24. kapitola

Je šťastná a já bych měl být taky. Našla to, co celý život hledala a je v bezpečí. Nic víc si ani nemůžu přát. Myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím a možná by to bylo tak lepší. Otec chtěl asi dokázat, že mi stále věří, když mě znova pustil mezi smrtelníky.

Někdy si přeju, aby to byl neudělal. Vidím ji, jak se směje, jak září, jak ve všem vyniká a konečně může ukázat, co v ní je, a já cítím neskutečnou pýchu. Tahle neskutečně dokonalá bytost si mě vybrala, milovala mě. Stále mě miluje, cítím to. Doufám, že brzy zapomene a tam, kde teď je, by se jí to mohlo podařit. Měl bych se soustředit na svatbu a taky zapomenout. Přestat ji sledovat, hlídat, chránit.

Sakra! Je to pryč, zapomeň, hleď si Devlin. Udělej, co je správné.

***

Blížil se konec měsíce a Luciana se musela rozhodnout, zda zůstane nebo ne.

Dva roky. Tohle si celý život přála a teď to nemohla opustit. Jenomže nemohla přestat myslet na Marka a nelepšilo se to. Naopak, ten vnitřní hlas, který ji nabádal jít ho hledat, spíš sílil.

Zatím se nedozvěděla nic, co by jí mohlo pomoct v hledání, ale za ten necelý měsíc už pochopila jedno. Tahle škola rozhodně nebyla obyčejná a Hedvika ovládala víc než jen sirup proti kašli.

Kněžna si Lucianu oblíbila a neustále jí tvrdila, že je její nejnadanější studentka. Dávala jí stále obtížnější úkoly a chválila, za každý úspěch, ale Luciana měla pocit, že je stále pod drobnohledem a že Hedvika tuší něco o jejím tajemství.

A nebyla daleko od pravdy.

„Nevím, co mám dělat," řekla Hedvika Matyášovi, když spolu leželi v posteli. „Za pár dní se bude muset Luciana rozhodnout a já ji nechci ztratit. Je to nejtalentovanější dívka, jaká sem kdy přišla."

„A proč si myslíš, že odejde? Mně se zdá, že se jí tu líbí, a navíc nemá stejně kam jít."

„Protože mi připomíná mě. Pamatuješ? Když jsem si tenkrát vzala něco do hlavy, procestovala jsem pešky půlku světa, dokud jsem nenašla, co jsem hledala. Ten samy neklid cítím i z Luciany. Jako by chtěla zůstat a nemohla."

„Tak se jí prostě zeptej."

„Myslíš, že je to tak jednoduché?"

„Když chceš, aby ti někdo řekl své tajemství, nejlépe toho dosáhneš tak, že mu prozradíš svoje."

„To není z tvé hlavy. Jako bych tu slyšela Vesnu," smála se Hedvika

„Víš co, vezmi ji k nám zítra na večeři, zkusíme něco zjistit a když to nepomůže, nabídni jí další měsíc. A teď už spi," Matyáš sfoukl svíčku a dal Hedvice pusu. I po osmnácti letech ho stále překvapovala a stále jí miloval. Kdysi býval jedním z těch, kdo si mysleli, že muž je svrchovaným pánem a žena musí poslouchat, Hedvika ho však brzy přesvědčila o opaku. Osmnáct let žil šťastně v matriarchátu a ani ho nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Dívky, které Hedviku vyhledaly, znaly domácí násilí ve všech podobách, a právě na jejich manželství viděli, že rovnost není utopie. Že poslušnost neznamená respekt.

***

Odpoledne měly dívky volno a chystaly se na slavnostní večeři.

„Děje se tohle často?" zeptala se Luciana, která stála v Barbořině pokoji před zrcadlem a připínala si na krk granáty od Marka. Nebyl to nejlepší nápad. Zbytečně jí jen připomínaly toho, po kom tak toužila. A zrovna tak modré šaty od Nerys.

„Jo, docela často. Kdejaká záminka se hodí. Zřejmě ti dají k podpisu smlouvu. Vlastně jsi o jednu oslavu přišla. Pořádají se i na uvítanou nových studentů, ale ty jsi žádnou neměla."

