29. kapitola

Ta ohromná, spalující žárlivost. S tím jsem nepočítal, ale měl jsem. Musel jsem vědět, že někdo tak výjimečný jako ona, nebude celý život sám. Ona potřebuje lásku a zaslouží si ji. Zaslouží si, aby ji někdo miloval.

Už dlouho jsem nebyl tak blízko tomu, abych někoho jen tak zabil a stále nemůžu věřit, že jsem se nakonec přece jen ovládl. Nic by se nezměnilo. Když by to nebyl on, byl by to někdo jiný. On ji aspoň doopravdy miluje, obdivuje, bere ji jako sobě rovnou.

Vlastně je to nakonec docela dobře, protože s ním má šanci být šťastná.

Zdá se, že otec prohraje sázku. Lidé, hledají, riskují a překonávají utrpení, když už nemají co ztratit, ne když konečně dosáhli všeho, po čem celý život toužili. Od toho by odešel jen hlupák, a to ona není.

Rozum mi říká, že tohle všechno je správné, tak proč ho chci pořád zabít? Nebo sebe.

Tohle byl můj poslední výlet na svět. Zítra oznámím datum svatby.

***

Gabriel se zarazil. Ne kvůli slibu, který dal Hedvice, ten by s klidným srdcem porušil, ale kvůli něčemu jinému.

„Už jsi někdy...?"

„Ano..., ne...., trochu. Ne úplně. Bylo to jen jednou. Došli jsme jen tak daleko, jako teď s tebou."

Gabriel ji pustil a odtáhnul se na svou matraci. Uvědomil si, o čem Hedvika mluvila.

„Promiň, nemůžu to udělat."

„Protože jsem už s někým byla? K ničemu nedošlo, pořád jsem panna. Kolik žen jsi měl ty?"

„Stovky jich asi nebyly, ale desítky určitě. Jenže to je něco jiného."

„Vážně? A v čem je to jiné?" ušklíbla se Luciana a znovu si zavázala tkanici na noční košilce.

„V tom, že já to mám vyřešené. Nic pro mě neznamenají, už ne. Jsem připravený na nový vztah, ale nejsem si jistý, že ty můžeš říct to samé."

Měl pravdu. Netušila, jak to poznal, ale bylo to tak. Nebylo to od ní čestné.

„Dlužím ti omluvu. Nechala jsem se unést a nepřemýšlela jsem co dál."

„Tak mi to zkus vysvětlit."

„Nevím, jestli to dokážu, ale pokusím se," vzdychla, lehla si a s očima upřenýma do tmy, začala pomalu vyprávět.

Zpočátku jen těžko hledala slova, ale postupně to šlo snadněji a snadněji.

„On miluje tebe, ty miluješ jeho, tak proč nejste spolu?"

„Já... nevím kde ho hledat a další věc je..., že není zrovna... člověk."

A bylo to venku. Gabriel ani nemrknul.

„Ptala ses mě, jestli věřím na čáry a kouzla, tak teď ti něco ukážu. Běž vzbudit Marii a Vojtu a řekni jim, že musíme naléhavě odjet a pak si sbal svoje věci. Vezmi i moje. Já jdu do hostince pronajmout koně a za chvíli se sejdeme před domem."

Luciana neřekla ani slovo a udělala přesně to, co po ní Gabriel chtěl. Než se rozednělo, byli zpátky na zámku.

Hedvika, Matyáš, Gabriel a Luciana seděli v Hedvičině malé soukromé pracovně a Luciana znovu stručně vyprávěla svůj příběh.

„A kdo tedy je?" zeptala se Hedvika. Luciana vytáhla své kresby a ukázala jim Markův portrét. Nejprve ten, kde byl jen jeho obličej a rohy zakryté třírohým kloboukem.

„Páni, netušila jsem, že vypadá tak... úchvatně," vzdychla Hedvika a Matyáš s Gabrielem se zamračili. Luciana obrátila stránku, kde byla celá jeho postava. Rohy, ocas i kopyto, všechno viditelné.

„Ďábel? Ale podle té první kresby tě chápu," pokývala Hedvika hlavou.

„Já nejsem blázen, uvědomuji si, kdo je, ale v životě jsem nepoznala nikoho, kdo by se ke mně choval laskavěji. Tedy než jsem přišla sem. Vím, že není způsob, jak bychom mohli být spolu, ale chtěla bych mu poděkovat a rozloučit se."

„To by snad šlo zařídit," prohlásila Hedvika tak klidně, jako by se jednalo o nedělní výlet. „Je mi jasné, kolik bylo třeba odvahy a důvěry, abys nám tohle řekla. Proto ti také něco svěřím." Hedvika se dotkla amuletu a v okamžiku držela v ruce sklenici vody.

