27. kapitola

Trvalo mi to, ale teď jsem otcův trest pochopil. Pochopil jsem proč na mě křičel, že jsem blázen. Že za to, co jsem udělal, budu platit celý život. Pochopil jsem krutost jeho jednání, když mi ponechal přístup mezi smrtelníky. Někdy stojím jen pár kroků od ní. Stačilo by abych luskl prsty a viděla by mě. Mohl bych se jí dotknout políbit ji... ale proč? Bude lepší, když zapomene. To jen já jsem šílenec, který zbytečně prodlužuje své trápení. Přál bych si vrátit čas a prožít to ještě jednou. Všechny ty hádky... Já jsem takový hlupák...

Otec by si měl dobře promyslet, zda mi chce opravdu předat vládu. Proč sakra? Je ještě mladý, ať se ožení, udělá si další děti a může si rovnou vzít Devlin, ta je po tom celá žhavá. Neustále na mě tlačí s tím, abych určil datum svatby. Už teď ji nenávidím, jak by asi vypadalo naše manželství.

Kdybych aspoň věděl, že máme nějakou šanci, udělal bych pro Lucianu všechno na světě. Pohádal bych se s otcem, odešel bych... jenomže je to marné. Ďábel a smrtelnice.

Zničil bych ji. Ptal jsem se na kouzlo, které by mě učinilo smrtelným, ale otec se smál a řekl, že to dokáže jenom ona. Nechápu to a vím, že lže. Otec dokáže cokoliv na světě.

***

Dům ve městě nebyl nijak velký. V přízemí byla útulná prodejna, dílna a kuchyň, v patře dvě ložnice a společná místnost. Zadní vchod vedl na malý dvorek s vlastní studnou a kůlnou, která sloužila jako sklad. Hedvika slíbila, že nechá vybudovat další spací místnosti v podkroví, ale zatím se tam tísnili v osmi lidech.

Krámek už byl zaběhnutý, oblíbený a Luciana měla plné ruce práce. Celý den vařili mýdla, masti, pasty na barvení vlasů a toniky a míchali bylinné směsi. Rovněž za nimi chodili lidé s drobnými zraněními a vším, kvůli čemu nebylo třeba volat doktora.

„Jedna z nás je vždycky připravena na domácí pochůzky a často i děláme i porody. Není to skutečně náplň naší práce, ale zdejší lidé už si na nás zvykli a věří nám. Děláme jenom věci, které jsme se učili a které ovládáme. Zdejší nemocnice je naštěstí moc dobrá a snažíme se spolupracovat, ne si konkurovat," vysvětlovala Anna, nejstarší ze čtveřice dívek.

„Byla jsi ve špitále v Karlovicích?"

„Ano. To je obvyklý postup. Nejdřív jdeme tam, kde se pod dohledem všechno naučíme a pak teprve sem. Tady už musíme pracovat samostatně."

„Nechte už těch řečí o práci," ozvala se Marie, „raději mi řekněte, kam se tady dá jít za zábavou."

„Vždyť jsi ještě včera ráno tancovala," namítl Vojta.

„V sobotu je v obecním domě muzika, ale pochybuji, že budeš mít na zábavu čas," usadila ji Anna. „Jste tu jen dva týdny a Hedvika si přeje, abych vás naučila co nejvíc, takže dneska máš s Vojtou noční službu."

„Noční službu?" ušklíbla se Marie.

„To vysvětluje ty dva slamníky v kuchyni," smál se Gabriel. „Znamená to, že mám zítra noční službu s Lucianou?"

„A kde budu spát?" špitla Luciana.

„Jste dospělí, snad se umíte chovat. Hedvika usiluje o rovnoprávnost a tohle k tomu patří," řekla Anna a myslela na to, že by bylo fajn, kdyby tam Gabriel zůstal o trochu déle.

Už měla po krk života jako jeptiška a místní muži chápali emancipaci po svém.

***

Luciana ležela v posteli s dekou přitaženou až pod bradu.

„Už můžu?" ozval se Gabriel za dveřmi.

„Pojď dál."

„O tomhle jsem nevěděl, ale udělal jsem všechno, co po mě Hedvika chtěla. Sehnal jsem truhláře a tesaře. Zítra přijdou hned ráno a udělají z půdy spací patro, a hlavně bytelné schody, po tom žebříku bych nepustil ani naši kočku. Dala mi padesát zlatých, na nábytek koberce a závěsy. Můžeš to všechno sama vybrat," lehl si do postele a otočil se na bok, aby na ni viděl.

Ve světle svíčky byla ještě krásnější.