„To je dobře, před měsícem jsem byla ještě ze všeho vyjevená."

„To jsi pořád," smála se Barbora. „Kde jsi vzala ty šaty?" zeptala se vzápětí a zkoušela na omak jemnou látku.

„Byl to dárek, ještě jsem je neměla na sobě. Nebyla příležitost,"

„Jsou krásné, budeš v nich zářit."

„Spíš se bojím, že nebudou dost nóbl, Hedvika je přece jenom kněžna."

„To je, ale jak už jsi zjistila, pro ni je to jenom titul, nic víc. Pospěš si, ať nepřijdeme pozdě." Barbora si ještě naposledy zkontrolovala vlasy, které byly tak kudrnaté, že s nimi stejně nešlo nic kloudného udělat a táhla Lucianu ven.

Hloučky dívek šly před nimi po cestičce k paláci, z kterého Luciana dosud znala jen nádvoří a tu místnost, kde poprvé mluvila s Hedvikou. Teď však následovala dívky po impozantním schodišti do překrásného a obrovského sálu. Všude byly huňaté koberce, obrazy na stěnách, oválný stůl byl bohatě prostřen a prohýbal se pod porcelánem, stříbrem a křišťálem. V krbu hořel oheň a sál byl osvětlen svíčkami tak krásně, že navzdory své velikosti působil útulně.

Několik lidí, včetně Hedviky a Matyáše, už sedělo na svých místech a vesele hovořilo.

„Ten, jak mluví s tou černovlasou dívkou, je Tonda, baron Antonius, Hedvičin bratr. Ta dívka je Ariana, Hedvičina schovanka," vysvětlovala Barbora.

„Je překrásná," vzdychla Luciana.

„To je, a taky strašně hodná. Její matka zemřela, když jí bylo osm a Hedvika se jí ujala. V té době bylo Hedvice jen sedmnáct, nebo osmnáct let a byla úplně chudá."

„Chudá?"

„Já vím, ale je to tak. Tamhle u krbu, to jsou Hedvičini rodiče. Baronka spáchala mesalianci a byla vyděděna. Rodina pak žila v chudobě a kníže Matyáš doslova zachránil Hedviku na pokraji smrti hladem."

„To je neuvěřitelné."

„Ale pravdivé, Hedvika se tím nijak netají. Támhle ta silnější blondýna je Hedvičina mladší sestra Markéta. Ta inspirovala Hedviku, aby založila tuhle školu. V sedmnácti si sama otevřela zájezdní hostinec, kde se hlavně vařilo. Ten vlastně funguje dodneška, až se dostaneme do vesnice, tak si tam můžeme zajít na oběd."

„Tohle dokázala už před patnácti lety? A já se s Markem hádala, když mi radil to samé. Říkal, že dobře vařím, ať si otevřu hostinec a já mu řekla, že je blázen a že to není možné." Tak moc ho chtěla vidět a omluvit se mu.

„Vím, že o něm nechceš mluvit, ale měla bys to říct aspoň Hedvice, ten tvůj Markus mi připomíná knížete Matyáše," řekla Barbora a dal těkala očima po místnosti, „Vidíš, tu dívku v modrých šatech? To je Amálie, Hedvičina a Matyášova dcera. Je jí šestnáct let a většinu času studuje v zahraničí, proto ji ještě neznáš. Když je zrovna doma, chodí do školy normálně s námi. Hedvika má ještě další tři mladší děti, ale ty tu dnes nejsou. Ta žena v zeleném, co se baví s Amálií, je Tereza, druhá Hedvičina sestra. Vdala se za hraběte, ale on nemá pochopení pro emancipované ženy, a tak Tereza tráví většinu času tady i se svými dvěma dcerami."

„To jí v léčbě emancipace moc nepomůže," smála se Luciana.