„Ale ne! Je teplá," zvolala teatrálně a podala sklenici Matyášovi, sotva se jí dotknul, začala se pokrývat ledovými květy a za chvilku docela zmrzla.

„Promiň, lásko, zase jsem to přehnal," ušklíbl se Matyáš.

„Ty taky?" obrátila se Luciana na Gabriela, když byla opět schopna slova.

„Já ne, já jsem obyčejný smrtelník," usmál se, „ale jak vidíš, to, co jsi řekla, tady v této místnosti nikoho nešokuje."

„A v této místnosti to také zůstane. Ostatní studenti nic nevědí," řekla Hedvika přísně.

„Samozřejmě," špitla Luciana.

„Myslela jsem spíš jeho," kývla směrem ke Gabrielovi.

„No dovol?" ohradil se, ale Hedvika jen mávla rukou. Odemkla jednu ze zásuvek ve svém psacím stole a vytáhla nějakou knihu v kožených deskách. „Teď hned pro tebe nemám odpovědi, ale zatím si přečti tohle, to je můj deník, možná tam najdeš aspoň něco. Přijď zítra ráno. Věřím, že už ti budu umět poradit."

Bylo to tak jednoduché. Děkovala Gabrielovi, že ji k tomu donutil a děkovala Hedvice a Matyášovi za naději.

Celý den zůstala ve svém pokoji a četla Hedvičin deník. Pochopila, proč se její zpovědi nikdo nedivil. To, co Hedvika zažila, když jí bylo pouhých sedmnáct bylo neuvěřitelné.

Matyáš také nebyl zrovna člověk, přesto s ním zůstala a bojovala o něj. Prošla pěšky půlku světa, zachránila mnoho lidí, a nakonec vybudovala tuhle školu a v podstatě živila dvě vesnice.

Měla na sebe vztek, ona sama se ještě hádala s Markem, když jí řekl, že by měla se svým talentem něco dělat. Výmluvy. Výmluvy! Cítila se neschopná a zbytečná.

V ten okamžik se rozhodla, že to dokáže. Projde třeba celý svět, dokud ho nenajde.

Celý svět naštěstí projít nemusela. Když přišla ráno za Hedvikou, měla už pro ni připravenou mapu, na které bylo označeny tři nejpravděpodobnější vchody do pekla. Žádný nebyl dál než tři dny cesty.

„Není to tak hrozné co? Naštěstí jsme malá země," usmála se Hedvika povzbudivě.

„Ovšem jedna věc je najít dveře a druhá umět je odemknout," poznamenala Luciana.

„S tím už ti nepomůžu, ale připravila jsem pro tebe tohle," Hedvika položila na stůl svou starou cestovní brašnu, do které už sbalila věci, které by Luciana mohla potřebovat.

„Mockrát děkuji. Když to... nevyjde, budu se moct vrátit a ... možná... pokračovat ve studiu?" zeptala se nesměle.

„Samozřejmě, tady budeš vždycky vítána. Tím spíš, jestli uspěješ, budeš mi muset všechno vyprávět a chci vidět Marka. Možná, když pozná naši rodinu, nebude se cítit tak divně."

„Máš moje slovo."

„Vezmi s sebou Lízu, ať nejsi sama."

„Vezmu."

„Četla jsi můj deník, víš, proč nemůžu zapřáhnout koně do kočáru a prostě tě tam odvézt."

„Ano, rozumím tomu. Musím si celou cestu projít sama."

„Ještě mám pro tebe tohle," řekla Hedvika váhavě. „Podařilo se mi vypátrat něco o tvém původu. Teda, ne přímo mně, ale... uvidíš sama." Podala jí složený list papíru.

„Bojím se to otevřít." Luciana si vzala papír a chvíli se na něj jen dívala, než ho třesoucí se rukou rozložila. Rychle očima přelétla několik řádků a podívala se zmateně na Hedviku. „Ale tohle přece není možné."

„Proč by to nebylo možné. Chápu, že asi potřebuješ trochu času, aby sis na tu myšlenku zvykla."

„Děkuji. Nemyslela jsem si, že se někdy dozvím, něco o mé rodině."

„Myslim, že v téhle situaci,by ti to mohlo dokonce i pomoct," usmála se Hedvika. 

„Přeji ti hodně štěstí."

Štěstí. Luciana dobře věděla, že kromě odvahy, vytrvalosti a důvtipu bude potřebovat i pořádnou dávku štěstí.