet si tě od těla."

„Moc ti to nevyšlo, co?"

„To teda ne," smál se Markus, „ale jsem rád. Tuhle noc se tě nechci přestat dotýkat ani na okamžik."