„To ne, taky z toho hrabě nemá moc velkou radost. Myslel si, že si vezme švagrovou knížete a Matyáš bude vlivným příbuzným. Ještě se chudák z toho zklamání nevzpamatoval. Jak už jsi sama zjistila, Matyáš miluje svou ženu a podporuje ji. Nějaká kariéra a politika ho nezajímají."

„Hedvika má neuvěřitelné štěstí."

„To bych ani neřekla. Spíš si všechno vydřela a podporovala i lidi kolem ní. Nejprve svou rodinu a pak i zbytek vesnice. Ty domy kolem zámku, tu ještě před patnácti lety nestály a vesnice byla míň než poloviční."

„Jak to dokázala?"

„To se dozvíš. Jestli tu ovšem zůstaneš. Bude lepší, když už půjdeme ke stolu," kývla Barbora směrem ke stolu, kde už skoro všichni seděli na svých místech.

Luciana se chtěla posadit vedle Barbory, ale jeden z komorníků ji zarazil, „Kněžna si přeje, abyste seděla vedle ní." Odvedl ji na jiné místo. Luciana z toho nebyla nadšená, vedle svých kamarádek se přece jen cítila lépe. Neměla se však čeho bát, Hedvika i Matyáš ji přátelsky uvítali a za okamžik začali sloužící nosit na stůl podnosy s jídlem.

„Jak se ti u nás líbí, Luciano?" zeptal se kníže a nalil jí víno do křišťálové skleničky.

„Nedovedu si představit krásnější místo na celém světě, vaše knížecí milosti," odpověděla Luciana, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Veškerou tu krásu by bez váhání vyměnila za hájovnu.

„To rád slyším, aspoň od nás nebudeš nikam pospíchat. Moje žena mi často vypráví, jaké děláš pokroky."

„Jsem vděčná za tu příležitost."

„Zítra přijď, do mé pracovny," vložila se Hedvika do rozhovoru, „Je čas promluvit si o tvé budoucnosti."

Po večeři, odnesli sloužící talíře a posunuli stoly a hudebníci na balkónku začali hrát k tanci.

Luciana se bála, že na to není vhodně oblečená, ale nikdo neměl kdovíjak honosnou róbu. Muzikanti navíc hráli spíš vesnické tance a zábava skončila ještě před půlnocí.

„Tak jsem se bála, ale nakonec jsem neseděla ani jeden tanec," vyprávěla Luciana, když se vraceli pěšinkou zpátky ke škole.

„Hedvika přinutila, všechny vojáky a čeledíny, aby pro tebe chodili," škádlila jí patnáctiletá Agáta.

„Kdybys neříkala nesmysly," usadila ji Barbora. „Vůbec ji neposlouchej, žárlí, protože Martin s tebou tancoval třikrát a s ní jen jednou."

Martin byl ten pohledný voják, a první člověk s kterým Luciana mluvila, když přišla na zámek. V kole mu to šlo ze všech mužů nejlépe.

„Co bych žárlila, vůbec mě nezajímá."

„To vyprávěj holubům nebo se na něj snaž zírat aspoň trochu nenápadně," smála se Barbora. Samozřejmě měla pravdu, Agáta se snažila ulovit Martina pro sebe a ani se tím netajila, jenomže netušila něco, co starší a zkušenější Barboře došlo už dávno. Žádná dívka neměla u Martina šanci. Dokonce ani tak krásná, jako Luciana. Pokud by se ovšem nejmenovala třeba Karel.

Druhý den ráno, když všichni snídali ve společné jídelně, vešel do místnosti Martin, oblečený v uniformě, ukázal na Lucianu a naznačil jí, aby ho následovala. „Vidíš, něco spolu mají," mračila se Agáta.

„Je v uniformě ty huso, poslala ho pro ni Hedvika, co měl asi dělat," sykla na ní Barbora a Agáta zmlkla.

„Dobré ráno, vaše jasnosti."

„Dobré ráno, posaď se," ukázala Hedvika na křeslo, před jejím psacím stolem a Luciana se posadila, „chtěla jsem si s tebou popovídat o tvém dalším studiu, ale nevím, jestli je to dobrý nápad. Nedovedeš si ani pamatovat, že mi máš říkat Hedviko," řekla kněžna vážně, ale koutky úst jí cukaly.