„Padesát zlatých? Tolik peněz jsem v životě neviděla. Za to si můžeš koupit chalupu a krávu, a ne nábytek na půdu."

„Nemusíme to utratit všechno," uklidňoval ji Gabriel.

„Spíš by to měla vybrat Anna, a ne my dva."

„Kdepak, Hedvika mi dala peníze a jasné instrukce. Já mám sehnat řemeslníky a zaplatit jim a až budou práce hotové, ty dostaneš dva dny volna na nákup vybavení. Anna už o tom ví."

„To nejde, já jsem nikdy nic podobného nekupovala."

„To zvládneš, půjdu s tebou."

„Nevím, jak ti poděkovat."

„Nemusíš děkovat. Mě baví utrácet peníze, zvlášť, když nejsou moje," ujistil ji Gabriel a sfouknul svíčku.

Luciana nemohla dlouho usnout. Tohle uspořádání bylo prostě... divné. S Markem sice žila dlouho pod jednou střechou, ale měli každý svůj pokoj. A navíc ho milovala.

Je to jen na pár dní. Mohla jsem dopadnou hůř. Gabriel se chová hezky. Ke všem, nejen ke mně. Je šlechtic. Hedvika by zuřila, kdyby dělal nějaké hlouposti.

Nakonec přece jenom usnula.

Řemeslníci nebyli z nejpracovitějších a úprava podkroví trvala o pár dní déle. Když však skončili, voněla půda dřevem a proměnila se na pohodlné a prostorné bydlení. Po stranách, kde byl strop tak nízký, že se prostor nedal nijak využít, vznikly dvě řady skříněk a poliček.

„Tam pod to okno, by se hodil psací stůl, je tam dost světla," ukazovala Luciana. „Ne moc velký, jinak ho sem po těch dřevěných schodech nedostaneme."

„Souhlasím, ale místa je tu dost. Sem bych dal dvě postele, tady to můžeme přepažit závěsem a za ten dát aspoň dva slamníky na zem, pro případ, že vznikne taková situace jako teď," ukazoval Gabriel. „Tak na co čekáme? Jdeme nakupovat."

Nakonec ji to bavilo. Vykračovala si zavěšená do Gabriela a slušelo jim to spolu tak, že se každý otočil.

Hedvika, která dokázala použít všechno jako vyučovací pomůcku, je požádala o laskavost, a tak spolu hráli hru, která měla sloužit jako námět na jednu z diskuzí.

„Když půjdeme kupovat mléko a chleba, obslouží tě hokynář asi stejně jako mě, ale jakmile dojde třeba na víno, nábytek, nebo třeba kočár. Bude se obchodník domnívat, že nemůžeš rozhodovat o penězích a bude se chtít bavit jen se mnou."

„Ano, ale nakonec ho nekoupíme. Teda pokud nebudeš chtít."

„Na to by nám asi ty zbylé peníze nestačily."

„Možná ne, ale já mám dost svých vlastních peněz," usmál se Gabriel a vešli do prvního obchodu.

Měli v plánu nakoupit postele. Podle dohody se nejprve dívali na ty, které se jim nelíbily a přesně jak Hedvika předpokládala, prodavač se zaměřil nejprve na Gabriela. Vychvaloval truhlářskou práci i žíněné matrace a když už si myslel, že si plácnou, vložila se do hry Luciana: „Do čeledníku budou dobrý, drahoušku, ale k nám domů? V žádném případě. Tyhle klíny jsou už teď uvolněné a v matracích jsou žíně jen načechrané."

„Jaké by se ti líbily, ženuško?" zeptal se Gabriel a měl co dělat, aby se nesmál. Obchodník se okamžitě zaměřil na Lucianu, snažil se jí vlichotit a vůbec mu nevadilo, že ji půl hodiny ignoroval. Tak si ho vychutnala, že si nevzal peníze za odvoz a klaněl se jim, dokud nebyli za rohem.

Při nákupu závěsů se situace opakovala, akorát přesně obráceně. Kupec se domníval, že Luciana, jako žena, bude látkám lépe rozumět. Po několika minutách, kdy se kupec snažil nabízet a ona se nade vším ofrňovala, vložil se do hovoru Gabriel.

„Jak je to tkané? Co ty uzlíky? Jaká byla použita barva? Nebyl by menší vzorek?"

Nebyla to jen hra, ale zajímavá lekce. Prošli celé město i tržiště a když se vrátili domů, většina věcí už byla doručena a nastěhována do podkroví. Když si tam i Gabriel přenesl svoje věci, přistihla se Luciana, že ji to mrzelo. Měla ráda jejich večerní rozhovory.