„Promiňte, vaše jasnosti... kněžno... Hedviko, to není zapomětlivost. Já jsem tak byla vychována, vážím si vás."

„Chápu to," přerušila Hedvika Lucianino vysvětlování, „neměla bych tě kvůli tomu zlobit. Oslovuj mě, jak chceš, až tu budeš déle, zvykneš si na to. Jestli ovšem chceš zůstat déle. Proto jsem tě nechala zavolat."

Nevěděla, co odpovědět. Měla měsíc na rozmyšlenou, ale popravdě se spíš jakýmkoliv myšlenkám vyhýbala. Chtěla zůstat, ale stejně tak chtěla odejít. Kdyby jen věděla, kam jít.

Žmoulala látku svých šatů a bylo jí trapné nechat kněžnu čekat, nedokázala však ze sebe vypravit ani slovo.

„Strašně ráda, bych tady zůstala," řekla po chvíli, „Škola i práce mě nesmírně baví..."

„Ale...?"

„Neřekla jsem..."

„Nemusela jsi nic říkat, vidím, že ještě nejsi rozhodnutá. Pomohlo by ti, kdybych ti dala další měsíc? Normálně to nedělám, ale mám pocit, že pár dní navíc, ti prospěje. Někdy si nemůžeme ujasnit myšlenky na povel a malý odklad je přesně to, co potřebujeme."

„Mockrát vám děkuji, ale bojím se abych zbytečně nezabírala, někomu místo. Kapacita školy..."

„To nech na mě. Mluvila jsem už o tom, že plánujeme rozšíření a jsi první, kdo se dozví, že hned zítra nastoupí tři noví studenti. Říkám schválně studenti, ne studentky, protože to budou chlapci."

„Chlapci?" vykulila Luciana oči.

„Ano. Usilujeme tady o rovnoprávnost, tak jaká bych byla, kdybych nectila svá vlastní pravidla. Tito chlapci nemají dost peněz na studium na normální škole, ani dostatečné základy, nicméně projevili dost talentu a píle na to, abych je přijala."

„To je obdivuhodné."

„Jeden z nich, Gabriel, je šlechtic. Baron, abych byla přesná. Byla bych ráda, kdyby ses mu trochu věnovala."

„Věnovala?"

„Nemyslím tím romanticky, on je spíš na kluky než na holky. Spíš bych potřebovala, abys mu tady všechno ukázala. Barbora je moc hrrr, Agáta se před každým chlapem nakrucuje... a hlavně potřebují někoho, kdo nevyzradí, že je šlechtic. Také jsem tě vybrala proto, že mluvíš jako vzdělaná žena."

„Děkuji za důvěru, snad to zvládnu."

„Vím, že jsi na to ten správný člověk. Teď se můžeš vrátit do školy. Vypadá to, že koncem týdne budeme mít další slavnostní večeři na uvítání dalších studentů. Není to tajemství, takže to klidně můžeš říct i ostatním."

Luciana odešla a do kanceláře vstoupil Matyáš, který byl po celou tu dobu ve vedlejší místnosti.

„Prosím tě, od kdy je Gabriel na kluky?"

„Chci, aby mi konečně řekla, co se děje?"

„A proto na ni nasadíš největšího svůdníka?"

„Ne, to bych tam musela poslat Doriana."

„Víš, co jsem myslel."

„Vím, ale snad mi věříš, že ji chci pomoct."

„Tak proč jsi k ní na pokoj nedala Amálii. Holky si svěřují tajemství."

„Amálii tu každý zná a když Gabriel nezabere, ukážu jí naše tajemství."

„Dělej, jak myslíš, ale pamatuj si, že s tím nesouhlasím."

„Teď, když o tom mluvíš, tak si také myslím, že jsem to přehnala, ale dej mi jen pár dní."

Matyáš jen pokrčil rameny. Bláznivé plány jeho ženy většinou vyšly a Gabrielovi tak trochu přál, aby byl poprvé v životě odmítnut.